„Co je konec? V některých hrách je to závěrečná cut scéna nebo textový souhrn. V Zaklínači 2 jsou politické záležitosti větší důležitost než v prvním díle. Ano, pořád jde o Geralta, pořád se tu bojuje, ale záběr hry je širší. Navštívíme různá místa, uvidíme spolu bojovat celá království. Celé měřítko bude epičtější“.

To, čím se CDP zaklínají především, po celou dobu vývoje Zaklínače 2, je možnost voleb a z toho plynoucí nelinearita. A z ní by měl vycházet i styl „zakončení“. „Pokud už jsme v takovém rozsahu vyprávění a hra je nelineární, napadlo nás, že by vaše volby měly ovlivňovat i samotné střety království. Rádi říkáme, že má naše hra na konci šestnáct odlišných stavů světa. To neznamená šestnáct odlišných cut scén. Poslední kapitole bude shrnutím vašich předešlých činů. Uvidíte výsledky svých někdejších rozhodnutí, těch, jež jste provedli třeba před mnoha a mnoha hodinami“.

Takže bude jen jeden konec a šestnáct různých ladění settingu světa? Také ne. „Jsou tu samozřejmě dvě nebo tři velké události, které se budou opravdu masivně lišit. Ale je tu několik... nechci říct menších. Na mapě je třeba země, která následkem vašich rozhodnutí nakonec na mapě být už nemusí. Ale v měřítku, které Zaklínač 2 má, je tohle skutečně menší událost“.

Celkový koncept je tedy velmi atraktivní, protože propůjčuje světu potřebnou hloubku. Tvůrci si s myšlenkou těchto drobných rozdílů zahrávali už v jedničce, kde jste třeba Scoia´Tael zabránili krádeži zásob a ne-lidští odbojáři pak měli horší vybavení. Tady ale vše zřejmě bude v mnohem rozsáhlejším formátu, což zní vskutku atraktivně. Poštveme třeba alianci států na Nilfgaard?