zavřít

Čtenářské recenze: Immortal Planet, Zaklínač, Ve stínu havrana a další

iPad Android PlayStation 4 Windows Xbox 360 MAC Xbox One Linux iOS

- Téma autor: Redakce Games.cz Komentáře: 0

Čtenářské recenze se na Games.cz těší vašemu velkému zájmu, přestože vycházejí tak trochu na pozadí klasických redakčních textů. Proto jsme se rozhodli dopřát vašim výtvorům více místa "na Slunci" a jednou za čas vám přineseme výběr těch nejzajímavějších čtenářských recenzí, které se vyrojily v uplynulém období. Tentokrát se můžete začíst do verdiktů nad českou retro adventurou Ve stínu havrana od Myitha a akčním RPG Immortal Planet od MickeyMutanta, do retrospektivy prvního Zaklínače od Petufa nebo do fallangovy recenze na Bastion. 

  • Ve Stínu Havrana aneb co mi v desíti uniklo Ve Stínu Havrana aneb co mi v desíti uniklo

    „Na začátku bylo slovo, to slovo však nikdo neznal. Avšak mnozí ho hledali. Poustevníci v jeskyních, básníci v hysterických verších, obyčejní lidé v sexu, asketové v odříkání, králové v potocích krve, proroci v zástupech, děti v pohádkách, šamani ve snech – ti všichni hledali slovo. Tento příběh začal už několik let nazpátek. V době když jediný telefon v okolí byla pevná linka u nás doma, mobilní telefony byly velké jako malá lednice a veliký pokrok bylo šíleně drahé CD (zaplať pánbůh, už žádná Wizardy 8 na 20 disketách) jsem se jako malý klučina dostal k nenápadné hře Ve Stínu Havrana. Když si na to vzpomínám nejradši bych si nafackoval. Jenomže jak to už bývá, na některé věci člověk prostě musí dospět. Dostáváme se do krásného prostředí v kůži mladého „mnicha“ Severína (Janka). Je to dle mého názoru jednoduchá ale přitom úžasná adventura, z které si každý nadšený fanoušek her může odnést něco, co nečekal. Už jenom úvodní slova Jiřího Lábuse, který vás bude provázet celou hrou svým hlasem, mně naplnili příjemnou nostalgií. Ale skus nacházet a přitom nehledat, jen plynou jako řeka. Skus udeřit do vody, ona tvůj úder přijme. Staň se kamenem u cesty, květinou na louce nebo vůni probouzejícího se lesa. Pociť radost z nekonečného splynutí a zapomeň na své vlastní já. Zavři oči a vydechni svou duši do slunečného jitra.“ Celková stylizace hry je kreslená. Představte si několik nadaných dětí základní školy, kterým dáte dostatek vodních barev a výkresů. Technickým zpracováním hry se nemá smysl zabývat. Jedná se o hru starou 17 let (rok vydání: 1991) takže nepočítejte se žádnou fyzikou nebo čímkoliv na co jste si zvykli v posledním čtvrtletí. Stejně jsem neměl ani jednou za celou dobru hraní (myšleno teď nanovo) žádný problém s technickým zpracováním. I když v úvodu vám hra navodí pocit tajemna tak se rozhodně nejedná o fantasy neboli mystickou hru. Jenom lehké navození hlubší myšlenky vám stejně bude stačit na celou hru a bude vás hnát kupředu jako výprodej v Lidlu u důchodců. „Kamínku, kamínku, komu poletíš mezi oči?“ Ona samotná hra je naladěna do příjemné cynické a zábavné roviny. Komentáře Jiřího Lábuse jsou úžasné. Nejedná se jenom o jeho hlas ale taky o promyšlenost jednotlivých hlášek. Celý herní mechanizmus je typický pro adventury, sbíráte předměty, mixujete je dohromady, mluvíte s postavami a z času na čas i něco okomentujete. I když to vypadá poměrně fádně tak opak je pravdou. Když si najdete čas a prozkoumáte každý jeden předmět v každé lokaci tak se vám bude z těch anekdot motat hlava. Ve všech adventurách jsem se snažil dostat dál v příběhu a nedbal nad množstvím nevyzkoušeného obsahu. Ve Stínu Havrana mi ale nanovo věnovalo dar naslouchání a já se zaposlouchal do každého slova, jako se malé dítě zakousne do svého narozeninového dortu. Jako se mění prostředí a vy se urputně snažíte vyřešit všechny hádanky, které provázejí našeho hrdinu tak se přestáváte koukat na hodinky a naplno se soustředíte na řešení problémů. Za všechny mluví rébus s vyhasínajícím ohněm, jehož řešení je v podstatě jasné na první pohled ale věřte, že vám dá zabrat jako čert. „Program provedl neplatnou operaci a za trest bude tento program ukončen.“ Abych ale nebyl jenom tak přehnaně pozitivní a nostalgický tak hra mi přinesla i několik nepříjemných situací. Za vše mluví známa sekvence s lukem, kterou když jste neznalý tak budete hrát minimálně dvacetkrát a budete u toho pekelně nadávat. Proč? Z jednoduchého důvodu, některé sekce bohužel jsou velice dlouhé a neumožňují funkci uložit a nahrát. Tak tedy sice nedokážete přijít na řešení jednoho problému, ale musíte odehrát a poslechnout těch 5 minut hry předem. Závody v Mafii I sice byli náročné, ale alespoň jste je mohli kdykoliv restartovat v mžiku. „A do prčic, trochu jsem se spletl.“ Ano, beru a chápu, že pro mnohé kritiky bude moje čtenářská recenze jenom blábolem a nostalgickým návratem do mladých let kdy jsem objevil kouzlo masturbace. Vím, že hra je plná vtípků na boha, církve, dogmat, zootransvestitismu  a každému nesedne prostě hra, která se nebere moc vážně. Jenom já jsem to tak chtěl napsat a jeto moje recenze tak, NO A CO?!? Pokud někdy prostě nebudete mít do čeho (koho) píchnout svůj nůž a močení na lidi v Postal, nebo topení simíku v bazénech vás už prostě nebude bavit tak se zkuste zregenerovat odpočinkovou, dnes již klasickou adventurou. "Pomocí svaté relikvie oddělím dobré od zlého! Anebo hlavu od těla - to teda ne! Stop! Tak to nemá šťávu. Hahaha I am John Severin Rambo. Akce!“ celá recenze

