30 let Civilizace: Jak vzpomínáme na nejslavnější sérii tahových strategií?
zdroj: tisková zpráva

30 let Civilizace: Jak vzpomínáme na nejslavnější sérii tahových strategií?

1. 10. 2021 18:00 | Z redakce | autor: Redakce Games.cz |

Máme tu další hru, která překonává významné jubileum: Civilizace. První díl legendární série 4X strategií oslavil 30. narozeniny a my se tak v redakci nemůžeme vyhnout vzpomínání na dlouhé noci, kdy nás do svých sítí polapila svým našeptáváním: „Ještě jeden tah...“

Aleš Smutný

Ach, má milovaná Civilizace! Nebyl jsem ti po všechny ty roky věrný, někdy jsem přeskočil tvé nové díly a často jsem tě zkoušel vyměnit za jinou, ale stejně jsem vždy skončil v tvém hřejivém, familiárním náručí…

Je trochu děsivé, že to je už třicet let, kdy jsem, naprosto neznalý složitějších pravidel, budoval svou první civilizaci v… Civilizaci. Moji Římané byli poněkud barbarští. Jejich města sice pomalu rostla a měla dost výrobních prostředků, ale kolem nich byla pustina a divočina. Nějak je nikdo nenaučil zavlažovat, pěstovat, prostě, Caesarovi potomci si vše brali pevnou rukou, a zatímco soupeři možná měli krásná města, mým střelcům a tankům stáli v cestě často jen ubozí kopiníci či vozatajové. A k čemu jim byly ty krásné úrodné lány? K ničemu, byly pak moje!

Civilization zdroj: tisková zpráva

Se všemi Civilizacemi se ale pojí bezpočet podobných zážitků. V dvojce, kdy jsem Persii změnil na atomovou pustinu. Ve čtyřce, kdy jsem lkal nad odpornou agresí Britů proti mému kulturně založenému Řecku, ve switchové verzi na radost z toho, že mohu plnohodnotně prožívat miliardy různých scénářů na cestě… Hlavně jsem ale zkoušel spoustu konkurentů Civilizace, nejnověji Humankind, abych se stejně vrátil k té prapůvodní sérii, která mi umožnila prožívat tolik krajně nepravděpodobných historických okamžiků.

Stejně tak bylo zábavné sledovat moje obsese na to, co každá z mých civilizací musela mít. V prvních dílech? Alexandrijská knihovna. V dalších? Nejpokročilejší vojenskou technologii. Ve všech? Pozici, kdy nebude vadit, že mne ukrutně nebaví tahat lodičkami po moři. Posedlost ochranou vnějších hranic. Posedlost být první ve výzkumu. Někdy moje říše připomínaly terranskou základnu v prvním StarCraftu, připravené na útok, který nikdy nepřišel. Jindy jsem sázel na diplomatické dohody, jen abych zjistil, že ani kombinovaná síla dvou intelektuálů nezastaví postup (s)prosté šikanující supervelmoci. Ale přesně v tom spočívá kouzlo všech Civilizací…

Patrik Hajda

Musím se přiznat, že jsem Civilizaci nikdy naplno nepropadl. K sérii jsem se dostal až velmi pozdě – teprve tehdy, když zaměnila čtverce za hexagony, tedy s pátým dílem. Vydržel jsem u něj dlouhé hodiny, zažil jsem onen syndrom „ještě jeden tah“ dostavující se v hluboké noci, ale nikdy nedošlo k vyloženému vzplanutí lásky.

Nějak se mi nepodařilo objevit to kouzlo, které ostatní hráče nutí se den co den vracet a posouvat armády zase o kousek dál, rozšiřovat své hranice, podmaňovat si jiné národy a budovat divy. Je mi naprosto jasné, že chyba je ve mně, a ne ve hře. Jsem divnej a dávno s tím smířenej… Pětkou to pro mě začalo a pětkou to pro mě také skončilo.

Respektive, skončilo to pro mě v digitálním světě, ale s Civilizací jsem se ještě mnohokrát setkal, aniž by byl poblíž počítač. Mám na mysli její stolní adaptace, konkrétně Sid Meier’s Civilization: Desková hra z roku 2010, která po herní stránce zpracovávala čtvrtý díl se čtverečky.

