Noční práce
Neviděla jsem sice hořet lodě v dráze Orionu ani zářící C-paprsky u Tannhäuserovy brány, zato jsem během let zkonzumovala prakticky všechno, co v kyberpunkovém žánru kdy stálo za zmínku. Cloudpunk si půjčuje od každé knížky, filmu a hry trošku, a ač do neonového mlýna přihazuje i něco málo vlastního mýtu, budete se v něm cítit velmi familiárně, pokud jste viděli aspoň toho Blade Runnera.
Kyberpunková „neo-noirová“ adventura se odehrává během jedné dlouhé noci v metropoli Nivalis, posledním městě na světě. Nachází se vysoko v mracích, neustále tam prší a energii na provoz dálnic i nesčetných poblikávajících billboardů bere neznámo odkud. Stáváte se řidičkou Raniou, která nastoupila na první směnu do nové práce. Je kurýrkou přepravní společnosti Cloudpunk, která je vysoce ilegální, ačkoliv má obří reklamu přímo na hlavní třídě. Pod svícnem je zřejmě největší tma.
Tma a déšť jsou tady koneckonců na věky věků, přestože by bylo určitě zajímavé vidět bloky postmoderních budov také jednou za denního světla. Noční život v Nivalisu nicméně kvete, takže se rovnou můžete posadit ke kniplu svého vznášedla a vydat se na svou první předávku. První pravidlo přepravní společnosti: Nikdy se neptejte, co je uvnitř balíčku. A naučte se parkovat do řady, proboha.
zdroj: ION LANDS
Pes v autě, jak ho neznáte
Řízení létajícího vozidla není něco, na co by vás připravila průměrná autoškola, pokud jste ji neabsolvovali s Brucem Willisem v Pátém elementu. Nejspíš si tedy chvíli budete zvykat na bloudění vertikálními uličkami i na zdánlivě nepředvídatelný provoz na místních dálnicích, kde všichni kromě vás vědí, co dělají a kam jedou. Je to jako učit se řídit na pražské magistrále v odpolední špičce, zkrátka rovnou do vody – a plav. Nebo věčně čekej v zácpě, než se kolona rozjede.
Cloudpunk má okouzlující start, zároveň ale jeho desetihodinová herní doba působí trochu jako předvoj něčeho mnohem většího, co ovšem nikdy nepřijde. Nečekejte žádný epický příběh o záchraně města, spíš představení světa, který ani žánrově není nijak zvlášť osvěžující a příliš sází na jednu kartu.
Vaše vznášedlo zábavu samo utáhnout nezvládne, ani když si do něj Rania nahraje osobnost svého psa Camuse, kterému přislíbí nové umělé tělo, jen co si na něj doručováním vydělá. Cloudpunk je vůbec přehlídkou zajímavých osobností a dlouhých rozhovorů, u nichž předpokládáte, že se někam vyvinou a ovlivní věci budoucí, jenom abyste jejich protagonisty ve spletitých ulicích už nikdy nepotkali.
Tedy, zajímavých – většina z nich spadá do relativně černobílých stereotypů, které jako by odškrtávaly řádky v telefonním seznamu žánrové dvojrozměrnosti. Nikdy nedostanou víc prostoru, než tvůrci považovali za nezbytně nutné. Přestože umně dokreslují atmosféru města, které pořád někam chvátá a na nic nemá pořádně čas, vyznívají jejich dialogy trochu naprázdno. Velmi kolísavá je i úroveň anglického dabingu, který doplňují titulky plné překlepů a chybějících apostrofů, což na dojmu z primárně příběhové hry zrovna dvakrát nepřidá.
zdroj: ION LANDS
Nelichotivé srovnání s legendami
Tvůrci z Ion Lands se podle svých slov inspirovali v nezávislých ikonách typu Disco Elysium, Kentucky Route Zero anebo Firewatch, k nimž ale mohou nadále jen obdivně vzhlížet. Kvalita psaní ani zdaleka nedosahuje opileckého šarmu a promyšlených filozofických narážek Harryho Du Boise od ZA/UM, rozhovory postrádají lidský rozměr Henryho a Delily z pera Campo Santo a na umělecké kvality epizodního magického realismu od Cardboard Computer Cloudpunk zkrátka a dobře nemá.
Asi nejbližší srovnání se nabízí s loňskou příběhovou kyberpunkovou adventurou Neo Cab o poslední lidské řidičce taxislužby. I její příběh ale obsahoval nějaké poselství a někam jasně směřoval, a to šlo víceméně jen o vizuální novelu.
Tady vás vizuály sice ohromí a dokážou vytvořit iluzi živoucího, rušného města, ale velmi záhy odhalíte, nakolik jsou jen pozlátkem. S přibývajícími hodinami a nulami na účtu vašeho virtuálního konta vám dojde, jak mělký je nejen příběh, ale i herní mechaniky.
Plošinovkové peklo
Disonance na vás na rozdíl od neexistujících nepřátel útočí ze všech stran – tu si Rania stěžuje, že je chudá, ale reálně nemá nastřádané kredity za co utrácet kromě hezčí bundy a laciného jídla v pouličních stáncích. Jindy se musíte proplížit do „zakázané zóny“, ale nehrozí vám žádný postih, pokud vás tam někdo načapá. Příběhové volby u některých zakázek mají mizivý dopad na následující rozhovor, natož na okolní svět.
Řízení vašeho létajícího vozu HOVA si postupem času můžete usnadnit nákupem různých modulů, ale nutnost oprav i tankování působí trochu jako umělé natahování už tak nepříliš příjemného zážitku. Mimo frustrujících momentů v dálničním provozu jsou podobně otravné i chvilky, kdy hledáte parkoviště, které by možná mohlo příslušet k budově vašeho aktuálního klienta, jen abyste zjistili, že se k němu máte dostat skrze úplně jiný výtah či pulzující tunel. Spojte si to s občasným časovým limitem pro některé donášky a neohrabaným ovládáním a hned tušíte, jak se cítí reální kurýři v odpoledním provozu.
Pasáže, v nichž ovládáte přímo Raniu, jsou plošinovkovým peklem, aniž byste v nich jedinkrát vyskočili. Její figurka je v davu všudypřítomných kolemjdoucích obtížně rozlišitelná a kvůli kameře poletující někde v dálce se neustále zasekává o překážky, které v tom zmatku snadno přehlédnete. A sbírání předmětů ze země si nezadá s naháněním pixelů z point-and-click adventur.
Tvůrce i kvůli podobným názvům trochu podezírám z toho, že chtěli hru vydat co nejdřív, dokud běží kyberpunková vlna vyvolaná CD Projektem. Jako kdyby kolem absence létajících aut v Cyberpunku 2077 narychlo spíchli horkou jehlou zbytek hratelnosti.
Ujde to. Nic víc
Pokud jste fanoušky neonové estetiky, můžete Cloudpunk využít alespoň jako generátor krásných tapet na plochu. Jen málo her se může pochlubit tak svůdným voxelovým kabátkem, který vás donutí přetrpět všechna ostatní negativa, abyste se dočkali odměny v podobě dechberoucích výhledů za doprovodu typických synťáčků. Vangelis to není, podobně jako zbytek hry i hudební složka tak nějak… ujde. Nic víc, ale pokud se chcete trochu pokochat, úplně to stačí.
Navzdory duhové, prozářené estetice je herní výsledek bohužel šedivě průměrný a kde mohl Cloudpunk sáhnout po originalitě, raději se opatrně drží v krajích ověřené klasiky, kterou za něj v dystopické budoucnosti už ozkoušel někdo jiný.
