Sapkowski přitom není českým fandům Geralta neznámý, strávil tu nejeden con a jeho schopnost bavit se do hluboké noci s fanoušky se sklenkou něčeho ostřejšího v ruce je doslova legendární. Dnes už to není s cony tak žhavé, Sapkowski má 64 let a žije spíše v ústraní. Eurogamer se jej logicky vyptával hlavně na hry.


Kdo se s ním setkal, tak ví, že jsou mu hry na PC či konzolích cizí, takže je nepřekvapí konstatování „Nehraju počítačové hry, jsou mimo mou sféru zájmů. Nehrál jsem je, i když šlo o fantasy. Ale občas o nich čtu v určených herních magazínech a televizních pořadech. Grafiku a technologii občas obdivuji. O příbězích ale nemohu říct nic. Kromě faktu, že některé hry zřejmě nemají žádný příběh. Vypadá to, že jsou jen o mlácení“.

Co se týče herních Zaklínačů, Sapkowski se snaží jasně vyjádřit, že je nepovažuje za alternativní verze ani pokračování své vlastní práce. Jde dle něj o volnou adaptaci jiných autorů, kteří využívají společné prvky. „Adaptace, ačkoliv se mohou vztahovat k příběhům v knihách, nemohou nikdy aspirovat na to, aby převzaly roli pokračování. Nikdy nemohou přidat prolog, prequel nebo epilogy a sequely“. Jednoduše, Sapkowski považuje původního Zaklínače za jediného, kterého vytvořil on a k němuž jen on sám může napsat pokračování. Což neznamená, že zavrhuje hru. Ale zároveň...

„Vizuální efekty byly ohromující. Hráči byli nadšení – někteří hru možná dokonce považovali za lepší a stravitelnější, než knihu, protože v knize jsou ta písmenka tak malá... Někteří ani nikdy nesáhnou po původní knize a pro ně bude hra prostě stačit. Ale kniha je originál, výsledek unikátního autorského talentu. Přenést knihu do virtuálního světa? Vtipné. Je to nemožné“.

Jednoduše, Sapkowski miluje knihy a rozhodně nemiluje mixování žánrů. A tuplem by se mu nelíbilo, když by někdo příběhy z jeho knih a z her považoval za díla na sebe navazující. Což je u autorů častý a opodstatněný přístup. Sapkowski má, na rozdíl od jiných autorů, hodně zdravý přístup k celému tématu a byl tedy ochoten své postavy svěřit do herních dat. Ale zároveň si nehraje na klasického západního autora, který vesele dělá „všichni jsme šťastní“ a „konečně jsem našel plnohodnotné pokračovatele“ v rámci PR.

„Uvědomuji si, že v současné době jsme si navykli na podivné sdružování médií a jejich mixovaní – což považuji za hrozné. Pro mě, jako spisovatele, je myšlenka psaní dodatečného obsahu a vytváření přívěšků ke hře naprostým vrcholem idiocie“. Prostě a jednoduše, nezkoušejte říct Sapkowskimu, že by mohl napsat další román navazující na hru. Asi byste dostali palcátem po lebce.

Je třeba říci, že Sapkowski rozhodně není tím skromným mužem, jakého by z něj všichni chtěli mít. Nemálo lidí došlo k mému přístupu, kdy autora nemá po lidské stránce rádo, ale plně jej respektuje jako kvalitního spisovatele. Takže je ani nepřekvapí napůl pravdivé konstatování: „Věřím, že úspěch knih silně ovlivnil popularitu her. To, že hry využily tento fakt, tedy můj úspěch, hry poráží. Překlady mých knih do většiny evropských jazyků, včetně angličtiny, přišly před vydáním první hry. Ale nechci umenšovat roli videoher. Je zjevné, že budí zájem zahraničních nakladatelů a spousta lidí se o knihy začala zajímat poté, co hrála hry“.

A víte, co ještě Sapkowskiho vytáčí? Když někdo na jeho knihy hodí obrázek ze hry a nedejbože k tomu dodá reklamu na hru nebo pokec, který na hru odkazuje. To už šedivý Polák tahá palcáty hned dva. Nemáme tedy čekat, že by snad nějaké nápady přidal k Zaklínači 3. Podle něj totiž mají lidé z CD Projektu vlastních nápadů dost a zvládnou to i bez něj. Celkově je to příjemně upřímný rozhovor, který, kdo zná Sapkowskiho styl, není ani moc kontroverzní a agresivní. Občas neškodí vydat se mimo množinu herních konzumentů a producentů a zkusit se na celý ten mediální prostor podívat očima jiného, tím spíše zasloužilého a tvrdě upřímného spisovatele.