Recenze

Crypt of the NecroDancer - recenze

Taková rytmická hra, nebo chcete-li titul postavený na hudbě, může být neuvěřitelně zábavná. Stačí, když jí cestu k úspěchu vydláždíte nějakou hezkou arkádovou mechanikou a najednou dostanete skvosty jako jsou Audiosurf, Beat Hazard, Bit.Trip Runner a další. Pravdou nicméně zůstává, že ne všichni mají hudební cítění a smysl pro rytmus - však zkuste si zaskákat Dance Dance Revolution a sami uvidíte. V takovém případě se pro vás naopak nekonečná zábava může stát bezbřehým utrpením. Pokud se nedokážete trefit do rytmu, jen těžko byste se na jeho základě mohli pohybovat nebo dokonce bojovat s nepřáteli. Studio Brace Yourself Games to však po vás chce!

This War of Mine - recenze

Válka je, když se namísto dveřmi vracíte domů dírou. Dokud se ale žije, naděje zůstává s vámi a This War of Mine je simulací právě takového stavu bytí. Netradiční herní dílo od 11 bit studios ukrývá pod svým šedočerným havelokem zajímavou směs zkoumání lokací, managementu zásob a především zcela nový pohled na válečný konflikt. Sledování války očima obyčejného člověka přináší zvláštní druh atmosféry, které je v herním archivu jako šafránu. 

Dungeon of the Endless - recenze

Neuplyne rok, aby herní scéna nevydala aspoň jednu pořádnou rogue zabíračku, která staromilce vyždímá dosucha a odkopne zničené, vynervované, ale spokojené. Experimentování s žánrem navíc zajišťuje, že se každou chvíli posouvá novým směrem, takže o různorodou zábavu rozhodně není nouze. Jak jde ale dohromady rogue like hra s tower defense a tahovou strategií? Není tenhle mix s názvem Dungeon of the Endless už trochu moc extrémní?

Lords of the Fallen - recenze

Už je to tu zase. Nepřítel má pět metrů na výšku a je oblečený do tolika vrstev ocele, že není vůbec vidět. Snad i spodní prádlo má z titanu. V ruce hybridní kladivo, které jakýsi šílenec překoval na kosu. Je třikrát větší než já, zatímco já jsem, ke svému vlastnímu překvapení, nahý. V ruce mám dýky a jako komár poletuji kolem a píchám do hory ocele, dokud nepadne. Scéna se odehrává na hřbitově, ani není zapotřebí kopat hrob. Tolikrát jako před tím si říkám: nebudu Lords of the Fallen srovnávat s Dark Souls. Ale není to možné.

Legend of Grimrock II - recenze

Před dvěma lety jsme poprvé slyšeli o finském studiu Almost Human. Chlapci z města Espoo totiž vydali Legend of Grimrock a přivedli tím k životu mrtvolu krokovacích dungeonů. Nejpodivnější bylo, že nešlo o zombie se zlomenou nohou, ale o napínavou hru naplněnou obsahem až po okraj. Nejen pamětníci Eye of the Beholder nebo Dungeon Master plakali dojetím. A nyní, o zmíněné dva roky později, se Almost Human vracejí s Legend of Grimrock II, aby dokázali, že umí být grimrockovatější než Grimrock.

Styx: Master of Shadows - recenze

Cyanide Games je poněkud zvláštní společnost, která vytváří hry ze všech možných žánrů, často i velmi okrajových. Pestrost s sebou ovšem přináší i roztříštěnost, proto je dopředu obtížné odhadnout, co hry od Cyanide vlastně nabídnou. Třeba RPG Of Orcs and Men (na vývoji se podílelo ještě studio Spiders) netradičně kombinovalo akčně pojaté souboje se zadáváním příkazů, což vypadalo lákavě na papíře, ale v praxi to nefungovalo a frustrovalo. Cyanide se tedy chytili za nos, vzali Styxe, jednoho z hrdinů Of Orcs and Men a postavili jej do role ústřední postavy žánrově klasické stealth akce. A do značné míry se jim sázka na klasiku vyplatila.

