zavřít

Total War: Attila - recenze

Windows

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: Windows, MAC

Verdikt: Attila toho má velmi mnoho společného se svým předchůdcem – jak chyby, tak přednosti. Zároveň je ale schopen vyvolat zcela nové pocity krvežíznivosti, melancholie i historické fascinace. A především je to velmi zábavná hra s kvalitním jádrem, skvělou omáčkou okolo a pár minusy, které se s trochou dobré vůle dají přehlédnout.

Hodnocení redakce 8/10

Jak hodnotíme

metacritic 80/100

- Recenze autor: Václav Pecháček Komentáře: 0

Přicházejí zlé časy. Moc Římské říše se hroutí, kolébka civilizace je na pokraji kolapsu. Na severních hranicích se usazují germánští přistěhovalci a císaři nemají dost síly, aby jim v tom zabránili. Zimy jsou stále chladnější, jídla čím dál tím méně. A na východě se zvedají temná mračna rozvířeného písku. Vytí vlčích smeček je přehlušeno dusotem koňských kopyt. Na křídlech větru se ženou houfy jezdců a je jich nepočítaně, víc než listí ve hvozdu. Jejich hlasy jsou jako skřípot nehtů o kámen, jejich tětivy zpívají píseň smrti. A v čele stepní hordy cválá on. Člověk, zplozenec chaosu nebo sám ďábel. Attila, Bič boží. Zkrátka a dobře, Total War: Attila je tady!

Rome II nás tvůrci z Creative Assembly nechali zažít vzestup Římské říše k absolutní moci a nyní nám pro změnu nabízejí její poslední přerývané nádechy před nevyhnutelným zánikem.

Novým herním prostředím je Evropa, západní Asie a severní Afrika v době stěhování národů, tedy cca čtvrté a páté století našeho letopočtu. Keltové, Římani, Germáni, Hunové, všecko se to v tu dobu míchalo jako jeden velký státotvorný blivajz. Takže: co je nového, co je starého, a jak to všecko vlastně dopadlo?

Překvapení? Kdepak, je to Total War

Jádro hry zůstává stále stejné, především ve srovnání s Rome II. Na tahové strategické mapě, která je rozdělena na města a provincie, pohybujete svými armádami, flotilami i agenty, abyste pak v reálném čase sváděli masivní bitvy proti nepřátelům. Stavíte budovy ve městech, verbujete nová vojska, zabíráte území, na obrazovce diplomacie můžete uzavírat spojenectví nebo obchodní dohody.

Úspěch nezávisí jen na zručném řízení vojsk v bitvě, ale i na celkové strategii a odpovědi na otázky typu „Na kterého svého souseda zaútočím příště?“ nebo „Můžu si se svou ekonomikou dovolit ještě jednu armádu?“ Vzato kolem a kolem, až na pár dobrých i horších změn v uživatelském rozhraní a v celkové estetice hra na první pohled vypadá úplně stejně, jako její předchůdce. Ovšem jen na první pohled. 

Za hordu život položím

Mezi novinky totiž patří hordy a migrace. Veteráni Barbarian Invasion, datadisku pro Rome: Total War, v tuhle chvíli možná uvědoměle kývají hlavou. V TW: Attila se představují migrující frakce, které nevlastní žádná města, a skládají se pouze z hord. Hordy na jednu stranu fungují jako klasické armády, které se pohybují po herní mapě a bojují. Háček je v tom, že zároveň mohou zůstat stát na místě, založit tábor a v něm stavět budovy nebo verbovat vojáky.

Taková horda v praxi přitáhne na území cizího kmene, vydrancuje město a nakrade hromady zlaťáků. Potom si může v klidu odcválat, odkud přišla, rozbít tábor a za svůj lup si postavit pěkné nové budovy/stany. Je to takové ozbrojené pohyblivé město. Většina hratelných migrujících frakcí se může kdykoli rozhodnout si nějaké opravdové dobyté město ponechat a založit si v něm svou novou říši. Její hordy se ale potom změní na obyčejné armády a stane se z ní tradiční frakce.

To ovšem neplatí o asi největším taháku hry – Hunech. Tito ničiví stepní nájezdníci, postrach pozdně antické Evropy, žádná města obsadit nemohou a spoléhají se tedy při budování svého impéria výhradně na zmíněné nové mechaniky. Je to velká legrace a v rámci Total War série velmi netradiční zážitek.

Slovo, které snad nejlíp vystihuje styl hry za Huny, je šikana. Úžasně pohyblivé hordy plné jízdních lučištníků a další kavalerie si jezdí, kudy chtějí, a zcela kašlou na nějaké hranice nebo diplomatické následky. Vidíte nechráněné město se slušným příjmem a posádkou slabší než vaše ďábelská jízda? No tak ho vypleňte, určitě vám z toho padne pěkná sumička!

