Assassin’s Creed Mirage není remake prvního dílu z roku 2007, ale do značné míry z něj vychází. Zasazením, systémy, rozsahem i hratelností. Mirage bude mnohem menší a mnohem přímočařejší než poslední rozmáchlá trilogie v podobě Origins, Odyssey a Valhally.
Tahle trojice vyfasovala povětšinou velice pozitivní hodnocení, navíc se prodávala jako rohlíky. Přesto nařídil šéf Ubisoftu Yves Guillemot protentokrát strhnout volant na stranu a výsledkem bude výrazně jiný Mirage.
Ten tak nebude ani pokračovatelem nedávného směru, ani evolucí série. Nabídne něco „staronového“ a nejen já se na něj těším víc, než kdyby měl letos vyjít další nekonečně rozsáhlý Assassin. Proč? Protože Ubisoft tentokrát vsadil na dvě věci a zdá se, že se mu tenhle hazard vyplatí.
První sázka: Změna žánru
Série Assassin’s Creed byla populární hned od začátku a s každým dalším dílem jen bobtnala, až se nafoukla do pro spoustu lidí neúnosné míry. Oproti tomu je blížící se Mirage návratem k přímočaré hratelnosti s důrazem na plížení a hlavně i k původní podstatě série.
Assassin’s Creed Origins z roku 2017 je příkladnou změnou svého času už přeci jen trochu vyčpělé série. Předchozí formát se Ubisoftu vyčerpal a po Rogue, Unity a Syndicate z let 2014 a 2015 byl svět připraven na změnu. Egyptské dobrodružství posledního z medžajů vlilo sérii novou krev do žil a zásadní změnou žánru vyrylo do kamene novou šablonu, které se série držela až do roku 2020.
zdroj: Ubisoft
Z akční adventury, od které se už ale stejně dřív trochu odkláněla, přišla velká změna směrem k mnohem většímu důrazu na akci, výrazné inspiraci například i třetím Zaklínačem či soulsovkami. Větší důraz se kladl na efektní schopnosti, RPG prvky, častější a dravější akci, souboje s velkými bossy, příklon fantaskním prvkům apod.
A jakkoliv to byla žádoucí a povedená změna, v záplavě převážně spokojených ohlasů šlo tu a tam zaslechnout i jednotlivé méně spokojené hlasy stěžující si na přílišný odklon od původní myšlenky. Stížnosti na to, že teď už to přece není to Assassin's Creed, jaké jsme znali. Že už je tam moc akce, že parkour ustoupil do pozadí, zatímco do popředí se dostaly RPG prvky a souboje… A šlo o naprosto legitimní připomínky, které do jisté míry trápily i mě. I přesto mě ale Origins bavilo a nakopnul sérii správným, byť jiným směrem.
Od té doby pak Assassin’s Creed jen bobtnalo co do rozměrů i systémů. Odyssey vrátilo do hry epické námořní souboje s širokými možnosti vylepšování lodi a gigantickým herním světem. Valhalla pak tohle velikášství dotáhla k „dokonalosti“ a k tomu všemu se zaměřovala na efektní souboje ještě víc. Nemluvě o menší inspiraci soulsovkami, přepadávání a plenění chrámů, budování vikinské osady, celé menší „hře ve hře“ v podobě fantasy zasazení a tak dále.
O tom, jak se série nafukovala až k prasknutí, nemusíme spekulovat. Stačí se podívat na statistiky z How Long to Beat, abychom zjistili, že zatímco hlavní příběhová linka společně s vedlejšími úkoly v Origins vám může zabrat něco kolem 52 hodin (84 hodin komplet vše), Odyssey vám už zabere 84 hodin (142 hodin vše) a příběh + vedlejšáky Valhally vám ze života ukousnou 95 hodin (142 hodin kompletně).
Na řadu teď přichází tolik potřebná redukční dieta v podobě Mirage. Žádné masivní světy, ale jedno město a jeho bezprostřední okolí. Žádné přehršle systémů a mechanismů, ale jasné zaměření na plížení. Žádné tuny RPG prvků, ale důraz na hrstku udělátek. Žádné plavby po moři nebo stavění vesnice, jen ulice a střechy Bagdádu a váš cíl. Mirage by měl také výrazně upozadit akci a vystrčit do popředí stealth i selektivní parkour.
Vidíte to taky? Když se podíváte pořádně, spatříte regulérní změnu žánru. Z příliš rozmáchlého žánrového mixu zastřešujícího akci, RPG, sbírání hromady surovin, crafting, celou škálu schopností, vylepšování všeho možného a tunu dalších systémů se posouváme k nikoliv akční, nýbrž stealth adventuře.
Není proto divu, že pro některé z nás může Mirage působit tak lákavě, jako to svého času zvládlo Origins. Nabízí totiž tolik potřebnou změnu.
