Recenze
Tank Mechanic Simulator – recenze simulace, která se bojí hloubky
3. 3. 2020
|
Patrik Hajda
Duše člověka, který žije druhou světovou a jejími bojovými stroji, si ve hrách musí libovat. Free-to-play hry jako World of Tanks a War Thunder mu umožňují řídit desítky ikonických i méně známých tanků, případně jich ovládá několik najednou v různých strategiích. Ještě nikdy ovšem nemohl být válečným bestiím tak blízko jako v Tank Mechanic Simulatoru. Ale zatímco obdivovatel obrněné techniky ve mně taje blahem, můj vnitřní milovník simulací se docela nudí.
Assassin’s Creed Rebellion – recenze
2. 2. 2019
|
Jan Hrdlička
Jediným, avšak zásadním a nosným příspěvkem Assassin’s Creed Rebellion světu mobilních budovatelských strategií à la Fallout Shelter je systém misí, který správu vlastního zabijáckého panství odsouvá do druhé řady. Nebýt jeho, nemělo by o hře vůbec smysl vést diskuzi. Nemožnost postavit se hezky interaktivně španělské inkvizici by totiž tuhle hříčku rovnou vysvlékla do její pravé podoby — zpočátku skutečně poutavého, ale také ohavně vypočítavého hamouna ve stylu „grinduj až do skonání světů, anebo zaplať”.
Unravel Two - recenze kooperativní logické hopsačky
20. 6. 2018
|
Adam Homola
Z Unravel si nepamatuju skoro nic. Roztomilá a povedená plošinovka s panáčkem z příze, víc ze mě nedostanete. A už teď tuším, že z dvojky mi v hlavě zůstane to stejné plus coop. Jen na ni nebudu vzpomínat tak rád jako na první díl. Unravel Two bylo jedním z těch příjemných a ihned vydaných překvapení letošní E3, jenže podobně milé zjevení jako v případě jedničky se bohužel nekoná.
Warhammer Quest 2: The End Times - recenze
2. 2. 2018
|
Jan Hrdlička
To takhle jednou kapitán, rytíř, temná čarodějka a elfí lučištník vejdou do hospody. A jelikož se nejedná o začátek povedeného vtipu, naše čtveřice usedne ke stolu, kde hodí řeč s vesničany. Jakže? Sužují vás monstra? Dobrá, podíváme se na to. Na cestě ke dveřím hrdinové možná zrekrutují někoho dalšího do party a hurá do kobek, čistit je od nestvůr. To je náčrt děje, který podbarvuje Warhammer Quest 2: The End Time. Je to bídné? Je, ale alespoň to nestojí v cestě alfě a omeze téhle mobilní hry – taktickým soubojům.
Everything - recenze
23. 6. 2017
|
Ondřej Švára
Everything je neuvěřitelný výlet do tajů podstaty existence celého světa. Spíš než hra je to simulátor poznání, ve kterém se lze proměnit v cokoliv od bakterie po vesmírnou galaxii. Můžete být vším, co si jenom dokážete představit. Velmi však záleží na tom, zda opravdu chcete. Everything je umělecký projekt se všemi typickými klady i zápory.
Rime - recenze
6. 6. 2017
|
Ondřej Švára
Vyprávět ve hrách příběh beze slov je velké umění. Tok myšlenek se musí dokonale vlévat do obrazu, zvuku, atmosféry a odpovídající herní mechaniky. Jakmile selže jediný detail, selže i celek, protože ho hráč nepochopí. Logická adventura Rime (Steam, PS Store) naštěstí pronikla až takřka k soutoku geniality a smíchala skvělou hratelnost s úžasnou atmosférou. Přestože hra není zcela originální, ani technicky skvěle vyladěná, strávíte v ní krásné chvíle.
Skylar & Plux - recenze
1. 6. 2017
|
Ondřej Švára
Skylar & Plux: Adventure On Clover Island (www.adventureoncloverisland.com) je hravé, barvité a neagresivní dobrodružství pro děti i dospělé. V parádním stylu oživuje to nejlepší z trojrozměrných plošinovek a zároveň umí jít vlastní cestou, když sází na kratší, ale o to dynamičtější herní kampaň v perfektně vyladěném herním světě. Sympatická arkáda mohla jen o chlup lépe vypadat a přimět své hrdiny k dokonalejší spolupráci.