 

Pokud narazíte na slabý nárůdek s jediným sídlištěm, vydrancujte ho a přinuťte ty ubožáky, aby se stali vaším podřízeným státem. Nejenže vám budou platit procento ze svých příjmů jako tribut, ale navíc se vám na jejich území budou mnohem rychleji doplňovat válkou zdecimované jednotky.

Dalším vtipným trikem je vpadnout na území bohatého státu, ideálně Východořímské nebo Sasánovské říše, a chvilku si jen tak pro zábavu plenit. Když naděláte dost škody a ztropíte co možná největší poprask, stačí si v diplomatickém menu slušně požádat o pár stovek nebo tisíc zlaťáků za příslib, že už to příště fakticky neuděláte, čestné skautské. Příští rok proces opakujte. A když vás někdo doopravdy dožere, vždycky můžete jeho město vypálit do základů.

Ó ano, vypalování měst, nová lahůdka. Po dobytí města je možné jej nejen obsadit nebo vydrancovat, ale i kompletně do základů zničit. A tím nemíním jen stržení budov a snížení příjmu nebo podobné polovičaté nesmysly. Mluvím o naprosté a totální obliteraci daného sídla, o jeho vymazání z mapy. Tuto destrukci doprovází uspokojující vizuální efekt – po celém regionu se rozlije vlna ohně, která spálí všechno včetně stromů a další vegetace. Z této oblasti se následně stane pustina, která nepatří žádné frakci. Tomu já říkám pravá hunská bašta.

Od Hunů až po Římany

Z předchozích odstavců se může stát, že hrát za Huny je procházka růžovou zahradou, která se brzy omrzí. V mém případě to ale bylo právě naopak – musel jsem hunskou kampaň několikrát restartovat a nakonec si snížit obtížnost na "těžkou", protože jsem vždycky hned ze začátku hanebně prohrál. Asi za to může fakt, že při hře za Attilu a jeho kumpány jsou vám klasické Total War instinkty celkem k ničemu.

Nebyl jsem schopný pořádně zaujmout onen absurdně agresivní styl, který je zřejmě potřeba pro vypěstování zdravé nájezdnické ekonomiky, a skončil po pár tazích s HDP na úrovni moderního Řecka. Mám ale pocit, že balancování hry je nastavené trošku podivně – za Huny je opravdu problém přežít prvních pár tahů, a to i se sníženou obtížností. Naopak v kampani za Vizigóty jsem ve "velmi těžké" kampani projel Řeckem a Itálií jako nůž máslem a během dvaceti tahů napůl vyhrál hru.

Opravdu stylová je pozice Západořímské říše. Její kampaň je jako jediná označená obtížností "legendární" a v popisu se dočtete, že se tak trochu počítá s vaší prohrou. Začínáte s obrovským impériem zabírajícím Itálii, Galii, Španělsko i Afriku, ovšem zoufale vám chybí peníze a vojáci. Vzhledem k agresivním barbarům a migrujícím hordám po celé délce vašich hranic je jen otázkou času, než se všecko začne hroutit jako domeček z karet. Zkoušel jsem hrát o čas, tvořit spojenectví, bojovat i ustupovat, ale nic naplat, všechno marné, všechno zbytečné. Jedno po druhém podléhala má města ohni a meči a já měl z toho neúprosného toku historie příjemnou depresi.

V podobné situaci je i Východořímská říše, jenže ta má na rozdíl od svého západního bratříčka kromě obřího území také prostředky na jeho obranu. Krom velkých říší, migrujících kmenů a hunských šílenců jsou k dispozici ještě Frankové se Sasy. Ti začínají pouze s jedním regionem a kampaň za ně je tradiční Total War, kdy si postupně ze svého centra budujete velkou říši. Celkem vzato je výběr frakcí sympaticky asymetrický, protože každá z kampaní nabízí velmi odlišnou hratelnost. O všech vyjma Franků se Sasy však platí, že vás vrhnou do akce hodně rychle a pravděpodobně už v prvním tahu svedete jednu či dvě bitvy.

Lučištníci na koních > zbytek vojsk

Životně důležitým kořením každé Total War hry jsou realtimové bitvy. Attila v tomto ohledu upravuje spíše malé detaily než celou formuli. Zamlouvá se mi například nový druh jednotek, tzv. nájezdníci. Ti jsou při obléhání schopni rychle a efektivně zabírat nepřátelské opěrné body, jako věže a brány. To se hodí i proto, že věže jsou tentokrát opravdu nepříjemné a dovedou nadělat mezi útočícími houfy hodně škody.

