Rok 2020 byl asi nejpodivnějším, jaký jsem kdy zažil. Nejistota, omezení, ale i spousta času na hraní a nová práce v nejprofesionálnější české herní redakci. Při aktuálním bilancování se trochu stydím za tu hromadu her, která mi jako tradičně za uplynulých dvanáct měsíců prošla pod rukama.
Na následujících řádcích jsem svůj herní rok 2020 účelně rozdělil na vítěze a poražené, a to ne nutně v nějakém přesném pořadí.
Vítězové
Animal Crossing: New Horizons
Kdybyste mi ještě před rokem řekli, že celé jaro strávím budováním virtuálního tropického ráje ve společnosti roztomilých zvířátek a že kromě reálných starostí budu řešit hypotéku u jistého pasivně agresivního mývala, vysmál bych se vám. A v jakémkoli jiném roce bych se nemýlil, protože pro Animal Crossing rozhodně nepředstavuji primární cílovku.
zdroj: Vlastní
Loni na jaře pro mě ale hra znamenala především únik od nepříjemné reality a svým návykovým obsahem mě u sebe udržela až do prvních letních dnů, kdy jsem ji odložil a už se k ní nikdy nevrátil. Přesto pro mě ale bude navěky symbolizovat rok 2020, kdy jsem mezi nákupy jídla online a sledováním nepříznivých zpráv sázel ovocné stromy, obchodoval s tuříny a řešil fashion s paní Ježečkovou.
Hades
Hades je pravým opakem předchozí hry, tady jsem totiž cílovkou naprosto jasnou, což jsem zjistil už dva roky zpět při spuštění předběžného přístupu. Hned vzápětí jsem ale hru odložil s tím, že tohle si rozhodně chci vychutnat v kompletním stavu. A dobře jsem udělal! Lepší hra mi letos rukama rozhodně neprošla, poslední počin od Supergiant Games je dokonalou závislostí, která umí spolehlivě vyvolat syndrom „ještě jeden run a jdu spát“, když za okny dávno svítá.
Tony Hawk's Pro Skater 1 and 2
Letošní rok je rokem velkých a neočekávaných návratů a legendární skejťácká arkáda patří k těm nejvydařenějším. Vydavatelství Activision konečně vzalo rozum do hrsti, přestalo se pokoušet oživovat značku skrz stále horší nová pokračování a dalo fanouškům přesně to, co si v hloubi duše přáli.
zdroj: Vlastní
Neuvěřitelná nálož nostalgie se rozproudí už při prvních tónech Guerrilla Radio a pokračuje díky návštěvě školního kampusu, skejtparku v Marseille nebo centra Filadelfie. Teď už si jen přeju, aby stejnou péči dostal ještě třetí a čtvrtý díl v podobném balíčku, a tím může Tony Hawk spokojeně odejít na odpočinek navěky.
Demon's Souls
O remaku první soulsovky jsem snil dlouhé roky a nadšeně vykřikoval už ve chvíli, kdy Bluepoint Games odhalovali svůj předposlední projekt. Z toho se nakonec vyklubal Shadow of the Colossus a já si musel skoro tři další roky počkat, stálo to ale za to.
zdroj: Vlastní
Demon's Souls jsou splněným přáním, krásnou, skvěle hratelnou náloží atmosféry a emocí, jež pramení jak z posmutnělého příběhu, tak z hardcore obtížnosti. Neméně důležitou roli ale hrají i v příslibu toho, na jakou audiovizuální kvalitu se můžeme na PlayStationu 5 těšit.
Wasteland 3
Přiznám se, že jakkoli příznivcům klasických RPG obrodu tohoto žánru v posledních letech přeji, sám jsem všechny ty Tormenty, Tyranny a Pillars po pár hodinách vzdal. Výjimku tvoří jen a pouze Wasteland, jehož třetí díl mě doslova přikoval před obrazovku a nutil mě vychutnávat dokonale mrazivou postapokalypsu do posledního dechu.
Pro mě je to zcela bez debat nejlepší RPG uplynulého roku se skvělými dialogy, širokými možnostmi profilování týmu rangerů, parádním příběhem a humorem a větveným příběhem s celou řadou možných rozhodnutí a z nich plynoucích následků. Přítomnost kočičího Majora Tomcata je pak už jen příjemnou třešničkou.
Doom Eternal
Jak jsem se nového Doomu bál, tak mě velmi příjemně překvapil. Když jsem zkraje loňského roku odlétal z preview eventu ve Varšavě, mrzelo mě, že na pokračování budu muset ještě pár měsíců čekat. Když pak Doom konečně dorazil, zhltnul jsem ho jak kakodémon lopatu střev.
