Lidé velmi často hledají něco, co vlastně nalézt nechtějí. Jakkoliv přehnaně filosoficky tohle zní, je to pravda. Vážně. Proč jinak bych se, sakra, těšil na The Last of Us? Na rovinu, jsem strašpytel. Opravdu. Mám ten dar, že se do her opravdu nějak vcítím a výsledný efekt je... výrazný. Takže horory typu Penumbra přeskakuji, protože na ně nemám nervy a není lepší důkaz přechodu série Resident Evil k akci, než fakt, že jsem se u posledních dvou dílů bál tak nějak... trochu. Ale The Last of Us slibuje něco víc. O hodně víc. A vypadá jako zatraceně dobrá hra. Takže když jsme dostali od Sony možnost zahrát si dva levely, přišel čas nachystat svému budoucímu já perné chvilky.

Ještě v minulém půlroce bych s klidem prohlásil, že PS Vita má ve svém herním spektru roční zpoždění a tečka. Ale letos konečně začíná dostávat svému potenciálu. Kromě hrstky „velkých titulů“ a se suitou méně ambiciozních (byť velmi často zábavných) her, které už v portfoliu měla, konečně začíná majitele ne úplně uspokojivě prodávaného handheldu, když už ne rozmazlovat, tak alespoň naplňovat nadějí.