Druhá sázka: Nostalgie mocná je
Vedle zmenšení a soustředěnějšího konceptu sází Mirage také na další velký faktor, a to na nostalgii. A to si piště, že tahle sázka hře vyjde. Hráči na závan „starých dobrých časů“ slyší. Stačí se podívat na ten nekonečný příliv remasterů a remaků, kterými nás vydavatelé v posledních letech zasypávají a hráči je nepřestávají kupovat.
Ostatně s čím startoval PlayStation 5? S remakem. Co je dlouhodobě nejhranější hra na Steamu? V podstatě remake. Nejpopulárnější hra na světě? De facto remake. Jedna z nejprodávanějších her na PlayStation 4? Remaster. Capcom pochvalující si zvyšující se příjmy? Remake. Některé remaky se bez mrknutí oka prodávají po milionech a je po nich neustávající poptávka, což dokazuje jak jejich další portování na nové platformy a generace konzolí, tak i jen prostý fakt, že předělávky starších her jednoduše pořád vznikají.
A Ubisoft na nostalgii jde šalamounsky. Klidně se totiž mohli inspirovat u Capcomu a po vzoru Resident Evilu začít každých pár let vydávat postupně jeden remake původních dílů za druhým. Místo toho ale raději zkouší Mirage, který z prvního dílu sice notně vychází, ale o remaku v tradičním slova smyslu mluvit nemůžeme. Vydavatel ho tak může prodávat jako fungl novou hru a zároveň tím ještě pošimrat peněženky nostalgiků.
Zůstaňme hladoví
Mirage navíc není ani zdaleka jedinou sérií, která shazuje přebytečná kila. Když ještě na chvíli zůstaneme u Ubisoftu, uvidíme třeba více či méně populární odbočky taktéž standardně rozmáchlého Far Cry (Blood Dragon, New Dawn…) nebo trilogii Assassin’s Creed Chronicles.
Osobně za výborný příklad parádního zmenšení považuju Uncharted: Lost Legacy. Čtvrté Uncharted, jakkoliv povedené, bylo na můj vkus už příliš zdlouhavé. Mnohem menší a soustředěné Lost Legacy jsem uvítal s otevřenou náručí. A bavil jsem se u něj podstatně víc než u jakéhokoliv jiného Uncharted, neboť každý díl z hlavní série měl dle mého hned několik hluchých míst a slabších pasáží. Oproti tomu bylo Lost Legacy jako kniha, kterou nemůžete odložit a přečtete ji jedním dechem.
Podobně na tom byl třeba i prolog Metal Gear Solid V: Ground Zeroes. Ten jste mohli prosvištět za pár desítek minut, ale nebyl problém v něm strávit dlouhé hodiny kvalitní zábavy. Na rozdíl od mého oblíbeného Phantom Pain, kterému Ground Zeroes předchází, šlo opět o velice kompaktní a svěží zážitek s perfektním tempem a důrazem na pestrou znovuhratelnost.
zdroj: Ubisoft
Výrazným zmenšením si ještě před vydáním prošlo i Halo: Infinite, které původně počítalo s velkým otevřeným světem, jen aby ho tvůrci nakonec radši zmenšili do podoby, která se pak dostala do plné hry. A když už jsme u Halo, pamatujete na nadšení, které svého času zavládlo kolem povedeného ODST? Tehdy jsme opět dostali menší kousek s větším tahem na branku a byla to velice příjemná změna.
Zmenšování funguje z prostého důvodu. Je lépe stravitelné a po dohrání nejste docela nasycení. Chcete víc. Což je mnohem lepší stav, než v jakém jsem se octil já po desítkách hodin hraní Valhally. Ze začátku jsem se bavil, ale s každým dalším odhaleným anglickým regionem se ze zábavy stávala jen suchá rutina. Valhallu jsem nakonec ani nedohrál, po cca 50 hodinách jsem ji odložil s tím, že už nechci ani minutu navíc. A skončit s čímkoliv tak, že jsem ještě při chuti a chci toho víc, je vždycky lepší, než se přejíst.
A všechno zatím nasvědčuje tomu, že Mirage právě takový snadno stravitelný kousek bude. Že po jeho dohrání nejspíš zůstaneme, v tom nejlepším slova smyslu, hladoví.
Čistič patra
Mirage tak sice může na první pohled vypadat zastarale, okoukaně a nezajímavě, nicméně v kontextu posledních dílů série působí svěže. Vypadá to, že kombinace změny žánru a sázky na nostalgii by tentokrát mohla zabrat.
Zároveň si ale dokážu představit, že Assassin’s Creed Mirage může ve výsledku posloužit jako perfektní čistič patra. Že po jeho dohrání se mi zase vrátí apetit a já budu další gigantické Assassin's Creed vyhlížet se stejnou chutí, jako svého času Origins. Mám já to ale štěstí, že Ubisoft zrovna jednoho takového chystá.
