| Autor: Jiří Lavička Publikováno: 15.prosince 2006 |
Chobotnice a vajíčka... vynález od Rusů? Ne, od Nintenda! Pamatujete na legendární ruské digihry? Buď jste měli za úkol utéct jako potápěč zákeřné chobotnici, nebo chytat vajíčka jako Vlk z legendárních animovaných grotesek. A bylo toho víc. Všichni jsme děkovali v 80. letech soudruhům z Ruska, protože nic lepšího na trhu nebylo. Za celým vynálezem ale ve skutečnosti stojí již zmíněný Yokoi z laboratoří Nintenda. Ten jednoho dne viděl při cestě vlakem, jak si znuděný obchodník hraje s kalkulačkou a zuřivě mačká všechny její čudlíky. Napadlo ho, že by šlo vymyslet systém s jednou naprogramovanou hrou o podobné velikosti a za minimální cenu. Tak vzniknul systém Game & Watch (digihra zvládla ukazovat i čas a datum), který se postupně vyvinul i do pokročilejších verzí se dvěma displeji, které šly zaklapnout k sobě (ve stylu Nintenda DS). 
zdroj:
tisková zpráva
Zbývalo ještě ovládnout trh s pokročilejšími domácími systémy. Tady byla na počátku 80. let opravdu velká konkurence, ale Nintendo přesto dokázalo (poprvé a naposledy) přesvědčivě zvítězit. Nintendo Entertaiment System, nebo-li NES, se v roce 1983 stal megahitem, když se během prvních dvou měsíců prodalo půl milionu konzolí. Technicky byl mnohem vyspělejší, než veškerá konkurence a stál pouhých 100 dolarů. Yamauchi věřil, že musí nabídnout co nejlevnější systém. Zisky si sliboval od samotných her, které byly distribuovány na speciálních kartridžích. Jedinou kaňkou na finančním úspěchu bylo zjištění, že jedna ze součástek je vadná. Zjistilo se to až několik týdnů po zahájení prodeje a vyřízení všech reklamací přišlo Nintendo na půl milionu dolarů. Osmibitová konzole pomohla Nintendu zacementovat svoje postavení na trhu s videohrami, výrazně zefektivnila práci jeho vlastních herních vývojářů (začala se upřednostňovat kvalita před kvantitou) a zřejmě by slavila úspěch i v Americe, nebýt jedné podstatné překážky. Možná ji znáte osobně... jmenuje se osobní počítač. Invaze osobních počítačů Teď ale nemluvíme o PC v pravém slova smyslu. Nezapomínejte, že jsou osmdesátá léta - doba šílených účesů, nadupaných aut a osmibitových krabic s bezpočtem diod. V Evropě i Americe se nicméně objevují systémy, které umějí víc než zobrazit dvě pinkající si plošinky. Commodore si nebral servítky a rovnou zaútočil s reklamní kampaní, ve které konzole odsoudil jako herní verbež a sám sebe prezentoval jako univerzální počítač, který "ulehčí vašemu dítěti cestu na vysokou". Na podobné vzdechy samozřejmě rodiče slyšeli a tak se vliv na trhu VELMI rychle přelil v neprospěch konzolí. Rok 1983 byl v tomhle ohledu obzvlášť temný. Mnoho projektů bylo zrušeno, autoři prvních dvou generací konzolí zmizeli úplně a Atari bylo nuceno totálně překopat své priority, aby nezkrachovalo. S tím souviselo i odmítnutí podpory Nintenda a jeho NES. Commodore 64 sice stál v okamžiku uvedení na trh neskutečných 400 dolarů, ale společnost byla díky konkurenčnímu boji a nečekaným úspěchům schopná tuto cenu během několika měsíců srazit na polovinu. 
