Recenze

Halo 4 - recenze

Master Chief a Cortana se vrací. On není napaden Floodem a nezmutoval do podivného superhybrida, ona je AI, které už prošla záruka, a hodiny nemilosrdně odtikávají do okamžiku, kdy se ponoří do naprostého šílenství a zahlcení informacemi. Oba se nachází v troskách lodi, na nichž unikli na konci trojky, oba volá znovu lidstvo do zbraně, aby riskovali své "životy" v boji za ty, kteří se o tom možná ani nedozví.

Assassin's Creed III - recenze

Ze starého kontinentu na nový. Z vrcholu lidské tvořivosti a architektury, která vyráží dech, do malebné divočiny a puritánsky ubíjejících dřevěných měst. Z tajného boje mezi asasíny a templáři do boje jednoho národa s druhým, kde se výše jmenovaní prolínají spíše nezřetelně. Z politických pletek ve Středomoří ke zrodu Spojených států amerických. Od lakonického a arogantního muslima, přes šarmantního a ironického Itala k indiánskému míšenci.

Medal of Honor: Warfighter - recenze

Podívejte, co si budeme povídat. Dva roky staré znovuzrození značky Medal of Honor nebyla žádná pecka, a nebýt vývojářů z DICE, kteří pro něj napsali povedený multiplayer, neštěkl by po něm ani pes. V EA to nicméně vidí jinak, dost možná přesně opačně.

DOOM 3: BFG Edition - recenze

Většinu herních návratů nemá smysl hodnotit. Na to jsou remaky a remasterované edice až příliš pochybným byznysem. Pokud je vůbec o čem psát, většinou se staré klasice ukřivdí už v samotném studiu, které v honbě za rychlými penězi stráví více času střiháním reklamních trailerů, než skutečným oživováním mrtvého. A novinář pak musí za slabou přidanou hodnotu hru pokárat, přestože ji třeba dříve miloval Pokud se takové Crazy Taxi od Segy vrací na současné konzole a je to zároveň jeho největší i jediný trumf, je před takovou iniciativou lepší odpojit gamepad.

Rayman Jungle Run - recenze

Michel Ancel se nikdy netajil náklonností k jakémukoliv přístroji, který má ovládací prvky a displej schopný zobrazovat pohyblivou grafiku, protože na takových věcích se s trochou snahy dá vždycky rozjet Rayman. Jeho věčně optimistický hrdina si tak zaskákal na Game Boy, N-Gage, Dreamcastu, Mac OS i na mobilních telefonech. Do portfolia ale něco chybělo – vydání na iPhonech, iPadech a na Androidu. Jungle Run spolehlivě zaplňuje jak tuto mezeru, tak tu mezi Rayman Origins a Legends.

Of Orcs and Men - recenze

Jakmile se to ve světě her zaleskne něčím novým nebo alespoň trochu neokoukaným, většina hráčů okamžitě zbystří svou pozornost. Pravda je taková, že jsme se přejedli různých klišé, která svým vydavatelům zajišťují jisté a tučné výdělky. Prostě chceme změnu! Nemusí jít o nic velkého, ani revolučního, stačí jen, aby to dobře fungovalo. Of Orcs and Men nabízí jedno neotřelé řešení, což je dobře, ale také moc dobře nefunguje jako celek, což rozhodně není důvod k radosti.

Rocksmith - recenze

Ta jména se mohla zapsat do světové hudební historie. Doom metalová kapela Via Mortis s kytaristou Martinem Bachem, industriální nářez Křižík Prešov s lídrem Karlem Drdou, progresivní death metalová smršť Vyndaná tříska Petra Poláčka nebo originální žánrový mix Hannibal ante portas, v němž na basketbalové míče hraje Farid Starman. Možná za to mohl nedostatek času, píle, cílevědomosti nebo (ale to spíše ne) talentu. Každopádně, žádná z uvedených kapel to nedotáhla dál, než ke zvukovým zkouškám a hospodským pitkám. Všechno se ale mohlo odehrát trochu jinak, kdyby byl v době, kdy se rozjížděly naše hudební kariéry, na světě Rocksmith.