Další změna je kontroverznější: když máte označenou některou ze svých jednotek, u všech blízkých nepřátel vidíte „úroveň hrozby“ pro tuto jednotku. Když například cválám po bojišti s jízdou, nad všemi nepřátelskými kopiníky je malý červený vykřičníček. To kdybych náhodou nevěděl, že najet čelně do hradby pík je praštěný nápad. Naopak lučištníci budou svítit zeleně, že oni se naopak nechají roznést na kopytech moc rádi, děkujeme za optání.

Systém vám ale napovídá i v nejasných případech, kdy proti sobě stojí dvě jízdní nebo pěší jednotky a vy byste jinak nejspíš nevěděli, kdo bude mít ve střetu výhodu. Je to na jednu stranu příjemné zjednodušení, zase to však bitvám ubírá na nepředvídatelnosti. Vždycky jsem si docela liboval v onom napětí, když potkáte neznámou jednotku a dumáte, co na ni asi tak bude nejlépe fungovat.

Největší změny se dotkly balancování jednotek. V Rome II byste jen velmi těžko hledali protizbraň na armádu plnou legionářské těžké pěchoty. V Attilovi se mi naopak skvěle osvědčily lehké jednotky a jízda, především střelecká. Hunští jízdní lukostřelci jsou potenciálně naprosto devastující zbraní, zvlášť v boji proti pěšákům. Místy mi to přišlo až nefér – to když jsem narazil na pěší východořímské armády, které se za mými hbitými Asiaty honily jako pes za vlastním ocasem. V tomhle případě navíc ocas na psa ze všech stran střílel vražedné salvy šípů. Pak ale stačí chviličku nedávat pozor, octnout se na dosah nepřátelských lukostřelců nebo jízdy a je to konečná, protože mezi Huny nenajdete jedinou pořádně obrněnou jednotku.

Kroky k lepší bitvě

V bitvách je i několik dalších, méně očividných změn. Upraven byl systém únavy: jednotky se unaví rychleji, ale také jim trvá kratší dobu než energii znovu naberou. To se dá dobře využít při rotování jednotek, kdy pošlete do bitvy zálohy a mezitím si vaši frontoví bijci můžou chviličku dáchnout.

Dále jsem si všiml, že pokud v aspoň trochu vyrovnané bitvě zabijete soupeřova generála, jeho armáda se okamžitě octne na pokraji kolapsu a jeden pořádný nájezd pak často vede k všeobecnému úprku. V kontextu Total War tahle informace nezní nijak neobvykle, ale v Attilovi se mi to stávalo extrémně často.

Když už nepřátelé začnou zdrhat, jsou označeni malými bílými vlaječkami. To je naprosto skvělá zpráva, protože nic nebylo v Rome II tak neskutečně k vzteku, jako když jste během pronásledování zaboha nemohli najít posledních pár miniaturních chlapíků, zbaběle sprintujících pryč z bojiště.

Nesmím zapomenout na námořní bitvy, kde došlo k výrazné změně. Dříve se mohly pozemní jednotky nalodit na transportní lodě a bez problémů bojovat na moři. V Attilovi ovšem mají suchozemské krysy na lodích mořskou nemoc a bojují mnohem hůř než vycvičení mariňáci.

(Ne)umělá inteligence

Z úrovně umělé inteligence mám smíšené pocity. Na strategické mapě umí rozhodně být velmi nepříjemná. Je schopna připravovat masivní útoky pomocí dvou i více armád a kvůli tomu mě čekal nejeden loading. Jindy si však zase všimnete, že migrující Vizigóti si jako centrum své nové říše vybrali nějakou zapadlou vesničku s nepatrným příjmem, stojící přímo v cestě zběsilé hordě Alanů.

Na bitevním poli pak AI využívá dost chytrých pastí – její oblíbený trik je skrýt zálohy v lesíku, aby mohly nečekaně zaútočit na křídle. Počítač by se však mohl trochu lépe starat o svoje nebohé generály, protože je až nebezpečně často vrhá přímo do největší mely, kde téměř jistě přijdou k úrazu. Že jejich hrdinská smrt nemá pro AI nemá zrovna žádoucí důsledky, to už víme. Taky inteligence mých vlastních jednotek byla často hluboko pod bodem mrazu. Například jim nedovolí projít bránou, kterou jsem zatím neobsadil, i když je zrovna otevřená dokořán díky procházejícím jednotkám soupeře.