zdroj:
tisková zpráva
To razantně zpomalilo nástup Nintenda ve Státech i v Evropě. Přesto se Nintendu podařilo získat v Americe 90% procentní podíl na trhu s konzolemi. Zhruba rok po uvedení NES se na trhu objevila Sega se svým Master System. Byl to pokročilejší systém, ale americké domácnosti obsadilo Nintendo a tak Sega prodala během prvních čtyř měsíců osmkrát méně konzolí než její rival. Nintendo mělo navíc smlouvy o exkluzivitě s většinou svých vývojářů. Na začátku 90. let obě společnosti provedly facelift svých konzolí, když uvedly na trh NES 2 a Master System II. Změny byly spíše kosmetické. Sega slavila úspěchy se sériemi jako Golden Axe, Sonic the Hedgehog nebo Shinobi, ale na podíl Nintenda zkrátka nedosáhla. Ukázalo se, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. 
zdroj:
tisková zpráva
Ještě větší slávu Nintendo vychutnávalo na poli hanheldů. Gunpei Yokoi totiž v roce 1989 ukázal světu svoje mistrovské dílo. Jednoduché digihry vybledly s nástupem Game Boye. Odolný, malý (dnes je to relativní pojem) a velmi levný. S vyměnitelnými kartridžemi a přibaleným Tetrisem, nejpopulárnější hrou všech dob. Kdo by odolal? Game Boy patří dodnes k nejúspěšnějších konzolím všech dob, jeho různých variací (Game Boy Color, Game Boy SP) se prodalo na 190 milionů kusů a Nintendo ho v podstatě nepřetržitě vylepšuje (v roce 2005 vyšla verze Game Boy Micro), i když byl v posledních letech zastíněn nástupem podobně úspěšného hanheldu Nintendo DS.Co se týče handheldů, nemá Nintendo dodnes konkurenci a o žezlo ji nepřipravila ani Sony se svojí PSP. Vyrovnanému boji učinili vývojáři přítrž hned v úvodu, když přišli s touchpadem, ovládáním hlasem a kvalitními herními sériemi (Nintendogs). Sony sice nabídla image mediálního centra do kapsy, ale štěkajícímu tamagochi zkrátka nestačila. 1:0 pro Nintendo a dalších pár let neotřesitelné vlády. Alespoň někde to pořád vychází... Na život a na smrt 
zdroj:
tisková zpráva
Sega si první porážku od Nintenda nenechala líbit a v roce 1989 přišla na trh s revolučním 16-bitovým systémem Sega MegaDrive. Využila tentokrát ročního náskoku a obrátila tak pozici z předchozí bitvy ve svůj prospěch. To jen dokazuje, že historie se opakuje, protože v podstatě totéž nyní prožívá Sony s Microsoftem. Nintendo se objevilo na japonském trhu o rok později se systémem SNES a začala tak zřejmě nejnapínavější konzolová válka, kterou trufmlo až letošní zápolení Playstation 3 a Xbox 360.V Japonsku se SNES pohodlně vyhoupnul na 85% podílu na trhu a to i přesto, že nebyl zpětně kompatibilní s předchozím NES. Sega si v Asii nestihla vybudovat klientelu a většina zákazníků upgradovala na vylepšený model toho, co už měli doma. Prostě si koupili další Nintendo. V Americe a Evropě však byla situace úplně jiná. Nintendo tu muselo dohánět náskok Segy a kus trhu pro sebe ukradla i Amiga od Commodore, která aspirovala na post osobního počítače. Roční náskok a všudypřítomný maskot Sonic zajistili šedesátiprocentní podíl na trhu a Sega svou konzoli navíc zásobovala i kvalitními herními tituly. Toto období se vůbec vyznačovalo vznikem legendárních herních sérií a přelomových titulů. A těžko říct, kdo by závod o krále šestnáctibitové éry nakonec vyhrál, kdyby se nakonec neobjevilo pár faktorů, které smetly všechny zúčastněné.