Age of Wonders III - recenze

Palcát nebo kouzlo? Člověk nebo ork? Age of Wonders hry ke strategickému žánru vždy přistupovaly nanejvýš velkoryse. Tak jako kdysi Santini zdobíval své kostely, i autoři pozapomenuté herní série dbali na košatost, kudrlinky a viděli věci zeširoka, řekl bych z mnoha tvůrčích perspektiv. A výsledek byl vždy ohromující.

SimCity: Cities of Tomorrow - recenze

„Welcome to the world of tomorrow!“ rozezvučel se mi v hlavě hlas profesora Farnswortha v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o futuristickém rozšíření budovatelského SimCity. Vzápětí se mi ale v hlavě rozsvítila červená kontrolka, která upozorňovala na to, že původní hra až tak velká pecka kvůli spoustě bugů a designových klopýtnutí nebyla. Jenže co naplat, sci-fi mě vždycky lákalo a osm patchů od vydání také slibovalo nápravu alespoň těch nejpalčivějších problémů.

Ryse: Son of Rome - recenze

Bude to velké, bude to skvělé, bude to exkluzivní, bude to na Xbox One a grafické pozlátko posichruje logo Cryteku na obalu. Tak nějak zněla marketingová omáčka nového hack and slash počinu Ryse: Son of Rome, od kterého si Microsoft bezpochyby sliboval konkurenta God of War. A že novinka nevypadala vůbec špatně.

Journey of a Roach - recenze

I když se na nás většinu času valí hry typu Assasin's Creed 7, Need for Speed 10 nebo Call of Duty 25, občas herní scéna dokáže překvapit pořádnou novinkou, přestože vítr vane od poměrně konzervativního vydavatele, který sází na pár „svých“ žánrových koní.

Call of Duty: Ghosts – recenze

Jedno arabské přísloví říká, že člověk se bojí času a čas se bojí pyramid. A podobně, jako pyramidy vzdorují času, vzdoruje i Call of Duty veškeré kritice žurnalistů i samotných hráčů. Slavná herní série je, stejně jako hroby dávných faraónů, na první pohled neměnná, ale při bližším zkoumání odhalí trhliny způsobené zubem času.

Skulls of the Shogun - recenze

Tahová strategie Skulls of the Shogun má za sebou strastiplnou štreku a po letech vývoje, prázdných bankovních kont i zápolení s byrokracií Microsoftu se snad konečně dobelhala do veselého finiše. Hra nedávno vyšla i na Steamu v rozšířené Bone-A-Fide edici, která k originálnímu obsahu přihazuje několik singleplayerových i multiplayerových map, a vývojáři si oddechli. Po půl roce trápení si jejich dílo může zahrát takřka každý.

Rise of the Triad - recenze

Pryč s rudolfínskými elixíry! Omládnout se dá jedině hrami. Často mi něco v tom smyslu tvrdí moje matka. Pokaždé, když se zeptá, jak mi jde psaní od ruky, skončí rozhovor poznámkou, že už bych si měl konečně najít slušné zaměstnání. V jejích očích zůstávám stále dítětem, neboť hraji hry. A to už mi přitom táhne na třicet. Do svých mladých let se teď ale stále častěji vracejí i vývojáři.

Middle Manager of Justice - recenze

Galaxy girl je tlustá. Sweet Justice nesnesitelně samolibý. @man furt jen tweetuje. Crimebot není vtipný. Surge protector je blbá. Všechny spojuje nevkusná volba jména a fakt, že dostávají výplatu od Justice Corp. Justice Corp je normální firma s franšízami po celých Spojených státech, která sdružuje superhrdiny bez rozdílu ras, pohlaví a inteligence. Úkol má jednoduchý: potlačovat drobné delikventy i neskutečně ďábelské zlouny, kteří zrovna chtějí zničit svět. Kterým ze superhrdinů se stanete? Žádným. Jako manažer střední třídy je budete komandovat. Vítejte do světa iOSové hry Middle Manager of Justice.

Company of Heroes 2 - recenze

V titulku recenze by klidně mohlo být uvedeno "O hře, která málem nebyla, ale nakonec byla". Studio Relic totiž pokračování strategického hitu z roku 2006 připravovalo pro dnes již neexistující THQ. Problémy zmítaný vydavatel natáhl po zoufalém boji bačkory a Company of Heroes 2 putovala společně s Relicem pod křídla firmy, od které byste zájem o strategii z 2. světové války nejspíš nečekali. Ano, řeč je o japonském vydavateli SEGA. Ale nebojte, ježka Sonica v CoH 2 jako speciální jednotku neuvidíte.

