Ve shluku každodenního života člověk velmi jednoduše zapomíná, že se nachází v naprosto fantastické době. Kolem nás se právě teď začíná formovat jeden z nejvýznamnějších milníků historie. Mluvím o lidské kolonizaci Marsu, která by podle odhadů měla kulminovat přibližně za 10 let. Toto téma je stále aktuálnější, což znamená, že vedle televizních zpráv prosakuje také do románů (například Marťan), filmů (Rudá planeta), nebo právě do videoher. Zářným zástupcem budiž poměrně originální budovatelská strategie Surviving Mars, v níž se ujmete osudu vesmírného projektu s úkolem zabydlet lidstvo na rudé planetě.

Takže: Je tu další filmová adaptace videohry, která je pravděpodobně rebootem, neboť zcela ignoruje existenci osm let staré adaptace téže videohry s jinými herci. Ale je to celkem jedno, protože nebýt tetování na zátylku a červené kravaty, pravděpodobně by mnohé z vás vůbec nenapadlo, že film má něco společného s nějakou videohrou.

Lítá vřava. Oštěpy a šípy létají vzduchem. Štítonoši se krčí za jedinou dostupnou ochranou a odrážejí útoky nepřátel, stejně jako drápy jejich monster. Že to zní jako záběr z epické fantasy bitvy? Zamyslete se znovu a nechte se unášet bojovým pokřikem, který velí jednotkám k posunu vpřed – pata, pata, pata pon! Patapon je zpět!

Kdybych se zeptal, co je Pathologic, řada z vás by se na chvilku zamyslela a odpověděla, že ten název sice zná, ale hru nikdy nevyzkoušela. A já bych jen souhlasně pokýval hlavou, protože přesně taková Pathologic byla – hra o které skoro každý slyšel, ale málokdo ji vlastně nehrál. Otázkou je, zda má smysl to napravit s nedávno vydaným HD remasterem. Pokusím se na ni odpovědět.

Ježek Sonic patří mezi největší videoherní celebrity. Dlouhé roky zaštiťoval herní mašiny od Segy a jejich majitele bavil ultra rychlými skákačkami. Jelikož se jednalo o zlatý věk arkádových her, osud mu do cesty stavěl mnoho překážek. Ze své pozice se musel o fanoušky přetahovat s dalšími výraznými postavami té doby, například s instalatérem Mariem. A uspěl.

How to Survive 2 je, stejně jako první díl, mix diablovky a survivalu, který můžete hrát online i v lokální kooperaci až ve čtyřech hráčích. Na hru se koukáte z izometrického pohledu, přičemž k pohybu a dalším úkonům používáte směrové šipky a další obvyklé klávesy a myš. Jednoduchý soubojový systém, kdy klikáním rozdělujete rány a k tomu v případě potřeby pobíháte, aby vás zombie neodřízly od cíle vaší cesty, je doplněný ještě craftováním. A právě v něm nabízí dvojka oproti jedničce největší změny.

Vítá vás válka ve Vietnamu!

Ledovce tají, chudáci lední medvědi pomalu vymírají, nízko položeným oblastem hrozí katastrofické záplavy. Člověk se na to dívá a říká si: „Tak proč, když tohle všechno víme, pořád pálíme nekonečná kvanta uhlí a ropy?“ Zvnějšku se to může zdát jako bláznovství, ale Civilization VI: Gathering Storm vám názorně ukáže, že to je vlastně nutnost. Ano, chudáci lední medvídci, je moc smutné, že nemají kde bydlet – ale přece nenecháte svoje továrny pracovat jen s padesátiprocentní efektivitou!

Půl hodiny a možná pár minut k tomu. Takhle dlouho trval asi můj nejlepší zážitek z The Crew 2, a nebyl to žádný z plejády dostupných závodů, ale pouhá cesta ze západního pobřeží Spojených států na východ. Člověku po chvíli hraní velice snadno učaruje překrásně zpracovaný svět, který stojí za to procestovat ručně bez využívání okamžitého přesunu. Jakmile se ale pustíte do bližšího zkoumání, přestává to být takový požitek.

Znovuzrození jednokřídlého anděla

Československý klín naráží do ruských linií

Opatrný fotbalový rebranding

Pohádka o malé Bayonettce

Moderní retro

Tak takhle spíš ne

Na Měsíci bylo líp

Úplně jiná „apokalypsa“

Do vesmírného baru vejde křeček, terminátor a oživlý strom...