Take On Mars - recenze
7. 5. 2017
|
Lukáš Grygar
Potřebujete navrátit důvěru v lidstvo? Pusťte si záznam přistání sondy Curiosity na Marsu. Pět let staré video má pořád svou sílu, mimo jiné i proto, že jde stále o neuvěřitelný úspěch – úspěch, ve kterém se sbíhá tolik lidských kvalit od inženýrského důvtipu po čirou vášeň pro dobývání vesmíru a posouvání hranic možného. Přistát na Marsu s rekordně těžkým robotickým vozidlem byl úkol na hranici našich technologických možností, a když k Zemi dorazily telemetrické údaje, potvrzující jeho splnění, v řídícím středisku propukla bezbřehá radost.
Ghost 1.0 - recenze
30. 10. 2016
|
Ondřej Švára
Hrám neškodí, když se v nich spojí tradice a moderna. Může jim to přinést ověřenou herní mechaniku a zároveň svěží nápady. Příkladem dobré mezigenerační symbiózy je sci-fi arkáda Ghost 1.0, která se inspirovala nejlepšími plošinovkami minulosti, ale nebrání se ani novým myšlenkám. Díky tomu vás dosyta pobaví proměnlivým herním tempem, nelineárním prostředím, velkorysým zdokonalováním hlavní postavy i fajn příběhem. Zamrzí pouze nevyrovnaná obtížnost a jeden malý přehmat v herní mechanice.
The Turing Test - recenze
17. 9. 2016
|
Ondřej Švára
Počítače jednou zvládnou komunikovat s člověkem tak, jako to předtím uměli jen lidé mezi sebou. To jednak urychlí vědecký pokrok, ale zároveň dojde na nové existenciální otazníky. Je třeba možné, aby se racionálně uvažující stroj opravdu podobal člověku s jeho morálkou a svobodnou vůlí? S pomocí mnoha puzzlů a slušně odvyprávěného příběhu se na to pokusí odpovědět sci-fi arkáda The Turing Test.
Sherlock Holmes: The Devil’s Daughter - recenze
19. 6. 2016
|
Ondřej Švára
U domu 221B v londýnské Baker Street je znovu živo. Sherlock Holmes se vydal po stopě nových detektivních případů! Dojmy z nich jsou ale lehce smíšené. Diplomaticky řečeno, Sherlock Holmes: The Devil's Daughter potěší zejména ty z vás, kdo v adventurách hledáte více přímočarosti a akce. Na tradiční detektivní prvky naopak zbylo méně prostoru. Naštěstí ale stále vystačí na dobrou zábavu. Tvůrcům navíc zbyly síly pro dobrý scénář a nádherný level design.
Enter the Gungeon - recenze
21. 4. 2016
|
Ondřej Švára
Míchat žánry je užitečná tvůrčí technika. Vývojářům zjednodušuje práci a hráčům přináší záruku univerzální zábavy. Riziko, že vznikne dílo po všech stránkách průměrné nebo překombinované sice existuje, ale když se práce podaří, vznikne třeba Enter the Gungeon. Tahle výbušná směs top-down akce a roguelike dungeonu přivodí nejednomu z vás otoky na prstech a hlavně dlouhotrvající úsměv. Skvělou akci kazí jen mírně nevyrovnaná obtížnost a občas neužitečné bonusy.
Grim Dawn - recenze
8. 4. 2016
|
Václav Pecháček
Ach, diablovky. Hned po pastičkách a kocourech největší postrach myší. Žánr, který světu přinesl nový druh hudby: tiché a nikdy neustávající “klik-klik-klik-klik-klik”, doplňované hlubokými tóny zuřivého klení pod vousy. A taky žánr, jehož dosud nepřekonaný vrchol podle mnohých přišel už před mnoha lety s prvními dvěma hrami série, které mu daly jméno. Udělat dobrou klikací mlátičku podle vzoru Blizzardu prostě není jen tak. Ani když opravdu jste Blizzard, o čemž hráče přesvědčilo Diablo III. Ale pokud vás už omrzelo po sto osmdesáté zachraňovat dědka z klece, neházejte zkrvavený obouručák do žita. Protože je tu Grim Dawn.
Blood Bowl 2 – recenze krvavé sportovní tahovky
14. 10. 2015
|
Jakub Kovář
Americký fotbal u nás není příliš oblíbený a sám přiznávám, že ani mě tento sport nijak zvlášť nebere. Jeho fanoušci však shodně tvrdí, že jde o jeden z nejvíce taktických sportů vůbec. Právě pro tuhle vlastnosti si jej za základ warhammerovského sportu Blood Bowl zvolili lidé z Games Workshop. A protože mi další díl videoherní adaptace Blood Bowl nedávno přistál na disku, tak musím říct, že teď už bych se možná i na ten americký fotbal kouknul. Blood Bowl 2 totiž nabízí brutální zábavu a zcela v intencích svých pravidel zašlapává své předchůdce do virtuálního trávníku, i když má své nezanedbatelné mouchy.