  • Blood Bowl aneb Zábavné RNG Blood Bowl aneb Zábavné RNG

    Nejsem příliš fanoušek sportovních her. Mé zkušenosti z tohoto žánru se omezují na půl hodinky Fifa 9, pár hodin NHL 7 a 5 minut Football Managera. Mé neznalosti tohoto žánru jsem si napravil díky dvaceti hodinám, které jsem strávil v Blood Bowl 2. A dalších 20 hodin tam mám ještě v plánu nechat. I více. Z neúspěšného týmu hvězdou. Kde jsem to viděl? Blood Bowl 2 je strategická hra, odehrávající se ve světě Warhammeru. V příběhu se chopíte vyhořelého lidského ragbyového týmu. A během kampaně z nich uděláte vítěze Blood Bowlu, drsného a krvelačného turnaje. Na příběhu není co chválit, slouží zde pouze k představení principů hry. Kampaň je tedy vlastně velmi podrobný a dlouhý tutoriál. Během kampaně jsou na vás mechaniky hry vybaleny postupně a neztrácíte se tak v přehršli statistik. Nejdříve si osvojíte mlácení protivníků, správu týmu, přihrávky, a časem se bude nabalovat více a více mechanik. První polovina kampaně, která vám zabere minimálně 6 hodin, vám tedy představí mechaniky hry. Druhá polovina před vás postaví už plnohodnotnou hru a dopoví příběh. K čemu rozhodčí? Na hřišti se proti sobě postaví vždy 2 týmy, po 11 hráčích. Zápas je rozdělen na 2 poločasy, každý po osmi kolech, pro každý tým. Během jednoho kola táhnete se všemi hráči a snažíte se zaskórovat touchdown. Zatím pohoda. Blood Bowl je ale strategická hra, takže se připravte na hromady statistik a hodů kostkou, která zde zastupuje generátor náhodných čísel. Chcete zvednout míč ze země? Hod kostkou. Přihrávka? Hod kostkou. Chcete uběhnout o políčko více? Hod kostkou. Na každou akci se hází kostkou, jediné co je jisté, je pohyb hráčů v bezpečných zónách, tam vás nic nepřekvapí. Velkou část hry tvoří tzv. blokace. Blokací se rozumí útok vaším hráčem na oponenta. Při tomto útoku se hodí několika kostkami (záleží na statistikách) a vám bude nabídnut výsledek. Výsledkem může být sražení protivníka, jeho odstrčení či sražení vašeho hráče. Každá strana kostky má jiný efekt. Jelikož blokace tvoří velkou část hry, tak tyto kostky uvidíte velmi často. A díky těmto kostkám dostává otravné RNG nový, zábavný rozměr. Když vám padne lebka, což by znamenalo sražení vašeho hráče k zemi a konec vašeho tahu, tak je to vaše chyba. Ano, výsledek hodu neovlivníte, ale ovlivníte počet kostek, kterými se bude házet. A házet jednou kostkou je risk. Risk, který ovšem musíte občas podniknout. Blokace slouží také k vylepšování vašich hráčů. Po sražení oponenta k zemi se hází hod na zranění. Když je hráč zraněn, dostane určitý postih a váš hráč dostane zkušenosti, za které následně odemykáte nové schopnosti. A to je vlastně Blood Bowl 2. Výkop, vezmete míč, přihráváte, zabíjíte protivníky, snažíte se skórovat. Občas se stane nějaká nepředvídatelná událost. Fanoušci vtrhnou na hřiště a omráčí několik hráčů. Na hřiště spadne vrtulník. A tak dále. Celý zápas komentují 2 komentátoři, Jim a Bob, kteří vás provázejí i kampaní. Jejich komentáře jsou vtipné a reagují na dění na hřišti. Po několika zápasech se ovšem začnou opakovat. Poslední částí hry je správa vašeho týmu. Správa se sestává z obchodu s hráči, jejich vylepšování, nakupování bonusů a vylepšování stadionu. Mezi bonusy najdete například lékaře, který vám může zachránit zraněné hráče, nebo vrácení času, které vám dovolí opravit jednu svou chybu. Těchto výhod si můžete ovšem nakoupit velké množství. Vrácení času můžete mít až 8x (a na začátku druhého poločasu se vám obnoví). Když investujete dostatek herní měny, tak můžete každý tah vrátit jednu svou chybu, což trošičku podkopává herní mechaniky. Můžete více riskovat a už jenom ta šance vrátit čas je dost na to, abyste měli výhodu. Naštěstí je vracení času drahé a k plnému množství se dostanete velmi těžko. Silní trpaslíci, rychlí skaveni V kampani hrajete za lidi. Průměrný tým určený pro začátečníky. Jinak si ovšem můžete vybrat z obrovské škály ras, která je rozšířena s každým dalším DLC. A že těch DLC je. Bez DLC se musíte spolehnout se základními rasami z universa Warhammeru. Lidé, orci, trpaslíci, skaveni, pár druhů elfů, bretoni, chaos. Každá rasa má samozřejmě své výhody a nevýhody. Skaveni jsou rychlí, ale snadno se zraní, trpaslíci jsou odolní, ale pomalí, orkové jsou silní, ale drazí, atd... Bohužel jsem si všiml, že rasy z DLC jsou mírně výhodnější než rasy z původní hry. Norse jsou prakticky stejní jako lidé, ale do začátku mají o jednu schopnost navíc. Norse jsou dostupní pouze v DLC. Slabý SP, náročný MP Když chcete hrát mimo kampaň máte na výběr mezi Singleplayer a Multiplayer. SP není příliš náročný, první zápas vám sice protivník dá zabrat, ale jakmile už máte 11 hráčů a jedno vrácení času, tak SP nepředstavuje žádnou výzvu. AI je sice chytrá, ale hráči se prostě nevyrovná. Občas má navíc problém zaměřit se na míč a místo toho vám mlátí hráče hlava nehlava. Jediným možným řešením je tedy MP, který už je náročnější. Blood Bowl 2 trpí nedostatkem nových hráčů, tím pádem hrajete pořád proti expertům, kteří hru hrají už od vydání. Matchmaking sice funguje dobře a postaví proti sobě rovnocenné týmy, ale jako nováčci často narazíte. Hráčská základna je plná expertů, kteří už hru znají, a právě tato znalost jim poskytuje výhodu. Nedostatek nováčků není jediným problémem v MP. Problémem je i to, že zkušení hráči málokdy začínají nové týmy, tím pádem hledání protivníka je obtížné. Průměrně strávíte kolem dvou minut pouze čekáním až hra najde vhodného protivníka. Toto čekání je ještě útrpnější, když vezmeme v potaz, že během něho nemůžete prakticky nic dělat. Můžete si prohlížet svůj tým a vylepšovat ho, ale to vám zabere několik vteřin. Jinak hra nenabízí nic, čím by čekání zkrátila. Kosmetický salon V případě kompetetivní hry je vždy otázkou, jestli to obsahuje mikrotransakce. Ano, Blood Bowl 2 má mikrotransakce. Kosmetického typu. Za reálnou měnu si zakoupíte nové dresy pro své týmy a to je vše. Dresy nejsou příliš variabilní, jedná se vždy o barevné variace dvou až tří vzorů a nadesignovat vlastní dresy není možné. Stejně jako není možné si detailněji upravit vzhled hráčů. Můžete je přejmenovat a vybrat jim obličej, škála výběru je ovšem naprosto mizivá. Verdikt +Zábavné zpracování RNG +Brutální hratelnost +Komplexní systémy +Škála ras +Podrobný tutoriál -Vracení času -Množství DLC -Málo nováčků Blood Bowl 2 je brutální fantasy verze amerického fotbalu, která sází na originálně zpracované hody kostkami, což je ovšem podkopáváno vracením času. Celkově je to ovšem návyková sportovní strategie, u které si budete říkat, "Ještě jeden zápas a jdu spát", a nakonec jdete spát v 5 hodin ráno. celá recenze

