Cuphead je jednou z her, jejichž slavnostní oznámení si pamatuji dodnes. Na tiskovce Microsoftu u příležitosti E3 2014 vynikla tahle hra vizuálně natolik, že jsme ji hned po konci přenosu z tiskovky pasovali za jednu z nejzajímavějších her celé výstavy. Nyní, o více než tři roky později, sedím na Gamescomu v jedné z kukaní na stánku Xboxu a společně s dalšími pěti novináři poslouchám producentku Marija Moldenhauerovou ze studia MDHR, jak nás opatrně připravuje na fascinující peklo, které nás během následujících 20 minut čeká.

Pamatujete si ještě, že šílení králíci byli původně nepřáteli legendárního Raymana? Společnost Ubisoft ale věnovala těmto postavičkám takovou míru pozornosti, že vytlačily z centra dění i samotného plošinovkového krále. Rayman se tak momentálně prohání hlavně na mobilních zařízeních, zatímco králíci se vyhřívají ve světle těch nejzářivějších reflektorů. A letos zasazují Raymanovi další ránu. Spolčí se totiž s jeho největším konkurentem, kterým není nikdo jiný než Mario. Překvapivá japonsko-francouzská spolupráce mezi Nintendem a Ubisoftem se stala jedním z taháků letošní E3, a my jsme nemohli odmítnout možnost si tuto tahovou strategii vyzkoušet na vlastní kůži.

Hlavní hrdina Edward Pierce prochází opatrně jednou z mnoha místností rozsáhlého panství na ostrově Darkwater. Všude kolem je přítmí, které narušuje jen pár svíček osvětlujících dominantu místnosti – velký vzácný obraz, který kdysi namaloval pološílený autor. Edward cítí, že jej malba jakousi nevysvětlitelnou silou přitahuje. Ale když se přiblíží, uvědomí si, že něco je špatně. Obraz se hýbá a vlní, jako by se něco chtělo dostat zpoza něj ven. Edward se ukryje, ta věc se už ale mezitím osvobozuje ze svého vězení. Edward utíká do jedné z vedlejších místností, sahá po jednom z nožů, které najde v lovecké vitríně. Naděje, že by se snad mohl ubránit, ale trvá jen pár sekund. Záblesk a temnota.

Na nezaujatého a hrami nepolíbeného pozorovatele musela celá scéna působit až bizarně. Před stánkem v podobě stylizovaného baru z 60. let stojí fronta čítající více než sto lidí. Už nyní je jasné, že se na všechny nedostane, přesto počet lidí neustále narůstá. Zřejmě v naději, že některé slabší kusy vepředu odpadnou. Všichni ti lidé budou čekat mnoho hodin na to, aby si mohli zahrát první misi hry, ve které hlavní hrdina střílí nacisty a jezdí přitom na invalidním vozíku. A většina z nich pak odejde ze stánku s blaženým výrazem na tváři – dostali totiž přesně to, co chtěli.

Doby, kdy jsme s kamarády poslouchali na starém kazeťáku Bauhaus, XIII. století a Sisters of Mercy, psali „gotické“ povídky, tvářili se smrtelně vážně a opovrhovali Depešáky, ty jsou už dávno pryč. Přesto vždy, když se dozvím o nějakém chystaném RPG s upírskou tématikou, zpozorním. Vzpomínky na Vampire: the Masquerade Bloodlines jsou už dávno vyhaslé a nebylo by špatné, kdyby se je někdo pokusil oživit. A tím odvážlivcem je studio Dontnod, konkrétně ta jeho část, která se před pěti lety pokusila zaujmout hráče akční sci-fi adventurou Remember Me. A snaha francouzských vývojářů padla, alespoň na letošní E3, na úrodou půdu. Vampyr má až nepříjemně generický název, pod kterým se ale skrývá akční RPG adventura plná uvěřitelných postav, propracovaného světa a tradičního příběhu o souboji dobra se zlem.

