zavřít

Nejnovější čtenářské recenze

Pokud jste přihlášeni, můžete přidat vlastní recenzi na kartě každé hry.

  • Klasika, ktorá nesklame

    Hra: Dark Souls III Windows
    31. 5. 2017 v 09:57 - Autor: Elexorr 0

    Keďže som v minulosti takto amatérsky recenzoval aj DS a DS2, pripájam do tretice aj recenziu tretieho dielu série vrátane DLC Ashes of Ariandel a The Ringed City. Prvýkrát som DS3 prešiel ako bojovník, šľahnutý mágiou len okrajovo (Heal, Homeward a všelijaké praktické kúzla, ktoré využije aj hromotĺk). Tentoraz hrám ako mág, pričom sa snažím využívať všetky druhy mágie (miracles, sorcery aj pyromancy) a je to obrovská zábava. Ale poďme k hre. Neustále omieľané mantry o božskej obtiažnosti a motivačnej frustrácii ma už vážne nudia. Skúsený hráč v hre nebude zďaleka zomierať tak často, ako sa to všade uvádza. Kľúčom je prispôsobiť sa systému hry, taktizovať a najmä zapojiť MOZOG. V žiadnom prípade nepovažujem DS3 za vhodný vstup do série pre začiatočníka. Každá séria sa začína 1. dielom, takže pre začiatočníka bude najlepším vstupom práve jednotka (prípadne Demon's Souls). Hra má totiž hlboký príbeh a ten sa začína jednotkou. DS3 je vyváženým mixom predchádzajúcich dielov a Demon's Souls. Z každého má niečo a vyzerá to tak, že vychytal len to dobré. Striedanie "ľudskej" a "zombíckej" podoby je už tradíciou, má to veľký vplyv na herné mechaniky (najmä pre multiplayer). Na navodenie "ľudskej" podoby tentokrát slúžia Embery, uhlíky (analógia Humanity a Human Effigy), ktoré treba ako vždy šetriť na boje s bossmi. Ďalej tradičný Estus Flask, tentokrát aj modrý na manu, všelijaké podporné vecičky na jedenie a dočasné boostovanie postavy, či vybavenia, záplava zbraní, zbrojí, štítov, kúziel, prsteňov, kľúčov, skrátka je tu všetko, na čo je hráč zvyknutý, a všetky notorické predmety z predchádzajúcich dielov sa tu dajú nájsť tiež. Tvorcovia (opäť na čele s Miyazakim) teda šli na istotu, nevymýšľali nič nové tam, kde to nebolo treba, a nemenili veci, ktoré fungovali výborne. Za to im patrí chvála. Hra oproti predchodcom výrazne pokročila v grafickom spracovaní. Nie je to špička, ale vďaka tvorivosti a umeleckej nadanosti dizajnérov je hráč často ohromený malebnými scenériami a prepracovanosťou detailov prostredia. Oproti jednotke je to generačná zmena. Na hru podobného typu ideálny engine a efekty. Nie je to však o grafike a to je dobré. Kvôli DS3 rozhodne netreba kupovať celý nový PC (ja som dokúpil iba novú grafickú kartu, lebo mám asi 5 ročný PC). Na druhej strane sa autori vyhrali s pohybmi, motion capturingom, pretože každá zbraň má obsiahly moveset, ktorý hráč môže a nemusí využiť. A niekedy sú to skutočne šokujúce pohyby, ktoré hráč uvidí v akcii až pri PVP na súperoch. Skutočne lahôdka. Ako som už spomenul, recenzenti a povrchní hráči o DS hovoria ako o “hardcore rubačke”, ktorá je postavená na prehnanej obtiažnosti. Je to podľa mňa blud. Málokedy sa spomína prepracovaný príbeh (veď komu sa chce čítať dialógy v angličtine a popisy predmetov, ktoré ho vyskladajú ako mozaiku), multiplayer a covenanty (esenciálna zložka hry, ktorá jej dodáva extrémne výraznú znovuhrateľnosť), questy (nie sú ale zadané blbuvzdorným štýlom ako v iných RPG - “choď a zabi”) a ďalšie opomínané prvky, ktoré tvorcovia do hry implementovali, ale nechvália sa nimi, lebo dobré sa chváli samo. Nebudem ich tu rozoberať dopodrobna - kto sa do hry ponorí a venuje jej čas, bude odmenený úžasným svetom a takmer neobmedzenými možnosťami, ako precítiť jeho atmosféru a užiť si ho. Snáď len k multiplayeru: originálny koncept prelínajúcich sa svetov tu nie je samoúčelný. Napr. Lords of the Fallen, ktorý DS okopíroval, multiplayer vôbec neobsahuje a je to cítiť - z hry sa stáva vypelichané torzo, repetitívne utrpenie s predimenzovanými bossmi, ktorí sú obtiažni len preto, lebo majú jednoducho extrémne veľa HP. DS3 sa hrá výborne aj offline, ako single player, ale podľa mňa je to len 20% zážitku, pretože skutočnou šťavou je hra v partii. Mimochodom, ak človek využíva pomoc iných hráčov, obtiažnosť značne klesá, pričom zábava ide prudko hore. Chce to ale trochu snahy, nie povrchný prístup: stiahnem si crack, zapnem hru, pribehnem k prvému bossovi rambo štýlom, ten ma odstrelí na jednu ranu, takže vyhlásim, že hra je nehrateľný odpad a primitívna rubačka. Bossovia: v tomto aspekte trojka zaznamenala veľkolepý návrat k prvému dielu. Okrem humanoidných mutácií tu nájdeme aj všelijaké odporné kreatúry, veľké ako panelák, a tak to má byť. V tomto dvojka trochu zaostávala. Je dôležité podotknúť, že každý boss má svoje miesto v príbehu, najmä tí hlavní. Bližšie info o každej postave z hry sa dá nájsť na wiki. Pozor! Dark Souls Wiki nie je návod na hru! Kto chce, nájde si tam len tie informácie, ktoré mu hru obohatia a doplnia, avšak nepokazia ju spoilermi, či návodmi. Jej použitie je čisto dobrovoľné. Stručne k obsahu hry: hráč sa snaží poraziť 4 lordov a dosadiť ich na tróny vo Firelink Shrine, na to dostane možnosť preniknúť k finálnemu bossovi a tak dokončiť hru. Nie je však koniec ako koniec - môžete ostať vo svete, ktorý ste práve dobyli a preskúmavať ho ďalej, alebo začať NG+, teda odznova celú hru, pričom hrdina vám zostane. RPG systém a levelovanie sa v podstate nezmenilo. Hráč zbiera duše padlých protivníkov, za ktoré nakupuje všetok tovar v hre, ale tiež leveluje. Najvyšší možný level je prakticky neobmedzený, avšak každá ďalšia úroveň vyžaduje viac a viac duší. Opäť platí, že omnoho výraznejší vplyv na “silu” postavy má výbava - jej upgrade je kľúčový pre postup a výrazne uľahčuje hru, najmä v začiatkoch. Nájsť zbraň je jedna vec, treba ju však vedieť používať a upgradovať na najvyšší možný level. Čo sa týka level designu a sveta, tretí diel série je značne maximalistický - úrovne sú obrovské a pompézne, takže v nich môžete bojovať aj s obrovskými drakmi. Úchvatné výhľady na krajinu sú samozrejmosťou. Hru v poslednom roku doplnili 2 DLC: Ashes of Ariandel a The Ringed City. Platí pre ne všetko to, čo som uviedol vyššie, dopĺňajú však nové zbrane, zbroje, vybavenie, protivníkov a samozrejme aj niekoľko nových bossov. Chuťovka, ako má byť, avšak tentokrát už s vážne vysokou obtiažnosťou. Hra neodporúča navštíviť ich skôr, ako je hráč aspon na leveli 100. A je to pravda, môj bojovník s levelom cca 120 sa tam vážne zapotil. Veľa vecí opäť rieši multiplayer, avšak kto hľadá výzvu a skutočnú frustráciu, môže skúsiť sólo. Prajem pevné nervy. Tvorcovia do hry implementovali PVP arénu, ktorá je dostupná, ak hráč vlastní aspoň jedno DLC. Prístup do arény je priamo z Firelink Shrine cez bonfire. Som z nej však trošku sklamaný, pretože pôsobí trochu prvoplánovo. Hráč sa prihlási a čaká, kým mu hra pridelí jedného, či viac protivníkov. Potom ich všetkých hodí do spoločnej lokácie a tam sa mlátia, kým nepomrú, bez straty dušičky. Myslím, že príťažlivejšie a organickejšie bola spracovaná aréna v jednotke, v DLC Artorias of the Abyss, prípadne v dvojke. Omnoho viac sa mi páči coop multiplayer priamo v hre, prípadne hráčmi zvolené “neoficiálne” PVP arény, napr. za bonfirom Pontiff Sulyvahn, kde sa organizujú “undergroundové” turnaje na život a na smrť s rizikom, ako sa patrí. Vyžadujú však určitú etiketu a fair play - pravidlá sú nepísané a majú sa chlapsky dodržiavať (napr. nie je dovolené použiť Estus flask - bojuje sa “kto z koho” na jeden pokus). Dark Souls 3 je viac než dôstojným nástupcom svojich predchodcov. Musí sa hrať srdcom, vyžaduje najmä koncentráciu a zmysel pre tvorivosť. Odmenou je neopakovateľná zábava a súboje, ktoré ostávajú v pamäti. Pre fanúšika série nutná povinnosť, začiatočníkom odporúčam - ako som už povedal na začiatku - začať jednotkou, ako sa sluší a patrí, nenechať sa odradiť a pristupovať k hre svedomite. Je to epos na niekoľko rokov hrania. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 10/10