  • Smrt v pixelech Smrt v pixelech

    Píše se rok 2009 a právě vychází hra Demon Souls, která odstartovala kult hardcore akčních RPG, z nichž nejúspěšnějším je Dark Souls, vydané roku 2010. Od roku 2010 se spousta vývojářů snažila Dark Souls napodobit a překonat. Ať už to bylo pokračování Dark Souls, polské, ne moc dobře přijaté Lords of the Fallen či pixel artové Titan Souls. Žádná z těchto her nebyla ovšem kriticky přijata tak dobře jako Dark Souls. Poté je tu Hyper light Drifter, který řadu neúspěšných klonů doplňuje, dle mého názoru ovšem neoprávněně. Futuristický Barbar Conan Ve hře Hyper Light Drifter se ujímáte role Driftera. A to je asi tak vše co se dá říci o příběhu. HLD totiž vypráví příběh pomocí série obrázků a je tedy velmi obtížné příběh a mytologii světa pochopit. Vše je naštěstí vysvětleno na Wikipedii a rozhodně to stojí za prostudování, prostředí hry je zajímavé, tajuplné. Často uvidíte obří kostry, trosky měst, polorozpadlé roboty, atd... Subjektivně mi svět HLD připomínal kombinaci Ghost in the Shell a Barbara Conana. Trona a Berserka. Deus Ex a Dark Souls. Ano, právě v tomhle je hra velmi podobná Dark Souls, více než jakýkoliv další DS klon. Mytologie světa je komplikovaná, tajemná a úchvatná. Atmosféru doplňuje pěkná pixel artová grafika. Soundtrack je bohužel generický. Najde se tam pár dobrých skladeb, ale celkově je nudný. YOU DIED! Tuhle větu sice ve hře neuvidíte, ale animaci vstávání po vaší smrti uvidíte velmi často. A budete ji nenávidět, protože je zatraceně dlouhá. Budete umírat. Budete umírat hodně. Budete umírat u generických nepřátel, budete umírat u bossů a občas umřete i při přeskakování z jedné plošinky na druhou. Jestli se ptáte, zda je HLD těžší než Dark Souls, tak na to vám neodpovím. Tohle je totiž arkáda, ne RPG. Sice zde máte možnost vylepšení určitých vlastností či zbraní, ale těchto vylepšení je minimum. A nejedná se o zvýšení poškození či zdraví. Celou hru budete mít jeden meč, několik střelných zbraní a 5 bodů zdraví.  Tam, kde Dark Souls hraje na statistiky, tak Hyper Light Drifter hraje na neustálé zlepšování vás samotného. Hráče za obrazovkou. Každá smrt je poučením a po každé smrti jste blíže k vítězství. Nejtěžším protivníkem je mapa? Hra se ovládá velmi jednoduše. Jedno tlačítko na útok, jedno na uskočení, jedno na léčení a jedno na střelbu. Boje se všemi nepřáteli tedy vyžadují správnou kombinaci těchto aspektů a správné načasování. Budete se muset naučit "attack patterns" všech nepřátel. Musíte se naučit, že tento robot střelí tři střely, když jste daleko a bouchne vás, když jste blízko. Musíte se naučit, že ho stihnete bouchnout 2x, než on bouchne vás. Tohle se budete muset naučit u každého nepřítele a bosse, ale ani potom to není sranda. Bude se na vás sypat stále více a více nepřátel, stále více kombinací nepřátel a prostředí hraje také velkou roli. Nejednou se stane, že při úskoku spadnete z plošinky nebo se zaseknete za stůl, atd... Když přijde na bossy, tak platí to samé. Naučte se jak útočí, vymyslete si taktiku a zabijte ho. U většiny bossů je to otázka půl hodinky. Finální boss je ovšem trošičku jiný, řekl bych až neférový. Za prvé, často se mi stalo, že jsem se zasekl za jeho hitbox a nemohl jsem tak uhnout jeho útoku. A za druhé, jeden jeho útok je rychlý pohyb směrem k vám, který vám ubere 2 body zdraví. A udělá to až třikrát rychle za sebou. A pokud vás zasáhne, Drifter se nestihne postavit na nohy včas, a ona vás zasáhne znova. Po deseti minutách tvrdého boje, kdy bossovi zbývá poslední život je dosti frustrující, když vám takhle ubere všechny body zdraví, které máte. Finální boss je tedy celkem problém, ale to uspokojení po jeho porážce je báječné. Uspokojení po porážce každého bosse je úžasné. Obtížnější než všichni bossové dohromady je ovšem minihra, kterou naleznete na jihu centrálního městečka. Můžete si tam zahrát fotbal. Pravděpodobně to bylo zamýšleno jako odpočinková aktivita, ale ten skrček, který hraje proti vám je tak dobrý, že brzy ztratíte nervy. Rozhodně si přitom moc neodpočinete. Posledním obtížným aspektem hry je mapa. V mapě je obtížné se vyznat. Neukazuje přímo vaší polohu, ale pouze oblast ve které se nacházíte. A to je na mapě to nádherné. Mapa je dokonalým přepisem herního světa, uvidíte tam všechny trosky, všechny ruiny, všechny kostry obřích robotů. Jakmile se v mapě naučíte orientovat, oceníte její nádheru. Kromě mapy dunegonů, která je pravým opakem mapy světa. Je v podobě hrubých náčrtů, ze kterých toho moc nepoznáte. Myš či ovladač? Naopak platforming (skákání přes plošinky) je ve většině případů v pořádku, jelikož Drifter automaticky vyhledá nejbližší plošinku a skočí na ni. Pokud tedy neskáčete záměrně do naprosté prázdnoty, tak by jste padat neměli (ale i tak budete, hlavně u bossů, kteří vás budou z plošinek shazovat). K platformingu se pojí i výběr ovladače. Rozhodně bych doporučil hrát na gamepadu, ale i na M+K je to možné. Každý výběr má své výhody a nevýhody. U gamepadu se hůře míří střelnými zbraněmi, naopak u M+K se velmi špatně uskakuje. Ale opravdu hodně špatně, místo směru pohybu uskakujete ve směru kurzoru. Naprosto nesmyslné rozhodnutí. Kdyby se uskakovalo ve směru pohybu, s radostí bych doporučil hrát na M+K, ale teď prostě nemůžu. Verdikt +Tajemná mytologie +Povedený pixel art +Škála nepřátel +Arkádovost +Platforming +Mapa světa +Fotbálek -Ovládání Driftera na M+K -Neférový finální boss -Mapa dungeonů -Generický soundtrack -Animace oživení Hyper Light Drifter by mohl být porovnáván s Dark Souls, a na první pohled by to dávalo smysl, ale nebylo by to férové. HLD je hardcore, pixel artová arkáda s dobře nadezignovanými nepřáteli a nádherným světem. Není tomu moc co vytknout, většinou se jedná o maličkosti, jako například, ne moc dobrý soundtrack nebo dlouhá animace oživení. celá recenze

