Mad Max - recenze
7/10
zdroj: Archiv

Mad Max - recenze

Datum vydání:
1. září 2015
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

5. 9. 2015 14:15 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Nad dunami, kam až oko dohlédne, se tetelí rozpálený vzduch. Mrtvý písek, žár a několik vyprahlých blouznících vandráků. Jak vypadá zeleň, to už si nikdo nedokáže ani vybavit, a poslední zbytky vody jsou největším bohatstvím. Svět, ve kterém slova jako bezpečí, rodina, zázemí či radost dávno pozbyla smyslu. Do kraje bez zákonů a pravidel, ovládaného jen a pouze právem silnějšího, přijíždí muž ve zběsilém úprku před vlastními démony a duchy minulosti. Přijíždí Šílený Max.

Vzhůru na Pláně ticha

Hned zkraje si nemohu odpustit výtku. Příběh hry sice není špatný, ale může za to hlavně dovedně vystižená atmosféra a nálada prostředí i světa. Pokud se budete věnovat jen hlavní dějové lince bez omáčky okolo, zjistíte, že vlastně za moc nestojí. V podstatě celou hru totiž hledáte motor. Putování za vysněným osmiválcem je samozřejmě jak se patří klikaté a tvůrci, převlečeni za osud, vám do cesty budou stavět řadu odboček a překážek, ale pointa celé zápletky je naprosto primitivní. Prostě potřebujete pořádný motor. Abyste mohli odjet pryč.

Hra to naštěstí od samotného úvodu vyvažuje skvělým uchopením atmosféry postapokalyptického světa a věrným zpracováním filmových reálií. Lidé jsou v zemi Šíleného Maxe zahnáni do kouta, odevzdaná beznaděj střídá poslední záchvaty pudu sebezáchovy a přijít o rozum hrozí na každém kroku. Vším prostupuje kult uctívání motoru a náboženství jízdy, což hra opět vykresluje prvotřídně.

Problémem je ovšem jistá mělkost postav, bohužel zejména hlavního hrdiny. Max moc nemluví, ani se to od něj nečeká, ale duchové v jeho mysli naopak nemlčí nikdy. Hra ovšem, až na několik opatrných pokusů, nechává potenciál průzkumu Maxova vnitřního konfliktu naprosto nedotčený. Pokud jste se tedy, podobně jako já, těšili na sondu do šílenství a trochu zkoumání důvodů jeho zrodu, budete zklamaní. Platí to ale i pro ostatní postavy - všichni jsou narýsovaní, neměnní, černobílí. Je to škoda, protože s tak zajímavým plátnem, kterým Maxův svět je, šlo namalovat mnohem propracovanější obraz.

Stejně tak není úplně nápadité řešení jednotlivých úkolů. Možná jsem zmlsaný třetím Zaklínačem, jistě, ale vcelku rád bych při putování v rozlehlém světě měl možnost jiných voleb než jen pořadí, ve kterém mise splním. Kupříkladu narazíte na tuláka, který se snaží z písku vykopat zapadlý vrak. Sám vám řekne, že mu můžete pomoct a rozdělit se o lup, ale že si uvědomuje, že ho taky můžete zabít a nechat si všechno pro sebe. Jenže, tušíte správně, hra vám žádnou volbu neumožní a musíte se rozdělit. Příběh a herní zážitek je, jakkoliv to zní u díla s otevřeným světem podivně, jednoduchý a lineární.

Pěšky do pustin

Hraní Mad Maxe se skládá ze dvou navzájem vyvážených částí - dobrodružství na vlastních nohách a brázdění pouště za volantem. Jak už jsem naznačil, hra není dílem filozofickým či psychologickým, je tak logické, že primární náplní chodících pasáží je boj. Bitky ze všeho nejvíc připomínají to, co jsme měli možnost vidět v herním Batmanovi - brutální tanec čelisti drtících ran, kosti lámajících protiúderů a lebek proražených hasákem.