Mezi námi démony

Samus zpátky na scéně

Přijdu domu po dvanáctihodinové pracovní směně, zuju si boty, odložím kabát a kecnu sebou s oroseným nápojem na gauč. Zatímco relaxuju v pohodlí domova, přemýšlím o tom, že zítra mě čeká opět ta samá úporná šichta, plná nervů a stresu. Třesu se z toho, jak mě zítra šéf seřve kvůli pár chybám, které jsem během směny natropil. Takový rutinní pracovní cyklus zažívá velké množství populace a přesně tenhle pocit ve mně několikrát vyvolala hra 112 Operator, která vás přenese do křesla operátora záchranných složek.

Váleční stratégové se zase po čase mohou radostně tetelit, protože Unity of Command II se po právu zařazuje do síně slávy toho nejlepšího, co kdy žánr napříč svými dlouhými dějinami vyprodukoval. Tahle velice komplexní, ale přitom překvapivě přístupná strategie vás posadí do pohodlného generálského křesla, z něhož se vám nebude chtít vstát.

Probudit se s rozsáhlou amnézií v interiéru temného hradu, v němž se na vás sápe jeho krvavá minulost a značně podivná současnost, to je premisa hodná těch nejděsivějších nočních můr. Frictional Games, autoři vynikající série Penumbra, se žádných hororových námětů nebojí a tak hráče bez obav vhodí doprostřed jednoho takového komplexu a vnuknou mu jednoduchý úkol – přežít. Amnesia: The Dark Descent doopravdy není hrou pro bábovky a strašpytle, kteří své nehty strachem zarývali do myši už při hraní F.E.A.R. či jiných, jen okrajově tajemných her. Amnesia chce primárně děsit. Vlastně se jedná o jeden z velevzácných kousků, které nepoužívají tmu a strach z neznámého prostředí jen jako součást vnitřních monologů hrdiny, ale jako styčný prvek hratelnosti. Dokáže takovýto horor zaujmout fanoušky klasických adventur?• Příběh bez minulosti Popravdě mě testovaná hra, navzdory skvělým referencím od zahraničních redaktorů, hned zpočátku lehce zklamala. Sérii Penumbra jsem hodnotil velmi kladně, ale prvky beletrie v ní hráč musel hledat zvětšovacími skly. Amnesia řeší hrdinovu minulost, důvody a okolnosti ztrátou paměti a než jsem si stačil na prakticky bezejmenného hrdinu zvyknout, už dávno jsem se probíral druhou polovinou hry. Možná jsem poněkud staromilný, ale nedokážu vnímat horor bez toho, abych věděl, proč a z jakého důvodu je všechno kolem mně tak děsivé. Odhalování minulosti komplexu z nalezených papírů a mluvených flashbacků sice není špatné řešení, ale pro příště už bych raději zvolil nějaký ucelenější způsob vedení děje.

Pojďme si hned na začátku vyjasnit jednu skutečnost – šestý díl série Sid Meier’s Civilization v žádném případě není divokým skokem do neznáma. Hráči předchozích dílů téhle tahově strategické legendy se v krajině plné měst, polí, pahorků a přírodních divů velmi rychle zorientují, aniž by k tomu potřebovali nějaké velké našeptávání. Učebnice žánru 4X se tady rozhodně přepisovat nebudou. To ovšem neznamená, že by se autoři obrazně řečeno zasekli v antické éře a zapomněli svoje kopiníky vylepšit na chlápky s bazukami. Právě naopak, inovací je tu víc než dost. Ale k tomu se ještě dostanu. Nejdřív bych vám chtěl povyprávět jeden krátký příběh.

Řím nebyl postavený za den 

Když hromada zbytečností zabije zábavu

Nad zemí zničenou katastrofou

Nejlepší videoherní zpracování slavného detektiva

Neustále se zrychlující doba letí takovým tempem, že se to zdá od posledního dílu epické sci-fi RPG série Mass Effect být jen chvilka. Věřili byste ale, že už je to celých pět let? Zatímco můžeme sledovat neustále postupující technologický pokrok, který přináší nové a nové vymoženosti v podobě hardwaru i služeb, některé věci se nemění a možná až trochu přešlapují na místě. Mass Effect: Andromeda přichází po tvůrčí pauze, po níž by naivní člověk čekal o to vyšší míru invence a hru, která by restartem série mohla získat tolik potřebnou svěžest. Jenže…

Lze logicky přistupovat ke hře, která se herně veškeré logice aktivně vymyká? Ale jistě, určitě - zhruba stejně jako lze oranžově olizovat čvachtavé dno telegrafního sloupu! Nedává vám poslední věta smysl? Výborně, pak budete poeticky laděnou českou hru Rememoried (Steam, homepage), inspirovanou hrami jako Proteus nebo Dear Esther, samozřejmě milovat. Nebo nenávidět!