Quantum... co? Už dlouho se nikomu nepodařilo vymyslet název, který by permanentně unikal mé paměti stejně, jako když myš utíká bludištěm a kočka jí ne a nemůže chytit. Quantum Corundrurum? Cundurum? Kurukum? Kurnikum? Conundrum. Neplést s corundum, což je krystalická forma aluminia oxidu. Conundrum je v angličtině termín pro zapeklitý problém s překvapivým řešením a ve spojení s Quantum označuje výpravnou logickou hru Kim Swiftové (Portal), která se v ní snaží překonat sama sebe. Očividně jí to vychází. Na E3 získala nejednu nominaci a později i vítězství v kategorii logických her a rozhovory pro novináře byly beznadějně obsazené ještě dlouho před zahájením výstavy. Swiftová je totiž celebritou – jednak proto, že je výrazná jako ženská autorka videoher, a pak kvůli dědictví Portal, Portal 2 a Valve, odkud odešla k Airtight Games. Quantum Co... Conundrum na Portal navazuje, co bychom si nalhávali, ale snaží se rozvíjet herní mechaniky jinými směry, než slavná portálovačka od Valve.

Ten obraz je apokalyptický. V posteli nehnutě leží oblečený člověk, obličej mu ozařuje obrazovka vybíjejícího se laptopu. U stolu sedí další – tvář položenou na klávesnici, ruce bezvládně visí kolem těla. Třetí zřejmě umírá na zombie infekci. Slabé světlo dodává všemu šedivý nádech. Aby byl výjev dokonalý, měly by po koberci běhat krysy z Dishonored a za zabedněnými okny by měla kralovat nukleární zima. Nic takového se nedělo. Byla to jen normální noc po posledním dni E3. A tohle píšu ještě v té další noci, když se snažím vyrovnat s tím, jaká byla E3 2012.

Lele. Tak to přesně 1313 neznamená. Když se objevila zpráva o registraci domény starwars1313...

Před mnoha lety vyšla série fotografií z podzemek. Byly v ní vyfocené stanice metra z velkých měst, od klaustrofobních londýnských koridorů až po barevné haly v Ulanbátaru. Jednoduchým porovnáním architektury z různých končin bylo jasné, že stanice metra v zemích bývalého Sovětského svazu jsou těmi nejprostornějšími na celém světě – komunista prostě kopal a budoval velké věci. I proto se může Metro: Last Light odehrávat po Metru 2033 znovu v tunelech moskevského metra - tak spletité a nekonečné bludiště vystačí ne na dvě, ale klidně na deset her. (Pozn. - V článku najdete i video s naším rozhovorem s tvůrci hry.) Bojíte se tmy?Každá prezentace má jedno slovo, které jí dokonale vystihuje. V případě Last Light je to „ponurost“. Nejen kvůli pocitům osamělosti a úzkosti ve vybydlené a zničené Moskvě, kterou se prohánějí smečky mutantů-démonů, ale především kvůli výrazům pánů z THQ. Ať už jim někdo zalil obličej zmražovadlem mimických svalů anebo jsou opravdu tak smrtelně vážní, vyvolávají dojem, že pod zem v Last Light nechcete ani nakouknout. A to byste přišli o hodně. „Naše hra je ve fázi, kdy je kompletně hratelná, vše v ní funguje a můžete jí projít od začátku do konce se všemi příběhovými animacemi,“ tvrdí jeden z vývojářů. Snad mu nějaký neviditelný démon drží pařát na tepně, protože dokáže v rámci ponurosti ještě mluvit rychle jako kulomet. „Vylepšili jsme všechny části hraní. Střílení, prozkoumávání, stealthování i RPG,“ snaží se zaujmout hrstku novinářů. Po tří minutovém monologu ponuře sjede publikum pohledem a s vážností funebráka se odebere za dveře. Obrazovka se rozsvítí, prezentace začíná. Vítejte v metru, dveře se zavírají. Galerie #14151

Každá E3 vypadá stejně jako ta minulá.

V záplavě osvětlených a přezvučených stánků v jižní hale losangelského výstaviště působí bílá krychle s logem Segy tak trochu nepatřičně. Asi jako automat na Grog2 v tisíce let staré jeskyni. Okolo se blýská a duní na lepší digitální časy, ale tahle nápadně nenápadná budka nevykazuje žádné z obvyklých příznaků výstavního moru. Žádná světla, žádné hostesky, žádný sound systém. Přesto před ní stojí skupina lidí. „Přijela jsem jen kvůli tomu,“ říká starší novinářka. Z celé výstav jí zajímá jen to, co je v budce. Stejně jako ostatní stojí před dveřmi dlouho. Nehnutě. S mírnými úsměvy.

Mezi jižní a západní halou losangelského výstaviště je několik desítek metrů dlouhý betonový koridor pod širým nebem.

Zřejmě bych měl odpanit své blogískování aktuálním pocitem ponížení z Davida Cage, který si ze mě a kolegy Poláčka udělal velmi kvalitní francouzský dobrý den. Víte... když s Davidem Cagem vtipkujete na téma „tak co, rošťáku, dáš nám rozhovor?“ a slyšíte „jasně, ty kluku ušatá“, oba se usmíváte jako malí Buddhové, a přitom jste každý na jiné straně kovového plotu, kolem kterého se rojí policisté, máte tak trochu surreálný pocit, že jeden z vás je hodně Beyond cokoliv. Zbývá se jen modlit, abyste to nebyli vy. Jenže neveselými historkami se nezačíná, ty jsou pro časy, kdy není o čem mluvit. Raději ty pozitivní: z tiskovek.

S Mass Effect 3 jsme na Games ještě neskončili. U hry, která uzavírá monumentální trilogii...

Čas od času vyjde titul (schválně neříkáme hra), o kterém je člověk schopen...