Nepřátel k odpravení vám tvůrci přichystali celou řadu. Rekrutují se ze tří frakcí, vypadají správně otrhaně i divoce a vůbec je radost je odesílat do motorové Valhaly. I zde ale vyplouvá na povrch na první pohled skrytá recyklace obsahu. Všimnete si toho hlavně při konfliktu s bossy. Ti jsou totiž buď obrovití, s obouruční palicí, v hlavě plesnivý karfiol, nebo rychlí s dvěma dýkami. A to je, prosím pěkně, všechno. Hra se navíc vůbec nestydí za to, že se s oběma typy bossů potkáte klidně patnáctkrát. Vždy pod jiným jménem, ale okamžitě je jasné, že se jedná o toho samého nepřítele. Stejné animace, stejné útoky, stejná taktika.

Bitky nemají tak propracované mechaniky jako Batman či Shadow of Mordor, k dispozici máte v podstatě jen slabý a silný úder, doprovázený jedním protiúderem. Max postupem času nabírá zkušenosti, zvyšuje se mu úroveň a to s sebou samozřejmě přináší nové dovednosti a efektivnější i efektnější způsoby zbavování nepřátel břemena bytí. Ale i s kompletním repertoárem se hře, co se týče různorodosti boje, nedaří vystoupit ze stínu předchozích projektů.

zdroj: Archiv

To ale, upřímně řečeno, ani moc nevadí, protože řež je i tak animální a divoká. Nepřátelé jsou nastavení citlivě, někdy je jejich zmlácení spíš příjemným zpestřením, jindy vám, zejména ve větším počtu, dokážou pořádně zatopit. Jistě, animací útoků a dorážeček je jen několik, ale jsou tak syrové a bezprostředně brutální, což k celkovému vyznění hry bezvadně sedne, že mě za celou dobu nezačaly nudit.

Kapku horší to je s jiným aspektem pěších částí - totiž průzkumem a prohledáváním různých ruin. Nejen, že si i zde povšimnete jistého opakování stavebních prvků, ale zážitek ještě zhoršuje design ovládání. Max totiž umí vyšplhat a vyskočit jen tam, kde to má od tvůrců povoleno, nějaké hledání alternativních cest tak nehrozí. Vyskočit sice sám umí, ale jedná se o poskok jak od osmileté školačky cvičící se švihadlem. Jinými slovy, nejsem si jistý, proč ve hře tato funkce vůbec je, protože sami od sebe se sotva vydrápete na povalený kanistr na zemi.

Opět se tak vkrádá pocit koridoru, což je tedy u open-world hry pomalu kumšt. Nepřátelské tábory a opevnění lze totiž téměř vždy zdolat jen jedním předem daným způsobem, vylézt jen tam, kde se to vývojářům hodilo a podobně. Když pak musíte ve světě, který má nabízet nepřeberné možnosti, vždy prolézat jednou a tou samou identickou průrvou, působí to jak pěst na oko.

Bitky jsou nicméně opravdu povedené a zejména při probuzení Maxova vnitřního maniaka, kdy jde veškerá finesa stranou a nastupuje jen ryzí pomatená krutost, jsem se neubránil širokému potěšenému úsměvu. Hra navíc ještě nabízí jisté zpestření v podobě využití prostředí. Nejedná se sice bohužel o tak rozmanité kousky, jaké zvládala například hra Sleeping Dogs, ale možnost například přehodit nebohého nepřítele přes zábradlí do propasti či mu rozdrtit hlavu o stěnu tu je.

Pochválen budiž anděl zážehu

Taky jste se trochu báli, že automobilové pasáže budou ve hře jen takovým nutným zlem, lepidlem mezi úseky pěšího masakru? Mohu vás uklidnit, není tomu tak. Už od prvního filmu je motorizovaná akce ústředním motivem a hra by si za elegantní adaptaci tohoto konceptu zasloužila jedničku s hvězdičkou. Mad Max vám v první řadě neustále nenápadně připomíná, jak důležitá součást duše bojovníka jeho stroj je, tedy přesně tak, jak by to v Maxově univerzu být mělo.

