Úkoly a mise, které v nás vyvolaly nejsilnější emoce

Hrajeme hodně her. Některé kvůli herním mechanismům, jiné kvůli akci, a někdy dokonce, podržte se, i kvůli příběhu a skvěle napsaným úkolům. Nejde přitom o to, jestli jsou to mise povinné, nebo vedlejší. Občas na nás nejvíc zapůsobí zdánlivá hloupost, kterou tisíce ostatních hráčů minou bez povšimnutí. Které questy nás nejvíc dojaly, vyděsily nebo pobavily? Pozor, v článku vás čekají SPOILERY!

Pavel Makal: Fallout: New Vegas - One for My Baby

zdroj: Obsidian

Postapokalyptický svět Falloutu nemá o temné okamžiky nouzi. Ať už je to nezáviděníhodné rozhodování na konci datadisku The Pitt pro Fallout 3, smutný příběh mrtvé těhotné dívky v chatce nedaleko Sanctuary Hills ze čtyřky nebo samotný styl vyprávění lidských příběhů beze slov, kdy v troskách domů, zničených poslední válkou, nacházíte kostlivce párů v objetí.

Jedním z nejsilnějších questů série je pro mě ale One for My Baby z New Vegas, který vám zadá potenciální společník Craig Boone v městečku Novac. Boone přišel o manželku a podezírá některého ze sousedů, že v tom měl prsty. Záhy se ukáže, že Carla Boone nebyla v okolí zvlášť oblíbená, někdo žárlil na její krásu a povýšenost, někdo další na vliv, který na svého manžela měla.

Podezřelých je víc než dost, pečlivým pátráním se ale nakonec dozvíte, kdo měl v Carlině zmizení prsty a jak k němu vůbec došlo. Majitelka místního motelu se zkrátka spolčila s Caesarovou Legií a nechala Booneovu manželku unést. Přišla si na 1000 zátek odměny a bonusových 500 navrch za Carlino nenarozené dítě.

Nejsilnějším momentem je nicméně Boonovo přiznání, že Carliny únosce dokázal vystopovat na místo konání obřího trhu s otroky. S vědomím, že ji nikdy nedokáže zachránit z místa, kde se to jen hemží legionáři, využil své ostrostřelecké dovednosti a svou těhotnou manželku sám zabil, aby ji i dítě ušetřil trápení života v otroctví.

Netřeba dodávat, že touhle optikou je odstranění provozovatelky motelu Dino Dee-light zcela spravedlivé.

Alžběta Trojanová: Mass Effect 3 - Priority: Rannoch

zdroj: Vlastní foto autora

Mluvila jsme o tom několikrát, takže jste to ode mě určitě slyšeli, ale Mass Effect 3 byla pro mě naprostá jízda. Hrála jsem to tehdy na debugové konzoli ještě před oficiálním vydáním v rámci recenze pro Re-Play. Díky tomu se mi tak nepřenesly uložené pozice z předchozích dílů, a přesně to mělo za následek, že hra nenabízela třetí, mnohdy srabácky neutrální řešení situace na Rannochu, kdy všichni tak nějak společně vyjdou, držíc se za ruce, do západu slunce. Musela jsem udělat brutálně binární rozhodnutí: Buď pomůžeš těmhle, nebo tamtěm. Nic mezi tím.

Vím, že pro většinu hráčů trauma v Mass Effectu 3 přišlo během mise Priority: Tuchanka, kde vás čeká těžké rozhodování, zda vyléčíte genophage. Neříkám, že to nebylo drsné, ale pro mě to hlavní utrpení nastalo až během Priority: Rannoch.

Na konci se musíte rozhodnout, jestli budete stát na straně gethů, nebo na straně quarianů. V podstatě v obou případech to znamená vyhubení celé rasy. A jak říkám – tehdy jsem nemohla využít berličky v podobě Legiona a dosáhnout šťastného konce.

Místo toho jsem seděla, dlouze přemýšlela a nakonec zvolila záchranu gethů. Když mi pak před očima spáchala sebevraždu Tali, absolutně jsem to nezvládla. Ta scéna byla natočená takovým způsobem, že mi to naprosto vyrazilo dech. Celou dobu jsem jenom křičela na obrazovku: „Promiň, Tali, já to napravím!“, jenom abych načetla uloženou pozici dobrou půlhodinu zpátky, a rozhodla se naopak pro záchranu quarianů. Ale i když Tali přežila, rozhodně jsem se potom necítila jako hrdina. Nebylo to správné rozhodnutí, protože hra správné rozhodnutí ani nenabízela.