Dishonored - recenze

Uf. Mám za sebou spoustu zábavných hodin, během nichž jsem protáhl humánního, mlčenlivého zabijáka Corva uličkami a zákoutími Dunwallu a vyřešil politické otřesy, které měly původ ve vraždě císařovny. Tu promptně hodili na krk mně, tedy Corvovi, čímž i stvořili název hry. Dishonored.

Mark of the Ninja - recenze

Kvůli mohutné masáži akčními filmy má spousta z nás značně zkreslené představy o způsobu boje, kterým ninjové prosluli. Praví ninjové sice jsou tvrdí bojovníci, nevrhají se však bezhlavě do lítého boje proti mohutným přesilám. Naopak. Otevřený boj je pro ninju pouze krajním řešením jinak bezvýchodné situace. Ninjové se v první řadě soustřeďují na špionáž, infiltraci, sabotáže a atentáty.

FTL: Faster Than Light - recenze

Kapitánův deník. Dnes jsme překročili hranici druhého sektoru. Po bitvě s pirátskou lodí jsme museli opravovat systém distribuce kyslíku. Z nalezeného materiálu jsme vylepšili lodní štíty a energetické zásobníky, takže máme dost energie na to, abychom dokázali napájet i nalezený těžký laser, který jsme okamžitě nainstalovali. Vstupujeme do sektoru ovládaného rebely.

Transformers: Fall of Cybertron - recenze

Transformers. Jedna z nejoblíbenějších hraček v historii. Určitě není nic snadného, vyrovnat se vysněným světům, které si její fanoušci odmalička zdokonalovali a hýčkali. Na druhou stranu je nad slunce jasné, že v zájmu svých oblíbených hrdinů dokáží tito fanoušci i leccos odpustit.

LittleBigPlanet PS Vita - recenze

Série LittleBigPlanet baví majitele PlayStation platforem již několik dlouhých let, a pokud by jim ostatní měli něco závidět, tak jsou to právě tito vysmátí hadroví panáčci. S pusou od ucha k uchu surfují na vlnách virtuální fantazie a nyní berou útokem i nejnovější soňáckou mašinku, která je pro LittleBigPlanet jako stvořená.

Symphony - recenze

“Jaký si to uděláš, takový to máš,” zpívá se v jedné známé písni. Tuhle klasiku jsem v Symphony nezkoušel, ale máloco vystihuje novinku od Empty Clip Studios lépe. Nenechte se zmást popisem. Když se řekne hudební indie hra, tak si většina z nás asi představí Audiosurf. Symphony má ale mnohem blíž k shoot 'em upu, která na začátku téhle generace nakopnula Xbox Live Arcade - Geometry Wars. Víc, než s hudební hrou tu máme čest se střílečkou s hudebními prvky, která vám přivodí karpální tunel rychleji, než Diablo III. Kolik her to o sobě může říct?

Crusader Kings II: Sword of Islam - recenze

Když jsem recenzoval vynikající historickou strategii Crusader Kings II, vyjádřil jsem politování nad tím, že zde není možnost hrát za muslimské vládce a přidal jsem logický odhad, že se jistě tato možnost objeví v rámci DLC. A stalo, i když opravdu nebylo těžké něco takového předpovědět. Sword of Islam je už majitelům hry nějakou dobu k dispozici, takže skalní fandové už DLC vesele hrají. Otázkou ovšem je, zda má pro běžného hráče cenu si přídavek pořizovat, nebo postačí základní hra.

Darksiders II - recenze

Letošní rok je pro fanoušky her na hrdiny učiněným rájem a svojí troškou do mlýna přispívá i THQ, která do lítého boje s finančními problémy vysekla žolíka v podobě Darksiders II pro PlayStation 3 (testovaná verze), Xbox 360 a PC (české titulky).

Hybrid - recenze

Myslíte si, že už jste přišli na kobylku všem multiplayerovým akčním hrám? Hybrid vás z tohoto šeredného omylu hodně rychle vyvede. Jde o unikátní titul, který svým neotřelým zpracováním dokazuje, že i na plně obsazeném bitevním poli, jemuž vévodí takoví giganti jako Gears of War, Battlefield nebo Call of Duty, je stále ještě dost místa pro zdravou konkurenci.