  • What Remains of Edith Finch je hodně zvláštní hra. Asi nejlepší pojmenování je walking simulátor s obrovským důrazem na děj. Příchod k domu, kolem kterého se vše odehrává, naplňuje přesně to, co bysme od walking simulátoru očekávali. Totéž probíhá i v samotném domě, dokud se hráči nepodaří najít zámek pro vlastněný klíč. Pak se začíná odvíjet tragický příběh rodiny Finchových, který je podáván vyprávěním jednoho z posledních rodinných členů - Edith.Ve třinácti různých příbězích jsou popsány tragédie jednotlivých členů rodiny. Každý z těchto příběhů je různě dlouhý a každý je úplně jinak pojatý. Tím se tvůrcům podařilo vytvořit určitou variabilitu, takže dokáží hráče udržet u obrazovky, i když ten vpodstatě jen sleduje, co se na obrazovce děje (případně někam popojde či udělá drobnou akci). Po dvou hodinách je však konec...Celkově je tato hra jedním z nejlepších walking simulátorů poslední doby, správně namixovaná ponurým příběhem. Jen je trochu krátká (některé osudy postav jsou hotové během pár minut) a občas by neškodilo, kdyby k vyprávění příběhu přibyla i nějaká herní část, kde by mohl hráč něco vykonat. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • Hry ze série Zelda mi nikdy moc nesedly. Je prostě proto, že jsem casual gamer a také nemám moc mozek na miliony hádanek. Breath of the Wild mě bavil tak prvních 20 hodin. Jasně, vadilo mi neustále rozbíjení zbraní, ale nic, co by se nedalo "přežít". Co jsem však už neskousl (a hru jsem díky tomu nedohrál do konce) byl fakt, že Link je prostě hrdina, kterého zabije všechno silnější na jednu ránu.  Ano, nejsem zas tak hloupý, abych si nesehnal lepší brnění (které jsem si maximálně vylepšil) a nenasbíral celkem 10 srdcí životů, ale i přes to všechno byla hra neskutečně frustrující. Na každého silnějšího bosse jsem musel mít opravdu hodně zásob. Čas, čas, čas. Nebylo pro mě lehké hru po 35 hodinách opustit nedohranou, ale nešlo to. Není to pro mě. Je to hra, do které musíte investovat okolo 100 hodin a to já prostě nejsem ochoten podstoupit. Moje chyba, nikoli hry, ta je skvělá. Pro mě osobně však 8/10. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • Little Nightmares by chtěly vyprávět příběh malého holčičího skřítka, který fantasticky zvrácenou říší nelidských oblud utíká za svobodou. Nebo pomstou. Možná. A cestou se taky možná v duchu Nietzscheho výroku o monstrech a propasti sám někam vyvine. Píšu „chtěly“, protože kde je vypravěč, tam musí existovat i ochotný posluchač. Ochota naslouchat ale v tomhle případě s každou další herní kapitolou mizí jako pára nad hrncem, až v ní nezbude ani kapka zájmu o skřítkův osud. Posluchač se totiž obvykle špatně soustředí, když mu vypravěč příběh koření okopáváním kotníků, házením klacků pod nohy a mlácením pánví po hlavě. Byť jen metaforicky. Od prvního probuzení v drsném zátiší s čemodánem je jasné, že výtvarně půjde o jedinečnou jízdu. Pouť gigantickým komplexem skrytým za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je vyšperkovaná množstvím vizuálně úžasných nápadů. Chodby, sklady, ložnice, knihovny, kuchyně, jídelny i ty ventilační roury, kterými skřítek / holčička uniká nástrahám pronásledovatelů, jsou plné předmětů, kterými můžete a budete manipulovat. Otvíráte a zavíráte dveře, šplháte po šuplících příborníků a komod, házíte kolem sebe hračky a houpete se na uzeninách visících ze stropu. Vypadá to báječně. A právě v téhle větě je kámen úrazu – vypadá to báječně. Hru si totiž mnohem spíš užijete, pokud se podíváte na nějaké pěkné video, česky walkthrough, než když interaktivně zapojíte vlastní packy. Nejen, že mechaniky jsou zoufale stereotypní a neinvenční, ale hlavně se to příšerně ovládá. Bez legrace – hra obsahuje pár úseků, které mají potenciál dosáhnout úplné špičky vaší herní frustrace, ať už leží kdekoliv. Víte přesně, co máte dělat, víte přesně, jak to máte udělat, ale protože máte zlámané všechny herní ruce a nohy, máte smůlu. Na vině je jak samotné ovládání, kdy místo logické a jinde běžné kontextuální akce musíte všechno poctivě namačkat, tak i kamera, která občas neumožňuje dobrý odhad perspektivy a je silně matoucí při pohybu širokým plánem. Nešvenkuje pevně s vaším avatarem, ale sem tam volně pluje prostorem ponechávajíc na vašem úsudku, zda šipka doprava bude zrovna v tomhle případě znamenat kýžený pohyb po nebezpečně úzkém trámu, nebo vás pošle plavmým skokem do propasti. K tomu se neustále zasekáváte za každou viditelnou i neviditelnou překážku s bonusem příslušné zdržující animace zdarma, takže i rutinní prchání před pronásledovateli se nese v duchu titulu „malá noční můra“. Palec nahoru za obsah ladící s názvem! Popsané problémy jsou ve skutečnosti tím jediným, co určuje obtížnost. Plošinovkové srdce hry s méně kostrbatým prstokladem by bylo až dětsky primitivní a logické puzzly už nemohou být prostší. Dokážete si vybavit onen uspokojující pocit, kdy po usilovném přemýšlení přijdete věci na kloub a všechny indicie hádanky do sebe rázem ladně zapadnou? Tak si ho uchovejte ve vzpomínkách, Little Nightmares vám ho nenabídne. Kdyby ovládání fungovalo tak, jak se u dopilované hry sluší a patří, tak byste pět krátkých lineárních kapitol prosvištěli možná už za dvě hodiny. A to prý jsou na konzolích ještě ke všemu extrémně dlouhé nahrávací časy, takže za každou chybu pykáte mnohem krvavěji. Hra tedy pořádně nefunguje jako plošinovka, nefunguje jako logické puzzle, nefunguje ani jako adventura. Co zbývá? Ano, horor. Little Nightmares navzdory názvu nefungují ani jako horor a tím se kruhem dostáváme na začátek. Po pátém opakování stejné pasáže totiž nemáte hrůzu z toho, co se děje na obrazovce, ale maximálně z toho, že to celé budete muset absolvovat po šesté. Autory budovaná empatie je v prachu, nejkrutější herní fatality vám přijdou až příliš mírné, roztomilou postavičku byste raději vlastnoručně s gustem rdousili na pokračování. Verdikt Obrovská škoda. Taková nádhera, a přitom se za ní skrývá tak hloupá hra. Little Nightmares jsou rozpůlené jako den a noc. Kouzelný, tajemný a fascinující svět někde na hranicích imaginace Tima Burtona a Jana Švankmajera je zaplněný tím nejhorším obsahem, co lze vymyslet. Jediné, co stojí za pozornost, je umělecká stránka.   + obraz a zvuk   - špatné ovládání - neinvenční mechaniky - herní nuda a šeď celá recenze

