Rok 2020 jsem navzdory objektivním celosvětovým patáliím prožil velmi spokojeně, událo se v něm pro ně několik zlomových pozitivních momentů a když odečtu tu čínskou prekérku s desítkami tisíc obětí, vlastně na něj budu vzpomínat docela rád.
Rok následující byl ovšem o poznání horší. První měsíce se nesly v šedé apatii po vlastní nákaze covidem, která sice proběhla bez větších komplikací, její následky si ale nesu dodnes a běhání po doktorech nepovažuji v nedovršených Kristových letech za zábavnou kratochvíli. Zatímco rok předtím jsem měsíce na home office snášel velmi dobře, jaro 2021 je pro mě jen změtí stále stejných dní a sledování domácí i světové situace jen přispívalo k prohlubující se deziluzi a havlovské blbé náladě.
Návrat do redakce byl nicméně radostný a letní dny rozehnaly chmury, byť jsem tak nějak tušil, že s prvním fouknutím ze strnišť bude zase po legraci. A taky bylo, byť jsme se tedy na rozdíl od předchozího roku už neuzavřeli do bezpečí domovů a opatřeni vakcínou se zkrátka rozhodli, že je načase zas žít tak normálně, jak to jen jde. Protože mám velmi činorodou partnerku, která nesnese ani okamžik nudy, střihli jsme si na podzim ještě stěhování na druhý konec Prahy, ze kterého se ale nakonec vyklubal jeden z těch pozitivních střípků a konečně mám vlastní zašívací kumbál, jak jistě vědí všichni, kdo pravidelně sledují naše videa.
Aspoň ty hry
Jsme nicméně herním webem, a tak by se slušelo zmínit i nějaké to hraní. A že ho nebylo málo, jakkoli byl rok 2021 rokem odkladů a zlí jazykové tvrdí, že pro segment AAA her znamenal rapidní kvalitativní propad. Ano, Battlefield 2042 je katastrofa a to, co si dovolil vydat pod svým jménem Rockstar, je také na pováženou, ale pozitiva snad přeci jen převážila.
Hned zkraje roku mě potěšil Hitman 3, v němž IO Interactive dokázali, že jejich recept pořád funguje. Naopak mě nepotěšilo The Medium, k němuž jsem upínal nemalé naděje, psal o něm jednu novinku za druhou a výsledek byl tak nemastný a neslaný, až by jednomu bylo do pláče.
Vrátil jsem se i k Niohu díky kolekci pro novou generaci a tenhle miláček se nakonec probojoval do pěti mnou nejhranějších titulů na PlayStationu 5 za uplynulý rok. Patrně kvůli tomu, jak moc mi někteří bossové dávali zabrat.
Kvůli It Takes Two mě uprostřed jarního zoufání navštívil kamarád Vojta a společně jsme se jali zachránit (nebo zničit?) jednu tradiční rodinu. Dostali jsme se zhruba do půlky a není bez zajímavosti, že dohrání máme naplánované na tuto neděli. Inu, dobře uleželý save!
Outriders potvrzují, co jsem o nich napsal v recenzi – dnes už si jen těžko vzpomínám, co ta hra vlastně byla zač. Daleko víc se mi do paměti zaryl Nier Replicant a jeho smutná poetika, kvůli níž jsem měl chuť znovu nainstalovat Automatu. Nebyl na to ale čas, protože záhy vyšly v rychlém sledu tři pecky, které v podstatě definovaly můj herní rok 2021.
Best of
Od Returnalu mnozí nic moc nečekali, ale já dobře věděl, jak moc umí Housemarque čarovat s hratelností. Ani tentokrát mě nezklamali a záhadou opředená časová smyčka, v níž se astronautka Selene nachází, mě nenechala spát po mnoho dní. Skvěle jsem si užil i Resident Evil Village, dokonce dvakrát (díky, Bětko, náš LongPlay byl SUPER!), a i když strašení bylo málo, akční pojetí mi vlastně nakonec docela vyhovovalo.
No a pak dorazila moje osobní hra roku. Ratchet & Clank: Rift Apart je zkrátka šleha, která by v knihovně žádného majitele PlayStationu 5 neměla chybět. Představuje studio Insomniac Games v té nejlepší formě, vyhýbá se prakticky jakýmkoli přešlapům, nabízí fantastickou hratelnost, skvělé tempo, sympatické postavy, variabilní a zábavný zbraňový arzenál a v neposlední řadě technickou stránku, která ždíme z PS5 neskutečnou podívanou. Moje první desítka na Games je naprosto zasloužená a je to jedna z mála známek, o kterých nejsem vůbec ochotný diskutovat.
Nemůžu zapomenout ani na šarmantní nenápadný hit Death's Door, naopak s radostí zapomínám na úchylné zklamání jménem Twelve Minutes. Zabavila mě i metroidvania FIST: Forged in Shadow Torch, než ale došlo na recenzi, dorazil Deathloop a totálně mě obral o veškerý čas. Tohle se Arkane prostě povedlo, a i když nepatřím k nekritickým fanouškům jejich portfolia, přimělo mě to minimálně k závazku projít si všechna Dishonored ještě jednou a třeba přehodnotit svůj názor.
Kena byla kouzelná, Diablo II: Resurrected představovalo splněný sen. Far Cry 6 s nejotravnější reklamní kampaní roku bylo jedním slovem úmorné, Metroid Dread sice zábavný, ale nikterak bombastický návrat slavné značky.
Ubrečený král
Mohl bych tu vyjmenovávat dál a dál, od Guardians of the Galaxy přes Psychonauts 2 až k Happy Game, která se mi zaryla pod kůži tak mocně, že jsem to ani já, ani nikdo jiný nečekal. Mohl bych tu mluvit i o zklamáních, která přinesly otřesné kousky ke konci roku, ale já si konec svého výčtu schovávám pro jednu konkrétní hru.
Tou hrou je Binding of Isaac: Repentance, dosud poslední (a patrně už skutečně definitivní) vydání jedné z mých nejmilovanějších her všech dob, titulu, v němž jsem strávil tisícovky hodin a který považuji za nepokořitelného krále roguelike žánru. Jakmile se Repentance objevilo na Switchi, okamžitě jsem zakoupil a nelitoval ani vteřinu. Už tak nabitý obsah ještě o kousek nabobtnal a výsledkem je opulentní královská hostina, ze které, pokud si nedáte pozor, bude láska na celý život.
Je tu konec ledna 2022, za pár dní přijde nejnabitější únor za poslední roky a já jenom doufám, že hry nebudou to nejlepší, co nás letos čeká.