  • Scanner sombre: Hledání nových cest není snadné Scanner sombre: Hledání nových cest není snadné

    Scanner Sombre je hra na necelý dvě hodinky, kde se snažíte v roli speleontologa projít jeskyním komplexem a vymotat se na povrch. Z neznámého důvodu nemáte baterku, ale VR headset a lidarový scanner. Scanner obaluje fyzické objekty body, které VR helma obarvuje dle vaší vzdálenost od nich. Jednoduchý jak facka. Funguje a vypadá to parádně. Prvních dvacet minut je fakt zábavných. Orientace v prostoru pomocí vámi nagenerovaných bodů má svoje specifika. Vidíte cestu, kudy jste šli, ale když se vracíte, tak narážíte do stěn, které jste "osvětlili" z druhé strany. V každé nové místnosti začínáte od nuly a pomalu nahrazujete vaše představy objeveného prostoru usazenými body. Hledání správné cesty je netradiční a vyžaduje občasné zastavení a zamyšlení. Skvělý. Jenže takovou hru by nikdo nehrál, že jo? Kdo by chtěl prostě jen zajímavou hezkou hru s novou mechanikou objevování prostoru a orientace v něm? Jako já třeba, ale pro mě ta hra nevznikla, takže do ní po asi půl hodině začnou přibývat "příběhové" prvky. Vaše postava občas formou krátkých textů informuje, co se okolo vás děje a to jednak povrchně a jednak tak, že vám závěrečný spoiler dojde asi při pátým textovým sdělením. V jednu chvíli na vás bafnou duchové, když se máte leknout, pak vám hra pustí folkovou akustickou písničku, když se máte asi dojmout, já nevim. Je to frustrující vidět na ploše dvou krátkých hodin v čem jsou hry tak zábavný a zároveň tak zaseklý. Mohla to být logická hra, která pro hádanky využívá svoje mechaniky a mohla to být příběhová hra ve strašidelné jeskyni. Takhle je to zběsilej mix.  celá recenze

  • This War of Mine This War of Mine

    Počítačové hry válku zpravidla ztvárňují jako epické střetnutí, v němž jste přímo ve středu konfliktu a snažíte se plnit ty nejdůležitější úkoly. Většinou tak s kvérem v ruce vraždíte jednoho nepřítele za druhým, všude létají smrtící projektily, kolem bouchají bomby, prostě naprostá zkáza. Zamysleli jste se však někdy nad tím, co musí v tu chvíli prožívat obyčejní civilisti? Lidé, kteří o zabíjení ani v nejmenším nemají zájem, nějaké hrdinství vůbec neznají a snaží se jednoduše přežít? Podobné otázky si nejspíš kladli polští tvůrci z 11 bit studios, jejichž hra This War of Mine na vás svou depresivní náladou dýchne od samého počátku a prakticky na stejné notě se poveze po celou dobu. Na válce totiž není vůbec nic pěkného. Dá se říct, že bezmála každý den ve zprávách čtu, jak je někdo strašně nespokojený. Jak vláda stojí za starou bačkoru, Zeman patří svými "slavnými" výroky mezi ostudu národa a Babiše raději komentovat nebudu. Uvědomme si ale, že nás jinak nic velkého netíží. Můžeme se vydat ven, v jakou denní dobu chceme, máme pitnou vodu, dostatek jídla a hlavně jedinečné teplo domova. Někdy stačí opravdu málo a všechen tento luxus se rozsype jako Francisův domeček z karet. Nastane válka. A je jedno z jakého důvodu, může se jednat i o naprosto triviální záležitost, která poznamená statisíce, možná i miliony životů. Z ničeho nic zůstanete někde sami, váš dům hoří v troskách a jediné možnost se zachránit je běžet se schovat někam jinam. Titul This War of Mine nemá přesné zasazení, ale podle stavu města, v němž se odehrává, bych tipoval, že ozbrojený střet už nějakou dobu probíhá. Ujímáte se hned několika postav najednou, mezi nimiž můžete libovolně přepínat. A protože se nacházíte nově v nějakém opuštěném polorozbořeném domě, začnete prohledávat. Dřevo, součástky, cukr a konečně jídlo! Ovšem pouze jediná konzerva a ta tři dospělé muže nenaplní ani omylem. Nezbývá tak nic jiného než postavit postel (na více nezbývá materiál), sběrač vody a jde se na průzkum. Ten se odehrává za noci, kdy mají odstřelovači špatné viditelné podmínky. Každá postava disponuje různou nosností a také zdravotním stavem. Horko těžko budete na výpravu posílat zraněného či nemocného, který by mohl být snadnou kořistí pro bandity. Zároveň je zapotřebí se rozhodnout koho necháte spát a koho hlídkovat na stráži. Oni totiž vedle vás ve městě zůstali i další lidé, kteří nemají jídla či léků nazbyt a vydávají se hledat do okolních míst. Někdy se díky únavě členů rozhodnete nechat spát všechny a risknete, že se k vám danou noc nikdo nevkrade. Ovšem přijít o vzácné zásoby a pak je znovu opět pracně shánět... těžká rozhodnutí prostě budou číhat za každým rohem. Zvláště pak při samotném nočním průzkumu. V tu chvíli začíná pravé nervy drásající peklo. Půjdete se porozhlídnout do starého opuštěného domu, který skýtá jen haraburdí a minimum jídla nebo zavítáte do nebezpečného supermarketu, kde se to nevyzpytatelnými lidmi jenom hemží? Jako úspěch se tak počítá každičký jediný den, který přečkáte bez újmy. Nepřátelé nemusí zastupovat pouze samotní lidé, ale také nemoci, teplota nebo psychický stav. S přibývajícími dny se pomaloučku přibližuje zima, která jak všichni dobře víme, dokáže být pěkně mrazivá a bez krbu a něčeho na podpal se přečkává velmi těžko. Než se nadějete přijde první rýmička, která zhorší všem náladu a navíc tělo rychleji unaví. Nedej bože , když dojde k úmrtí. Postavy mezi sebou mají obrovské pouto, navzájem si pomáhají v těžkých chvílích, a tak jakmile jeden z nich odejde, nesou to velmi těžko. V tu chvíli přijde vhod rádio, kytara a v horších případech taky láhev něčeho ostřejšího, která zažene chmurné myšlenky. Ovšem plýtvat takovouto komoditou se moc nevyplácí, protože se dá velmi dobře směnit za důležitější věci, jako jsou obvazy nebo léky či maso. Tísnivé atmosféře také přispívá černobílá stylizace. Na detaily se příliš nehraje, zblízka si hru raději moc neprohlížejte, ovšem pokud vezmete v potaz, že se jedná o malý nezávislý titul, nad lecčíms mávnete rukou. Nad čím se však musím pozastavit je soubojová fáze. Takový tip dopředu, raději se střetům velkým obloukem vyhýbejte. TWoM totiž na tento model není vůbec dělaný a působí velmi neohrabaně. Taktéž umělá inteligence mohla být o něco lepší. Někdy jsem se prosmýkl vedle ozbrojence s puškou jako nic, stále jsem vedle něj a vše se obešlo bez sebemenší reakce. Pak jsem se potichoučku plížil v úplně jiném patře a okamžitě jsem byl odhalen a bez milosti popraven, že by každý nepřítel byl jinak pozorný? No, nevím. Jakmile jsem přišel o jednu postavu ze tří, byl jsem prakticky namydlený. Ostatní dva se z toho zhroutili, přišly tuhé mrazy a navíc jsem byl naprosto bez jídla. Materiálů na výrobu paklíčů, seker, filtrů atd. by bylo požehnaně, k čemu ale tohle všechno, když "lednice" zeje prázdnotou a Pavle s Brunem myslí jen na ty nejchmurnější scénáře. Vyhrabat se z takové situace tak není jednoduché a jak asi tušíte dobře, mě se to nepovedlo. Ano, odehrál jsem pouze jednu hru, přežil něco přes tři týdny, avšak zážitek jsem si odnesl opravdu silný. Jen málokterá hra dokáže nabídnout takovéto momenty, v nichž tuhne krev v žilách a nechává hráče s vědomím, že kdyby donesl tomu nebožákovi nějaké jídlo, příště by byl možná ještě naživu. Opravdu jedinečná záležitost, o které se tohoto napovídalo hodně naprosto oprávněně. Až na pár menších much a jednodušší umělé inteligenci nemám, co bych vytknul. Buďme rádi za to, kde a kdy žijeme. celá recenze

