Unity of Command II – recenze perfektní druhoválečné strategie
10/10
zdroj: Archiv

Unity of Command II – recenze perfektní druhoválečné strategie

Datum vydání:
12. listopadu 2019
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

6. 12. 2019 18:30 | Recenze | autor: Mars Vertigo |

Váleční stratégové se zase po čase mohou radostně tetelit, protože Unity of Command II se po právu zařazuje do síně slávy toho nejlepšího, co kdy žánr napříč svými dlouhými dějinami vyprodukoval. Tahle velice komplexní, ale přitom překvapivě přístupná strategie vás posadí do pohodlného generálského křesla, z něhož se vám nebude chtít vstát.

Na vrchním velitelství

Původní Unity of Command z roku 2011 si už tenkrát, kvůli jeho přístupnosti a okázalému grafickému zpracování, pochvalovali jak kovaní, tak občasní virtuální velitelé. Proto je až s podivem, že toto dílo chorvatských 2x2 Games pod taktovkou Tomislava Uzelace naprosto uniklo pozornosti tuzemského herního tisku. Inu, je čas to napravit.

V prvním díle se bojovalo na východní frontě, pokračování se místo toho přesouvá na jih a západ, kde se v základní kampani obujete do bot vrchního velení angloamerických armádních svazů v letech 1943–1945. Ovšem nemyslete si, že dvojka je jen přeskinovanou variantou svého výborného předchůdce – obě strategie se od sebe značně liší.

Původní hra slouží spíš jako šablona, jejímž jádrem je silný důraz na udržování logistických tras a skvostné obchvatné manévry, k nimž nekonečná ruská step přímo vybízela. Právě tyhle elementy, spolu s neúprosným tahovým limitem každé operace bez možnosti ukládání a nahrávání průběžných pozic, se promítly i do Unity of Command II. Tím ale podobnost do značné míry končí.

První novinkou, které si všimne každý navrátilec, je mechanika velitelství spolu s progresí vašeho vojska. Každá z dílčích armád, ke kterým máte během kampaně přístup, disponuje odemykatelným stromem specializací, které lze nakupovat za prestiž. Postup jednotek napříč kampaní znamená zisk zkušeností pro jednotlivé brigády a divize. Ale progrese funguje i opačně – pokud například v čele 8. armády přijdete v Africe o své polské či indické divize, a hrajete-li navíc na vyšší obtížnost, pravděpodobnost, že se s nimi v budoucnu ještě setkáte, se rapidně snižuje.

Před každou větší operací se na konferenci velitelů rozhodnete, kam umístit své omezené zdroje a kterou armádu specializovat pro podpůrné operační a kterou třeba pro inženýrské či logistické úkoly. K tomu je navíc možné přikoupit jednorázové podpůrné karty pro to či ono válčiště. Těmi lze provádět nejrůznější bonusové akce – nálety, námořní podporu, letecký průzkum. Proti místní zabijácké umělé inteligenci se vám to všechno bude hodit.

zdroj: Archiv

Nesmlouvavý nepřítel

AI je na špičkové úrovni a zřídkakdy se můžete spolehnout, že udělá nějakou zásadní botu, a to i na nižší obtížnost. Tu a tam obětuje divizi, aby zabrzdila váš postup či vpadla do nezajištěného týlu a způsobila zásobovací patálie místo toho, aby třeba jen poslušně ustupovala před vaší rozjetou mašinérií. Zároveň se nezdráhá používat speciální dovednosti svých vlastních divizí.

Často se během kampaně budete muset bránit lokálnímu protiútoku a když na to dojde, AI si umí zpravidla dobře spočítat, jak na vás. Že Němcům v cestě stojí elitní, zakopaná, avšak izolovaná jednotka? Není problém! Nic, co by nezvládla kombinace náznakových manévrů a přiděleného praporu těžkých houfnic.

Hra mnohdy připomíná obří vojenskou hádanku, ovšem s tím rozdílem, že ani sebelepší plán zde, podobně jako ve skutečném světě, nepřežije střet s nepřítelem. Nováčkům a potažmo i zkušenějším generálům rozhodně nedoporučuji pro první dohrání vyšší než normální obtížnost. Sice tu je srozumitelný interaktivní tutorial, který vás naučí základní principy pro pohyb, boj a logistiku armád, ale spousta z těchto prvků vyžaduje doplňující studium manuálu, výukových videí či experimentování přímo na bojišti, které byste na klasickou obtížnost řádně odskákali.

Jak jsem už zmínil v úvodu, hru nelze během operací průběžně ukládat a zbývá tedy jen možnost restartu. Ten je navíc penalizován ztrátou bodů celkového skóre. Pokud jste zavítali z okruhu hráčstva Panzer Corps či Order of Battle, budete si připadat jako naprostí zelenáči. Unity of Command II je jiná liga a stojí přesně uprostřed mezi přístupnějšími druhoválečnými tahovkami a hexovým hardcorem v podobě Decisive Battles, Operational Art of War či nedej bože grand titulů od Garyho Grigsbyho.