Kdo chvíli stál, stojí opodál... Nintendo zaspalo už ve chvíli, kdy ho konejšil úspěch Game Boye a bohorovně nechalo Segu odstartovat s předstihem v další generaci konzolí. Správné načasování sice tehdy ještě nebylo tak klíčové jako dnes, ale Sega navíc svůj systém zacílila na teenagery a dospívající mládež obecně, narozdíl od Nintenda, jehož instalatér Mario byl přece jenom hrdinou mladších dětí. Skulinka na trhu se nakonec projevila a Nintendo začalo minimálně v Americe na Segu ztrácet. Rozhodující úder však nevzešel ze strany jménem Megadrive. Přineslo ho naše věrné PCčko. 
zdroj:
tisková zpráva
Rok 1993 naznačil, že Mooreův zákon je mrcha a osobní počítače začaly výkonem přerůstat konzole tak, že tomu málokdo věřil. A pak přišel CD-ROM. Z kapacity 1,44MB jsme se najednou vyhoupnuli na 650MB a revoluce byla na světě. Maličké kartridge, se kterými operovaly systémy od Nintenda i Segy, se náhle proměnily v muzejní exponáty a bylo na čase rychle jednat. Nintendo tedy v roce 1993 oznámilo vývoj nového systému jménem Project Reality (později Ultra 64 a definitivně Nintendo 64), ale Yamauchi netušil, že se svým dítkem nedorazí na trh jako první, nýbrž jako poslední. A nemluvíme tu o druhém nebo třetím místě. Když poslední, tak na konci dlouhého pelotonu. 
zdroj:
tisková zpráva
A našli bychom v něm i velmi netradiční běžce. Amiga se vydala na trať s CD32, Panasonic zaútočil s 3DO a Atari se pokusilo vrátit se svým Jaguarem. Přišlo první a také první umřelo, protože vsadilo na zastaralé kartridge a i když světu přineslo úchvatně vypadající střílečku Alien vs. Predator, brzy se na jeho existenci zapomnělo, když se objevily první konzole využívající CDčka jako hlavní médium. Sega se pokusila vylepšit MegaDrive za chodu, když přinesla na trh modifikace 32X a MegaDrive CD. Sega navíc stihnula svojí novou konzoli - Saturn - vydat dříve než se na trh dostala nenápadná mašinka jménem Sony Playstation. Od té se tenkrát očekávalo hodně, zejména díky gigantu, kterým Sony tehdy byla. Sony + Nintendo 
zdroj:
tisková zpráva
Tahle historická pasáž je ostatně VELMI zajímavá, protože Sony měla už někdy v 80. letech spolupracovat s Nintendem. Hlavou celého spojení byl tehdy Ken Kutaragi a výsledkem měl být SNES-CD (díky technologii od Sony) a další konzole od Sony, která by uměla přehrávat i SNES kartridže a byla víc propagována jako domácí mediální centrum (díky CD-ROM mechanice). Vývoj začal a SNES-CD měl být v roce 1989 oficiálně oznámen, ale... nikdy k tomu nedošlo. Yamauchi si znovu pročetl smlouvy a došlo mu, že Sony by získala naprostou kontrolu nad herními tituly vyvíjenými pro obě platformy. A to nemohl dopustit. Potají tedy zrušil všechny dohody a dohodnul se s evropskou společností Philips.Herní výstava CES tak v roce 1989 zažila opravdový šok, který otřásl japonským průmyslem. Jedna japonská společnost podrazila jinou japonskou společnost - to bylo něco do té doby nemyslitelného. Sony tenkrát odkráčela se svěšenou hlavou a chtěla vývoj konzolí úplně zrušit, nakonec se však rozhodla pro vývoj vlastní konzole. Následovalo několik soudních pří s Nintendem a v roce 1992 se dokonce znovu schylovalo k vzájemné dohodě, ale když Nintendo stále trvalo na zastaralém médiu (kartridže), přerušila Sony veškerá vyjednávání a vrhnula se do konzolového byznysu na vlastní pěst. 