The Last of Us - recenze

Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. V tom případě jsou ovšem tvůrci z Naughty Dog pověstnou výjimkou z pravidla. Oblíbení vývojáři stojící za sérií Uncharted mohli klidně spát na vavřínech a věnovat svou pozornost Indymu juniorovi alias Nathanu Drakeovi. Uncharted 3 totiž byla tak vypiplaná, že jsme jí napařili nekompromisních deset z deseti. A protože dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, smočil Naughty Dog svůj čumák v trochu jiném žánru. Možná máte z obrázků a videí pocit, že The Last of Us je "jen" Uncharted plus malá holka a inspirace ve filmovém trháku Já, legenda. Ten pocit je mylný a my ho chceme rozmetat na kousíčky.

Call of Juarez: Gunslinger - recenze

Jó, to byly časy, když jsem byl ještě mladej. Carnegie tehdy ještě neměl ocelárny, Rockefeller teprv dostával čuchnout, co je to černý, jak to teče ze země a já, Silas Greaves, jsem jezdil po starým západě a nemusel se o nic starat. Celý dny jsem jen čuměl na západy slunce i nekonečnou krajinu, kam jsem se mohl hned rozjet. Poslouchal jsem vytí kojotů a sem tam si zastřelil něco, co jsem pak stáhnul z kůže a povečeřel. Po tejdnu jsem kůže prodal a zase zmizel do divočiny. Byl tam klid a kromě zatoulaných desperátů jsem nemusel sahat po šestiraňáku. Prostě pohoda a spousta času na vychutnávání si přírody nebo zvelebování kempu. No ale vlastně, když tak nad tím přemejšlím, bylo to trochu jinak...

A Game of Dwarves – recenze

Typická budovatelská strategie vypadá tak, že stavíte nějaký ten zábavní park (Theme Park), budujete tropický ráj (Tropico) nebo si hrajete s vláčky a autíčky (Transport Tycoon). To vše s cílem neprodělat své virtuální kalhoty, splnit v poklidném tempu několik stanovených cílů a během pár hodin strávených u jedné mapy především dostatečně relaxovat a vypiplat dané místo či společnost k obrazu svému.

Omerta: City of Gangsters - recenze

Amerika ve dvacátých a třicátých letech, to byla prohibice, gangy, zločin a v herní historii i velice slušná zábava (Mafia, Godfather). A taky nádherně stylová hudba, která jen krátkým zabrnkáním dokáže nostalgickou atmosféru plnou svištících projektilů z Tommy Gunů vytvořit. Omerta: City of Gangsters se rozhodla toto pohříchu herně nepříliš využívané období poměrně originálně uchopit jako kombinaci budovatelské a tahové strategie, u níž právě atmosféra měla hrát jednu z hlavních rolí.

Gears of War: Judgment - recenze

Série Gears of War podle mě nabídla jedny nejlepších third-person akcí současné generace konzolí. Od prvního dílu se Epic Games dařilo přidávat nové a nové věci, které systematicky zážitek vylepšovaly a spolu s atmosféricky podaným příběhem vše gradovalo v epickém finále Gears of War 3. Když bylo tedy oznámeno, že v rámci série vznikne příběhový prequel, do stropu jsem z toho rozhodně neskákal.

God of War: Ascension - recenze

Vstal Kratos z mrtvých? Dokázal se snad vylízat z řezničiny na konci třetího dílu, že ho plebejci ze Santa Monica sebevědomě a s plnou parádou opět servírují majitelům letos již nedobrovolně dosluhující „soňácké“ videoherní mašinky?

Wonderbook: Book of Spells - recenze

Idylické lifestylové fotky s rozesmátými dětmi všech ras a národností před televizí v moderně zařízeném obýváku. To je obraz herního průmyslu posledních let, který by si přála po světě šířit většina velkých distributorů. Ač už to mnohým „pravověrným” hráčům může připadat jako otravné klišé, fakt je, že rodinné a dětské hry jsou odvětvím, které do značné míry drží herní byznys nad vodou. Vědí to samozřejmě i v Sony, kterému se v poslední dekádě podařilo nakopnout hned několik zlatých žil.

