Star Wars: Tiny Death Star - recenze
8/10
zdroj: Archiv

Star Wars: Tiny Death Star - recenze

Datum vydání:
8. listopadu 2013
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

20. 1. 2014 19:30 | Recenze | autor: Pavel Dobrovský |

„Let me tell you about my new love/hate relationship,“ jak se říká. Jmenuje se Star Wars: Tiny Death Star, vyšla před několika týdny, a kdyby ono odpoledne nebylo tak líné, nikdy bych si jí nestáhl. Její předchůdkyni Tiny Tower, ve které stavíte mrakodrap a osídlujete ho nájemníky či zaměstnanci podniků, jsem totiž po deseti minutách smazal s tím, že ztrácet čas nikam nevedoucí budovatelskou hrou mohou jen trestanci a velrybáři, když jim zrovna velryby emigrovaly. Jenže Tiny Death Star, jak to říci... Víte, stavíte v ní Hvězdu smrti. A rozhodně nejde o přeskinovanou Tiny Tower. Určitě ne. Stoprocentně. No dobrá, JE to přeskinovaná Tiny Tower s postavičkami z Hvězdných válek.

Tiny Death Star je vrchol pyramidy jistého druhu mobilních her, které jsou tak pitomé až se stávají výplní nejen volného času. Stavíte patra, zavážíte obchody zbožím a všechno trvá hrozně dlouho. Po čase si řeknete, že je fajn nápad jednorázově si zaplatit za reálné peníze zrychlení času a stavět efektivněji. Tím se dostanete k další zdlouhavé stavbě a čekání na dovozce, takže si zaplatíte zrychlení... Dejte poslední dvě věty do smyčky a jste o sto euro chudší. Při hraní nebo spíš čekání, vás napadnou různé věci. Například: proč to hraji, když moje chytřejší já ví, že jde jen o ždímačku peněz?

Hlavně si to ospravedlnit...

Chytřejší já bývá v nevýhodě. Já-retrofil, já-prokrastinátor, já-relaxář a aby byly čtyři jako jezdci apokalypsy, tak ještě já-starwarsofil – tahle čtveřice je mnohem silnější a toho jediného chytráka vždycky zmlátí. Proto stavíme, proto platíme, proto čekáme. Občas se v té úmorné dřině objeví nečekaná událost. Třeba rebelský špión, kterého je třeba najít, nebo Darth Vader a Císař přijdou udělat zaměstnancům radost. Stává se to asi tak často jako hlídači nočního vesnického parkoviště příjezd auta ve tři ráno.

Ve své primitivitě je Tiny Death Star záludná. Jste manažerem Hvězdy smrti – konečně! A i když někoho mučíte v „podzemní“ části Hvězdy smrti, tak to je přeci v hravé pixelové grafice, takže není třeba brát to vážně. Že? Při hraní jsou ale mnohem důležitější otázky ohledně té druhé části Hvězdy smrti, kde se nachází patra plná restaurací, tělocvičen, velkých akvárií a dětských hřišť. Máte dost výkonných zaměstnanců? Dost zásob? A ultimátně: jak se JIM žije na VAŠÍ Hvězdě smrti?

Fronta na banány

Jako za komunismu, vážení přátelé. Zavezení krámů trvá od jedné minuty do několika hodin a rozprodání zásob několik minut. Často se stává, že po osmi hodinách hru zapnete a NIKDE NENÍ NIC K SEHNÁNÍ, možná tak základní potraviny, ale banány, tedy plyšoví tauntauni? Na ty se stojí fronta jak před Tuzexem.

Ubozí hladoví a žízniví pixeláci bez možnosti kulturních zážitků se potácí s věčným hranatým úsměvem na tváři koridory a trpělivě čekají až objednáte nové zboží. Až jim postavíte něco dalšího. Chtěli by uniknout, ale z Hvězdy smrti vedou dveře jen do vzduchoprázdna, a tak se smířeně a s hraným optimismem posunují skrz patra a snaží se vychutnat ten zbytek život, než je z tabletu nebo mobilu vymažete. Alespoň si to tak představuji.

Pixeláci trpí nedostatkem. Vy trpíte hraním. Bolestná zodpovědnost vás vrací znovu a znovu ke hře a s pokornou omluvou zásobujete obchody, aby si ti chudáci aspoň na chvíli přišli na své. Navíc se dostáváte do kolotoče kapitalistického prokletí, kdy odíráte panáky za všechno (kde vlastně berou peníze?) a po dlouhém čekání nastřádané úspory vrážíte do stavby nových pater, abyste měli víc panáků a vydělali na nich dost na další patro.

....

Paranoia

V deliriu nekonečného dělání téhož jsem se dostal za hranici příčetnosti. Začal jsem panáky podezírat – kují pikle? Stává se z obytných pater semeniště rebelů? Jsou na čtvrtém a patnáctém patře konspirační byty? Proč je stormtrooper ve stejném baru jako princezna Leia?! Určitě vykecává firemní tajemství! Ale nemůžu dělat nic jiného, než pozorovat cvrkot a občas, když se Císař smiluje, zasáhnout a podívat se na komickou animaci. Jako hráč mám ruce svázané omezenými pravidly a příběhové vakuum doplňuji vlastní fantazií.

Krom toho, že jsem při hraní dávno ztratil soudnost, tak si uvědomuji, že pro panáky v podstatě nic neznamenám. Nejsem jejich mesiášem nebo nepřítelem. Jsem neviditelná entita, která kolem nich existuje ve zdech, v potrubí a v rozvodech elektřiny, a která nemůže dělat nic. Mým údělem je stavět, zásobovat a hrát si na liftboye. Skutečně. Tím vás Tiny Death Star poníží nejvíc, hned na začátku, ještě předtím, než vás umlátí mikrotransakcemi a nesmyslností. To je totiž tak: každý nový panák vyleze z raketoplánu a nastoupí do výtahu.

Osobně ho musíte dopravit do patra, které chce navštívit a on na oplátku za svezení zaplatí. Musíte tedy stavět, zásobovat, vozit a při jízdě se dívat do jednotlivých pater, jestli něco nepotřebují. Úpím, nadávám, proklínám. A ve chvíli, kdy už to vypínám, tak se ozve kýčovité hudební téma a já se „ještě na pět minut“ vracím.

Zpověď závisláka

Každý má svojí interaktivní drogu. Někteří o ní ještě neví, protože ji zatím nepoznali. Jiní fanaticky hrají Clash of Clans, Angry Birds nebo jinou hříčku, které se ostatní vysmívají, protože nepoznali její sílu nebo jsou vůči ní imunní. Pakliže patříte spíše k té první skupině, tak si na Tiny Death Star dávejte pozor. Tu hru doprovází temná Síla roztomilosti, návykovosti, nekonečnosti a osobního bankrotu. A proto je, ve zvrhlém slova smyslu, geniální.

Verdikt:

Star Wars: Tiny Death Star je jako selektivní mor. Když zasáhne toho správného jedince, tak je ztracen. Dávejte si na to pozor.

Nejnovější články