Recenze
Age of Empires III: Definitive Edition – recenze
24. 10. 2020
|
Adam Homola
Je to dobré, ale zahrajte si radši dvojku
Mario Kart Live: Home Circuit – recenze závodů z vašeho obýváku
19. 10. 2020
|
Aleš Smutný
Mario se zarazil o kecku, převrátila ho kočka
Crash Bandicoot 4: It's About Time – recenze návratu slavného bandikuta
14. 10. 2020
|
Pavel Makal
Hrdinný vačnatec opět zachraňuje svět. Tedy světy
Super Mario 3D All-Stars – recenze
9. 10. 2020
|
Patrik Hajda
Tři historií prověřené hry na jedné konzoli
Recenze Valorant – jak dopadla střílečka od tvůrců League of Legends?
17. 6. 2020
|
Martin Knýbel
Žánrová konkurence je tvrdá
112 Operator – recenze
20. 5. 2020
|
Zbyněk Povolný
Přijdu domu po dvanáctihodinové pracovní směně, zuju si boty, odložím kabát a kecnu sebou s oroseným nápojem na gauč. Zatímco relaxuju v pohodlí domova, přemýšlím o tom, že zítra mě čeká opět ta samá úporná šichta, plná nervů a stresu. Třesu se z toho, jak mě zítra šéf seřve kvůli pár chybám, které jsem během směny natropil. Takový rutinní pracovní cyklus zažívá velké množství populace a přesně tenhle pocit ve mně několikrát vyvolala hra 112 Operator, která vás přenese do křesla operátora záchranných složek.
Cloudpunk – recenze kyberpunkové adventury v oblacích
18. 5. 2020
|
Šárka Tmějová
Žijeme v kyberpunkovém věku. Na sklonku minulého listopadu se v deštivém Los Angeles v tichosti odehrál útěk skupinky replikantů, letošnímu roku zase dominuje stolní RPG Cyberpunk 2020. K oblíbeným vizím budoucnosti z 20. století neodmyslitelně patří létající auta, což je přesně něco, co osobně nebudete řídit v očekávaném zářijovém Cyberpunku 2077. Ale stojí na nich velká část Cloudpunku.
Gears Tactics – recenze překvapivě skvělé strategie
27. 4. 2020
|
Miloš Bohoněk
V herní branži existuje jedno nešťastné stigma: když se studio proslaví střílečkovou sérií, všichni od něj očekávají už jen střílečky a domnívají se, že nic jiného neumí. Samotní vývojáři se neradi nechávají takto zaškatulkovávat a historie už mnohokrát ukázala, že jde o nesmyslný předsudek. Vždyť i mistři RPG umějí shootery (Blizzard), i bohové gangsterek zvládají ping-pong (Rockstar) a i notoričtí akčňáci dokážou nečekaně dobré tahovky (Coalition/Splash Damage). A právě o jedné takové tahovce bude dnes řeč.
Panzer Corps 2 – recenze
9. 4. 2020
|
Patrik Hajda
Druhoválečná strategie Panzer Corps z roku 2011 si dala za cíl navázat na legendární sérii Panzer General a v mnohém se jí to podařilo. Od jejího letošního pokračování se proto očekávalo mnohé, a pokud doufáte, že tato recenze bude plná přímého srovnání se zmíněnými hrami, pak vás radši rovnou zklamu. V textu vás totiž čeká pohled nováčka dříve nepolíbeného tahovými válečnými strategiemi, který má ale jasné poselství: nebojte se toho, vystupte ze své komfortní zóny a zažijete něco skvělého! Panzer Corps 2 je pro novopečené stratégy jako dělaný.
Resident Evil 3 – recenze
30. 3. 2020
|
Šárka Tmějová
Remake Resident Evilu 2 loni všechny příznivce hororu patřičně nadchnul a Capcom je vzápětí potěšil ještě víc – s předělávkami ještě není konec. Policistka Jill Valentine se pravidelně umisťuje v žebříčcích ikonických herních hrdinek a po 21 letech je odhodlaná všem ukázat, že nepatří do seniorské kategorie. Zejména pak zombíkům a biologické zbrani, která ji pronásleduje všude po Raccoon City. Jak se tenhle návrat návratu vydařil?
Broken Lines – recenze
11. 3. 2020
|
Mars Vertigo
Pokud existuje jednoslovný termín, jímž bych shrnul balíček do sebe hladce zapadajících mechanik v novém taktickém RPG Broken Lines, nenapadá mě výstižnější slovo než „svěží“. A nemyslím tím jen zasazení do alternativní druhé světové války, ale i spoustu zábavných herních prvků, které s sebou tato zdánlivě nenápadná hra přináší.
Yes, Your Grace – recenze
5. 3. 2020
|
Václav Pecháček
„Můj pane! Požár poničil vesnickou sýpku a my teď nemáme co jíst!“ pobrekává před trůnem klečící špinavý sedlák. „Tumáš tři pytle obilí a koukej se podělit s ostatními,“ usměju se velkoduše. O týden později, když můj hrad obléhá nepřátelská armáda a vojáci začínají jíst své vlastní kožené opasky, proklínám svůj chorobný altruismus. Být králem je těžké, zvlášť když nejste připravení vmžiku obětovat své poddané.
Dreams – recenze
21. 2. 2020
|
Patrik Hajda
Rok od roku je pro jednotlivce snazší pustit se do vývoje her. Herní enginy jsou uživatelsky přívětivější, internet je plný návodů na tvorbu grafiky i programování veškerých potřebných funkcí. Přesto nejde o nic vyloženě snadného a proniknout do tajů spousty potřebných programů chce obrovskou časovou investici. Studiu Media Molecule se ale podařilo něco neuvěřitelného. Všechny takové nástroje vložilo do jednoho balení Dreams, které je mnohem jednodušší na pochopení, přesto podobně mocné. Mohlo by jít o revoluci v tvorbě her, kdyby tu nebylo jedno velké omezující „ale“.