War of the Roses - recenze

Jednou za čas se na herní scéně objeví hra, z níž je doslova cítit, že je dělaná z lásky a směřuje na hráče, co ji budou ochotni obětovat svoje srdce. World of Tanks je toho perfektním příkladem, bez ohledu na aktuální ultrapopularitu, jelikož je postavená na jednoduchém konceptu, který tlačí na slabiny milovníků tanků a doslova jim umožňuje plnit si dávné sny. War of the Roses působí již od prvního spuštění velice podobně, nicméně hraje se tak dobře, aby jí to zaručilo úspěch?

Medal of Honor: Warfighter - recenze

Podívejte, co si budeme povídat. Dva roky staré znovuzrození značky Medal of Honor nebyla žádná pecka, a nebýt vývojářů z DICE, kteří pro něj napsali povedený multiplayer, neštěkl by po něm ani pes. V EA to nicméně vidí jinak, dost možná přesně opačně.

Of Orcs and Men - recenze

Jakmile se to ve světě her zaleskne něčím novým nebo alespoň trochu neokoukaným, většina hráčů okamžitě zbystří svou pozornost. Pravda je taková, že jsme se přejedli různých klišé, která svým vydavatelům zajišťují jisté a tučné výdělky. Prostě chceme změnu! Nemusí jít o nic velkého, ani revolučního, stačí jen, aby to dobře fungovalo. Of Orcs and Men nabízí jedno neotřelé řešení, což je dobře, ale také moc dobře nefunguje jako celek, což rozhodně není důvod k radosti.

Mark of the Ninja - recenze

Kvůli mohutné masáži akčními filmy má spousta z nás značně zkreslené představy o způsobu boje, kterým ninjové prosluli. Praví ninjové sice jsou tvrdí bojovníci, nevrhají se však bezhlavě do lítého boje proti mohutným přesilám. Naopak. Otevřený boj je pro ninju pouze krajním řešením jinak bezvýchodné situace. Ninjové se v první řadě soustřeďují na špionáž, infiltraci, sabotáže a atentáty.

Transformers: Fall of Cybertron - recenze

Transformers. Jedna z nejoblíbenějších hraček v historii. Určitě není nic snadného, vyrovnat se vysněným světům, které si její fanoušci odmalička zdokonalovali a hýčkali. Na druhou stranu je nad slunce jasné, že v zájmu svých oblíbených hrdinů dokáží tito fanoušci i leccos odpustit.

Game of Thrones (RPG) - recenze

Po nepovedené strategii Game of Thrones: Genesis se studio Cyanide snaží známou značku provařit v RPG žánru a bohužel opět prokazuje svou (ne)schopnost se s tématem nějak slušně vypořádat. Upřímně nechápu, kde Francouzi vzali licenci na Game of Thrones. Seriál tuhle povedenou ságu katapultoval mezi nejcennější artefakty současné mediální zábavy, takže byste čekali, že se o herní adaptace poperou větší, známější a hlavně šikovnější studia. Z nějakého důvodu se tak nestalo, čili jsme odkázání na Cyanide a jejich metodu „sekám to jak Baťa cvičky, ono se to vyplatí“.

Kingdoms of Amalur: Reckoning - recenze

Jsou hry, které to nemají lehké. Je za nimi vidět opravdu hodně práce, umu i talentu. Mnohdy dokonce převyšují dobře propagovanou konkurenci v kvalitě i uměleckém dojmu, ale podobného věhlasu stejně nedosáhnou. Budou navždy solidní dvojkou, kdesi ve stínu věhlasného titulu, kterému se mnoho lidí klaní třeba jen proto, že jde o momentální módní záležitost. Tento nevděčný osud snad Kingdoms of Amalur: Reckoning nepotká. Nebylo by to rozhodně spravedlivé, protože tahle hra by se na vlně zájmu měla vyhřívat a bavit opravdu hodně fanoušků.

The Binding of Isaac - recenze

Znáte biblický příběh o Abrahámovi a jeho synu Izákovi? Přestože je poměrně známý, nebudu se vám divit, pokud zavrtíte hlavou. Pokud však toužíte vědět, čím se nechal inspirovat Edmund McMillen při vymýšlení své další hry, doporučuji zhlédnout povedené televizní zpracování.