Určitě už se vám někdy stalo, že jste byli očarováni nějakým herním univerzem, ale samotné hry v něm zasazené vás už tolik nelákaly, třeba kvůli žánru nebo časové náročnosti. Lákavá ale může být třeba mytologie, zajímaví obyvatelé nebo prostá krása. Redakční čtveřice se s vámi na následujících řádkách podělí o své vlastní zkušenosti. Jak jste na tom vy?
Vašek Pecháček: Svět Vetřelce
Na uměleckých dílech z vetřelčí stáje pana Scotta obdivuju nejen pomalé a pečlivé navozování úzkostné atmosféry propojené s evidentně dystopickou náturou budoucího lidstva, ale taky tendenci filozofovat, šťourat se špachtlí ve smyslu lidské existence a přemýšlet, jestli je za některých okolností správné fandit genocidě.
Naopak na nich zas tak moc neobdivuju to, že mě mají tendenci hrozně vylekat a pokazit mi spaní. A protože ve hrách je podobné strašení ještě daleko horší než ve filmech, jsou mi interaktivní vetřelčí tituly zapovězeny.
Hrozně rád bych se procházel mezi snově příšernými výjevy z mozku H. R. Gigera, přemýšlel, jak nejlíp provést eutanázii drahého kolegy astronauta, diskutoval s autosexuálním androidem s tváří Michaela Fassbendera. Jenže Alien: Isolation mě místo toho donutí kvičet jako prasátko, jemuž se právě velký zlý vlk zakousl do rozkroku, jakmile na mě poprvé vybafne příšerný, ďábelsky chytrý xenomorf. A to je něco, přátelé, co já ve svých hrách zkrátka nevyhledávám.
Střílečkovější díly, v nichž dostanu bouchačku a rozkaz zabít všechno, co se jakkoliv vymyká běžné definici humanoida, sice možná nejsou zase tak děsivé (i když být mariňákem, který netuší, jestli dřív mířit na podlahu, nebo na strop, taky není žádný med), ale zase jim schází ona nadstavba, bez níž si na LAN párty zahraju radši Call of Duty 2. Alieny tedy vážně jedině v televizi.
Patrik Hajda: Svět Magic: The Gathering
Kdo by neznal jednu z nejpopulárnějších karetních her všech dob zvanou Magic: The Gathering! Ale napadlo vás někdy se zastavit a zamyslet nad jejím světem? Malé útržky příběhu lze tu a tam najít přímo na kartách a dá se vykoukat, že se v jistých cyklech opakují konkrétní jména jako třeba Liliana, Tezzeret nebo Nicol Bolas.
Nicméně k hraní této karetky příběh prakticky vůbec nepotřebujete, vždyť jen vyložíte dalšího přerostlého kance, vyvoláte trochu jinak vypadající fireball nebo kněze se zářící aurou působící blahodárně na vaše jednotky. A přitom svět je v dnešní době tím jediným, čím mě Magic: The Gathering přitahuje.
zdroj: Vlastní
Je to totiž svět obrovský a nekonečně kreativní. Ve vesmíru Magiců najdeme bezpočet planet a nejrůznějších bytostí, které je obývají. Někde jsou divočejší, jinde, třeba na Ravnice, mnohem kultivovanější a političtější. Sami sférochodci a jejich mnohá dobrodružství rozprostřená napříč světy jsou něčím, co ve mně neustále vyvolává hlad po nějakém opravdu masivním MMORPG, které nikdo ne a ne stvořit.
A pak jsou tu ještě prastaří draci, kteří patří k těm nejmocnějším a nejchytřejším bytostem ve vesmíru. Třeba takový obávaný Nicol Bolas, největší zloun, jakého si lze představit, tráví svůj volný čas v křesle s knihou ve svých prackách (pravděpodobně hledá další způsob, jak by mohl vládnout celé existenci).