  • Zaklínač 1 po deseti letech - má smysl ho hrát před dvojkou a trojkou? Zaklínač 1 po deseti letech - má smysl ho hrát před dvojkou a trojkou?

    Jste uchváceni záběry z Witchera 3 a tápete, jestli je nutné hrát předchozí díly? Rovnou říkám: ano, udělejte to. I když je Zaklínač 1 deset let stará hra, má co nabídnout a některé její funkce jsou lepší než u novějších dílů. Navíc vám objasní některé věci ve dvojce (a už méně ve trojce). Uložené pozice z jedničky jsou přenositelné do dvojky. Potřebujete číst knížky Zaklínače před jeho rozehráním? Ano i ne. Ne proto, že Geralt ztratil paměť (ta se mu - plná spoilerů - vrací vcelku až ve druhém dílu), ano proto, že těch narážek na knihy je v jedničce poměrně dost. Hned první postava, kterou potkáte je Shani, která je sice v knize naprosto nepodstatná (Geralt si to s ní rozdá v Oxenfurtu), ale je škoda přijít o ten pocit "jo tak to je ona". Na druhou stranu vám bude zřejmě vadit, že Geralt totálně zapomněl na Yennefer a Ciri. Ve hře je ale spousta zajímavých neknižních postav (Talar nebo třeba Abigail). Pro druhý a třetí díl Zaklínače bych ale číst knihy doporučoval. Grafika Zaklínače 1 nezestárla tak moc a dá se dnes pohodlně hrát. Postavy nevypadají úchvatně, ale prostředí je uvěřitelné a i po té době je pár míst, kde se člověk chvíli kochá. Na západy slunce v Zaklínači 3 to ale nemá. Zaklínač 1 má z celé série asi nejtemnější atmosféru, kterou podkresluje velmi povedená hudba, jejíž motivy si půjčují pak i další hry série (nejvíc se vám do paměti vryje Wyzimská obchodní melodie "Peaceful moments" a nejednou ji uslyšíte v obměněné verzi ve dvojce i trojce). Obsahuje český dabing, který je dobrý, ale často vede k úsměvným situacím, ale hru přímo nenabourává a vlastně ani nekazí atmosféru. A je příjemně sprostý (zvláště postava špiona Talara). Dokonce se vcelku povedli někteří trpaslíci s jejich ostravským nářečím. Nicméně výslovnost pokulhává (nejen u elfské mluvy, ale třeba špatně vyslovovaná jména jako je "Kalkstein" - v originále se čte jako Kalkštejn, v české verzi Kalkstýn). Nejsmutnějším příběhem je ale hlas Geralta - ano, podle knižní předlohy mají být zaklínači bez emocí, ale právě u Geralta se to zřejmě, jak napovídají knihy, nepovedlo. Rozhodně by neměl mluvit jak robot. Pokud vás irituje, změňte si nastavení na mnohem lepší polský dabing (polského Geralta jsem si zvláště ve dvojce a trojce opravdu oblíbil a uznávám, že je lepší než anglický). Příběh jedničky není špatný, ale rozjíždí se velmi pomalu. Chce to v první kapitole trochu trpělivosti, protože budete odměněni v kapitolách dalších. Hra se točí okolo dvou ústředních motivů - krádeže zaklínačských mutagenů a povstání nelidí (druhý příběh se velmi rozvine ve dvojce). A zvláště vyšetřování v druhé kapitole je velmi povedené a může vést k naprosto odlišným výsledkům - záleží na vašem postupu. Někdy hra působí trochu jalově, ale ve výsledku je dobrá. Jen konec příliš nepřekvapí. Hlavní zloduch se po celou hru takřka neobjevuje a nemůžete tak moc tušit, že je za tím vším právě ona či ona. Hra není open worldem, ale podobně jako dvojka je rozdělena do několika (poněkud menších) lokací. Nicméně zvláště v druhé a třetí kapitole budete mít k dispozici opravdu velký kus světa (výraznou část Wyzimy a rozsáhlých blat), kde se budete moci věnovat i vedlejším úkolům - vesměs zakázkám na příšery. Naopak poslední kapitola je jakoby šitá horkou jehlou a příliš toho v ní není, i když děj zrovna graduje. Questy, ať už hlavní nebo vedlejší, se obvykle zajímavě větví a poměrně dost závisí na vašich rozhodnutích. Což někdy nabourává hru. Stává se, že se někdy můžete postavy zeptat na něco, o čem ještě nevíte, a podobně. Vývojáři příliš nalinkovali příběh a někdy se stane, že ze scénáře vypadnete a příběh "předběhnete". Druhá věc je, že často nevíte, co vaše rozhodnutí způsobí a často naprosto bezvýznamná odpověď vás připraví o některé questy. To třeba když hned ze začátku necháte žít partičku elfů, aby v další kapitole uprostřed města v hospodě odkudsi letícím šípem zavraždili důležitou postavu, která vám má zadat několik úkolů a pomoci při vyšetřování. Působí to zmatečně, protože si předchozí miniquest ani nepamatujete a netušíte ani, koho to zabili a proč. Často si také můžete nesprávnou odpovědí uzamknout některá řešení questů nebo znepřátelit důležité postavy. Je to hezké, ale protože často vyklouznete z linky scénáře nebo jen oslovíte nějakou postavu zbytečně brzo, tak si můžete způsobit problémy. Přesto hlavní vyšetřovací quest ve druhé kapitole považuji za nejzajímavější a můžete ze spolupráce se Salamandrou obvinit kohokoliv. Je vidět, že detektivní přístup, tolik rozvedený ve třetím díle hry, volili autoři již v jedničce. Questy sice nejsou tolik nápadité jako v dalších dílech, ale neurazí (kromě zakázkových - ale jejich cílem je především si vydělat; i když já ve hře nouzí o peníze netrpěl - pokud jsem nepotřeboval kupovat předražené knihy). Přesto se stávalo, že hráč ví víc než Geralt a dumáte nad tím, jak to provést, aby se zeptal na konkrétní věc konkrétní postavy, nebo aby mu něco došlo... A někdy se to samé děje i ostatním postavám, které se zacyklí a nechtějí udělat něco velmi zřejmého. Třeba když se chcete dostat na hřbitov ve Wyzimě. Hrobník vám slíbí, že vás pustí když splatíte jeho dluh, jdete tedy za jeho věřitelem a když se ho zeptáte na dluh, něco zahuhlá, ale věc vyřízena není. Po menším postupu v příběhu dluh ale zamázne. Svět Zaklínače 1 je živoucí a přišlo mi, že NPC žijí více vlastním životem než v Zaklínači 3. Mnohem více se pohybují na množství lokacích, řadu NPC potkáte na určitém místě jen v určitý časový výsek (jedna postava zadávající zajímavý quest se vyskytne na daném místě třeba jen v rozmezí jedné hodiny za den). Problémy to vyvolává když nějakou postavu nutně potřebujete a ona si někde trajdá - na rozdíl od trojky zde nemáte GPS a nic vás nenavádí. Ale přitom to hře neškodí. Systém skillů je patrně lepší než ve třetím dílu (ale obecně druhý díl měl asi nejlepší), je jednoduchý, akorát musíte počítat s tím, že nikdy nebudete mít všechny skilly vylevelované na maximum. Proto volte uvážlivě každý bod a směr, kam se chcete ubírat. Že můžete levelovat jen při meditaci (a jen v posteli či u ohně) je příjemným zpestřením, které ve trojce chybí. I alchymii v tomto dílu považuji za nejlepší - opravdu musíte sbírat bylinky, shánět alkohol a samotné elixíry mají trvanlivost třeba několika hodin či den. Toto mi ve dvojce a zvláště trojce, kde už nepotřebujete na nové elixíry ani ingredience, chybělo. Výrazným rysem hry je také nutnost četby knih. Bez toho se nenaučíte jak zabíjet některé potvory - sice je zabijete, ale nezískáte z nich potřebný materiál. Knihy jsou ale velmi drahé a někdy se je nevyplatí kupovat - ale řadu získáte z nepovinných questů či je najdete ležet někde v domě. Hra obsahuje velmi příjemné minihry. Pití alkoholu (někdy vám odemkne zajímavý dialog, ale Geralt ne všechny přepije), kostkový poker (velmi chytlavé a ve trojce chybí), box (pokud splníte všechny questy v něm, získáte jeden z nejlepších mečů ve hře). Zajímavou funkcí je i možnost navléci si speciální prsten, který vám odemkne některé dialogy (třeba prsten církve Věčného ohně). Co se herního postupu týče, je to RPG ze staré školy a tak nějak se počítá, že budete plnit všechny úkoly a prošmejdíte celou mapu (a to není tak radikální jako ve dvojce, kde jste nejlepší kusy zbroje nacházeli nazdařbůh uprostřed lesa, což zcela nedávalo smysl). Je nutné si nechávat v inventáři některé ingredience (zvláště zuby!!! pokud chcete nejlepší meč ve hře, musíte si nést třeba lebku barghesta z první kapitoly až do poslední - stačí pak ale uvařit elixír, který využije danou ingredienci a meč už nikdy nezískáte). Kdo vše neprošmejdí a nebude dělat všechny questy, dost si ztíží postup hrou. Co se soubojů týče, jsou mnohem taktičtější než v dalších dílech, ale možná o něco nudnější. Nemlátíte totiž sami, ale jen klikáte do rytmu. Volíte přitom meč a styl boje (zde oproti dalším dílům je navíc skupinový boj). Spolu s oleji a elixíry je to vcelku dobrý systém, ale nemusí každého bavit. Na nejlehčí obtížnost ale patrně nebudete mít problém nikde i bez elixírů a olejů (kromě potvory ve stokách, která mě překvapila mnohem víc než závěrečné bossfighty). A problémy hry? Postava neumí skákat a často se někde zasekává. Nedokáže zvednout nohu ani pár centimetrů, takže kolikrát obcházíte překážku, která by jinde překážkou vůbec nebyla. Jak bylo řečeno, někdy se questy narušují tím, že předbíháte scénář. Opatchovaná hra ale postrádá opravdové bugy a hru dohrajete v pohodě. Závěrem - jedničku si zahrajte. Má správnou zaklínačskou atmosféru, rozhodně víc než dvojka. Hra není tak dlouhá, jak se proklamuje (zhruba 30 hodin i když pojedete všechny questy). Navíc na jedničku přímo navazuje dvojka a načtením uložených pozic ovlivníte děj druhého dílu a vše je víc konzistentní. Hra se hraje i v roce 2017 dobře, když skousnete někdy "tunelovité" lokace, rytmický bojový systém a trochu zvláštní český dabing (ale mně vyhovoval). Navíc později zjistíte, že po poněkud "experimentální" dvojce se třetí díl hry k jedničce v mnohém vrací. Pokud chcete ten správný zaklínačský zážitek, zahrajte si všechny tři díly po sobě. Má to smysl a je to parádní zážitek. A z hlediska atmosféry zatím hodnotím jedničku jako nejpovedenější z celé série (ale v trojce jsem teprve na začátku). celá recenze