Deponia - recenze

Zatímco mainstreamoví vývojáři hodili klasické adventury za hlavu, specializovaný tým z Daedalic Ent. se do nich s plnou vervou pustil a vydává jednu za druhou. Vždyť to nejsou ani 2 měsíce, co jsme se v Dark Eye: Chains of Satinav ujali role ptáčníka Geroma, a už se můžeme pustit do dalšího dobrodružství, tentokráte zasazeného do vzdálené budoucnosti na planetu Deponia.

The Dark Eye: Chains of Satinav - recenze

Das Schwarze Auge je německou alternativou Dungeon & Dragons, která se hlavně v zemi svého vzniku těší velké oblibě. Logicky tedy člověk při videoherní adaptaci takového námětu očekává, že se bude pohybovat v ranku RPG her nebo přinejhorším zabrousí do strategie. Většinou tomu tak i bývá, ale tentokrát ne. Namísto šablony výživného RPG se totiž nová hra z prostředí Das Schwarze Auge navlékla do podoby klasické point and click adventury.

Endless Space - recenze

Taky máte dojem, že se s vesmírnými hrami poslední dobou roztrhl pytel? Tedy ne, že by se snad velcí taťkové herního průmyslu jali oprášit historické velikány, to se jen indie scéna nachází v kreativním rozpuku, přičemž hledí ke hvězdám a do šuplíků, kde se jim válí krabičky Alpha Centauri, Masters of Orion, Wing Commander a bůhvíčeho ještě. Zažehl to vedle komunitního hladu po retru úspěch Sin of a Solar Empire? Dost možná. Nevím co si řekli klucí z Amplitude Studios, ale každopádně si dali do vínku heslo, dle nějž prý chtějí dělat ty nejlepší strategické hry pod sluncem. Je načase se jejich prvotině s názvem Endless Space podívat na zoubek.

Deadlight - recenze

Postapokalyptický svět je, snad i díky neutuchajícím předpovědím o konci světa, momentálně dost oblíbené téma. Vedle filmů nebo knih si ho za vlastní bere i spousta videoher. Také nezávislé španělské studio Tequila Works se rozhodlo přihřát si na této popularitě polívčičku, jen to vzalo trošku z jiného konce – na rozdíl od většiny titulů s tímto námětem nepřináší first-person akci ani RPG, ale velmi zajímavou 2D plošinovku Deadlight.

The Secret World - recenze

Svět, který tak důvěrně známe, žijeme v něm i umíráme, nemusí být vůbec takový, jaký si jej představujeme. Příznivci všelijakých konspirativních teorií zcela jistě dají takové tezi za pravdu a hráči pohybující se v univerzu The Secret World, ti jen s lehkým pousmáním spiklenecky zamrkají.

Lollipop Chainsaw - recenze

Upřímně, dlouho jsem neměl v ruce tak těžko hodnotitelnou hru, jakou je úchylárna od Grasshopper Studios a Suda51 (oni nedělají prakticky nic jiného, než úchylárny, viz třeba Shadows of the Damned) jménem Lollipop Chainsaw. Poprvé na sebe upozornila na loňské E3 absurdní kombinací zombie mlátičky a stereotypizace střední školy a sexuality.

Heroes of Ruin - recenze

Vydat hru, která si za největší vzor bere Diablo, právě v době, kdy se třetí díl pekelné legendy vřítil do obchodů a většinu hráčů ještě (pořád) nepustil ze svých osidel, je šílenství a zároveň geniální marketingový plán. Šílenství proto, že vaši hru s ním budou všichni přímo porovnávat a zákonitě tak budete mít velice silnou konkurenci. Geniální plán to pak může být za předpokladu, že svou hru vydáte na nějaký handheld a zaútočíte na oslabené hráče cestovní verzí jejich oblíbeného žánru.

Sins of a Solar Empire: Rebellion - recenze

Stejně jako se hudebníci drží pravidla "Když nevíš co bys, vydej bestofku", následovali Ironclad Games herní ekvivalent téže mantry a vydali za skoro plnou cenu Sins of a Solar Empire s podtitulem Rebellion, který přináší jen pomálu nového. To je největší, ale naštěstí jediný, zásadní hřích (I see what you did there!) tvůrců..