Doteď mě mrzí, že BioWare do hry implementoval možnost třetí volby, která, ruku na srdce, není ani volbou. Jestliže přidáte řešení, které je skvělým kompromisem, není se přece o čem bavit! Všichni hráči, co měli svoje uložené pozice z předchozích her, kde zvládli, aby jim nikdo neumřel, se tak nechtěně připravili o jeden z pro mě nejsilnějších herních momentů.

Šárka Tmějová: Zaklínač 3 - Výjevy ze života manželského

zdroj: CD Projekt RED

Zatraceně, který z pestré nabídky zaklínačských příběhů si mám vybrat? Notoricky známého Krvavého Barona? Velmi nostalgickou výpravu s Yennefer za Džinem? Ba ne, už vím. Nejvíc mě emocionálně rozbil děj datadisku Srdce z kamene, a jestli mám vybrat jen jednu část, je to zápletka s Olgierdovou ženou, Iris von Everec.

Urozená dívka si vybere ženicha, její rodina ho schválí, ale krátce potom přijde o všechny peníze a raději její ruku nabídne princi z cizí země. Mladík dívku přemlouvá, aby s ním utekla, ale ta nechce zpřetrhat pouto se svou rodinou, tak snoubenec prince prokleje a on se promění v žábu. Aby zbohatl a zase si zasloužil dívčino srdce i ruku, uzavře smlouvu s ďáblem, který mu výměnou za jeho srdce propůjčí nesmrtelnost. A neomezený čas jsou nekonečné peníze! Mají svatbu, krátce všechno vypadá téměř pohádkově.

Ale nežili šťastně až do smrti. Když Iris zjistí, že její muž není stejný jako dřív a vlastně mu na ní už nezáleží, požádá skrz svého otce o rozvod, což Olgierda rozčílí a v afektu ho zabije. Tím Iris ztratí naději, že by se ještě mohl změnit v toho člověka, kterého si chtěla vzít, a naprosto se uzavře do sebe. Svého manžela nenávidí, ale nedokáže ho přestat milovat.

Olgierd si naproti tomu pamatuje, že by ji milovat měl, ale nedokáže to, takže ji na panství nechává opečovávat nadpřirozeným (a poněkud děsivým) služebnictvem složeným z kočky, psa a zahradníka bez tváře. Nakonec usoudí, že jí působí jen bolest, takže ji opustí. Zanechá po sobě dopis a fialovou růži. Iris zemře žalem o pár dní později – ale tím to nekončí.

Okolnosti její smrti brání duši Iris opustit lidský svět a lovec monster a psycholog v jedné osobě Geralt musí zjistit, jak jí pomoct vyrovnat se se strachem. Ať už z Olgierda, nebo z toho, že přestane existovat. A dodnes vlastně nevím, jestli je správná možnost vzít jí růži s vědomím, že ani tehdy možná neskončí její smutek a utrpení, ale určitě přestane existovat a upadne v zapomnění, anebo si květinu vzít jen na malbě a nechat ji vlastně pokojně strašit na vlastním pozemku, protože má z myšlenky úplného konce hrozný strach. Já mám totiž z konců a prchlivosti kolektivní paměti strach taky.

Aleš Smutný: Cyberpunk 2077 - Sinnerman

zdroj: CD Projekt RED

Rovnou řeknu, že úkolů (převážně vedlejších, protože tam se mohou tvůrci blýsknout něčím hodně nestandardním), které se mnou emočně zacloumaly, byla spousta. Ale nechci se zase hrabat v Mass Effectech, Planescapech, Dragon Age a podobně. Radši sáhnu po něčem opravdu čerstvém, a to Cyberpunku 2077 a questu Sinnerman. A samozřejmě, z podstaty tohoto článku očekávejte masivní spoilery pro celý quest.

Sinnerman začíná nenápadně. Chlapíkovi gangster zavraždí při přestřelce ženu, skončí ve vězení a dostane trest smrti. Vy máte, poněkud nelogicky, ale zakázka je zakázka, zastavit policejní vůz a pomoci chlapíkovi se pomstít, tedy zastřelit trestance jménem Joshua. Ale jednoduchá vražda se zvrtne v něco… divného. Kromě toho, že vražda nevyjde (byť jde provést, v tomhle dává Cyberpunk dost prostoru), Joshua, onen vrah, po vás něco chce.

Ve vězení se dal na víru, lituje svých činů, spřátelil se se sestrou své oběti… klasika. Jenže trest smrti je trest smrti a Joshua se rozhodl své smrti dát jiný význam. Nechat se ukřižovat, a přitom se nechat chamtivými producenty extrémních BD (brain dance, nová forma zábavy, která vás nechá prožít emoce daného člověka, v tomto případě smrt ukřižováním), nahrát a nechat svou smrt prodávat jako bestseller.

