Vzpomínáme na prvního Zaklínače

28. 10. 2020 19:30 | Téma | autor: Redakce Games.cz |

Zní to neuvěřitelně, ale prvnímu hernímu Zaklínači je už 13 let. A i když ho následně v očích zbytku světa zastínil druhý a především třetí díl, my v redakci víme, že to není tak úplně spravedlivé, protože i první Geraltovo dobrodružství je svým způsobem geniální. Tedy – mnoha různými způsoby, jak se ukázalo, když jsme dávali dohromady naše kolektivní vzpomínky.

Vašek Pecháček: Nádherně pochmurná atmosféra

Zaklínač zdroj: CD Projekt RED

Na prvním Zaklínači zbožňuju jeden konkrétní aspekt, který na mě v takové síle nedýchl z žádné jiné hry předtím ani potom: jeho zdrcující melancholickou zasmušilost. V jednom kuse jsem sice zachraňoval lidi, vesnice a celý svět, ale neustále mě vzadu v hlavě hlodalo vědomí, že on si vlastně nikdo zachraňovat buď nezaslouží, protože to je nebetyčný hajzl, nebo zachránit možná ani nechce, protože jeho existence stejně není nic jiného než neustálé utrpení, i když ho zrovna nežere ghúl.

Marnost nad marnost a vše je marnost. Geralt není hrdina, ale vyvrhel, ve světě, který nepřijímá mutanty… ale upřímně řečeno, on nepřijímá ani lidi. Nejlíp ze všech se v něm prosadí zrůdy, a to konkrétně ty dvounohé, bez drápů, zubisek a svědomí. Ty, které by správný zaklínač zabíjet neměl.

A ono to není snadné, takovou atmosféru vybudovat. Že se člověk cítí nekomfortně v polorozpadlém podhradí, kde se každou noc zjevují pekelní psi, nebo ve městě zdevastovaném morovou epidemií, dobře, to ještě není zas tak s podivem. Jenže ona na mě naprosto stejně působila i horečnatě slunečná pole, která by v jiné hře byla krásná. V Zaklínači z nich emanuje hniloba.

Další dva díly, jakkoliv vylepšují spoustu herních prvků (například soubojový systém, který mi tedy v jedničce k srdci v žádném případě nepřirostl), už stejný dojem vyvolat nedokážou. Jsou trochu moc barevné, jejich hudba trochu moc epická, obyvatelé trochu moc sympatičtí, nemusíte si vybírat mezi dvěma partami absolutních parchantů jako v případě Řádu a Veverek.

A tak je pro mě v koutku duše, koutku, který odporuje rozumu, první Zaklínač pořád ještě ten nejlepší Zaklínač.

Aleš Smutný: Perfektní souboják a atmosféra

Zaklínač zdroj: CD Projekt RED

První věc, na kterou si z jedničky Zaklínače vzpomenu, je zuřivý boj na wyzimském náměstí, kde jsem s Geraltem stál uprostřed monster a banditů, vědmák se roztáčel v piruetách, roztínal vše, co se dostalo na dosah jeho meče a já měl za pečlivě načasovaného klikání pocit, že přesně takhle by měly vypadat do hry převedené souboje z knížky. Doposud si myslím, že jde o brilantní soubojový systém, který měl najít místo i v jiných hrách a samozřejmě i v dalších dílech série, kde už z Geralta nikdy nebyl ten Řezník z Blavikenu, tedy dokud se nepřeleveloval v trojce.

Stejně tak mám v živé paměti skvělou, temnou až syrovou atmosféru jedničky. Nepochopte mě špatně, obě dějové linky druhého dílu jsou skvělé a Iorweth s Lethem skvěle napsaná NPC. Stejně tak trojka měla v mnoha momentech krásné atmosférické chvilky. Ale jednička dle mého skvěle vystihla Zaklínačův svět, kde je člověk člověku, elfovi, trpaslíkovi a čemukoli dalšímu vlkem. Sychravý pohled na marné lidské pinožení, morální ambivalence zabalená do více odstínů šedi. Paráda.

Jistě, CD Projekt tehdy použil trik, že ani jedna ze stran nebyla vlastně sympatická a volili jste mezi dvěma extrémy. Jenže my si přeci máme vybírat to menší zlo, tak jak líp to udělat?

První Zaklínač byl zlý, nemilosrdný a pramálo optimistický. A ano, uznávám, je to dané i tím, že mu chyběla určitá bombastičnost následujících dílů a byl v detailech vizuálně nehezký (i když právě ta Wyzima z toho těžila), a tedy se tím snáz stal onou antihrdinskou fantasy bez pozlátka. Ale po všech těch letech si můžu dovolit dívat se nazpět růžovými, no, tedy spíš šedivými brýlemi a vzpomínat na to, jak skvěle se povedlo adaptovat můj oblíbený svět do PC hry.