  • Inquisitor – Inquisitor mezi RPG hrami Inquisitor – Inquisitor mezi RPG hrami

    Inquisitor je české RPG, které po vydání bohužel trochu zapadlo. Nedá se ani říci, že bych se tomu divil, není totiž pro každého. Pokud ho vezmeme jako postavu z RPGčka, tak tvůrce postavy snížil „zábavnost boje“ a „nefrustrace“ na jedničku, aby mohl nastavit „příběh“ a „atmosféra“ na maximum. V recenzích se často vyskytuje, že Inquisitor je „RPG ze staré školy“, což má vysvětlit, jaký je; nemůžu ale říct, že bych s tím úplně souhlasil – nemyslím, že by šlo najít vysloveně podobné RPGčko, které by mixovalo docela hluboký RPG systém a hodně konverzace ve městech s trochu Diablovskou řežbou mimo město. Jak už jsem naznačil, hlavní devizou hry je pro mě příběh a způsob jeho vyprávění. Mám strašně rád detektivky a bohužel počítačové zpracování detektivek mi často nesedí, protože je hrozně těžké vyvážit lineárnost (která není zábavná, protože se mrcasíte v koridoru a nepátráte volně) a otevřenost (která zase často není zábavná, protože působí procedurálně generovaná a není jasné co dělat). No a Inquisitorovi se to nějak podařilo - místy je to skvělá detektivní adventura. Je to asi úplně první hra, kde jsem si připadal jako detektiv, co opravdu pátrá a hra mu nepodstrkuje, co by měl udělat dalšího, aby případ vyřešil (mnohdy jsem měl trochu pocit jako v částech čtení Soudce Ti, což je asi dáno trochu rolí, ale místy i stylem psaní). Přitom příběh působí velice smysluplně a promyšleně. Je vyprávěn v krásně udělaném světě, kdy na zemi přichází temno a vy se jako jedna z (docela různých) postav snažíte nástupu temnoty zamezit. Satanské rituály, obcování s ďáblem atd. atd. jsou pěkně popsány (úroveň textů mi přijde celkově žánrově vynikající, což je vzhledem k délce potřeba), stejně jako intriky v rámci několika různých organizací. U intrik je mimochodem vynikající, že mi nepřišlo vždy úplně zřejmé, kdo je padouch, protože podezřelí jsou vcelku všichni. Není to tak, že pokud někdo podá svědectví, je nutně pravdivé. Je potřeba vše kvalitně vyšetřit a pak mučením získat přiznání (přitom mučit nevinné nechcete). Výborný je i poměr hlavního příběhu a side-questů (mimochodem někdy není jasné, do které kategorie quest patří, což zvyšuje „imerzi“). Pěkná je i role postavy ve světě, kdy to nesleduje klasickou RPG trajektorii „od sedláka k bohu“, ale drží se realističtějšího rozmezí, kdy začínáte jako docela důležitý vyšetřovatel a končíte jako dosti důležitý vyšetřovatel – ale pokaždé je spousta postav „pod vámi“ i několik nad vámi. Tahle „příčetnost“ tak zodpovídá zásadní otázku – Inquisitor je podle pravdy. Dosti překvapivým aspektem pro mě byla délka – když jsem prošel "finálním dungeonem" a cítil jsem, že příběh už spěje k dobře vystavěnému finále, překvapilo mě, že místo očekávaného konce kolega řekl „jo, to musíme dál vyšetřit, jdi tam a tam“… a následovalo druhé město, ještě rozlehlejší než první. A pak ještě další, zase větší než druhé! V důsledku je Inquisitor gigantický, jak prostorem, tak příběhem (a taky herní dobou, mnoho přes 100 hodin). A to prosím ne za cenu procedurálního generování; všechny lokace mají +- smysl (snad až na některé šílené dungeony). RPG systém funguje tak, že si s úrovněmi zvyšujete vlastnosti (síla, obratnost,…) a schopnosti (různé třídy magie, či bojové). Tyto schopnosti jsou společné pro všechny postavy, ale každá má omezenou úroveň, kam až se dokáže dostat. Přišlo mi, že se docela hodí schopnosti trochu kombinovat, a jak můj první kněz, který potřeboval umět bojovat, tak paladin, který se naučil kouzlit, byli silnější než „žánrově čisté“ verze (tip – s žádnou postavou se později skoro neobejdete bez levitace). Tak, to by byla pozitiva. A teď bohužel ještě odvrácená strana hry. To jsou především boje - ty jsou dost frenetické, což je dáno především tím, že mnohdy potkáte protivníky, kteří vás rozmáznou na 1-2 rány. Na začátku hry to je bohužel většina protivníků (po prvním průchodu města máte na výběr z cca 5-6 map, kam jít zkoumat, přičemž ve většině dost rychle umřete). Ať to je obr, zlobr, troll, či ohnivý netopýr, je dost těžké s nimi bojovat na férovku, znamená to obrovskou spotřebu lektvarů (které stojí peníze – a ano, můžou dojít, na úplně první hraní se mi to stalo). Naštěstí spousta protivníků jde uběhat (jste-li dostatečně rychlí) a ustřílet/ukouzlit… což vás dostane dál ve hře, ale moc zábava to není. Docela důležitá součást začátku hry tak je „testování“ map, kdy zkoušíte, jestli se na mapě chvíli udržíte, a pokud ano, tak kosíte monstra pro zvýšení úrovně, pokud ne, jdete jinam. Časem se to zlepší (celkově mi přijde začátek, cca do 10té úrovně asi nejtěžší), ale stejně potkáte smrtící protivníky, například inkvizitory v kostelním podzemí, kteří kouzlí extrémně vražedné padající kameny, a moc s tím neuděláte. Nebo duchy, kteří kouzlí blesky – bezvadný je případ, kdy kliknete na kámen, a zjeví se tři nejsilnější verze ducha a na jednu ránu vás usmaží, v podstatě deterministicky. Moc vám tu nepomůže skill typu Dark Souls, kde jako hráč můžete zásadně ovlivnit, zdali protivníka trefíte a zdali trefí on vás. V Inquisitorovi o tomhle rozhodují spíš čísla a hlavní skill tak je a) rychlý prst na klávesnici, kde pijete lahvičky, b) v některých případech bohužel quicksave a quickload. Zbaběle se přiznám, že ten se pro mě stal zásadním třeba v ještěřích jeskyních, kde bojujete proti raptorům, kteří vám rozbíjejí zbraně. Řekli byste si – no a co, tak si je opravíme. Jasně, klidně, ale bohužel hra je nastavená tak, že i když dáváte rozumné maximum bodů do opravy, tak vám to nikdy nestačí na úplně nejlepší zbraně a zbroj co máte. Takže buď můžete jít zpátky do města ke kováři (což je otrava – speciálně když jste hluboko pod zemí a musíte backtrackovat skrz částečně respawnující potvory – omluva jazykovým puristům). Nebo můžete použít horší zbraň, což znamená prodloužený čas pižlání ještěráků a co hůř, obrovsky zvýšenou spotřebu lahviček (když ještěráka nezabijete na 1-2 rány, tak vás vícekrát trefí)… které vám dojdou a zase musíte do města. Co velmi pomáhá a je třeba strategicky využívat, jsou zelené krabičky s džinem – ten vám může pomoci v boji (pokud protivník nemá silnou magii, tak ho džin rozseká), nebo si u něj můžete dokoupit lahvičky a prodat přebytečný loot. Nicméně takových krabiček nenajdete až tolik a ke koupi jsou docela drahé. A samozřejmě je k přežití potřeba mít dobře postavenou postavu – ale to je podmínka nutná, nikoli postačující. Trochu nejistá je role NPCček, kterých ve hře je několik – na oba průchody mi přišlo nejlepší je použít na začátku, kdy se v boji moc neudržíte a nebojujete ještě proti tak magickým protivníkům, a pak se jich zbavit, protože jsou slabší než vy a buď umírají (pokud se nepletu tak permanentně, žádná resuerekce tu není), nebo vám vypijí lahvičky a umřete vy. Diskutabilní je grafika, která například hodně vadila recenzentům na Games – je jednoduchá a animace opravdu nejsou nejbohatší, ale docela funkční. Mně se hra docela líbila, mám rád podobně ručně kreslené hry, ale je fakt, že nejsem úplně grafikomil. Zvuky jsou naopak docela dobré a hudba pěkně podkresluje temnou církevní atmosféru. Takže tak… Inquisitor je hra poměrně těžká, ale bohužel místy spíše frustrujícím, než zábavným způsobem. Mnohdy (asi 3-4 velké dungeony) jsem si prostě musel pustit příjemnou hudbu, a kosit, kosit, kosit, pít lahvičky, loadovat, atd., doufaje, že se tím už konečně protrpím a zase se dostanu k super příběhovější části hry. Ta je ale tak hrozně fajn, že mi to stálo za dva průchody hrou, které vám po dokončení naprosto rozsvítí vnitřní světélko „achievement unlocked“ – protože dohrát tohle monstrum opravdu achievement je. Za poslední zmínku pak stojí, že je to hra česká: autory obdivuji a posílám jim dík za to, že mi tuhle unikátní zkušenost umožnili.   P.S. osmička v hodnocení moc neznamená - hra má pro mě příběh, atmosféru a originalitu za desítku a místy frustrující pasáže za nějaké nízké číslo, nemá moc smysl to průměrovat dohromady. celá recenze