    Hodnocení čtenáře 5/10

  • Na hře Mata Hari se podíleli adventurní bardi Hal Barwood a Noah Falstein, i proto hráče překvapí, jak i takovíto velikáni dokáží udělat přešlapy. Špiónské prostředí točící se kolem slavné tanečnice a špionky Mata Hari slibuje spoustu zajímavých možností. Obzvláště, když se tvůrci rozhodli děj zasadit do řady evropských měst. I s vizuální stránkou si dali záležet a hra vypadá staticky i v běhu velice dobře.Přesto to jako celek nefunguje. A právě hlavní designéři a scénáristé na tom mají největší vliv. A to, co mohlo být předností, je nakonec největším utrpením. Jednou ze základních chyb je nepříliš pohodlné ovládání, kdy hráč musí i při rozhovorech nejprve kliknout na téma a teprve pak na osobu, se kterou se chce bavit (i když se v tu chvíli vlastně baví jen s jedinou postavou a jinam ani kliknout nejde).Druhá vada, a bohužel mnohem zásadnějí, se týká samotné herní náplně, konkrétně meziher. Pokud nepočítám míchání chemikálií, tak jsou vlastně tři základní. Tou nejméně otravnou je shánění "zvláštních pohybů" ve světě, kterými se Mata Hari dokáže inspirovat k novým prvkům v tanci, jinak ji majitel šantánu nové představení nepovolí. Samotné tančení je druhou mezihrou, kdy postava tančí, do čtyř kruhů dojíždí zleva a zprava noty a hráč je musí v tom kruhu trefit. Nejčastějším a bohužel i nejotravnějším prvkem je cestování vlakem. Sympatická mezihra, kdy hráč volí při cestování z bodu A do bodu B nejvhodnější cestu tak, aby jej nechytil žádný špion, by ve hře stačila tak dvakrát či třikrát. Když ale hráč musí cestovat asi třicetkrát, to už je na pováženou.Sice je v pozdějších fázích možné tyto pasáže přeskakovat, ale i tak to ubíjí celkový dojem ze hry. Těmto mezihrám je totiž podřízena celá hra a spousta věcí je na ně násilně navázána. A tak se s řadou postav dá seznámit či potkat jen na speciálních představeních, jediný funkční telefon na celém světě existuje jen v Berlíně, umístění jedné továrny je potřeba zaletět potvrdit do Paříže, i když dávno vím, kde přesně bude.Je to veliká škoda, tahle hra měla veliký potenciál a ze začátku byla i zábávná. S pokračujícím se příběhem se spirála roztáčí více a více ke dnu. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 6/10