Civilization V: Gods & Kings - recenze

Blbě se recenzuje hra (v tomto případě datadisk), která se od preview verze liší jen v tom, že mě nechala sebe samu dohrát. Nicméně co platí v prvních dojmech, když se předjímá, nemusí platit v praxi. A přesně to se částečně stalo. Dlouho jsem přemýšlel, jak napsat totéž s drobnými obměnami a definitivními stanovisky, aniž bych zabředl do mnou nenáviděné formy zaníceného vyprávění příběhu mých virtuálních svěřenců. Přesto pro vás jeden kraťoulinký příběh mám.

Battlefield 3: Close Quarters - recenze

Když se Battlefield 3 rozhodl sebrat Call of Duty, pokud ne rovnou trůn pro krále stříleček, tak alespoň jablko a nějaké ty další tretky, bylo jasné, že v mnohém chce jít stejnou cestou. Kampaň byste tedy obsahově nerozeznali, ale multiplayer si udržel svůj specifický styl, který podle mě a mých chutí ten z Call of Duty o dva stupně převyšuje. Tedy pokud neholdujete zběsilejšímu, cvoklejšímu a perky nabitějšímu stylu hraní bez taktiky, což nemyslím jako kritiku, protože všichni hrajeme hry pro něco jiného.

Spec Ops: The Line - recenze

Nemohl jsem se udržet smíchy. Američtí vojáci na Blízkém východě, záchrana ztracené jednotky, kalašnikovy. S touhle hrou jsem byl hotový dřív, než jsem ji vlastně dostal do rukou. Viděl jsem před sebou další blábol současné standardizované válečné střílečky, v níž jeden hrdina postřílí třetinu zemské populace, protože mu to řekli nadřízení, protože ti druzí jsou prostě ti zlí, a protože válka je přece cool. To my všichni víme. Zabíjí se v ní, lidé trpí, ale dokud jste na správné straně, máte dost nábojů a sem tam nějakého toho vedlejšího hrdinu, za jehož smrt se mstíte, válka je prostě cool.

Iron Front: Liberation 1944 - recenze

ArmA 2 má svůj nenapodobitelný styl. Není to jen tím, že se snaží v co největší možné míře simulovat účinnost zbraní. Boj v ArmA 2 je specifický díky otevřené krajině i extrémně rozmanité bojové technice a významně ho také tvaruje chování AI, která ne vždy dobře dokáže otevřené prostředí využívat. Iron Front: Liberation 1944 přitom tento styl přejímá se vší jeho krásou i chybami, až si člověk říká, jestli si zaslouží postavení samostatné hry (kterou formálně je!), nebo patří spíš do škatule běžných druhoválečných módů.

Game of Thrones (RPG) - recenze

Po nepovedené strategii Game of Thrones: Genesis se studio Cyanide snaží známou značku provařit v RPG žánru a bohužel opět prokazuje svou (ne)schopnost se s tématem nějak slušně vypořádat. Upřímně nechápu, kde Francouzi vzali licenci na Game of Thrones. Seriál tuhle povedenou ságu katapultoval mezi nejcennější artefakty současné mediální zábavy, takže byste čekali, že se o herní adaptace poperou větší, známější a hlavně šikovnější studia. Z nějakého důvodu se tak nestalo, čili jsme odkázání na Cyanide a jejich metodu „sekám to jak Baťa cvičky, ono se to vyplatí“.

Warlock: Master of the Arcane - recenze

Warlock: Master of the Arcane lze laikovi nejlépe popsat jako Civilizaci, která je překlopená do fantasy světa Ardanie, známého především ze série Majesty. Na první pohled je vše dost podobné – na hexové mapě, viděné z ptačí perspektivy, se rýsují pláně, pouště, džungle a sem tam nějaké to městečko, které postaví vaši nebo nepřátelští osadníci. Pod širým nebem se však producírují i roztodivné armády a dohromady to prostě vypadá familiérně, skoro jako Civilizace. Zdání ale klame.