Bez rozvědky ani hex

Dalším markantním rozdílem oproti jedničce je přítomnost mlhy války. Tedy už žádné jednoznačně předvídatelné manévry! Do hry vstupuje nutnost pečlivého leteckého průzkumu, který je v řadě scénářů omezen na hrstku použití. Navíc detekuje pouze typ nepřátelského uskupení, nikoli jeho sílu.

Další pozoruhodnou možností, jak získávat informace o pohybech skrytého nepřítele, je sběr zajatců. Každá rozprášená či ustupující jednotka totiž trousí dezertéry a nejrůznější loudající se zbytky dezorganizovaných oddílů. Jejich pravidelný odchyt je zárukou čerstvých zpráv z týla nepřítele.

Změna počasí hraje také svou úlohu, což je patrné zejména v závěru roku 1944, tedy během jatek v Hürtgenském lese a bitvy o výběžek v Ardenách. Ohromně důležitou taktickou proměnnou je i terén a vojska Osy jej dokáží proměnit v ohniska zdrcujícího odporu, k jehož zdolání je nezřídka nutné kreativně improvizovat.

Na pískem zavátých stezkách Tunisu, až na pár v horách zakopaných kapes vzdoru, můžete krásně rozvinout pancéřové klíny, jimiž obejmete a rozdrtíte zbytky kdysi neporazitelného Afrikakorpsu. V hornaté a dobře hájitelné italské botě se budete potit nejen u nedobytného Monte Cassina, ale v každičké jediné bitvě, po které se obranná linie Apeninského poloostrova pod velením brilantního Alberta Kesselringa posune zase jen o pás výše. Obdobně se budete jen horko těžko prosekávat normandským bludištěm neprostupných živých plotů navzdory drtivé letecké a materiální převaze.

Kampaň krom historicky autentických scénářů nabízí také několik variant „co kdyby“ pro případ, že se vám u vybraných bitev podaří splnit všechny hlavní i bonusové úkoly v řádném limitu.

Uživatelská radost

Z toho všeho tedy vyplývá slušný a různorodý balík scénářů, které řádně otestují vaše velitelské schopnosti. A stejně jako vaše generálské předchůdce vás bude krom nezlomného nepřítele neustále trápit problematika stále se prodlužujících zásobovacích tras. Honičky s hrstkou ustupujících roztříštěných formací na jihu Francie možná nebudou zvlášť takticky náročné, ale zato se řádně zapotíte v zásobovacím štábu, abyste svým mužům dokázali včas doručit dostatek zásob.

Všechny tyto detaily dávají smysl a jsou odprezentovány srozumitelně na dosah horké klávesy či poklepnutí na danou ikonku. Malou pihou na kráse, jež zatím není vyřešena, je neúplné škálování rozhraní včetně textu. Majitelé větších obrazovek tak mohou tu a tam zaskřípat zuby, ovšem hra přímo v menu slibuje, že jde pouze o dočasný problém.

Grafika je na poměry podobných titulů absolutní špičkou. Každý 3D model je skvostnou a srozumitelnou reprezentací té či oné jednotky. Na první pohled tak poznáte Svobodné Francouze, Indy, Poláky či příslušníky jednotek Waffen SS. Mapu bojiště si navíc můžete přiblížit a libovolně s ní rotovat.

Každé město lze srovnat se zemí, čemuž neodpovídá jen zuřivější obrana, ale také změna jeho podoby na mapě. Každý kamenný i pontonový most, zničený či stojící, je na mapě vidět, což dodává na imerzi a přehlednosti. Pozadu nezůstává ani zvuková stránka – skvělý hudební doprovod a uchu lahodící zvukové efekty.

Potlesk vestoje

Leckdo by si mohl odfrknout, že hra vypadá až příliš složitě a nepřístupně – a z jistého úhlu pohledu by měl pravdu. Daní za takto komplexní válečnou hru je čas nezbytný na její pořádné osvojení, ale ten je minimalizován jednak přehledným tutorialem, jednak volitelnou obtížností. A odměnou vám bude neopakovatelný pocit, k němuž se jinak běžně dostanou jen ti nejvíc hardcore váleční stratégové na svých ošklivých 2D hexech posetých nesrozumitelnými ikonkami.

Nechci se rouhat slavným předkům, ale v tomto žánru mám odehrané tisíce hodin a upřímně můžu říct toto: Unity of Command II patří k naprosté špičce druhoválečných tahových strategií. Na úplné čelo pelotonu ji posouvá nebývale intuitivní ovládání a audiovizuální zpracování, které zkrátka nemá obdoby.

Verdikt:

Zrodila se novodobá klasika žánru, které k dokonalosti nechybí téměř nic. Pro fanoušky tahových válečných strategií naprostá nutnost.

Nejnovější články