Sinnerman je podivný, zneklidňující quest. Několikrát z něj jde vycouvat, hlavně když se ukazuje, že Joshua není asi příliš příčetný a jeho snaha o sdílení bolesti Ježíše–mesiáše je jen brutálním kšeftem pro korporaci. Osobně jsem došel až na samotný konec questu, protože jsem po dlouhé době vlastně nevěděl, jak se k celé věci postavit. Hra mě najednou donutila přemýšlet, vcítit se do situace a jednotlivých aktérů. Často nepříjemně.

Je zřejmé, že pro Joshuu se jeho trýznivý, symbolický odchod ze života stal posedlostí a zároveň pokáním. Bizarním, obscénním, zvrhlým. Stejně tak studio, které vše natáčí, ve mně vyvolalo potřebu se vrátit a proměnit je v haldu bezhlavých mrtvol. Sinnerman stojí na řadě drobných, ale emocionálně náročných rozhodnutí. Joshua na vás visí, na jediném člověku, který jej může utrpením a strachem provést. Pomodlí se s ním můj ateistický V? Odmítne se morbidního rituálu zúčastnit? Nebo naopak bude chmurným průvodcem až do hořkého konce?

Galerie

Samotné finále, pokud se k němu rozhodnete ve formě, kdy Joshuu sami přibíjíte na technokříž, je mrazivé, děsivé a vyvolávalo ve mně spoustu protichůdných emocí. Aktivně se podílím na korporátním divadlu, ale zároveň jsem asi jediná osoba v místnosti, která nebere Joshuu jako kus masa, na kterém zbohatnou.

Samozřejmě, do toho stavu jsem se musel propracovat přes otázku, zda si vrah jako on zaslouží ono slitování a rozhřešení. Pořád nemám odpověď. A je správné Joshuu, který prostě není příčetný, v tomto podporovat, nebo se jej mám snažit odradit od zneužití pro divadlo, kdy miliony lidí budou prožívat jeho utrpení?

Na konci mise jsem měl v sobě spoustu protichůdných emocí a řadu myšlenek, které určitě někdy zase budu probírat. V téhle misi není správné a špatné řešení. Otázka morálky je zde neexistující, respektive záleží jen na vašem pohledu na věc. Nic nenaznačuje, že tato cesta je správná a tato povede ke „zlému V“. Jen podivně tragický příběh, který začal před delší dobou a jeho dohra dosáhne mnohem dál, než je prostá odplata na dálnici.

Sinnerman je ve své podstatě naprosto nečernobílý příběh. Je to ukázka totální šedi, do níž promítáte jen sebe.

Patrik Hajda: Kingdom Come: Deliverance - Cesty páně

zdroj: Warhorse

Úkolů, jejichž vyznění mě zasáhlo na emociální úrovni a doslova mnou otřáslo, je celá řada. Ale z nějakého důvodu mě jako první nenapadla všechna ta nemožná rozhodnutí, ze kterých člověk vzešel jako ten největší grázl pod sluncem, ať už se rozhodl jakkoliv. Nepřišly mi na mysl žádné srdceryvné situace, po nichž ukápla slza.

Quest, jehož příběh mě emociálně zasáhl zcela jiným způsobem, je velice veselý a po čertech vtipný. Jmenuje se Cesty páně a mohli jste na něj narazit v Kingdom Come: Deliverance poté, co jste vyřešili problém se Zrzkem a vaši páni vás poslali do vesničky Úžice.

Zde jsem měl možnost prožít jeden z nejlepších úkolů za dlouhá léta, který se mi nesmazatelně vryl do paměti. Už vaše první setkání se zdejším farářem dává tušit, že duchovní Bohuta nebude úplně běžným páprdou. Za kostelem se cvičí s mečem, a přestože s ním zpočátku není valná řeč, později se Cesty páně rozjedou na plné obrátky.

Jednoduše jsem nečekal, že se ve zdejší nálevně zpiju pod obraz s člověkem, ke kterému má celá obec vzhlížet. A co víc, že s takovým člověkem budu bok po boku smilnit s krásnými děvečkami a rvát se s místními ranaři. A když už jsem si myslel, že mě Kingdom Come nemůže ničím překvapit, tak jsem druhého dne ráno s pořádnou kocovinou musel sloužit mši za nemohoucího Bohutu.

Protože jsem při večerní chlastačce dával pozor, kázal jsem tak, jak to jen Jan Hus umí, a rozburcoval jsem davy, až jásaly a hvízdaly jak na koncertě trubadúrů. A čím mě to vše tak dostalo? Bylo to neskutečně lidské a svým způsobem uvěřitelné. Jindra si po smrti rodičů konečně pořádně vyhodil z kopýtka, byl nade vše šťastný a choval se, jak se na mladého jinocha sluší a patří.