The Wild Age – recenze české strategie
18. 2. 2020
|
Zbyněk Povolný
Nebudeme si nic nalhávat: strategické hry delší dobu ustupují ze svých pozic a dny největší slávy už mají za sebou. Herní svět inklinuje spíše k instantnímu zážitku, a tak se složité a obtížně uchopitelné strategie staly výsadou užší skupiny lidí, které něco takového pořád ještě přijde atraktivní. The Wild Age jde ale trochu jinou cestou. I když se stále jedná o strategii jako víno, je pravým opakem toho, co si představuju pod slovem „složitá“. Tedy na první pohled. Po nějakém čase jsem zjistil, že pod jednoduchou slupkou se skrývá směsice prvků, které dokážou kvalitně potrápit mozkové závity.
Ashen – recenze
6. 1. 2020
|
Miloš Bohoněk
Dark Souls. Nemá cenu tančit v bojovém postoji kolem horké kaše a snažit se o Ashen mluvit ve vakuu, protože neexistovat „souls-like“ subžánr, téměř jistě neexistuje ani Ashen. Soubojový systém založený na stamině, vzdálené checkpointy, ztráta všech penízků po smrti, drsní protivníci, žádná pauza a samozřejmě i táborové ohně, Estus flaštičky a nadávky na adresu matek vývojářů. Co krok, to paralela s dílem mistra Mijazakiho a spol. Akorát se tu tomu všemu říká trochu jinak. Což ovšem vůbec neberte ve zlém!
MechWarrior 5: Mercenaries – recenze
18. 12. 2019
|
Mars Vertigo
Přátelé obřích zkázonosných pochodujících kovových monster, vítejte ve třetím tisíciletí. Napříč Vnitřní sférou galaxie zuří již třetí nástupnická válka ústředních lidských mocností rozesetých po stovkách planet. Civilisté možná válkou trpí, avšak pro šéfa žoldnéřské společnosti jde naprosté požehnání. A po bezmála dvaceti letech si toto požehnání konečně zase můžete užít i vy a vaši parťáci z masa a kostí.
Unity of Command II – recenze perfektní druhoválečné strategie
6. 12. 2019
|
Mars Vertigo
Váleční stratégové se zase po čase mohou radostně tetelit, protože Unity of Command II se po právu zařazuje do síně slávy toho nejlepšího, co kdy žánr napříč svými dlouhými dějinami vyprodukoval. Tahle velice komplexní, ale přitom překvapivě přístupná strategie vás posadí do pohodlného generálského křesla, z něhož se vám nebude chtít vstát.
Shenmue 3 – recenze
3. 12. 2019
|
Jan Olejník
Tvrdohlavost, neúnavnost a bezmezná touha dosáhnout svého cíle. Tyto povahové rysy nejsou vlastní jen hlavnímu hrdinovi série Shenmue, horkokrevnému mladíkovi jménem Ryo Hazuki. To samé totiž můžeme bezezbytku tvrdit i o tvůrci této ságy. Ju Suzuki si prostě nechtěl připustit, že by jeho magnum opus skončil cliffhangerem na konci druhého dílu, který vyšel v roce 2001. O neuvěřitelných osmnáct let později nám proto servíruje Shenmue 3 cílenou především na skalní fanoušky série. Ruku na srdce, kdokoliv jiný asi bude mít pocit, že otevřel nějakou bizarní časovou kapsli…
Call of Duty: Modern Warfare – recenze
4. 11. 2019
|
Václav Pecháček
Doutníkovým kouřem prosycené licousy a knír kapitána Price zmizely z našich životů před dlouhými osmi lety a leckdo by řekl, že právě někdy v té době skončila zlatá éra Call of Duty. Všechny možné vesmírné šarády nebo battle royale místo kampaně sérii posunuly... jinam, tam, kam se to mně osobně nezamlouvalo. Jenže ona se teď vrací. Spolu s Pricem. Spolu s příběhem. Spolu s moderní válkou.
Close Combat: The Bloody First – recenze
27. 10. 2019
|
Mars Vertigo
Od vůbec první porce slavné válečné série Close Combat uplynulo úctyhodných 23 let. Od té doby se tato takticko-strategická značka dočkala dalších šestnácti oficiálních titulů (včetně jednoho střílečkového provedení), což ji kvantitativně řadí kamsi těsně pod nekončící řadu sportovních sérií od EA. Přesto o ní vědí nejspíše jen kovaní, především druhováleční, virtuální vojevůdci. Možná i proto, že The Bloody First, tedy Krvavá první, je vůbec prvním dílem v sérii (nepočítáme-li onu střílečku), který si zahrajete v plnohodnotném 3D.
Yooka-Laylee and the Impossible Lair – recenze
26. 10. 2019
|
Ondřej Švára
Život se mění a hry s ním. Také rozverná arkáda Yooka-Laylee prošla proměnou, a to nejen kosmetickou. Ve spin-offu s podtitulem Impossible Lair opouští sandboxovou zábavu v otevřeném prostředí, ačkoliv vrátka za předloňským dílem tak úplně nezavřela. Vznikla jakási herní princezna Koloběžka s napůl lineární a napůl rozvětvenou hratelností a s grafikou na rozhraní druhého a třetího rozměru. Pobaví, i když nenadchne.