  • Jasně, můžu zde psát o divném jízdním modelu kočárů a stěžovat si na jednoduchou zápletku. Víte co? Já to neudělám. Pro mě je důležité se u hry bavit a u Syndicate jsem se královsky bavil po 18 hodin. Hlavní hrdinové i záporák jsou prostě skvělí. Děj je svižný, má tempo a odsejpá. Vedlejší mise jsou klasicky monotónní, ale na to už jsem si zvykl.  Ve výsledku je Syndicate po geniální dvojce a Brotherhoodu asi nejlepší díl série. Díky této hře si zahraji i další díl, který to bude mít dost těžké. Laťka zábavy je po tomto díle proklatě vysoko. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • Mám hodně rád stealth hry. Jde o jeden z nejvynalézavějších žánrů, který odměňuje hráčovu inteligenci a jeho zástupci často stojí za posouváním hranic umělé inteligence, grafiky a level designu napříč celým médiem videoher. Osudy herních stealth sérií ale bohužel nebývají nejšťastnější. V podstatě je jen otázkou času, než je i sebekomplexnější značka přetvořena ho nesourodé akční slátaniny, která se inspiruje u jednoduchých stříleček a "filmových" her ve snaze dosáhnout podobného finančního úspěchu. Po příšernosti s názvem Splinter Cell: Conviction, která potopila jednu z nejlepších sérií Ubisoftu, bylo nejspíš jen otázkou času, než přijde na řadu i náš plešatý sympaťák. A po 6 let dlouhém čekání na nástupce téměř dokonalého Blood Money jsme se opravdu dočkali. Absolution totiž přejímá téměř všechny prvky, které zničily jeho tříokého bratránka. Předem můžete zapomenout na pečlivý průzkum mapy a výběr výzbroje před misí. Absolution je daleko lineárnější, než všechny předchozí díly. Rozloha levelů je v lepším případě třetinová oproti Silent Assassin a Blood Money. Nejvíc je linearita vidět v designu misí, které jsou často rozděleny do několika izolovaných částí. Hra se tak zbavuje jednoho z nejdůležitějších prvků předchozích dílů, jednotných otevřených prostředí, a místo toho zjednodušuje level design a snižuje požadavky na hráčův důvtip. Vůbec už se nemusíte bát špatně skrytých těl nebo hromady postřílených mrtvol. Po vchodu do další části levelu na ně můžete zapomenout stejně rychle, jako hra samotná.Vývojáři se zkrátka rozhodli základní prvky série podřídit příběhu. A jaký příběh to je. Agent 47 se z chladného, osamělého zabijáka změní ve starostlivého strejdu v zápletce, která nápadně připomíná jak Conviction, tak o několik let starší filmovou adaptaci Hitmana. Vyprávění příběhu pomocí prostředí a situací ve hře bylo z velké části nahrazeno častými cutscénami. Postupně potkáte řadu postav, které se pohybují na stupnici mezi "neskutečně otravný" a "jestli ještě jednou otevřeš chlebárnu, upálím tě zaživa". Všechny mají totiž potřebu neustále dávat najevo svou existenci těmi nejotravnějšími kecy a nejstupidnějšími charakterovými znaky. To, že je postava hlučná a nápadná, ještě neznamená, že je zajímavá a dobře napsaná. To platí dvojnásob u hlavního záporáka, který se zřejmě snaží svou demencí a neschopností zlomit světový rekord.Dalším úžasným přídavkem, který dnes nemůže chybět v žádné "stealth" hře, je Instinct Mode, který vám dovolí po určitý čas vidět skrz zdi a zviditelní důležité předměty a postavy. Nejen, že existence této pomůcky není nikdy vysvětlena, narozdíl od Deus Ex, Splinter Cell a Assassin's Creed, ale navíc funguje jako velice trapné obejití analýzy okolí, která byla jednou z klíčových složek série. Instinct Mode sice můžete vypnout, ale to víc problémů vytvoří, než vyřeší, protože design hry s jeho využitím počítá. Místo jednoduché pomůcky pro nové hráče jde o jeden ze základních prvků hratelnosti, a kvůli nedostatku vodítek v prostředí samotném bez něj můžete nejednou zabloudit. Absolution z Conviction přebírá i systém Mark & Execute, zjednodušující odpornost, která v jakékoliv stealth hře nemá co dělat. Tuto funkci jste naštestí nuceni použít jen jednou za celou hru.Popsané problémy by samy o sobě mohly z Absolution udělat pokračování hodné spíše rychlého zapomnění, ale IO se to rozhodli završit totálním rozbitím celého stealth systému. V záplavě stealth her o dřepění v tmavých koutech se Hitman vždy vyznačoval využitím převleků a skrýváním přímo před očima nepřátel. Absolution převleky stále technicky má, ale jejich funkčnost je natolik omezená, že většinu hry strávíte schováváním za zdmi a překážkami. Nepřátelé vás dokážou i z velké dálky snadno odhalit, a to i pokud máte masku nebo kostým zakrývající celé tělo. S logikou si vývojáři opravdu starost nedělali. Jediný způsob, jak projít kolem nepřátel bez okamžitého odhalení, je speciální použití Instinct Modu pro dočasné skrytí identity. Většinu hry tak musíte hrát jako velice zjednodušenou verzi Splinter Cellu, skrývat se za každým rohem a co nejvíce se vyhýbat pohledům postav, i když tím vaše chování na pohled působí daleko nápadněji.Hru si pořád můžete užít, ale jen jako střílečku. Vystřílení celého levelu je totiž často tím nejzábavnějším způsobem hraní. Hra to zdánlivě i očekávala, protože obsahuje velké množství střelných zbraní nevhodných pro tradiční plnění misí a akční průchod způsobuje nejmíň otravných restartů. Z dosavadního textu se asi může zdát, že je hra kvůli spoustě změn jednodušší, ale to není úplně pravda. Zjednodušení level designu a mechanik ve spojení s nevhodným stealth systémem se totiž negativně podepsalo i na obtížnosti. Problém je v tom, že obtížnost hry nevychází z komplexních levelů, důrazu na trpělivost a kvalitní AI, tak jako ve zbytku série, ale ze špatného a protikladného designu hratelnosti, jejíž jednotlivé části se často navzájem vyrušují.Nenechte se zlákat krásným technickým zpracováním a povrchními podobnostmi se staršími díly. Hitman Absolution je od základu chybná a rozbitá hra. Její tvůrci se snažili na klasickou hratelnost naroubovat populární prvky, aniž by si uvědomili, jak jsou se základy celé série protichůdné. A tak vznikla hra, která se nedokáže přiblížit kvalitám a stylu svých předchůdců, ale zároveň nemá dost odvahy jít vlastní cestou. Nejhorší na tom však je, že se zoufale snaží kopírovat titul, který už jednu sérii zničil. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 5/10