Partisans 1941 – recenze „partyzánských Commandos“
2. 11. 2020
|
Jakub Šindelář
Soudruh Zorin místo Zeleného bareta
Iratus: Lord of the Dead – recenze
12. 5. 2020
|
Jakub Šindelář
Zástupy mrtvých pochodují a ve vzduchu je cítit pach rozkládajícího se masa. Mumie bojuje bok po boku se zombií a kostlivcem… a lidé prchají. Zbylé šiky odvážných se shlukují, aby bránily poslední zbytky svobody. Země živých už nikdy nebude jako dřív. Nekromant Iratus si ji hodlá podmanit, tvrdě a nekompromisně, jednou provždy.
Wolcen: Lords of Mayhem – recenze
25. 2. 2020
|
Pavel Skoták
Vzpomínáte na Greedfall? To bylo povyku kolem epického RPG, které bylo tak skvělé, že o něm pro jistotu nebyla při udílení cen za loňský rok pořádně nikde ani zmínka. A co si budeme povídat, bylo to právem. Hra byla v mnoha ohledech nedodělaná, její kvality nevyrovnané a přehnané ambice ji srazily na kolena. A právě na Greedfall jsem si vzpomněl při hraní Wolcenu. Bohužel to není lichotivé přirovnání.
The Sojourn – recenze
25. 9. 2019
|
Jan Slavík
The Sojourn od studia Shifting Tides je logická hra, sada hádanek, která před hráče klade poměrně kuriózní paradox: Abyste si ji naplno užili, je potřeba u ní přemýšlet bez přemýšlení. Rébusy, které nabízí, je totiž většinou radost řešit, ale běda, jak se pokusíte zamyslet i nad omáčkou okolo.
Spintires: MudRunner - recenze
6. 11. 2017
|
Ondřej Švára
Jezdit se dá se vším a všude. Stačí povolit uzdu fantazii a odvaze a zabořit auto třeba až po světla do bahna. Jak potom ven, to už napoví Spintires: MudRunner, volné pokračování dosti neobvyklé terénní arkády s poctivým jízdním modelem, chlapáckou atmosférou, ale bohužel i nedořešenými problémy. Především se hra nezbavila roztodivného uživatelského rozhraní a hrůzné práce s kamerou. Poněkud alibisticky také spoléhá na uživatelský obsah. Díky své nezaměnitelnosti si ale vděčné fanoušky znovu najde.
Thimbleweed Park - recenze
24. 4. 2017
|
Pavel Dobrovský
Slyšeli jste o studiu MMucasFlem Games? Já vím, že ne. Přitom na něj v adventuře Thimbleweed Park narážíte na každém rohu. MMucasFlem sem, MMucasFlem tam. Maskuje legendárního producenta point and click adventur od Lucasfilm Games, kde prožil programátor Ron Gilbert nejlepší roky své kariéry. Před nějakými třiceti lety vymyslel adventury jako Maniac Mansion a The Secret of Monkey Island, v jejichž stopách Thimbleweed Park důsledně kráčí. Gilbert přitom více jak 20 let žádnou adventuru neudělal. Namísto toho konzultoval cizí tituly (Penny Arcade Adventures) a příležitostně udělal hru jako Deathspank nebo The Cave. Nikdy nešlo o čistokrevné „klikací“ adventury. K tomuto žánru se vrací teprve nyní. Dobrá zpráva hned na začátek: nehledě na přestávku Gilbert svým adventuristům stále rozumí dokonale.
Brány Skeldalu 3: Sedm mágů – recenze PC verze
15. 2. 2017
|
Václav Pecháček
Ač za jeho zrodem stojí zkušený vývojář Jindřich Rohlík, krokovací RPG Brány Skeldalu 3: Sedm mágů toho má s pečivem pramálo společného. Ba spíš naopak – čím déle vlastníte třeba housku nebo loupák, tím tvrdší a méně poživatelné budou. Třetí Skeldal funguje právě naopak. Zpočátku se mu možná podaří vás znechutit, ale postupem času se z něj vyklube snadno stravitelná dobrůtka pro všechny dobrodruhy s apetitem na taktické bojování.