Bylo to pro mě mnohem zajímavější dobrodružství než vyšetřování vraždy koní či noční přepadení tábora banditů. Jindrovi se přihodila nezapomenutelná životní událost plná pití, povolných slečen, prozpěvování, smilnění a kázání, kterou si jednoduše zasloužil. Hrozně jsem mu to přál a spolu s ním se z plna hrdla bavil. Bohuta se přes noc stal tím nejlepším kamarádem, a kdyby bylo na mně, pověsil bych život dobrodruha na hřebík, usadil se v Úžicích a bok po boku s Bohutou kázal, trénoval šerm a chlastal.

Tento quest byl zkrátka fantastickým mládeneckým výstřelkem, který skvělým způsobem uvolnil napjatou atmosféru Kingdom Come: Deliverance a pomohl mi se mnohem víc spřátelit s Jindrou, fandit mu a být s ním na jedné lodi.

Adam Homola: Red Dead Redemption II - He’s British, of Course

zdroj: Rockstar

Vybrat nejoblíbenější quest je nesmírně těžké, pro mě osobně takřka nemožné. Hned mi začnou hlavou rotovat všechny ty hry a jejich desítky a stovky questů, co jsem v posledních letech splnil, jeden lepší než druhý. Proto si to trochu zjednoduším a podle pravidla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ vytáhnu z klobouku He’s British, of Course. Právě ten mi přišel na mysl jako první.

Je to vedlejší quest, respektive Stranger Mission, z Red Dead Redemption II. Z téhle hry bych byl schopný vyjmenovat hned několik skvělých questů včetně silného veterána, ještě silnějšího otrokáře nebo vtipných dvojčat. Ale nedá se svítit. Kdo dřív přijde...

He’s British, of Course je jeden z mála vyloženě komediálních questů v celém Red Dead Redemption II. Ve hře, která vás posadí na vor nekompromisně mířící k vodopádu a vy s tím nemůžete nic udělat. Jde tak o velice příjemnou změnu tónu, jakkoliv chvilkovou.

Galerie

Na začátku úkolu narazíte na očividně neúspěšné cirkusáky. Prý jim uprchla všechna exotická zvířata, a co je cirkus bez exotických zvířat, že ano? Vaším úkolem je zvířata vystopovat a přivést zpátky k charismatickému bláznovi oblečenému dost podivně i na šéfa cirkusu. Zdejší verze P.T. Barnuma má velkého kníra, ještě větší ego a nechá si říkat Margaret. „Margaret, Mistress of fucking Danger.“

Vy se tak vydáte panu Margaret pomoct, jenže poměrně rychle zjistíte, že věci se mají trochu jinak. Například že zebra není tak úplně zebrou, že tygr není tygrem a že lev je jenom přestrojený pejsek, na jehož tělíčku si onen „tygr“ pochutnal.

Celý úkol pak vyvrcholí menším twistem, kdy se octnete tváří v tvář skutečnému lvu a před jistou smrtí vás zachrání jen Dead Eye a rychlý prst na spoušti. Mezi každým setkáním s podvodným či pravým zvířetem se znovu a znovu dáváte do řeči s panem Margaret a prakticky cokoliv, co vypustí z úst, je absurdní komedie, za kterou by se nemuseli stydět ani mí oblíbení Pythoni. Ty ostatně celý quest tak trochu připomíná.

Vašek Pecháček: Call of Duty: Black Ops - Vorkuta

zdroj: Treyarch

Mí kolegové volili moudře, všechny questy, o kterých jste si mohli přečíst výše, si zmínku v tomhle seznamu zaslouží. Já chtěl původně psát o Planescape: Torment, o Ravel Puzzlewell nebo možná třech inkarnacích Bezejmenného, ale pak jsem si řekl, že to nakonec trochu ozvláštním a místo dalšího legendárního RPG vyberu „tupou střílečku“ – Call of Duty: Black Ops. Protože mise, to je vlastně taky takový quest, no ne?

A mise, která mnou pohnula natolik, že si její části dodnes pouštím na YouTube, je Vorkuta. Nejen proto, že se v ní na scénu vrací úžasný Viktor Reznov v podání Garyho Oldmana, ale hlavně kvůli čiré epičnosti a tragédii povstání v gulagu.

Když se neozbrojení vězni vrhají do deště kulek, protože zemřít na nohou je lepší než žít na kolenou, z agenta CIA Alexe Masona se stává novodobý Spartakus. Když se nezlomná moc sovětských stráží se všemi jejich kulomety a helikoptérami zdánlivě začne hroutit, hra vám povolí chviličku optimismu. A když pak tuhle naivní naději rozmetá nezastavitelná přesila, když vám dojde, že dokonce i ve střílečce, kde vlastnoručně pozabíjíte stovky pěšáků, je nemožné Vorkutu dobýt, Call of Duty dokáže být doopravdy melancholické.