Fenomenální, adrenalinem pumpující akce, kterou mi nakonec neotrávily ani ty nenáviděné skákačkové pasáže, vynikající optimalizace zaručující svižné porcování, dobře vymyšlený gameplay loop nutící využívat sekundární nástroje zkázy pro získávání zdraví, zbroje a munice a hlavně zásoba potvor, které je radost vraždit skvělým arzenálem zbraní. A ta muzika!
Mafia: Definitive Edition
Na remake Mafie bych si ještě loni na jaře nevsadil ani zlámanou grešli a ani po jeho oznámení jsem dvakrát nevěřil tomu, že si Hangar 13 po veskrze průměrné trojce zlepší reputaci. Výsledek ale významně předčil má očekávání a vývojářům se povedlo skoro dvacet let starý titul převést do moderní podoby velmi uspokojivě. Jakkoli se to řadě hardcore fanoušků originálu bude špatně poslouchat, za mě je remake tím nejlepším způsobem, jak si dnes vychutnat příběh Tommyho Angela.
zdroj: Vlastní
Gears Tactics
Nejlepší Gears, které od trojky vyšly. Ano. Opravdu jsem to řekl. Výrazná změna žánru značce nesmírně prospěla, Tactics jsou svěžím větrem do notně zahnívající série, navíc i samy o sobě nabízejí skvělou hratelnost, v rámci žánru strhující vizuál a zcela nepokrytě přiznávám, že mi ta testosteronová nálož Gears uprostřed taktických tahových bitev zatraceně přišla k duhu.
The Last of Us: Part II
Mám rád, když autoři nakládají se svým dílem podle svého a tak moc se neohlížejí na reakce publika. V případě The Last of Us: Part II to sice přineslo spoustu pláče a skřípění zubů, ale také vydařený a emocemi nabitý příběh, který sice byl na můj vkus trochu natahovaný, ale vlastně mě držel mnohem víc než mírně vyčpělá hratelnost. A Abby je samozřejmě největší láska.
Poražení
Cyberpunk 2077
O tom, proč si myslím, že Cyberpunk není nijak zázračná hra, by se dal napsat celý (a velmi obsáhlý) článek. A prakticky vůbec bych se v něm nemusel spoléhat na kritiku bugů nebo průšvih s vydáním na minulou generaci konzolí. Po skoro 130 hodinách strávených pátráním v Night City a přilehlém okolí jsem bohužel nenašel onu skvělou hru, o které tak barvitě hovoří moji kolegové a mnozí hráči.
zdroj: Vlastní
Cyberpunk 2077 je pro mě především učebnicovým příkladem promarněného potenciálu, nesplněných slibů na úrovni No Man’s Sky a na rozdíl od předchozího Zaklínače hrou, do které mě možná nevrátí ani příběhové DLC. Bohužel.
Watch Dogs: Legion
Nemohu říct, že by mě průšvih Legionu kdovíjak překvapil, udivila mě však jeho míra. Jak se dočtete v mojí recenzi, problém tvoří už jen samotný základ hratelnosti, na němž se autoři rozhodli hru postavit a jemuž obětovali úplně všechno. Výsledkem je sice líbivý výlet do virtuálního Londýna, tím ale výčet pozitiv prakticky končí.
Predator: Hunting Grounds
Bez přehánění jedna z nejotřesnějších her, jaké jsem kdy měl tu smůlu spustit. Jak se podobná zhůvěřilost mohla dostat na platformu PlayStation, to je mi dodnes záhadou. Rozbitá, nezábavná, nesmírně odpudivá záležitost, která dělá značce Predator větší ostudu než poslední filmové zpracování. A to je co říct.
XIII
V podstatě bych mohl zkopírovat velkou část předchozího odstavce a sedělo by to naprosto přesně. Původní XIII považuji za kultovní záležitost, která uspěla především díky skvěle zvládnuté komiksové stylizaci, a to nejen prostřednictvím cel shadingu. Remake místo poctivého komiksu vypadá jako levná variace na Fortnite, je prošpikovaný chybami, technickými nedodělky a navíc se někam vytratila i zábavná hratelnost. Čistý odpad.
Vigor na Switchi
Při hraní Vigoru na Switchi jsem se vlastně bavil, bylo to ale spíše hře navzdory. Technický stav je vyloženě úsměvný a Vigor je dokonalým důkazem, že ne všechny hry na Switch patří, i když se je tam nějakým způsobem podaří rozběhnout.