Darksiders II: Deathinitive Edition - recenze
15. 12. 2015
|
Jan Slavík
Chtělo by se napsat, že Darksiders II je skvělá hra, není ji tedy třeba nijak zvlášť představovat. Bohužel to ale není pravda. Tedy, ona skvělá je, to bez debat, ale navzdory příznivé kritice herních žurnalistů trestuhodně prošuměla bez většího vzruchu z hráčské strany. Hra se neprodávala podle představ, což připustili i lidé z THQ. Značka pak po bankrotu společnosti THQ na konci roku 2012 skončila pod švédským vydavatelem Nordic Games, který brzy potvrdil záměr přivést Darksiders zpět do povědomí hráčů s remasterovanou Deathinitive Edition.
Clandestine - recenze skutečné stealth akce
9. 12. 2015
|
Ladislav Loukota
"Nezbývá než doufat, že Logic Artists vyřeší všechny mouchy k plné spokojenosti hráčů, ale především se jim kolem Clandestine (Steam) podaří vytvořit větší komunitu." Právě tímto konstatováním končil text, ve kterém jsem popisoval dojmy z early access verze netradiční kooperativní stealth akce Clandestine, jejíž silnou stránkou má být nutnost sladit postup agentky v poli s činností hackera u počítače. I po vydání Clandestine se však názory na úspěšné vychytání problémů notně liší. Je tedy Clandestine nebroušeným diamantem, nebo vývojáři geniální koncept zabili? Odpověď není jednoznačná.
Read Only Memories - recenze kyberpunkové "adventury"
11. 11. 2015
|
Jan Slavík
Jak by se asi cítila první umělá inteligence, která by si uvědomila samotu, protože ostatní z jejího rodu jsou stále jen pouhé stroje? Měla by taková entita právo zvát se osobou? A co její pohlaví, lze vůbec takový koncept vztáhnout na tak odlišnou bytost? Těmito a podobnými otázkami se zabývá adventura od amerického studia MidBoss s názvem Read Only Memories.
Divinity: Original Sin - Enhanced Edition - recenze
30. 10. 2015
|
Vilém Koubek
Divinity: Original Sin byla jednou z nejlepších her loňského roku. Hardcore nostalgiky vábila na pořádnou porci staromódního RPG zážitku, ale zároveň nabídla i řadu moderních prvků, aby byla přístupná i pro mladší hráče. Poskytla komplexní zážitek na desítky hodin, který z hráče dokázal vyždímat všechno a ještě trochu víc, ale hlavně neskutečně bavil. Tvůrci ze studia Larian se však rozhodli, že se svým výtvorem stále ještě nejsou spokojení, a výsledkem je Divinity: Original Sin - Enhanced Edition.
Broforce - recenze
23. 10. 2015
|
Jan Slavík
Útlý pas a bicepsy dmoucí, mužně ochlupené podpaží, zásobník na nekonečno nábojů a hlášky drsné jak nabroušené struhadlo na každém kroku. Maskovací barva v obličeji, rudý šátek pevně okolo hlavy a tělo lesknoucí se potem hrdinného bojovníka proti bezpráví. A Rusům. Kdo by mohl nemilovat akční hity osmdesátých a devadesátých let? Sežeňte skupinu kamarádů, nakupte zásoby, telefony zavřete do časovaných trezorů a odpojte účty na sociálních sítích. Chystá se totiž pořádný maraton skvěle béčkového bijáku. Tentokrát ovšem s vámi v režisérské židli.
Onikira: Demon Killer - recenze
10. 9. 2015
|
Jan Slavík
Jakmile se vývojářské studio pokusí o hru z kulturního prostředí úplně jiné země či světadílu, dost často to dopadá bledě. Obzvlášť, pokud se jedná o tak exotickou zemi, jakou Japonsko bezesporu je. Když se tak Irové ze studia Digital Furnace Games pustili do plošinovky, situované do země vycházejícího slunce, nebyl jsem si jistý, co vlastně čekat. Dokážou se Evropané porvat s náročným úkolem v podobě sondy do bohatého folklóru asijské země?
Tell Me Why – recenze nové hry od tvůrců Life Is Strange
14. 9. 2020
|
Zbyněk Povolný
Taková normální rodinka
At the Gates – recenze
1. 2. 2019
|
Václav Pecháček
„Sid Meier si myslí, že je jediný, kdo může před grandiózní 4X strategie pyšně cpát svoje jméno. Ale to se mýlí,“ funěl Jon Shafer, hlavní designér Civilization V, když v bezesných nocích přemítal nad názvem své příští hry. A tak se zrodila Jon Shafer’s At the Gates, strategie o barbarech, kteří postupně rozkládají upadající Římskou říši. Jenže se taky bohužel ukázalo, že když dva dělají totéž, není to totéž. A to nejen kvůli objektivně výbornému jménu „Sid“, které obyčejného „Jona“ poráží na všech frontách.