  • Underrail je hra, která už na Games.cz oficiální recenzi má, ale jelikož s ní nesouhlasím (a dle diskuze nejsem sám), tak bych rád poskytnul i druhou stranu mince. Jsem člověk, který miluje RPGčka (Baldur’s Gate, Arcanum, Fallouty – sbíjejte kříže, baví mě ale i 3 a New Vegas J), a Underrail  se mi trefil do vkusu - je to totiž pekelně dobrá hra. Klidně budu za hipsterského retrofila (ačkoliv zkusím zdůvodnit, proč tomu tak v tomto případě není), a řeknu, že mě Underrail baví a naplňuje podstatně víc než poměrně dost oblíbené „retro-like“ hry Pillars of Eternity, či Tyranny – hry, které mě docela bavily, dost na to, abych je dohrál, ale zůstal po nich pocit prázdnoty, že to prostě není ono, a že to "starých klasik" nedosahuje. To u Underrail není – od začátku do konce to byl zážitek hodný klasiky nové, čímž se řadí po bok třeba Divinity: Original Sin, či možná Inquisitora, což jsou taky hry, co se také v něčem inspirují v historii, ale přinášení něco zásadního a nového navíc; nejsou to jenom „retro RPG“. O co tedy jde? Underrail je postapokalyptické RPGčko viděné shora, poměrně často označované jako duchovní nástupce původních dvou Falloutů (na čemž něco je, ale není to Fallout 3 lite). Odehrává se především v chodbách metra a přilehlých jeskyních, čímž podporuje hutnou a stísněnou atmosféru. Budete se pohybovat servisními koridory, studenými technicistními místnostmi, či mezi černými kameny, bavit se se zelenkavými kyborgy, či špinavými pankáči. Ve světě funguje mnoho zájmových skupin a organizací (trošičku jako v Metru od Glukhovského) prostě klasika poctivá postapokalypsa. Underrail nemá sexy grafiku. Je jednoduchá, funkční, a aspoň na mne atmosféru přenášela dobře, ale kochat se výhledy do krajiny úplně nebudete. Ve hře není dabing. Taky jsem s tím neměl moc problém. Dialogy a popisy jsou napsané dobře. Tak, doufám, že po filtru ještě zbyli nějací čtenáři. Po vytvoření postavy (atributy + skilly + featy) si projdete krátký, ale dostačující tutorial, a pak hurá na první quest (vaše postava byla přijata jako nový člen metro stanice a šéf stanice chce výpomoc s několika úkoly). Postupně odkrýváte větší a větší části světa, další tunely, stanice, smetiště, atd. (i přes poměrně jednoduchou grafiku nepůsobí stereotypně a různá místa opravdu mají jasně jinou atmosféru). Pro mne osobně je akorát vyvážený poměr questů hlavní linie a questů vedlejších, což znamená, že vás hlavní příběh nesvazuje, ale na druhou stranu nenastává „Skyrimovský“ stav, kdy v pohodě vesničanovi nalovíte 10 medvědů pro lovce, a pak přenesete dýku z vesnice do vesnice, protože zkáza světa počká. Velká výhoda hry je, že problémy lze typicky řešit mnoha způsoby a je několik typů postav, které mohou být velmi úspěšné, např. pán (či paní) v těžké zbroji s palicí, pán/paní s puškou, psionik (něco jako kouzelník), či postava, kterou jsem hrál já, což byl plížící se lovco-sniper s kuší, který si navíc vypomáhal pastmi. Boje ve hře totiž nejsou žádná brnkačka, většinou jste sami proti více protivníkům, a možnost jich pár chytit do pasti, či je vyhodit do vzduchu minou, je tak velmi vítaná. A plížení (stealth) se zase výborně hodí k průzkumu situace (kudy protivníci chodí, kolik jich je, a jak jsou rozmístěni). Hra obsahuje obrovské množství ventilačních šachet, kterými můžete procházet a chytře je využít k obejití nebezpečných bojů. Kombinace plížení, kladení pastí, vyhýbání se nebezpečným hnízdům a podobně mi tak docela připomněla Commandos. Na co ale musím upozornit je, že můj jinak velmi oblíbený build postavy, která se umí ze všeho vykecat a problémům se hlavně umí šikovně vyhnout, tu prostě nefunguje – řečnické dovednosti vám umožní z questů víc vytřískat, ale boji se nevyhnete. A tady přichází další vlastnost hry – z hlediska dovedností je trochu min/maxovací – úplně univerzální postavy tu místo nemají, protože jejich schopnost boje, craftingu, otevírání zámků, atd. atd. bude vždycky nedostačující. Musíte si tak vybrat „téma“, či „styl“ postavy, a poměrně pevně se ho držet. Na internetu se dá najít poměrně dost stížností hráčů na to, že jim o tom hra neřekla a že pak museli po 10 hodinách rozehrát hru znovu, na čemž něco je, protože až hraním samotným se dozvíte, jak různé schopnosti a vlastnosti fungují. Boje jsou ve hře důležité a zábavně provedené – máte akční body za které se můžete pohybovat, házet granáty, střílet, sekat, loupit, pálit, znási…. No, u sekání to končí. Různé zbraně mají přirozeně různé ceny akcí. Léčení a používání speciálních akcí můžete provázet libovolněkrát, dokud máte dost potřebných předmětů, ale každá akce má určitý cooldown, takže se například nemůžete léčit pětkrát za kolo. Boj je tak něco, na co je důležité se dobře připravit, protože Underrail ani zdaleka nefunguje tak, že když se do nějaké lokace dostanete v rámci příběhového questu, tak už ji zvládnete levou zadní – i s funkční postavou je to výzva a vyžaduje to chytré