Je to neskutečných dvanáct let, co světlo světa spatřilo Destiny 2. Hra, která má nejen v mém srdci speciální místo. I když jsem nikdy nebyl konzolový hráč, už jedničku jsem sledoval, kochal se jejím stylem a sledoval filmečky k rozšířením. Oznámení druhého dílu i na počítače mi tak udělalo neskutečnou radost.
24. října 2017 bylo v kalendáři zakroužkováno červeně a já se po boku dalších Strážců vydal do světa epického hrdinného sci-fi dobrodružství, které zažilo své vrcholné momenty, i pády. Přesto bylo unikátní a nelituji stovek hodin, které jsem po boku svého Ghosta bojoval po celé sluneční soustavě.
Pojďme se ale podívat, jakých těch dvanáct let bylo. Pro Destiny podle mě byly nejzásadnější tři éry, které se lišily jako v málokteré jiné hře. Od platebních modelů po vlastníky Bungie, nebo i způsob, jak hra vůbec vycházela. A není lepšího místa, kde začít, než u té první z nich.
zdroj:
tisková zpráva
Rudá válka: Kampaň, na kterou se nezapomíná (2017-2018)
Už první díl měl bohaté příběhové pozadí, které s každým rozšířením jen bobtnalo. Stačí se podívat na YouTube a najdete desítky hodin vyprávění, které se postupně doplňovalo o střípky nalezené na kartách během hraní. Destiny 2 ale konečně dostalo skutečný příběh a ten taky spustilo ve velkém stylu. Málokdo zapomene na začátek Rudé války, kdy vůdce kabalského impéria Dominus Ghaul zaútočil na Zemi a zdrcující silou připravil Strážce o Světlo, které jim umožnilo se oživovat.
Jednalo se o skvělý návrat pro veterány prvního dílu i vstupní bod pro hráče, kteří o Destiny nic nevěděli. Epické filmečky střídaly intenzivní akční mise a Bungie ukázali, že dělají to, co jim jde nejlépe. Příběhová střílečka, která si nezadala s jejich nejslavnějším Halo. Postavy nebyly ploché a Ikora Rey, Cayde-6 i Zavala se zapsali do srdcí fanoušků ještě víc než kdy dřív. Navíc pro studio typický skvělý gunplay a zábavné skákání vždy vytahovalo Destiny vysoko nad konkurenci. Pomatuji si, že jsem od začátku seděl jak přikovaný u monitoru a točil všechny tři povolání, jen aby získal nejlepší výbavu a splnil všechny týdenní úkoly.
Zároveň po příběhu přišel i první raid. První část odhalení lodi Leviathan a pozvánka od vyhnaného císaře Caluse. Kde zažil raidy v Destiny, ví, že jde o unikátní zážitek. Hlavně u těch prvních, kdy ještě ve hře nebyly šílené zbraňové kombinace a doporučená síla 270 by dnes už působila jako výsměch.
Leviathan měl všechny ingredience, váš tým se plížil, skákal, bojoval, rozděloval a musel komunikovat. I proto na něj v té době ani neexistovalo oficiální hledání zápasů. Celé Destiny totiž ukazovalo, jak umí komunitu vybičovat k soudržnosti schovanými věcmi. Internet vždycky zpozorněl, když se někomu povedlo najít nějakou tajnou místnosti, kousek příběhu a všichni se předháněli, aby našli řešení. Ostatně jedna z věcí, kterou mám na Bungie pořád rád, je to, že se nebojí uzamknout připravený obsah za urputnou hráčskou snahu. Ne nadarmo dodnes vzpomínám na naše první pokoření Leviathana, které trvalo asi šest hodin v kuse.
Pro mě byl ale začátek Leviathanu důkazem i něčeho jiného. Důkazem toho, že se hra bude vyvíjet i příběhově ve velkém a filmovém stylu. Což byla vlastně pravda až do hořkého konce. Dodnes mě třeba mrzí, že si už kampaň nemůžu zahrát, a ještě víc mě mrzí, že ve chvíli, kdy bych někoho chtěl přemluvit, ať Destiny zkusí, dostane úplně jiný zážitek. O tom ale až později.