Dodnes mám tuto deskovku zafixovanou jako jednu z nejlepších stolních civilizačních her, která je i díky své mnohahodinové délce velice epickým zážitkem. Před pár lety ji ale na trhu vystřídala nová deskovka Civilization: Nový úsvit doprovázející šestý díl, která dle mého názoru předlohu až příliš zjednodušila, zrychlila a zcela se z ní tak vytratil pocit civilizace.

Tato méně zábavná zkušenost je na velmi dlouhou dobu mou poslední a netuším, jestli mě Civka ještě někdy v jakékoliv své podobě zláká…

Šárka Tmějová

Mám ráda strategie, kde se neválčí, případně se jde boji nějakým elegantním stylem vyhnout, což Civilizace splňuje tak napůl. K srdci mi přirostly až pozdější díly, podobně jako Patrik jsem pořádně hrála až hexagonovou pětku, i když ve čtyřce jsem pár desítek hodin taky strávila (a dalších pár hodin poslechem Baba Yetu, za kterou skladatel Christopher Tin dostal zaslouženou Grammy).

Striktně jsem si ale vždycky sestavila vlastní scénář, kde vládci ostatních mocností nenávidí zbrojení, abychom se utkali v pořádné vědecké a kulturní válce. Možná jsem se tím připravila o podstatnou složku hry, ale je mi to fuk – nechci, aby mě od budování někdo zdržoval tím, že mi bude opižlávat pracně zastavěná políčka, což je v tahovce o to otravnější.

 

Mnohem víc mě vždycky bavilo přemýšlet nad tím, kam bude nejvýhodnější postavit tu kterou budovu, aby těžila z bonusů okolních polí. Moje mírová civilizace někdy zvládla odletět do vesmíru, zatímco na druhém konci mapy na sebe ještě posílali směšné skupinky kopiníků. Ale to k téhle sérii tak nějak zkrátka patří a tahová formulka funguje zatraceně návykově, takže jsem skrz pracné hamounování uměleckých sbírek a pracné vědecké bádání mnohdy chodila spát ve tři ráno.

A nesmím zapomenout na fenomenální hudbu! Podkres Civilizací si ráda pouštím jen tak k práci - v samotné hře se sice občas trochu ohraje, protože do vás hustí jednu smyčku s mírnými obměnami klidně i třicet hodin, ale playlisty jsou dlouhatánské a dost často narazím na skladby, které jsem předtím neslyšela, protože daná mocnost nepatřila k mým nejhranějším. Tak na dalších třicet let, Civko!

Adam Homola

První Civilizace byla jedna z prvních, ne-li vůbec první velká „tradiční“ hra, jakou jsem kdy hrál. A už tehdy mě okouzlila. Svou grafikou, možnostmi, rozmáchlým měřítkem... Mé tehdejší já mělo s hrami minimální zkušenosti, ale i tak jsem vůbec netušil, že hry mohou být i takové. Jednoduše jsem se zamiloval. Nejen do nadčasového díla páně Meiera a jeho konceptů, ale i do her jako takových. A věděl jsem, že jedničkou tenhle vztah neskončí.

Jenže pak přišla dvojka a tu se mi podařilo nějakým záhadným způsobem minout. Stejně jako Alpha Centauri. Víc, než dostatečně jsem si to ale vynahradil u trojky. Dnes už raději nechci ani domýšlet kolik stovek (tisíc?) hodin jsem v Civilization III nechal. Tenhle díl jsem měl najetý skrz naskrz a výborný český manuál, připomínající spíše malou knížku, jsem znal nazpaměť. A mimochodem, pořád ho mám.

Civilization III zdroj: tisková zpráva

Možná jsem byl trojkou přesycený, možná v tom bylo něco jiného, ale čtyřku jsem vynechal. Plácal jsem se po zádech, jak jsem se téhle závislosti zbavil, zatímco jsem se oddával jiným, neméně návykovým drogám, v té době především CS:GO a WoWku. Jenže ona pak vyšla pětka a já v tom byl zase až po uši. Časově to byly taky stovky hodin, byť tentokrát už podstatně méně než v případě trojky.

Neméně mě bavila i šestka, kde jsem barevnější a řekněme více uvolněný vizuál jen uvítal, stejně jako v podstatě asi i všechny novoty v hratelnosti. Jen jsem u ní už nevydržel tak dlouho, jako u pětky. A to navzdory tomu, že jsem se po PC vhrnul i na její nejnebezpečnější verzi – tu pro Switch. S ní totiž ten už opravdu poslední tah přichází až o několik dalších hodin později, protože Switch s vámi může do koupelny, ložnice, MHD...