použití prostředí. Možná trochu paradoxně mi přijde dobrý design map, které jsou směs „plných“ (quest/truhla s odměnou/speciální součástka do craftění), ale i prázdných (tunely, kde nic moc není), přičemž na začátku prozkoumávání nevíte, do které varianty jdete. Při hraní Underrail jsem si uvědomil, jak je důležité mít v takové hře i místa, kde nic moc není – protože až s jejich pomocí pak oceníte úspěšnost průzkumu, na jehož konci něco je, když třeba v spleti tunelů objevíte místo, které předtím lovci pokladů neobjevili. Je to třeba v obrovském kontrastu s Divinity: OS (zde pro srovnání, ne kritiku), kdy každá jeskyně má příslušný quest a pokud máte někde v lese dvacetimetrovou slepou uličku, tak můžete vzít jed na to, že na jejím konci je zakopaný tajný poklad; obsah je tam zkrátka maximálně nahuštěný a na odměnu za snahu si zvyknete, protože přijde úplně vždycky. No, nicméně, když jsem začal odstavec o mapě… Underrail mapu nemá, což by člověk úplně nečekal. To ale není totální průšvih, spíš dvojsečná vlastnost. Negativum je, že by se někdy fakt hodila – svět je rozlehlý, a buď si musíte napojení map na sebe pamatovat, nebo zakreslit. Pozitivum je, že na vás daleko lépe doléhá velikost světa; není tu dnes tak obvyklá Retardiniho šipečka k následujícímu questu a velký žlutý křížek na mapě, kdybyste náhodou nevěděli, kam jít. Tady vám prostě postava řekne „jdi na sever, na druhé křižovatce doleva, a až uvidíš servisní tunel, tak tam to je“. A jdete. Musíte přemýšlet, jestli jdete správně – a přitom vás stále pokoušejí přechody do jiných map/jeskyní/dungeonů, a otázka, co je za nimi? Čeká tam na vás poklad, nebo smrt v pařátech nebezpečných mutantů?  Absence mapy nakonec i docela funkčně podporuje pocit, že jste tak trochu ztraceni v obrovské neznámé spleti chodeb, což není nutně něco, co by nové hry uměly až tak dobře předat (třeba Inquisitor taky obsahoval ty zatracené Ďáblovy jeskyně, TNT na ně, ale ty byly relativně lineární a s mapou jste se vůbec neztráceli; pocit zoufalství tak plynul spíš z opotřebení zbraní a nedostatku lahviček). Které další věci ve hře mě zaujaly? Třeba crafting, který je velmi smysluplný, vyrábět věci můžete ze spousty součástek, a výroba má smysl, protože se tak dostanete k lepšímu vybavení, než byste sehnali u obchodníků, či k obyčejnému vybavení levněji. Zajímavá vlastnost obchodníků je, že mají zájem o určitý počet věcí různých typů (např. 3 zbraně, 2 granáty, 4 součástky zbraní, neomezeně nábojů), a víc vzít nechtějí (do doby než se resetují, což se děje co několik hodin). To docela rozumně modeluje poptávku, a člověk si uvědomí, že je fakt trochu divné, když v nějaké hře vykosíte armádu goblinů a vesnický kovář od vás pak spokojeně nakoupí 30 krátkých mečů, 25 kožených zbrojí, 20 pukléřů a 30 kožených bot… co by s nimi proboha dělal? Underrail není hra úplně snadná. Ptám se – není to tak správně? Pocit po dohrání např. Inquisitora byl „uff, fakt jsem to zvládnul“, zatímco u mnoha jiných nových her, které vás vedou za questovou šipečkou to je spíš „pěkná hra, pěkný příběh, a tam pocity končí“, a až moc zřejmé je, jak je hra připravená na to, aby ji každý dohrál. Není to nakonec atraktivnější, dohrát komplexní hru, kdy vidíte, jak jde udělat chyby, které vám dohrání ztíží, či znemožní? Chápu, že naprostý „casuál“ (divný výraz, vždycky si představím kasuára) si prostě chce projít hezky vybarvený svět, který hrdinně zachrání, ale já se za hardcore hráče úplně nepovažuju a vysloveně frustrující hry rád nemám, a přesto mi u takových „casual“ her něco chybí… asi pocit, že se to musí trochu „umět“ hrát, a že stojí za to o tom přemýšlet. Přes své nadšení z Underrailu a zážitku, který zprostředkuje, musím uznat, že není pro všechny (trošičku jako Grimrock – někdo se už taky ke krokování vracet nechce). Z tohoto hlediska pak vlastně není až tak špatná recenze na games.cz. Přijde mi povrchní, nepropracovaná, tak trochu s podklady „ze zadní strany krabice“ (včetně toho, že hra žádnou krabici nemá :)); mám dojem, že autor byl nespokojený s džípem, protože ho hodnotil jako Formuli 1. Ale respektuju, že podobný názor jako recenzent bude mít spousta hráčů, snad až na tzv. „příšerný interface“, to mi přijde naprostý nesmysl, interface je bez problémů. Hodnocení 6/10 se tak dá brát za „v průměru reprezentativní“, ale není to průměrností hry, ale tím, že část lidí by hodnotila 9-10/10, zatímco další část lidí hru vůbec nepřijme; je to tak případ, kdy průměr o datech moc nevypovídá. Underrail si očividně publikum našla. Hodnocení na GOGu je 4.5/5 a i na Metacriticu je značný počet velice vysokých hodnocení.  Diskuze pod onou recenzí taky mluví sama za sebe. Zkusil jsem tu nastínit výhody, nevýhody, či vyberte-si-jestli-to-je-výhoda hry, ale rozhodnutí zda rozehrát je na vás. Za mě osobně – Arnoštek a Underrail jsou prostě boží.       celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • Hollow Knight