Samotné provedení střetů na čtyřech kolech také zaslouží pochvalu. Honičky mají skvělou dynamiku, jsou efektní a dokážou vám do žil napumpovat pořádně vysokooktanový adrenalin. K tomu pochopitelně napomáhá i využití zbraní, zejména harpuny, kterou můžete provádět tak bohulibé kousky, jako například nabodnout a vyhodit nepřátelského řidiče ven z jeho stroje, utrhnout dveře či urvat kolo a poslat tak protivníka do nekontrolovatelných kotrmelců. Všechno doprovází krásně zpracované a efektní exploze, k obloze se valí těžký černý dým ze zničených vraků a svět se míhá před očima v ďábelské rychlosti. Jízdní pasáže jsou jedním slovem parádní.

zdroj: Archiv

Harpuna má vůbec mnoho zábavných využití - na řadu přijde vytrhávání bran, strhávání věží i s ubohým ostřelovačem nebo kácení nepřátelských totemů. Dále dostanete k dispozici i ikonické explozivní oštěpy, klasickou střelbu brokovnicí zpoza volantu, bodce na kolech, kterými lze roztrhat pneumatiky či postranní plamenomety, které útočníkům ohnivým infernem velice rychle vysvětlí, že pokusit se vás vytlačit ze silnice nebyl nejšťastnější nápad.

Svého pouštního archanděla si můžete různě vylepšovat, montovat nové motory, odpružení, výfuky a kdo ví co ještě. Řízení je zábavné, a ačkoliv se samozřejmě jedná o arkádový model, například váha pancéřování, kterým svého miláčka obrníte, je na jízdních vlastnostech dobře znát.

Všechna vylepšení jsou ovšem podmíněna jednak zaplacením částky v jediné herní měně, kterou je šrot, a dále splněním postranních misí či snížením nepřátelského vlivu v určité lokaci na požadovanou úroveň. Toho dosáhnete ničením konvojů, čištěním táborů, bouráním totemů či eliminací ostřelovačů. Znamená to jediné - pokud si chcete pořádně vylepšit své vozidlo, připravte se na obrovskou dávku plnění postranního obsahu, protože z misí hlavní dějové linky nedostanete v podstatě nic.

Osmatřicet kempů

Mad Max se dopouští stejné chyby, kterou spáchal například první Assassin's Creed. Nabízí svět úctyhodných rozměrů, který sice plní až po okraj, ale plní ho asi tak třemi neustále recyklovanými věcmi. Hlavní příběh vás navíc občas na férovku nepustí dál, dokud nesplníte daný počet vedlejších úkolů. A to je opravdu trochu problém, protože právě na postranním obsahu je opakování znát asi nejvíc. Mám pocit, že co se týče velikosti světa versus to, co nabízí, si tvůrci ukousli příliš velké sousto.

Po nějakých patnácti hodinách byste raději skočili do zdi hlavou napřed, než abyste zastavili kvůli průzkumu další stejné lokace, ve které může být trochu potřebného šrotu. Situace není o moc lepší ani s nepřátelskými tábory, jejichž likvidace probíhá také pokaždé ve stejném vzorci - nejdřív trochu akce v autě s uhýbáním zápalným lahvím, a poté pěší průchod až na konec. Kempů jsou sice čtyři druhy, ale jejich pokoření se vždy sestává z chvíle hledání cesty, následných několika hromadných bitek, jen s tím rozdílem, že někdy pak na závěr vyhodíte něco do povětří, a jindy nikoliv. Souboje jsou ale díky své divokosti jednoduše zábavné pořád, takže čištění táborů se dá tolerovat, avšak například na zdlouhavé otevírání bodů pro rychlé cestování jsem ve druhé polovině hry úplně rezignoval a raději si všude dojel bez zkratek.

Stejně nenápadité jsou i vedlejší mise, které dostanete od různých důležitých postav. Jejich náplň sice na papíře zní vcelku různorodě, ale v praxi se vždy jedná o to někam dojet, něco přinést a případně někoho od cesty zabít. Nabízelo by se například hlídání přátelských konvojů, obrana pevnosti před nájezdem, záchrana otroků, zajišťování vodních zdrojů či jídla nějakým originálním způsobem (tedy ne vyvražděním jejich hlídačů) a tak dále, ale ničeho podobného se bohužel nedočkáte.

