Sine Mora
Hráli jste Sine Mora? Já ne. A je to zvláštní: jako absolvent druhého Xenonu a neoficiální vítěz prvního redakčního turnaje v 1943 si na dobré SSSR (Střílečky Se Super Raketkami) dost potrpím. Vloni kraloval žánru Jamestown, letos lemtá smetanu Sine Mora. Lucie byla paf především z výtvarného pojetí, ale samotná herní náplň za pěknými obrázky ani v nejmenším nezaostává. Indie scéna naneštěstí SSSR chrlí celé mraky a Sine Mora se v tom letošním i přes svou výjimečnost poněkud ztratila.
Kid Icarus Uprising
Hráli jste klucka Ikara? Já ne. A není divu: nemám Nintendo 3DS a rozhodně nejsem v téhle republice sám. Nejnovější Kid Icarus je jednou z mála her, kvůli které nás to může mrzet, protože je to sice kýč, ale — jak říkával můj strýček — hezkej, žejo? Japonský mišmaš někdy funguje a někdy ne, ale tady funguje na výbornou. S lehkonohým hrdinou je radost poletovat nádhernými scenériemi a těžkne z toho jen objemný handheld v ruce. Že se zrovna tenhle trojrozměrný u nás prostě nechytil bohužel odsoudilo i to výborné, co na něj vyšlo, k hráčskému nezájmu.
Asura's Wrath
Hráli jste Asurův hněv? Já ne. A štve mě to: z traileru se mi v kapse otevírala nikoli kudla, ale peněženka, a rozporuplný výsledek mi pořád přišel dostatečně lákavý alespoň na vyzkoušení. Co zlámalo fascinující bojovce vaz? Stručná herní doba, která je navíc naplněná spíš kocháním se, než hraním. Kocháte se ale věcmi, které jen tak někde neuvidíte, a sám Asura je vyloženě hrdina do nepohody. Možná trochu vznětlivý, ale divte se mu, když si s ním nikdo nechtěl hrát!
Kingdoms of Amalur: Reckoning
Hráli jste Kingdoms of Amalur? Já ne. A mrzí mě to: šance popovídat si na loňském Gamescomu s Kenem Rolstonem patřila mezi světlé body celé výstavy a člověk by doufal, že se staříkův entuziasmus podaří přetavit do výborné hry. A ono se to vlastně docela podařilo, jenomže — byla z toho hra ze světa, který prostě nechytnul za srdíčko (v případě našeho Karla za pupíček). Kde se stala chyba? Těžko říct, jestli se vůbec nějaká stala. Amalur je poctivé herní řemeslo, obstojně se hraje, ale kolem většiny z nás prošuměla, aniž bychom jí věnovali víc, než jen smutné ohlédnutí.
Spec Ops: The Line
Hráli jste Spec Ops: The Line? Já jo! A je to jedna z mála her uplynulého roku, která mi utkvěla hluboko v paměti. První minuty jsem sice s povzdechem čekal další tupou vojenskou řežbu, ale i když ta vojenská řežba nastala, nebyla zase tak tupá a hlavně ji obalovalo pojetí podstatně dospělejší a nejednoznačnější, než žánr obvykle nabízí. Příběh ztraceného praporu americké armády a hlavně příběh trojčleného oddílu Delta Force, potácejícího se zničenou Dubají, postupně nabere velmi hutné grády a nutí hráče se ptát, co to vlastně tím tisknutím triggerů vyvádí.
Nej hrou, kterou v roce 2012 nikdo nehrál, se podle redakce Games.cz stává:
Všechny výše uvedené tituly stojí za to zpětně navštívit, ale u Spec Ops to doporučujeme přednostně. Vnitřní rozpolcenost téhle - ne vždycky obratně - filozofující střílečky totiž vypovídá o celém herním průmyslu víc, než leckterá hluboká studie. The Line zdvihá krom varovného ukazováku i naštvaný prostředník a posílá s ním k čertu válečné střílečky, jejichž metody přitom sama kopíruje. Obsah ale nabízí vlastní a na několika klíčových místech nesrovnatelně silnější, než potkáte v popcornových jízdách typu Call of Duty. Můžeme se jistě bavit o tom, jestli samotná bohapustá akce nepodrývá cokoli hlubšího, o co se autoři snaží, ale abychom se o tom bavit mohli, je potřeba si Spec Ops zahrát. Což většina hráčů, mimo jiné i pod dojmy ze zavádějícího dema, neudělala...
V rámci naší série Best of 2012 článků, ve které shrnujeme to nejlepší za rok 2012, doposud vyšly následující: Best of 2012: Události roku; Best of 2012: Nejlepší strategie; Best of 2012: Nejlepší indie hry; Best of 2012: Nejlepší RPG; Best of 2012: Nejlepší závodní hra; Best of 2012: Nejlepší plošinovka; Best of 2012: Nejlepší akční hra; Best of 2012: Nejlepší DLC a datadisk; Best of 2012: Nejlepší hry, které nikdo nehrál