zdroj:
tisková zpráva
Sega vložila veškeré úsilí do vývoje a v Japonsku se jí dařilo v roce 1994 prodat více konzolí, než papírově silnější Sony. Dokonce i v Americe to vypadalo, že může zvítězit, když si marketingovým podrazem zajistila vydání o několik měsíců dříve než Sony. Jenže lež má krátké nohy a zatímco Saturn se začal prodávat za 400 dolarů, Sony svou konzoli dotovala a dostala se na cenu 300 dolarů. To spolu s nedostatkem kvalitních titulů pro Saturn zpečetilo jeho osud. Konzole se mizerně prodávala, protože pro ní nebyl dostatek her. Sony v tomhle směru vůbec netrpěla a během několika dnů náskok Segy dohnala. Z nadějného adepta se tak stal systém s nejrychlejším poločasem rozpadu. Sega se ještě pokusila v následujících letech zaútočit Segou Dreamcast, která šla do otevřeného souboje s druhým Playstationem, ale skončila neslavně a donutila společnost definitivně vycouvat z vývoje herních konzolí. Jak vidno, jednou jsi na koni a podruhé... hluboko v hnoji. Podobný osud čekal i Nintendo. Společnost dorazila se svým Nintendem 64 na trh až v polovině roku 1996 a i když měl její systém pár velmi zajímavých grafických možností, chybělo mu to nejdůležitější. Neměl CD mechaniku. V době, kdy se z ní stala nutnost si Nintendo dovolilo vsadit na zastaralé kartridge a tvrdohlavě propagovalo jejich užívání. Jedním z hlavních důvodů byl boj s pirátskou scénou, ale platformu nakonec zradili samotní vývojáři, kteří zkrátka na gamepak kartridge nedokázali vtěstnat potřebná data. Pokud měl být systém konkurenceschopný, potřeboval větší kapacitu než bylo nabízených 64MB. Výroba kartridgí byla navíc neúnosně drahá (25 dolarů za kartridge oproti 10 centům za CD), díky čemuž se cena některých her vyhoupla až na 70 dolarů. To zapříčinilo masivní odliv vývojářů, kteří si samozřejmě jako svůj další cíl vybrali Playstation. Sony tak těžila ze špatného rozhodnutí Nintenda a definitivně svojí největší konkurenci potopila. Nintendo prodalo zhruba šestkrát méně konzolí než Sony a přišlo o pozici lídra. Druhé kolo, druhé K.O. 
zdroj:
tisková zpráva
Co uděláte, když spadnete z koně? Znovu vyskočíte do sedla. Milá přísloví však v drsném světe videohernímu byznysu platí jen málokdy. Následovník "čtyřiašedesátky" byl definitivním potvrzením toho, že Hiroshiho vize přestává být mainstreamová. GameCube byl nejmenší, nejlevnější a podle některých i nejhezčí konzolí své éry, ale zároveň byl nejpomalejší, technologicky zpátečnický a přišel opět o rok později, než konkurence od Sony. Playstationu 2 navíc pomohl úspěch předchozí verze. Jak známo Japonci jsou velmi konzervativní a rádi si kupují následovníky osvědčených modelů. Nintendo navíc opět zavedlo netradiční médium a zatímco všichni ostatní zvolili DVD, GameCube operovala s 8 cm Nintendo GameDiscem. Opět šlo o omezení pirátské scény, ale postupem času byl systém prolomen a na konzoli šly přehrávat běžné 8 cm DVD-R disky. Omezená kapacita (1.5 GB oproti 4.7 GB u DVD) nepředstavovala velký problém, protože GameCube se definitivně profiloval na mladší hráče a nabízel jednodušší hry. Sestup na třetí pozici na trhu byla definitivní, když se do hry vložil agresivní Microsoft. Obě konkurenční konzole totiž nabízely možnost přehrávání DVD filmů, což Nintendu jeho pozici v obýváku budoucnosti nijak neulehčilo. Rok po startu nové konzole Hiroshi Yamauchi definitivně opustil ředitelský post Nintenda. 
