Recenze

Empire of Sin – recenze mafiánské strategie

Hříchy manželů Romerových

Iratus: Lord of the Dead – recenze

Zástupy mrtvých pochodují a ve vzduchu je cítit pach rozkládajícího se masa. Mumie bojuje bok po boku se zombií a kostlivcem… a lidé prchají. Zbylé šiky odvážných se shlukují, aby bránily poslední zbytky svobody. Země živých už nikdy nebude jako dřív. Nekromant Iratus si ji hodlá podmanit, tvrdě a nekompromisně, jednou provždy.

Age of Empires III: Definitive Edition – recenze

Je to dobré, ale zahrajte si radši dvojku

Children of Morta – recenze

Něco vám povím. Bergsonovic rodinka, to je tedy povedená partička. Zkáza v podobě „corruption“ se světem šíří rychleji než v českém fotbale – a oni chtějí s touto zkázou nejen bojovat, ale také najít její zdroj a vymýtit ji! Jsou přesvědčeni, že společnými silami dosáhnou úspěchu. Od toho přece rodina je.

Forged of Blood – recenze

Je to tady. Poslední bitva krále Aureliana Caenicana bude brzy dobojována. Král již ví, že jeho obrana nevydrží dlouho. Byl zrazen. V hradu dohořívají poslední plameny a on se brání několikanásobné převaze. Snad ale vydrží dostatečně dlouho, aby jeho dva synové stihli utéci a pokračovali tak v královské linii. „Buďte sbohem, moji synové. Nechť vás provází odvaha a síla!“ Dobrodružství Forged of Blood začíná.

Sea of Solitude – recenze

Ahoj. Jmenuji se Kay. A mám problém. Nevím, kde jsem se to vyskytla. Jsem vůbec naživu? Asi ano. Myslím, mluvím, cítím. Ale nevypadám jako člověk. Mé oči září červeně. A podobám se stínu. Jsem tak zmatená. Ale tohle místo. Znám ho. Už jsem tu byla. Vypadá jako město, kde jsem žila. Nebo ne? A proč je celé zaplavené? Ještě že mám svou loďku.

Rise of Industry – recenze

Nebudu lhát, jakmile spustím novou hru a do deseti minut narazím na bug zabraňující dalšímu postupu, byť je to jen v tutoriálu, daný titul to má v tu chvíli o mnoho těžší. Zvlášť když je ona hra, Rise of Industry, v early accessu již více než rok a zrovna tato chyba byla komunitou dávno nahlášená. Navíc s odpovědí od vývojáře doporučující celý tutoriál přeskočit a vrhnout se přímo do hry, než se tým dostane k jeho přepracování. Vzhledem k tomu, že se verze 1.0 nebezpečně přiblížila a tutoriál existuje stále ve své původní podobě, první dojem mě zanechal poněkud chladným.

Dawn of Man – recenze

Originální, návyková a nezapomenutelná, ale místy i stereotypní a nesrozumitelná. Taková je nová strategie Dawn of Man o lidském dávnověku, aneb „neolitická revoluce hrou“. Lovce mamutů v ní proměníte v hospodáře a opravdu dobře se u toho pobavíte. Škoda jen některých nedomyšlených ekonomických mechanik, kterým hra podřizuje paradoxně veškerý svůj strategický potenciál.

Book of Demons - recenze

Na pojem early access dá dnes a denně házet neuvěřitelné množství špíny a jeho problematikou se zaobírá nejeden videoherní novinář. Přesto v tom nepřeberném množství titulů, které se vydávají do early access, existuje několik zářných příkladů reprezentujících zdravý vývojářský přístup a výbornou práci hráčské komunity. Prvním budiž letošní hit Dead Cells, dalším by mohla být právě Book of Demons.

Call of Cthulhu - recenze

Studio Cyanide, které můžete znát díky videoherní adaptaci Blood Bowlu nebo skrze dobrodružství gobliního tichošlápka Styxe, se rozhodlo zařadit se svým zpracováním Call of Cthulhu do nekonečného zástupu vývojářů těžících z díla H. P. Lovecrafta. Povedlo se mu povznést se nad zvučné jméno kultovního autora a skrývá se za líbivými sliby o strachu a Prastarých také dobrá hra?

City of Brass – recenze

Jedinou, avšak naprosto spolehlivou pozvánkou do City of Brass pro mě bylo zjištění, že pod vývojem hry jsou podepsáni někteří autoři BioShocku. Jakožto velký fanoušek celé proslulé série jsem tak City of Brass musela mít, bez ohledu na další informace ohledně hratelnosti.

Masters of Anima - recenze

Je v pořádku, když hra přijde s jednou neotřelou mechanikou a celý zážitek upřede a postaví okolo ní. Ale pouze za předpokladu, že je onen nový systém dostatečně nosný, aby udržel celý titul, ale hlavně tvůrci nesmí zapomenout věnovat péči i omáčce okolo, protože v opačném případě dopadne celý pokus poněkud neslavně. Jistě tušíte, kam podobným úvodem mířím. Masters of Anima od Passtech Games vsází na jednu kartu, ale bohužel v ruce nedrží královský flush. Má přinejlepším dva páry.