Šestá Civilizace vyšla už v roce 2016 a já na sedmičku čekám jako na smilování. A štve mě, že za ty roky těch opravdu podobných a opravdu povedených konkurentů Civilizace bylo... No vlastně skoro nebylo, téměř žádné totiž nejsou. I proto jsem moc rád za aktuální Humankind, ale zároveň bych určitě neřekl, že je to jednooký mezi slepými. Zatím jsem v něm neměl ještě čas dohrát jedinou celou hru, ale odvážná evoluce desítky let prověřených konceptů Civilizace mě tu nesmírně baví. Míč je tak na straně Firaxis a já se už nemůžu dočkat, až uvidím, a hlavně vyzkouším další posun jedné z mých nejoblíbenějších sérií.

Jiří Svák

Nejsem Patrik, který k Civilizaci přišel až s nástupem hexů, ale ani Aleš nebo Adam, kteří pamatují osadníky jako dvojici pixelů. S Civilizací mám zkušenost od jejího třetího dílu. Od té doby jsem si alespoň na chvíli zahrál každé z následujících pokračování. A některým propadl na trestuhodně dlouhou dobu.

Pokud čekáte, že prim přisoudím Civilizaci III, protože první setkání s hrou nebo žánrem je vždycky nejintenzivnější, nebude to pravda. Nejvíc se mi vryla pod kůži čtyřka, kterou mám navždy spojenou s nekonečnými nočními seancemi na vysokoškolských kolejích, jež se dost často protáhly i na víkendové rodinné pařby – ano, mým občasným soupeřem byla i má sestra, která jinak hrám vůbec neholdovala. Tak moc byla Civilizace 4 v mém okolí úspěšná.

Civilization IV zdroj: tisková zpráva

Čtyřka zásadně zlepšila mechaniky svého předchůdce a výrazně je rozšířila (špionáž, význačné osobnosti a generálové, systém zdraví, unikátní budovy a spoustu dalšího). Nabízela podstatně více strategických možností než trojka, asi proto jsem u ní vydržel tak dlouho a svítí mi u ní nejvyšší počet nahraných hodin.

I přesto mi ve čtyřce některé věci vadily. Při její velké komplexnosti se mi občas zastesklo po až meditativním gameplayi třetího dílu. Jen si vzpomeňte na jeho minimalistické UI a krásné celoobrazovkové pohledy na vaše rozvíjející se města. A ten zvukový podkres! Komorní atmosféra čtvrtému dílu trochu chyběla a nezachránilo to ani fenomenální Baba Yetu v hlavním menu.

Ale to je jen taková drobnost. Mnohem větší problém jsem měl s těmi zpropadenými stacks of doom! Jen pro připomenutí: šlo o stohování útočných jednotek na jednom poli. Několik takových „stohů“ - a mohli jste dobýt jednoduše každé město. Této mechaniky využívala i umělá inteligence, což často vyústilo do neřešitelné bojové situace.

Proto jsem všemi deseti uvítal nástup Civilizace V, který zavedl novou hexovou mapu s limitem jedné jednotky na jedno pole. Bitvy se staly taktičtějšími, začalo mnohem více záležet na terénu a možnostech pohybu jednotek než na přebujelé produkci. Spousta hráčů tehdy pětku nemohla skousnout, protože kromě hexů se ve Firaxis dotkli prakticky všech herních systémů, čas ale ukázal, že to byl krok správným směrem. Ostatně, pátý díl se dodnes drží jako jeden z nejhranějších strategických titulů na Steamu.

Civilization V zdroj: tisková zpráva

Podobný rozvoj měla i Civilizace VI, která zavedla další zajímavé koncepty, jako například rozvoj měst za hranice jednoho políčka či městské distrikty, kdy si musíte dobře plánovat, kam budou vaše osídlení směřovat a čím zaberete omezený prostor. Hra se najednou hrála úplně jinak, ale pořád v jádru zůstala ta stará „civka“ se syndromem „ještě jeden tah“.

Civilizace je tak pro mě jedním ze vzácných příkladů herní série, která si i přes svou dlouhou historii stále drží kvalitu, ale nebojí se do mechanik rázně říznout, aby zůstala svěží. Tak hodně štěstí i do dalších 30 let!

Nejnovější články