    Hra: Hollow Knight Windows
    19. 4. 2017 v 23:23 - Autor: hollowknight 0

    Hrám to a je to skvelá hra, zaslúžila by si väčšiu pozornosť. Autori sa inšpirovali Dark Souls sériou, hlavne skúmaním sveta a rozprávaním príbehu cez prostredie a postavy na ktoré v hre natrafíte. Hudobný sprievod atmosféru hry umocňuje ešte viac. Ak vás bavil Dark Souls aj Ori and the Blind Forrest, tak toto si určite nenechajte újsť :) celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • MoonFall

    Hra: Moonfall Windows
    17. 4. 2017 v 19:59 - Autor: XXDarthVaderXX 0

    Po delší době, s tradičně nasranou náladou a s chutí něco sejmout, jak Vilém Tel jablko ze zajatcovo nebohé hlavy jsem si koupil Moonfall. Kdo mě zná, ví jaká jsem držka(zdravím Aleše) a tak při pohledu na obrázky, slovu slovenská a tak nějak se na to má, v dnešních dnech docela naštvaná nálada chystala. Kdo se podívá na recenze na Steamu(pokud to člověk netrollí, tak si u většiny z nich snad jedině odplivnout). Jsem očekával a stále mohu, že ta hra bude blbá, ale po více než 10 hodinách je tu několik ale. Co by člověk očekával od studia, které má pár lidí a samotná instalace trvá asi tak tři minuty? Neočekával by nic, protože v dnešní době je tu hromada ptákovin, které si hrají na nějaké to retro a ohání se tím či oním desetiletím. Jasně, hry třeba v devadesátkách byly super a některé vypadaly třeba velice dobře(Myth I, II), kdo to často haprovalo s nezbednou kamerou a celkové to bylo fajn, ale z dnešního pohledu byly některé tituly prostě blbé. Některé hry si člověk pamatuje a nebylo to díky příběhu či jak to u většiny her nazvat, ale díky hratelnosti, protože, kdo věděl o čem je třeba Doom? Prakticky nikdo, asi jen to, že máte panďuláka v zeleném oblečku, IDDQD, IDFKA, IDCLIP, rozžhavenej rotačák a když nebyla bílá očka, tak vás častěji odpravil raketomet, než váš nepřítel, protože dveře se zrovna zavřeli ve chvíli, kdy jste vystřelili. Komu se to nestávalo, tak kecá. Podobný pocit máte i u MoonFall, kde je příběh a není tak hloupej jak u Dooma, tedy naproti němu je to story na Pulitzerovu cenu, ale stále se to dá považovat za něco, co není tak špatné, když se podívám kolem co konkurence přináší a bere se to tak vážně, přitom je to u těch her prostě tak laciné, že příběh neřešíte při dalším rozhovoru a už to jen odkliknete a jdete dál. Tady máte příběh o dobru a zlu, tedy spíše o zlu a vaší postavě, která se místo armády vydá všem zlořádům nakopat zadnice a tím se vám postupně odkrývá příběh a to jak pomocí tabulek, kdy je vám zadán úkol, tak díky rozesetým dopisům na mapě. Nic z toho však nemusíte řešit, protože když nechcete, můžete prostě kolem sebe rubat hlava, nehlava. Golden Axe, nebudu to nikomu brát, ale je tam možná vidět jistá sympatie k této hře od tvůrců a nemalá, ale kdo si Golden Axe už krom nás postarších pamatuje? Ano, nikdo a proto jsou tu retro pořady, které nám je třeba připomenou či představí, ale srovnávání bych vynechal. MoonFall je čistokrevná rubanice, kde řešíte jednoduché puzzly, pohybujete se to čtyř stran a celé je to ve 2D, tak že pokud vám chybí ty chvíle, kdy jste na konci obrazovky a už pomalu nevidíte na svou postavu, tak jste asi tak nějak v obraze. Ze začátku a to může hodně lidí odradit, působí samotné ovládání dost neohrabaně a nebál bych se doporučit ovladač, protože na klávesnici je to celkem peklo a zvláště, ve chvílích, kdy máte ten typ "úsporné" klávesnice, která má namačkaná tlačítka co nejvíc k sobě a menší odchylka ruky způsobí nejedno překliknutí, tak tady si můžete být jisti, že budete umírat, hodně umírat, protože častý rozdíl mezi tím, jestli natáhnete papuče nebo ne bude v mnoha chvílích záviset na tom, jestli stihnete kliknout na lektvar zdraví či nikoliv. Hra vám nedá nic zadarmo a už na standardní obtížnost je těžká a pokud plánujete, že si vezmete to super brnění co vám vypadlo před chvíli v truhle, tak na to rychle zapomeňte, protože krom úkolových předmětů se vše generuje náhodně, tak že vám na tom samém místě může vypadnout úplná cetka. Ukládání? Nakupování lektvarů během mise či podobné radosti, které vás třeba u Diabla uchránily od toho, abyste nenatáhly bačkory? Smůla dámy a pánové. Jediná možnost je správně zkombinovat kouzla a vaše údery, protože buď můžete ty blbce vyřídit na jednu, dvě rány nebo je pižlat do skonání věků. Vašim nepřítelem číslo jedna nebude ani tak potvora s mečem a jiným železem, ale to ostatní, co po vás střílí a hází. Zvláště ty granáty a různě upravené šípy či šipky vás dokáží řádně potrápit a v pozdější fázi hry vám ani ten štít nepomůže, protože když do vás tluče horda dobráků, která vám ubírá životy, tak prostě máchnout musíte a když vás ten zlořád co střílí zasáhne, tak to bolí. Po grafické stránce jde o čistokrevnou 2D a musím uznat, že je na co se koukat, protože ač se to nemusí zdát, tak to nepůsobí retro, ale nově a po technické stránce mohu hru s klidným srdcem doporučit. Ne vážně, ono to vypadá vážně dobře a kdo překoná ty počáteční neduhy s ovládáním na PC, tak bude mile překvapen, protože já byl a hra mě stále nepřestává bavit. Klady: Stylová grafika, hratelnost, obtížnost, nenarazil jsem na bug a jeho kamarády, nekoná se typicky hloupý, středoevropský dabing a místo toho jsou raději texty Zápory: Nevychytané ovládání na klávesnici, pro někoho může být po čase stereotypní Za deset Euro a teď ani to ne, mohu hru vřele doporučit, jasně není to hra na stovky hodin, ale zabaví a pokud překonáte počáteční obtíže, dostanete v celku trvanlivý titul za pár korun. Hra však nepůsobí lacině a jiní autoři by se mohli poučit, že i bez hromady peněz se dá vytvořit líbivá, zábavná hra, která nemusí působit jak z pravěku, ale jako něco, co se nestydí za rok svého vydání. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 7/10

  • Celkem jsem se bál vyměnit s kámošem mojí Andromedu (zklamání) za Horizon Zero Dawn, ale bože, jak já jsem za to teď rád. Je to (pokud nepočítáme Fallout) první hra s otevřeným světem, která mě naprosto dostala. Na hře mě bavilo všechno! Dokonce jsem se sám přistihl, že lovím ryby jen tak... Tohle je vážně "must-buy" hra pro každého majitele ps4. Jen pozor, je příšeně návyková. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • Nezalekl jsem se haterů a hru jsem si zakoupil. Po cca 50h hry jsem v 1/2 a hra je naprosto super. Po grafické stránce je hra pěkná, hlavně planety. + soubojové systémy + super atmosféra, pěkné ingame videa + délka hry + příběh + vývoj postavy, build stromy + velký arsenál zbraní atd... působí to trochu nepřehledně ale každý s IQ nad 75 pochopí velice ryhle - nelíbí se mi zpracování lítání po soustavě, zbytečně zdlouhavá ale už to opravili patchem.   Hrál jsem všechny díly Mass Effect a tenhle mě baví nejvíce. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 10/10