God of War – recenze

Se ztrátou milovaného člověka se každý z nás vyrovnává jinak. Někdo se uzavře do sebe, někdo odcestuje do dalekých krajin a někdo pocítí zoufalou touhu vylít si zlost na všem a na všech okolo. Z předchozích zkušeností by se dalo předpokládat, že v případě zuřivého řeckého boha války Krata to bude ta poslední možnost. Ovšem, časy i bohové se mění. A u notně vyčpělého tématu původních God of War v nové hře naštěstí k lepšímu.

Age of Decadence - recenze

Tvůrci z Iron Tower Studios si pro svůj více než desetiletý projekt ambiciózního RPG Age of Decadence vybrali zajímavou inspiraci. Jedná se o období pádu Římské říše, které tvůrci pozměnili podle svého a doplnili o fantastickou technologii z dávné minulosti a špetku magie. Ale dobové kulisy, třeba římské zbraně a architektura, zůstávají stejně jako atmosféra chaosu a čekání na nevyhnutelnou zkázu. Titulní dekadence mi evokovala nejrůznější zábavné aktivity, ale bohužel, žádné prostopášné orgie ani bohaté hostiny se v hnědé a rozpadlé pustině nekonají. 

Call of Duty: Warzone – recenze

Odstřelovač leží v trávě a optikou pušky trpělivě pozoruje soupeře. Sleduje jejich rutiny, učí se zvyklosti, vstřebává triky. Nechce se unáhlit, nechce udělat chybu, protože ví, že další šanci nedostane. Nadechne se, počká si na ideální moment… a zmáčkne spoušť. Kulka, která vyletí z jeho hlavně, se jmenuje Call of Duty: Warzone. A její trajektorie končí přímo uprostřed terče.

Wolcen: Lords of Mayhem – recenze

Vzpomínáte na Greedfall? To bylo povyku kolem epického RPG, které bylo tak skvělé, že o něm pro jistotu nebyla při udílení cen za loňský rok pořádně nikde ani zmínka. A co si budeme povídat, bylo to právem. Hra byla v mnoha ohledech nedodělaná, její kvality nevyrovnané a přehnané ambice ji srazily na kolena. A právě na Greedfall jsem si vzpomněl při hraní Wolcenu. Bohužel to není lichotivé přirovnání.

Age of Wonders: Planetfall – recenze

Věk divů opouští po třech úspěšných dílech svět fantasy a zkouší pro sérii získat novou hráčskou základnu domácích stratégů zejména mezi příznivci sci-fi. Age of Wonders: Planetfall je další hozená rukavice do žánrového ringu 4X strategií zrozených z genetického jádra Civilizace, Alphy Centauri či Master of Orion, výživný a funkční mix všeho, co lze od žánru očekávat, a ještě něčeho navíc. Navrátilci série již asi tuší, o čem je řeč. Vám ostatním doporučují nasoukat do sebe pozorně následující řádky, protože Planetfall je i přes drobné nedostatky perlou žánru.

Sky: Children of Light – recenze

Patrně největší chvála, které se mobilní hře může dostat, je, že jako mobilní hra vůbec nepůsobí. Když se ve Sky: Children of Light člověk spustí ze sněhem zaváté římsy, jen aby se svezl po jiskřivě bílých pláních, nemá příliš pocit, že by hrál cosi do kapsy. Když se rozletí nad sytě zelenými stébly trávy, jimiž cloumá vichr, skoro si ani neuvědomuje, že hraje na mobilu. Thatgamecompany zkrátka umí, příkladem budiž jejich Flow, Flower či všeobecně a právem zbožňovaná Journey. A Sky v mnohých ohledech zachází ještě dále. Mohla to být nefalšovaná mobilní desítka. Jenže jí tu a tam přeci jen něco chybí.

Field of Glory: Empires – recenze

Stratégův starověk zažívá velkolepý herní comeback. Za poslední rok se nám postupně na scéně sešly hned tři grand-strategické tituly zasazené do starověku převážně helénistického období: Aggressors: Ancient Rome od Pavla Kubáta přišla s nečekaně komplexním systémem správy antického světa především pro náročnější hráče, pak dorazil v základu vykostěný, leč uživatelsky příjemnější Imperator: Rome od Paradoxu, a nyní si o slovo říká nejnovější počin od AGEod – Field of Glory: Empires.

Layers of Fear 2 – recenze

Když jsem před lety recenzoval první Layers of Fear, byl jsem rozpolcen. Hru se mi vlastně ani nechtělo moc hrát, prvoplánové lekačky byly sice efektní, ale pořád šlo jen o lekačky. To nejlepší na hře byla atmosféra, kterou se autoři rozhodli upozadit na úkor strašení. Ruku v ruce s ní šel skvělý design prostředí, které mluvilo hlasitěji než všechny ostatní aspekty hororového dobrodružství dohromady. Pokračování vystřídalo viktoriánský dům za zaoceánskou loď, ovšem strašit se chystá i tentokrát.

State of Decay 2 – recenze

Už pár měsíců je jasné, že zombie infikovaní hráči před sebou tento rok nemají hezké vyhlídky. Poté, co se slehla zem po Dead Island 2 a projekt Days Gone byl o rok odložen, se zatím jedinou vakcínou na jejich nepřemožitelné krvelačné choutky stává State of Decay 2. A ta je, abych to řekla kulantně, něco jako původní díl State of Decay ve verzi 1.5.