Dechberoucí horizont

Mrzutý nedostatek obsahu ale ustupuje do pozadí, kdykoliv se ve hře rozhlédnete. Mad Max totiž vypadá nádherně. Pokud se konkrétně zaměříte na jednotlivé technické aspekty, jako například kvalitu textur, zjistíte sice, že se jedná spíš o průměr, ale říká se, že celek je víc než prostý součet částí, a to zde platí do puntíku. Celkový dojem z výtvarných a kompozičních kvalit vizuálu je tak dobrý, že jsem se přistihl, jak se nedokážu donutit být otrávený opakující se náplní, a že nemám chuť hru vypnout, protože se stačí podívat na obzor a okamžitě se dostaví příjemné mrazení v zádech - nedostatky jsou rázem, alespoň na chvíli, zapomenuty.

Tvůrci věrně zachovali prezentaci a vyznění posledního filmového Maxe, což je jedině dobře, protože tím převzali i jeho nesporné umělecké kvality. Hra se odehrává v nekonečných pustinách, je jasné, že pohledem na svěží lesíky se opravdu nepokocháte. Své oči ale potěšíte záplavou až snových scenérií, ve kterých se snoubí zoufalství světa ve smrtelných křečích se surovou krásou.

Stiskni R, abys nastoupil do auta

O to větší škoda je, že hra svou uměleckou nádheru przní neustálými připomínkami, jakou klávesu máte zrovna použít. Jistě, nic proti, když mi někdo zpočátku vysvětlí, jak se dobrodružství ovládá, ale pardon, po dvaceti hodinách už jsem si byl schopen to zapamatovat. A pokud si někdo postavil hlavu a nechtěl popisy ovládání odstranit úplně, nešlo je umístit někam nenápadně ke straně obrazovky? Bylo opravdu potřeba, aby byly vyvedeny v gigantických bukvách a zabíraly polovinu výhledu?

Ještě horší jsou ale textové tipy, které zachází tak daleko, že vám při souboji s bossem například okamžitě podsouvají, jak ho máte přemoci. Což takhle nalákat nepřítele do výbušných sudů? Ano, bitka probíhá na deseti metrech čtverečních, v místnosti není nic jiného než výbušné sudy, ale rozhodně by mě nenapadlo je nějak využít. Tyto "tutoriály" lze naštěstí vypnout, a radím vám dobře, pokud Mad Max není vaší první hrou v životě a nechcete si připadat jak cvičená opice, udělejte to.

zdroj: Archiv

Hra za celou dobu jednou spadla za desktop, což se, vzhledem k jejímu rozsahu, dá s klidem přehlédnout. Dohrát hlavní dějovou linku mi totiž zabralo nějakých pětadvacet, třicet hodin. Jsem si ale jistý, že obsahu k prozkoumání ve hře v tu chvíli zbývalo ještě alespoň na dvakrát takovou dobu. Jestli ovšem budete mít k dalšímu putování i po dohrání chuť, to už je věc druhá.

Na výrazné či hru bořící technické problémy jsem nenarazil. Několikrát vypadl zvuk a bylo třeba celou hru restartovat, občas začal po splnění úkolu problikávat kurzor myši, to ovšem lze z nějakého důvodu spravit zuřivým mačkáním klávesy escape. Vyseknutí obrovské poklony si ale zaslouží optimalizace. Je tak dobrá, že bych ji navrhl ostatním vývojářům jako učebnicový příklad. Takhle se to dělá, dámy a pánové. Hra vypadá skvěle a běží hladce jak kočka po sametu - za celou dobu jsem nezaznamenal snad jediné zakolísání frameratu či nějaké trhání.

Mad Max rozhodně není hra bez poskvrny a nenaplňuje potenciál světa do takové míry, jakou bych si představoval, ale vyvažuje to dynamickou hratelností, surovými bitkami, skvělými automobilovými pasážemi a pohledným vizuálem. Chyby se objektivně musí odrazit do celkového hodnocení, ale jedním dechem dodávám, že jsem si čas strávený s šíleným společníkem i přes nedostatky příjemně užil.

Verdikt:

Zábavná postapokalyptická akce, kterou sužuje silná recyklace obsahu. Vyvažuje to divokými honičkami, povedeným zpracováním soubojů a poutavým vizuálem.

Nejnovější články