  • Immortal Planet - Cyber Souls Immortal Planet - Cyber Souls

    Na ledové planetě procitá ledově chladné tělo s kovovou maskou mrazem spečenou k lebce. Zmrzlé plíce nasají ledový vzduch temného sálu a ledový dech vytvoří obláček jinovatky nad prsním pancířem. Chladné synapse pátrají v krystalech diamantových neuronů, ale staletí spánku v kryonické rakvi pohřbila všechny vzpomínky. Jen mrákotný obraz tisíců zbytečných smrtí pomalu rozdmýchává žár vzteku stravující chladné nitro. Spáč zvažuje smysl své nesmrtelné existence a jeho pohled upoutá namodralý odlesk ocelového meče. Zrakem hladí ostří až k jílci vězícímu v pevném sevření jeho na kost ztuhlé pěsti. Jeho poslání mu sice ještě není zcela zřejmé, ale šedým očím upřeným na meč se zdá pravděpodobné, že nebude zmrzlinářem, což ho pochopitelně napadlo jako úplně první. Probouzíte se tedy s masivní zbraní v ruce jako nesmrtelný hrdina. Fakt, že jste nesmrtelní, ale neznamená, že nebudete umírat. Budete. A hodně. Však už si to umírání spousta z vás užila v Dark Souls. Vy se ale pokaždé vrátíte jako smrad na místo činu tolikrát, že nepřátelé nakonec moudře ustoupí fingujíce nedobrovolnou smrt vaší rukou. Ti, kteří tenhle masochismus neokusili, mají jistě aspoň z doslechu přibližnou představu, jak hráčská obec tehdy trpěla. Dobrovolně a s požitkem. A Immortal Planet je prostě a jednoduše isometrické Dark Souls. Až na tu isometričnost a pár detailů mají tyhle dvě hry tolik společných rysů, že by případný svazek mezi jejich autory musel být ve všech civilizovaných zemích světa považován za incest. Tady by to šlo zapíchnout, protože polovina s kopřivkou na Souls hry to v tomhle okamžiku vzdává, ta druhá si to stejně zahraje, jen aby si připomenula pozapomenuté utrpení. Pro těch pár vytrvalých to ale přece jen trochu rozvedu. V obou světech na konci času, Lordranu i na Nesmrtelné planetě, vládne stejná atmosféra zmaru, rozkladu, smutku a beznaděje. Společný je minimalisticko-kryptický příběh nebo spíš historie místního univerza odhalovaná náznaky v melancholických monolozích, při četbě almanachu nepřátel a popisů předmětů, které vám padnou do rukou. Podobné je uctívání svatého plamene/ledu, systém bonfirů/kryokomor ukládajících váš postup s nabídkou vylepšení postavy, tuhé střety s multifázovými bossy i spásná možnost otevírání zkratek na cestě poseté obnovujícími se nepřáteli. A hlavně důraz na úzkostlivé sledování stavu vaší i soupeřovy energie během soubojů. Začínáte volbou mezi třemi zbraněmi a třemi relikty poskytujícími různé bojové bonusy jako obnovení staminy úspěšným úhybným manévrem nebo léčení vlastního zranění zásahem nepřítele. Zbraně mají dvě formy symbolizující dualitu spánku a bdění nesmrtelných na planetě. V té první udělují menší poškození, ale zvládnou větší počet úderů, ve druhé jsou ničivější, s větším dosahem (hitboxy fungují skvěle), ale člověk si tolikrát nebouchne. Při přechodu mezi svými formami vypustí nějaký bonus v podobě speciálního útoku, doplnění staminy, omráčení škůdců v bezprostředním okolí a podobně. Pokud si na začátku nevyberete podle gusta, v průběhu hry dostanete možnost výměny za zbraň svého srdce. Ale nepočítejte s nabídkou desítek vražedných nástrojů. Zbraní je sice jen několik, všechny jsou ale něčím unikátní a všechny jsou v rukou ovládajících jejich výhody i slabiny spolehlivě smrtící. Co se týče oblečení a brnění, hra jde přesně opačnou cestou než Vávrovo Kingdom Come. Na rozdíl od několika vrstev středověkých spodků mnoha typů, tvořící desítky a stovky barevných a módních kombinací, bude jediným brněním ve hře to, jež máte na sobě (Fashion Souls RIP). Asi proto, že je spolu s maskou přimrzlé k tělu. Tedy taky přesně podle skutečnosti. Vaše schopnost snášet příkoří životních ran je dána jen a pouze vašimi vizuálně nerozvinutými statistikami. Ty si můžete vylepšovat pokud se vám podaří se svým rancem duší/bodů dosápat do nějaké kryokomory. Rozdělujete mezi pět vlastností určujících váš charakter, tedy vlastně způsob vašeho hraní. Při distribuci máte perfektní přehled, co ovlivňuje co, a nemusíte se dál hrabat v žádných obskurních statistikách. Za jedna. V soubojích je klíčem k vítězství znalost způsobu, jakým který nepřítel útočí. Musíte reagovat na jeho bojové schéma, primárně se pokusit ranám vyhnout nebo je blokovat, a tím soupeře unavit. Jeho stamina blízko nule je pro vás signálem k rychlému výpadu tělem (dash) způsobujícímu několikavteřinové omráčení. Tehdy můžete beztrestně zasadit tolik dobře mířených ran, kolik vám dovolí zase stamina vaše. V soubojích je tedy kromě sledování pohybů protivníka nutné mít dobrý přehled spotřeby téhle bojové energie, jež je alfou a omegou hry a univerzální měnou nutnou k máchání zbraní, blokování, běhu, bleskovým přesunům i k používání některých předmětů. Jakmile s omračujícím výpadem přijdete předčasně nebo pozdě, zůstanete naopak vydáni na milost soupeři přesně tak, jak by dopadl on v případě šikovnějšího hráče, než jste vy. Při vašem tažení se kromě chladné oceli můžete spolehnout na předměty a kouzla, pro něž máte rezervované dva plus dva sloty. Mimo obligátního léčení, zpočátku omezeného na jednu dávku, jste schopni soupeřům několikrát v závislosti na svém charakteru poslat zničující pozdravy z bezpečné vzdálenosti. Počítejte ale s tím, že vám nepřítel odpoví v podobném duchu. Se vším pěkným, k čemu kdy získáte přístup, se totiž zpravidla s předstihem seznámíte v roli střeleckého terče. Kouzla nemívají jen prosté devastující účinky, ale často i schopnost na chvilku zastavit protivníka nebo mu vyplýtvat staminu, takže je lehké ho vzápětí omráčit. Musíte při tom ale dávat dobrý pozor, kam šlapete, neboť jednou seslané kouzlo nezná bratra. Na tanec s místními bossy choďte odpočatí, bez uzlíčku nasyslených duší/bodů na zádech a pokud možno poté, co si otevřete jednu nebo dvě zkratky, abyste se po cestě nemuseli zas a znovu brodit krví padesáti nepřátel. To se sice lehce radí, ale místní šéfové si tu obvykle neplatí živou hudbu před dveřmi se jmenovkou, takže na ně můžete poprvé narazit zcela nečekaně. Smůla. Po nevyhnutelné smrti utrousíte balíček svých posledních zkušeností; ten ale můžete takticky vytěžit tak, že se při příští návštěvě vyléčíte jednou zdarma. Jeho sebrání vám totiž doplní zdraví na maximum - proto takový strategicky pohozený otisk smrti může v budoucnu zachraňovat životy. A páni, že při těchhle testech trpělivosti využijete každou pomoc, která se naskytne. Po překonání prvního bosse se vám otevře skoro celý herní svět. Je jen na vás, kterou ze tří hlavních cest se vydáte. Nápovědu o jejich schůdnosti pro postavu vaší úrovně poskytne strážce brány plus mínus reprezentující obtížnost nepřátel za ní čekajících. Pokud máte sebevědomí na rozdávání, je klidně možné se hned vrhnout do míst, kde vás to bude nejvíc bolet. Odměnou bude taky nejvíc získaných bodů, tedy nejrychlejší vývoj postavy, když se s ní ovšem budete schopni dohrabat k nejbližší záchranné kryostanici. Vylepšování statistik je celkem snadné, stačí se naučit čistit nějakou oblast za humny. Třeba na jedné, dvou mapách využít kouzel a vzápětí spěchat přes kopec zpátky domů. Je to funkční strategie, ale pokud jste v běžných soubojích aspoň trochu trpěliví a šikovní, hra vás do ní nijak zvlášť netlačí. Bohatě stačí to, co si nasbíráte obvyklou cestou. Tedy aspoň v základní hře. New Game +, zde Nightmare Mode, který se vám zpřístupní po dohrání, už vás nejspíš přesvědčí, že každá zkušenost navíc je vítaná. Ke cti autorů je nutné dodat, že schůdný je i vývoj čistého mága, jenž bude zpočátku vyžadovat mnohem větší opatrnost a choulostivější management silných, ale nepočetných kouzel, než se z něj později stane stroj zkázy. Dokážu si ale představit, že s dostatečně posílenými kouzly a propracovanou taktikou pro něho mohou být nakonec i bossfighty bleskovou a jednoznačnou záležitostí. Prakticky celou hru udělali dva Poláci z krakovského studia teedoubleuGAMES, kde ji Tomasz Wacławek vymyslel a naprogramoval a Łukasz Piskorz vtiskl výtvarný styl a postaral se o animace. A já musím hluboce smeknout před oběma. Zdejší herní design vychází z artworků imitujících linoryt a využívá low poly art vzhledu postav. Ty, stejně jako prostředí, nabízejí jen omezenou barevnou škálu. Vzniká tak jedinečný, na první pohled identifikovatelný herní ksicht. Z nouze ctnost, řekl by někdo, ale já naopak tleskám tomu, čeho se s omezenými prostředky GameMakeru podařilo dosáhnout. Co tedy na závěr vytknout, aby to nevypadalo, že před sebou máme dokonalou hru? Třeba to, že byť se herní doba v hodinách může díky obtížnosti dostat i k dvouciferným hodnotám, je zdejší planeta prostorově relativně nevelká. Nikoho taky určitě nepotěší nemožnost přizpůsobit schéma ovládání a třeba chybějící rozdělení síly zvuků a hudby. Neřkuli nějaké detailnější nastavení grafiky. Třeba se dočkáme v plánovaných aktualizacích, jež mají zatím přinést nové zbraně, bossy, rebalanc příliš silných kombinací kouzel, předmětů a statistik plus další obsah. Dvojsečná je i absence nápovědy pokročilejších bojových technik a funkcí několika předmětů, které tak sice získávají na kryptičnosti, ale ztrácí na srozumitelnosti. Přes zmíněné pihy je ale Immortal Planet tím nejpovedenějším návratem do temných vod stejné řeky Dark Souls blahé paměti. Verdikt Immortal Planet není svými principy třeskutě originální. Nelze ale říct, že není objevná, protože zjednodušení starých známých mechanik a jejich suverénní propojení s isometrickým pohledem působí jako zjevení samo o sobě. Člověk si musí lámat hlavu, proč tak samozřejmý mix bez ztráty kytičky sladěný do hladce plynoucího celku nepřišel dávno před celou Souls sérií. Tohle vypadá jako „instantní klasika“ už v okamžiku svého vydání. + zábavný a dobře vymyšlený soubojový systém + báječná výtvarná stránka + skvěle zvládnutý level design dlouhé první cesty a otevíraných zkratek + kryptická atmosféra podporovaná vhodnou ambientní hudbou + několik směrů vývoje postavy a podstatné rozdíly dané zbraněmi i startovními relikty + čtyř fázoví bossové - neškodilo by víc oblastí k prozkoumání - nulové možnosti přizpůsobení ovládacího schématu - spartánské nastavení zvuku a grafiky - pokročilé bojové techniky objevované náhodně bez pomoci autorů - vágní a nedostatečné popisy předmětů - na klávesnici a myši horší ovládání než na výslovně preferovaném gamepadu   Bonusová nápověda pro nesmrtelné nováčky: Téměř celá hra probíhá na plošinách obklopených bezednou propastí a omráčenému nepříteli stojícímu u jejího okraje můžou snadno podklouznout nohy. Když budete mít štěstí, na vaší cestě se stanete náhodnými svědky mnoha takových nehod. celá recenze