Šárka Tmějová: I temná fantasy může být super

Zaklínač zdroj: CD Projekt RED

Mám ráda svoje fantasy krásná, nablýskaná a vypulírovaná, s ctnostnými rytíři, vznešenými elfy, krásnými čarodějkami a mocnými kouzelníky. První Zaklínač mě ovšem naučil, že můžu mít ráda i fantasy špinavé jako pouliční pes s vypelichanou srstí, co občůrává fasády a přiznejme si to, dost smrdí.

Geralt není žádný rytíř v nablýskané zbroji, místní elfové svou vznešenost dávno ztratili a zůstala jim jen neopodstatněná nadmutost, staré čarodějky si půvab zachovávají jen díky kouzlům a uvnitř jsou to pomstychtivé mrchy a spolu s kouzelníky slouží politickým režimům.

Skoro každý v zaklínačském světě hodně pije, šňupe fisstech, při první příležitosti hodlá znásilnit děvečku z kuchyně nebo alespoň podříznout někoho z rodiny kvůli majetku. Tenhle svět sice CD Projekt zachoval i v dalších dílech, žádný z nich ale zlo uvnitř lidí nevyzařoval navenek tak syrově jako právě jednička.

Poprvé jsem ji hrála ještě jako malá žába, doteď si ale přesně pamatuju, jak moc jsem se bála opustit hradby Wyzimy a vydat se s převozníkem na blata, protože jsem tušila, že tam číhá něco opravdu hnusného. Do dnešních dnů zažívám lehkou úzkost při vzpomínce na to, jak mě naháněly skupinky utopenců a nechutných vybuchujících bloedzuigerů, které kodex sice popisuje jako groteskní, ale mně při pohledu na ně do smíchu rozhodně nebylo.

I přes tohle trauma se k prvnímu Zaklínači moc ráda vracím. Sice graficky nezestárl nejlíp, lehce rozplizlá grafika ale jen umocňuje jeho zamýšlenou hnusnost, takže mi to vlastně nevadí. Ošklivost všeho včetně Geralta je tady zkrátka součástí atmosféry – a na 13. narozeniny z toho vlastně vychází pořád dost dobře.

Zpětně působí trochu podivně třeba mechanika sbírání kartiček svlečených dívek a dam. Na druhou stranu věřím, že kdyby se za úspěšné dobývání rozdávaly ve trojce karty do Gwentu, nehnuli by brvou ani největší mravokárci. A ať hodí kamenem ten, kdo se nesnažil jich sehnat co nejvíc!

Alžběta Trojanová: Na koleni splácaný bazmek

Zaklínač zdroj: CD Projekt RED

Knižního Zaklínače jsem četla poprvé, když mi bylo 14 let. Pak znova v sedmnácti a pak ještě potřetí někdy po dvacítce. Dlouhé roky jsem měla pocit, že žádné lepší fantasy snad ani neexistuje. Když ale vyšel první Zaklínač jako hra (tehdy mi bylo 20), nechalo mě to absolutně chladnou.

Zaprvé jsem v té době neměla žádné herní PC, jenom konzole. To byl první problém. Jenže druhý byl ten, že mě hra ani tak vůbec nelákala. Šeredná grafika, naprosto otřesně vypadající Geralt, ale upřímně, co si budeme nalhávat, i úděsný český dabing mi zaváněly hnojem na sto honů. Soubojový systém, na který řada lidí dodnes nedá dopustit, mi přišel podle všech ukázek jako naprostý nesmysl.

Nikdy jsem neměla moc trpělivosti na takové ty všudypřítomné nedodělky, na neopracované diamanty, kde pod nánosem špíny najdete to pravé kouzlo. No a tak jsem se prvnímu hernímu Zaklínači vyhnula.

Je ale fakt, že si to u mě Poláci napravili hned s druhým dílem, který byl přitom podle mnohých puristů krokem špatným směrem. Za mě dvojka perfektně dokázala osekat všechno, co mi na jedničce vadilo. Graficky mi přišla skvělá, příběh byl přesně takový, jak jsem si knižního Zaklínače pamatovala a fakt, že šlo více méně o dvě hry v jednom (za Iorwerha a Roche), mi doteď připadá jako jedno z nejodvážnějších rozhodnutí v historii herního vývoje. 

K jedničce jsem se vrátila před pár lety, protože jsem ji na GOG dostala zadarmo, tuším v rámci Gwentu nebo něčeho podobného. Na chvíli jsem ji zkusila, aspoň kvůli příběhu, o kterém vím, že má být skvělý. Ale nějak jsem se ani po těch letech nepřenesla přes to, jaký „indie“ bazmek to je, s odpudivou grafikou, stále stejnými obličeji, nešikovným ovládáním a tak dále, a tak dále.

Samozřejmě na svoji dobu a možnosti firmy to byl ambiciózní projekt. Je vlastně s podivem, co všechno CD Projekt dokázal v rámci první hry dát dohromady. Zároveň mě ale těší, že se nebál tlačit na pilu a celou sérii posunul tam, kde je dnes. Mnohem dál než před 13 lety.

Nejnovější články