Jenže původní karetní hra mě už dávno pustila. Její vstup do digitálního věku s Arenou byl grandiózní, ale zjistil jsem, že jako hráč stolních her jsem už někde jinde a potřebuju ve hrách přeci jen větší jistotu, méně náhody. Navíc z kartiček se o světě hry vážně nic moc nedozvídám…
A když jsem se konečně dočkal videohry, která vypadala solidně, umožnila mi hrát za sférochodce a její kombinace diablovkové hratelnosti s magicovským kartičkami působila velmi svěže, vyklubala se z Magic: Legends příšerná hra, která pro své nekvality neopustila ani otevřenou betu a je navždy pohřbená v neoznačeném hrobě.
Dokud mi někdo opravdu zkušený nedodá plnohodnotné (MMO)RPG z tohoto nevyčerpaného, nevyužitého světa, tak pro mě Magic: The Gathering zůstane něčím, co je atraktivní pouze mimo herní médium.
Pavel Makal: Svět Destiny
Ačkoli jsem v Destiny a jejím pokračování strávil desítky, možná stovky hodin, dnes už bych se ke hraní nejspíš nedonutil. Po dlouhé pauze mi vlak ujel tak daleko, že bych se v přemíře obsahu musel zákonitě ztratit a hlavně už nějaký čas vím, že na tenhle typ her zkrátka nemám čas, nejsem věrně oddaným milencem jednoho titulu, ale sukničkářem, který těch her musí zkusit co nejvíc, a to se špatně kombinuje už jen s plněním battle passu pro Call of Duty, natožpak s MMO střílečkou.
Svět Destiny jako takový mi ale učaroval dokonale. Okamžitě bych se s chutí stal Titánem, létal z planety na planetu, obdivoval měsíční pustiny, architekturu Vexů na Merkuru nebo zahrady na Venuši, házel ohnivá kladiva po nic netušících soupeřích v arénách a svým exotickým Gjallarhornem zasypával raketami zmatené Falleny. A kdybych dostal chuť na trochu temnoty, vydal bych se na masivní Dreadnaught a zkusil najít Oryxův trůn.
Mytologie světa Destiny a jeho obyvatel je podobně fascinující jako jejich fashion. Kéž bych mohl popustit uzdu svému (ne)vkusu a vykračovat si to po Toweru v nepřehlédnutelných barevných kombinacích! Leč, bohužel, ty doby jsou pryč...
Alžběta Trojanová: Svět Dark Souls
Dark Souls jsem zkoušela, trochu si teď pohrávám s Bloodborne, ale vážně si myslím, že to je v jádru styl her, co prostě nejsou pro mě. Není to můj šálek čaje, jsem na to příliš netrpělivá. Stejně tak mě ani moc netankuje způsob, jakým je tady vyprávěný příběh. Popisky moc nečtu, s NPC se většinou bavím, jen pokud je to vysloveně součást hratelnosti.
Jenže to nic nemění na skutečnosti, že když na mě nárazově někde vypadne VaatiVidya a jeho videa o světě a příběhovém pozadí her od FromSoftware, vždycky mě dokážou naprosto pohltit. A to dokonce navzdory faktu, že Vaatiho přednes mě podivně irituje a většinou si musím taková videa pouštět aspoň na 1,5x vyšší rychlost přehrávání.
Svět Dark Souls je prostě svojí nejasností, ale taky naprosto šílenou epičností něčím, co se v jiných hrách jen špatně hledá. Rozumím, proč je série tak populární a proč Vaati a jemu podobní tvůrci mají celou kariéru založenou na vyprávění a vysvětlování příběhů z tohohle světa.
Je to všudypřítomná melancholie a zmar, které ovšem nepůsobí nijak dětinsky. Je to mytologie, která sahá hluboko a bere si inspiraci od velikánů, jako je Frazerova Zlatá ratolest nebo Campbellův Monomýtus a podivně šimrá něco, co máme každý v sobě hluboko zakořeněné a možná tomu ani sami nerozumíme.
Kdo ví, třeba konečně tuhle nechuť k soulsovkám překonám v Elden Ringu, prosakující informace z příběhu mě opět neskutečně baví. Ale spíš to vidím na nějaké ty souhrny na YouTube, kde dostanu hezky převyprávěné historky bez frustrace ze všech nepovedených pokusů o zabití jednoho pitomého bosse.