zdroj:
tisková zpráva
Dvacet milionů prodaných konzolí bylo sice tváří v tvář šestinásobku v případě Playstation 2 (a to není konečné číslo) neúspěchem, ale firmu to na lopatky nepoložilo. Úspěch handheldového Nintenda DS, které bylo na trh uvedeno v roce 2004, dokázal, že pár trumfů se v rukávu ještě najde a v tomto segmentu Sony zvítězit nedokázala, i když nabídla technologicky pokročilejší hardware. To dodalo Nintendu na přesvědčení, že jeho dosavadní strategie se vyplácí. Proto do další konzolové války nevstoupilo po zuby ozbrojené next-gen DVD mechanikou, nejvýkonnějším grafickým čipem a vícejádrovým procesorem. Na to všechno zapomeňte...
Světlo na konci tunelu? S Nintendo Wii se opakuje motto: Nejlevnější, nejmenší a... nejzaostalejší. Pravidla se sice tentokrát změnila, protože si Nintendo vybralo úplně jinou cílovou skupinu, ale i tak zůstává u staré dobré DVD mechaniky a relativně slabého CPU a GPU a SD rozlišení (NTSC/PAL). Hlavním trumfem budiž revoluční ovládání pomocí pohybových senzorů a kvalitní hry pro celou rodinu. Ano, končíme s dětmi a dobráckým Mariem. Chceme zapojit celou rodinu. Chceme obejít teenagery, kterým už jejich Playstation a Xbox nikdo nevezme. 
zdroj:
tisková zpráva
Jedná se dle mého názoru o mimořádně riskantní krok a rostoucí hora žalob, stěžujících si na ztuhlé svalstvo a rozbité LCD televize (z divokého šermování Wii ovladačem), spolu se snahou Sony o vývoj podobného ovladače, naznačuje, že Nintendo by mohlo o svoje trumfové eso přijít velmi rychle. A co pak zajistí slaboučké platformě přežití do další generace konzolí, která přijde za čtyři až pět let? Jakkoliv kreativním Japoncům fandím, nic kloudného mě nenapadá. Dělat revoluci na handheldech, kde je společnost víceméně osamělým běžcem je něco diametrálně odlišného. Stačí se podívat, jaké údery si vyměňuje Sony s Microsoftem. Nintendo ještě žádný neschytalo, protože ho oba giganti přestávají brát vážně. Raketové prodeje Wii sice naznačují, že se "tam někde" skrývá doposud neobjevená zlatá žíla, ale v dlouhodobém horizontu rozhodnou o vítězství či prohře zejména kvalitní herní tituly. 
zdroj:
tisková zpráva
A těch by teď Wii potřebovalo trochu víc. Simulátor tenisového loktu vystačí na prvních pár týdnů prodeje, ale co potom? Na odpovědi je popravdě řečeno příliš brzy, ale technologická propast, která se generaci od generace zvětšuje, by mohla Nintendu definitivně zlomit vaz. Veškeré naděje společnosti teď visí na obskurním ovladači a důvěře nových zákazníků, které nalákala exotická marketingová kampaň. Je to sázka na jedinou kartu. Pro dobro Nintenda doufejme, že je to srdcové eso.Čtěte také téma: Jaký byl první rok Xboxu 360? Starší články o Wii: Představení konzole a her na E3, Dojmy z Wii verzí Raymana a Red Steel, Videa a poznatky z hrátek s Wii na Invexu Novinkové zprávy: Wii se prodává jako ponožky, AMD gratuluje Nintendu k Wii, Wii vyprodáno i v Japonsku, S Wii proti proudu času i díky Virtual Console, Ovladač Wiimote v akci, Ovladač Wii mnohem lepší než ovladač PS3?, Nintendo Revolution přejmenováno na Wii, Fotky a informace o Wii z konference Nintenda, Je ovladač poněkud nenažraný?, Wii ovladač funguje i na PC, Japonští hráči nejvíce natěšení na Wii |
| Jiří Lavička | |
| autorovi je 28 let, pamatuje ZX Spectrum a v současné době přebíhá mezi PCčkem, konzolemi a nekonečnou prací v jednom vědeckém ústavu |