Davida Cage můžete milovat, nebo nenávidět, jedno se mu ale nedá upřít. Už bezmála 18 let připravuje hry, které se snaží jít svou cestou. Někdy se mu to daří více (Omikron, Heavy Rain), jindy méně (Beyond: Two Souls), ale hry od jeho studia Quantic Dream zkrátka poznáte na první pohled. Charakteristické znaky? Špičková technická úroveň, důraz na herecké výkony, quick time eventy a interaktivní, větvící se příběh. Detroit: Become Human nebude jiná. Nebude se nás snažit překvapit změnou stylu. Autoři se ale zároveň nevzdávají snahy posunout charakteristické prvky svých her znovu dál na cestě ke skutečně proměnlivému příběhu, který můžete zažít stokrát a pokaždé trochu jinak.

Studio Rare má za sebou více než 30 let dlouhou historii. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by ustrnulo v minulosti. S dalším odkladem data vydání kooperativní pirátské akce Sea of Thieves sice testuje trpělivost hráčů už na třetím ročníku E3 v řadě, jinak ale evidentně pracuje na hře, která jde naproti současným trendům. Sea of Thieves má všechny předpoklady k tomu, aby se stala hitem mezi youtubery a zároveň pobavila i velkou část běžného publika. Oběma skupinám totiž nabízí to, co mají rády – jednoduchý koncept, nad kterým je díky absolutní volnosti vystavěna dynamická a neustále měnící se hratelnost.

Benoît Sokal zná své publikum a chce mu vyjít vstříc. Neklade si za cíl posouvat hranice žánru, nevymýšlí nic, co by mohlo hráče zmást nebo znejistět. Naopak, v druhém pokračování svého největšího hitu, melancholické adventury Syberia, jde cílevědomě vstříc těm, kteří dobrodružství bývalé právničky Kate Walker dodnes řadí mezi své nejoblíbenější herní zážitky. Pokud lze soudit ze zhruba půlhodinové ukázky ze hry, Syberia III své věrné příznivce nezklame. Ostatním ale zřejmě mnoho vzrušujících zážitků nenabídne.

V názvu hry může být ukryto více než se zdá. A Resident Evil 7: Biohazard je toho krásným příkladem. Nejenže v sobě poprvé v historii série spojuje název série v Japonsku a ve zbytku světa, a naznačuje tak, že po šesti dílech přichází s něčím novým a sjednocujícím. Symbolický byl totiž už i pracovní název, pod kterým se hra začala v roce 2014 dávat dohromady v japonské Osace – „harawata“. V češtině toto slovo znamená „vnitřnosti“ nebo „nitro“, a podle šéfa vývoje hry Koši Nakanišiho odkazuje ke dvěma věcem – za prvé k návratu série zpět k atmosféře prvního dílu, a za druhé k filmu Evil Dead, který sloužil tvůrcům za jednu z hlavních inspirací, a v Japonsku měl v názvu právě slovo harawata. Ještě se vám z těch odkazů netočí hlava? Tak si poslechněte, jak neobvykle efektivní vývoj Resident Evil 7: Biohazard vlastně probíhal…

„Co vám budu povídat, bylo to snad nejhorších pět minut mého života,“ říká hlubokým hlasem a se zřetelnou nadsázkou jeden z nejsympatičtějších a nejvýraznějších vývojářů, které jsme letos měli možnost na GDC 2017 vidět. Jason VandenBerghe vypráví o chvíli, kdy na E3 2013 zahájil Microsoft svou tiskovou konferenci záběry z nové hry Ryse od Cryteku. „Deset let jsem jezdil na E3, přemlouval producenty snad ze všech firem, a zároveň se děsil toho, aby někdo nepředstavil něco podobného,“ směje se Jason. Směje se proto, že v roce 2013 už na svém vysněném projektu rok pracoval a před pár týdny jej pod názvem For Honor dokončil. A právě složité cestě za hrou, která do značné míry funguje v rámci svého vlastního žánru, se VandenBerghe věnoval ve své přednášce.