  • Westernovské post-apo Westernovské post-apo

    Svět se rozpadl. Kalamita všechno vzala. A jediná šance, jak dát všechno do pořádku je opravit létající pevnost Bastion. A kdo jiný by ji měl opravit, než vy? Kid, Gasfellas, Pincushions a skvělý vypravěč Ujímáte se role Kida, který se jednoho dne probudil uprostřed rozpadlého světa. Světa, který pohltila Kalamita. Co je vlastně Kalamita a co se stalo, se budete dozvídat pomocí charismatického vypravěče, který komentuje váš postup. Vypravěč komentuje naprosto vše. Komentuje co děláte, komentuje jak se vám daří při soubojích a dokonce komentuje i všechny dialogy. Vyprávění funguje velmi dobře, hlavně díky hlubokému a příjemnému hlasu vypravěče. Celý příběh je vyprávěn zpětně. Vypravěč tedy ví, co se stalo, ale neřekne vám to. Celý příběh odhaluje postupně. Naopak, všechny fiktivní názvy na vás hází bez jakéhokoliv kontextu, což působí trošičku bizarně. Když drsným hlasem pojmenovává nepřátele názvy jako Gasfella, Scumbag nebo Pincushion, tak to zní trošičku absurdně. Nemohu si odpustit přirovnání k epizodě Ricka a Mortyho, kde ukazovali, jak se vyrábí Plumbus (všichni se na to podívejte). Ale co se tedy vlastně stalo? Po chvíli hraní si začnete skládat malé kousky příběhu dohromady a odhalíte, co je vlastně Kalamita, proč je nyní svět roztroušen na malé ostrůvky plující vesmírem a proč je Bastion tak důležitý.  Polorozpadlé útočiště Vaším úkolem je obnovit Bastion, který je jedinou nadějí na záchranu světa. Bastion je vaše útočiště. Trávíte tam čas mimo mise, mluvíte s několika postavami, které na svých cestách potkáte, vybíráte si tam další mise a stavíte nové budovy. Z Bastionu můžete chodit na dva typy misí. Tréninkové mise, které vás naučí zacházet s novými zbraněmi, a pokud se vám bude dařit, tak dostanete odměnu, anebo příběhové mise. Každá příběhová mise se odehrává na rozpadajícím se kusu skály, který byl předtím městečkem, pevností, džunglí, atd... Na misích na vás bude útočit místní fauna a flóra nebo bojovníci z dálného východu, který skončil ještě hůře, než vaše domovské město. Budete se proti nim bránit dvěma zbraněmi, štítem a jednou speciální schopností. Zbraně si odemykáte, jak postupujete příběhem. S každou zbraní se hraje trošičku jinak (přirovnal bych to třeba k Victor Vran) a zbraní je dostatek, takže si každý vybere styl, který mu sedí. Můžete mít těžké kladivo a rychlý Repeater, plamenomet a mačetu, kopí a bazuku, atd... Má oblíbená kombinace bylo rychlé kopí s velkým dosahem a luk, který se sice dlouho natahuje, ale dává celkem rány. V předposlední misi jsem luk vyměnil za bazuku, kterou jsem si vylepšil tak, že na dálku byla nepřekonatelná. Ano, zbraně si můžete vylepšovat. Stačí najít surovinu na vylepšení, postavit na Bastionu kovárnu a mít dostatek měny. Zbraně se dají vylepšit až pětkrát a při každém vylepšení si můžete vybrat ze dvou efektů. Jsou tam nudné vylepšení jako zvýšení poškození nebo rychlosti nabíjení (pouze u střelných zbraní), ale i zábavnější vylepšení, jako přidání jedu, zdvojnásobení projektilů, atd... Můžete si se zbraněmi tedy pěkně vyhrát. Zde ale úprava herní postavy nekončí. Zmínil jsem speciální skilly, které jsou často velmi ničivé (granáty, automatické odrážení poškození), ale vyžadují lahvičky, které jsou na misích celkem vzácné. Kromě toho si můžete i aktivovat elixíry. Po získání nové úrovně se vám odemkne místo pro jeden elixír (maximální úroveň je 10). Elixíry vám přidávají pasivní schopnosti (více léčivých lahviček, magnet, který přitahuje vypadlou měnu, atd...).  Zmínil jsem, že maximální level je 10, což se může zdát málo, ale vy se budete horko těžko dostávat na úroveň 5. Můžete si navýšit získávání měny a zkušeností tím, že si ve svatyni (další z budov na Bastionu) aktivujete idoly. Idoly vám ovšem zvyšují nejen získávání měny a zkušeností, ale i obtížnost hry pomocí různých vlastností, které získají nepřátelé. Takový základní idol zvýší nepřátelům poškození a životy, další idoly automaticky odráží některé vaše údery, přidávají nepřátelům regeneraci, po smrti nepřátel z nich vyhodí granát a tak podobně (znova bych to přirovnal k Victor Vran). Idolů je 10 a když si aktivujete všechny, tak dostanete pekelnou hratelnost. Příběh se mi podařilo dohrát s osmi, další 2 jsem nenašel, ale nepovinné mise už jsou trošičku náročnější a tam radím si idoly raději vypnout. Můžete si tedy upravit zbraně, vylepšit se pomocí elixírů, aktivovat idoly a vyrazit na výpravu, kde zmydlíte hromady nepřátel a několikrát spadnete z okraje mapy. To se vám bude stávat často, protože mapy jsou malinké a nemají zábrany, takže padat budete. Buď při úskoku, nebo protože vás nepřátelé strčí z mapy. Vy můžete nepřátele z mapy také vystrčit, ale rychlejší bude je uklikat k smrti. Zde bych zmínil mírný bug, kdy váš zaměřovač je trošičku posunut. U zbraní na blízko to moc nepoznáte, ale u střelných zbraní budete muset mířit mírně pod nepřítele. Level design je obyčejný, ale na zábavnosti mu přidává fakt, že mapa je rozpadlá a složí se, až když se přiblížíte. Často tak budete prozkoumávat každý kousíček mapy, pro případ, že tam je nějaká vedlejší cestička. Postupné skládání map (a často také postupný rozpad mapy) přidává level designu na elegantnosti. Na platforming naštěstí narazíte až v poslední misi, kde bude ovšem zdrojem značné frustrace, protože ovládání při skákání je hodně nepřesné. Proto je fajn, že se ve hře vyskytuje pouze jednou. Poslední mise je celkově špatně udělaná, dovolím si říci, že je to nejhorší mise ve hře. Nejenže je tam onen příšerný platforming, ale dostanete i zbraň, která zabíjí nepřátele na jednu ránu a navíc s ní nemůžete provádět kotouly. Příběhově je mise naopak velmi povedená a dočkáte se tam i jednoho ze dvou příběhových rozhodnutí. I dig my hole you build a wall! Příběhová rozhodnutí nejsou ta nejtěžší jaká jsem kdy viděl, nemají vlastně ani moc vliv, ale přesto jsou pěkně zpracovány. Každé z nich je smutné a konec celkově hraje na city. Je s podivem, jaký vtah si dokážete vytvořit k postavám, se kterými jste komunikovali pouze pomocí vypravěče. Smutná a melancholická je vlastně celá hra. Má sice kouzelnou stylizaci, ale to westernovské zasazení tam je vidět a rozhodně se nejedná o šťastnou hru. Doporučuji si poslechnout píseň Build the Wall, která na vás dýchne tu správnou atmosféru (soundtrack je mimochodem perfektní). Hra má určitý filosofický podtext. Nejedná se o žádného Malého Prince, ale nějaký vyšší rozměr tam k nalezení je. Silně atmosférický příběh sráží dolů fakt, že vám zabere asi 6 hodin. S aktivovanými idoly si pár hodin můžete přidat, protože s vyšší obtížností budete postupovat opatrněji a hra se trošičku natáhne. Ale přes 10 hodin se nedostanete. Což je trošku škoda, protože příběh by se dal velmi lehce protáhnout. Takhle působí lehce hekticky. Kid vlastně nemá čas na odpočinek, nemáte čas pořádně natáhnout tu atmosféru, protože pořád jenom mydlíte nepřátele. Před verdiktem ještě krátká zmínka o technické stránce. Grafika je velmi jednoduchá, hra proto není náročná. Kromě posunutého zaměřovače jsem nenarazil na žádné bugy ani glitche a hra mi spadla pouze v závěrečných titulcích. Crash screen je mimochodem vtipně udělaná. Vyhodí vám tam chybovou hlášku na pěkně namalovaném pozadí a vyzve vás k pořízení screenshotu a řekne vám, kam ho poslat. Jelikož je to 6 let stará hra, tak už to nemá úplně cenu, ale v době vydání určitě šlo o velmi sympatické gesto. Verdikt + Skvělý vypravěč + Westernovsky laděná atmosféra + Originální nepřátelé + Systém zbraní, elixírů a idolů + Slušný příběh + Level design - Otravná poslední mise - Posunutý zaměřovač - Délka Bastion je arkádové RPG, které vás nadchne svou westernovskou a melancholickou atmosférou a skvělou výpravou. Mohlo to být trošičku delší a souboják mírně zábavnější, ale to jsou mírné výtky. celá recenze

Přidejte  svou vlastní čtenářskou recenzi! Stačí jen najít kartu hry, na kterou chcete recenzi napsat, překliknout se do záložky "Čtenářské recenze" a na ní už jen kliknout na odkaz k napsání recenze.

Tagy: Zaklínač (série) Indie strategie akční sci-fi fantasy sportovní RPG Kickstarter crowdfunding izometrické Čtenáři Games.cz explorativní adventura

Zdroje: vlastní

Kupte na Alza.cz

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.