Změny náboženství a upravená diplomacie

Klíčovým prvkem každé úspěšné supervelmoci je ovšem její diplomacie. V Total War: Attila se dočkala několika malých, ale příjemných vylepšení. Vidíte například, jaká přesně bude hodnota vašich vztahů s cizí mocností v dalších tazích. Teoreticky skvěle působí i ukazatel celkové síly, který v diplomatickém okně u všech frakcí zobrazuje jejich umístění na pomyslném žebříčku. Je ale škoda, že je opravdu špatně realizovaný.

Na prvním místě se celou dobu drží Západořímská říše, která sice má nejvíce provincií, ale její armádu by rozehnal i opilý děda ozbrojený vycházkovou holí. Za Huny jsem v jedné bitvě ztratil půlku mužů a klesl jsem někam na 30. místo. Po dvou tazích se moje armáda zotavila a šup, byl jsem zpátky šestý! O celkové síle dané frakce to zkrátka nevypovídá vůbec nic.

I v diplomacii si lze všimnout určitých problémů s realismem a balancováním. Byl jsem na nože s Ostrogóty i Vizigóty, kteří válčili s Východořímskou říší. Vpadl jsem na Balkán, vydrancoval dvě římská města, zahnal jednu armádu a hle! Gótové mě najednou mají docela rádi.

Naopak se mi zalíbily změny náboženství. Hunové si podrobí malý kmen, a co udělají jejich noví poddaní, aby si pány naklonili na svou stranu? Vykašlou se na germánské bohy a začnou raději vyznávat hunské náboženství Tengri. Tomu říkám vypočítavost.

Do systému spravování říše se vrací rodinný strom a manželská politika. Můžete provdat svoje dcerky za příslušníky jiných frakcí, čímž si získáte jejich náklonnost. Vybíráte si, kdo po smrti panovníka zdědí trůn, kdo bude velet jaké armádě, kdo bude guvernérem které oblasti. Všechno je to o mnoho přehlednější než v kterékoli jiné hře v sérii, ale pořád jde pouze o menší rozptýlení od hlavní náplně hry, totiž totální války.

Totální válka

To je ono. Z Total War: Attila čiší totální válka. Ze hry kape atmosféra hutná jako krev ulpělá na hrotu jezdeckého kopí. Možná za to může úžasně kakofonický soundtrack plný zvláštních, nezemských nápěvů hrdelních hlasů. Kdyby si Attilova horda chtěla někdy u táboráku pro radost zazpívat, nejspíš by to znělo nějak takhle.

Atmosféře pomáhá i všeobecná temnota a depresivnost hry. V každém tahu se střídají roční období, ale ať je léto nebo zima, vždy budete bojovat spíš za mlhy, sněhu a deště než za pěkného slunečného počasí s biopředpovědí stupeň 1. Úrodné regiony se mění v pustinu nejen kvůli Attilovi, ale i klimatickým změnám, které postupně činí některé oblasti neobyvatelnými.

Na druhou stranu mi dělají problém přepracované karty jednotek a budov. V Rome II šlo o stylizované obrázky inspirované uměním jednotlivých národů, ale Attila se vrátil zpátky k „realistickému“ zobrazení vojáků a budov tak, jak vypadají na bitevním poli. A nelíbí se mi to.

Obrázky dodávaly hře atmosféru a jednotky se od sebe daly o něco lépe odlišit. Teď před sebou akorát vidíte spoustu chlapíků na koni, z nichž každý drží svůj oštěp trošku jinak, a z toho se na první pohled prostě nedá poznat, o jakou jednotku jde. Dvojnásob to platí o zcela identicky vypadajících bílých hunských stanech/jurtách.

Zdání klame

Nebudu nic předstírat, prvních pár hodin hraní jsem si říkal, že Attila je trošku vylepšený Rome II s jednou novou zajímavou mechanikou. A čistě technicky vzato tomu tak vlastně je. Ale těch vylepšení je víc, než se na první pohled zdá, a většina z nich dává smysl. Hra je navíc nepopiratelně atmosférická a nabízí zajímavě (ne)vybalancovaný herní svět.

Hlavně mě ale bavila tak, že vůbec nemám chuť se v nejbližší době vracet k minulým titulům. Prohlašuji to navzdory zločinně dlouhým nahrávacím časům a čekání na tah soupeře. Vždycky si totiž můžete otevřít Wikipedii a číst si o Attilovi. Uvidíme, jak na tom hra bude v kontextu hardwarové optimalizace a výkonnostních problémů. Mně běžela velmi solidně (krom zmíněných loadingů), ale jak známo, hodně záleží na konkrétní sestavě. Snad bude většině lidí přát štěstí stejně jako mně. K tomu nám dopomáhej Tengri.

Tagy: strategie historická

Zdroje: Vlastní

Novinky na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.