  • Sledujte tok mých myšlenek...  Utratil jsem 40 euro za dobrodružství... získal jsem pár legendarních karet do hry... nakoupil jsem si za goldy další balíčky... vyšlo nový rozšírení... karty z dobrodružství se nedaj hrát... 40 euro v tahu.. a co udělá Blizzard.. tak aby ti to nebylo líto seberem ti ještě ragnarose... OK .. prej přijde kompenzace.... a přisla ... za 13 legendarek a dalších 100 karet z dobrodružství 2000 many... opravdu... 2000 ... tak si řikám, že za 40 euro je to jako plivnutí do tváře a facka... abych tohle ukončil po 2 letech hraní... mi nezbyla ani karta do hry.. a než někdo řekne můžes si je rozebrat.... ze 4 legendarek mi to da jednu ... kterou mě pak Blizzard zase nechá rezbrat ;) celá recenze

    Hodnocení čtenáře 1/10

  • Začněme pěkně od podlahy. Dragon Age: Origins je jedno z mála RPG, které se opravdu ničeho nebojí. Velkolepé bitvy, sex, filozofické otázky, banda neohrožených dobrodruhů to vše tu máme. Bioware, které je známé svými megalomanskými příběhy a dobře zpracovanými charaktery opět nezklamalo. Konečně nějaká originalita Jedna z prvních věcí, které hráče RPG zaskočí je propracovaný editor postav. Nejenže máte na výběr z několika ras, ale také i nepřeberné množství možností úprav postav, od tvaru nosu po úpravy plnovousu vašeho udatného reka (či tetování vnadné hrdinky), ale hlavně máte na výběr jeden ze šesti takzvaných „Pramenů“.  Prameny jsou v podstatě takové životopisy Vaší postavy převedené hezky do akce, čímž se Dragon Age vskutku liší od svých kolegů. Máte tedy na výběr ze šesti pramenů, ty se omezují  na vaší rasu a povolání. Můžete si vybrat z kombinací typu : Lidský šlechtic/mág, elfský lovec/žebrák nebo trpasličí lapka či následovník trůnu. Začátek jaký zvolíte lehce ovlivní váš budoucí průchod hrou. Díky zvolené rase, povolání a pramene na vás budou postavy ve světě, také patřičně reagovat. Jste chudý elfský sirotek? Pak čekejte v nemilosrdné zemi lidí Fereldenu, rasistické poznámky a urážky. Ke každé kombinaci bych mohl vyjmenovat příklady a různé situace, které se podle těchto podmínek liší. Zní to velice dobře, každopádně všechno není tak růžové jak se zdá. Ano na vaší postavu reagují ve světě jinak, ale většinou se jedná jen o pár vět k dobru v tom lepším případě pěkný úkol. Klasikou neurazíš Přejdeme ke statistikám a trochu toho rozboru RPG systému. Jak už to tak u RPG her bývá i zde je určitý „leveling system“, dle kterého se vaše postava rozvíjí. Máte základní vlastnosti, jako je síla, hbitost a další (mezi dělíte udělené body za vyšší level), načež následují  schopnosti typu otevírání zámků, taktika a tak dále. Kvalita umění těchto schopností tkví v rozpoložení bodů do základních vlastností jako je třeba síla, díky které můžete odemknout například lepší úroveň v zastrašování, což je jedna z mnoha schopností, které vaše postava může ovládat. Nakonec tu máme bojové „skilly“, ty se odvíjí od povolání a silně souvisí i s bojovým systémem hry. Ten je tu řešený stylem klasické akce alá Baldurs Gate. Tudíž máte postavy se schopnostmi, během boje můžete kdykoliv hru pozastavit, rozdat postavám příkazy a hledět jak vám ta řezničina (toto přirovnání nejde daleko od reality, jelikož souboje doplňují propracované animace útoků) jde hezky od ruky.  Bez klišé se to neobejde Bioware je známo svými klišé příběhy, ale zrovna u Dragon Age Vám to bude jedno. Ve zkratce patříte ke starodávnému, dnes již vymírajícímu řádu Šedých Strážců. Tito bojovníci zasvětili své životy boji proti takzvaným zplozencům, kteří obývají podzemní štoly pod zemí světa Thedasu, kde si krácejí volné chvíle bojem proti trpaslíkům a takovým tím celkovým mařením života, tak jak ho známe. Občas se tyto nevzhledné potvory vynoří ve  velkém na povrch zemský a pod vedením „Arcidémona“ roznášejí utrpení do všech koutů světa. Příběh je opravdu poutavý, sice né originální, klasickému postupu, hrdina který vše zachrání a sjednotí zemi proti zlu, se v této hře nevyhneme, ale je to zde podánou takovou formou, že na příběh jen tak nezapomenete a budete vzpomínat na zvraty v ději se slzami v očích. Postup dějem probíhá tak, že se svojí družinou posunujete po menších uzavřených lokací a plníte klasické questy, kterých je zde nepřeberně a mnoho z nich si vyslouží vaší pozornost, občas vyvolá i nějaké to dilema při rozhodování. Historie světa je zde popsána do pěkných detailů, kterými se můžete prodírat skrze kodexy, ve kterých je vše hezky popsané. Banda špinavců Jak je již zažito, i v této hře od Bioware nebudete na své epické výpravě za záchranou světa, bojovat proti zlu samotní. K dispozici Vám bude hned několik společníků, kteří se k vám za jistých okolností přidají. Skvělé je, že každý z vašich společníků má vlastní úkol většinou i zajímavý. Můžete navazovat vztahy, které ovlivní jak jejich bojeschopnost tak i konverzace s nimi. Pokud je vytočíte svými rozhodnutími natolik může se jednoduše stát, že Vás opustí a přinejhorším se s Vámi pustí do souboje na život a na smrt. Hudba aneb koření života Byl by hřích v této recenzi nezmínit i nádherný hudební doprovod. Už v hlavním menu Vám bude jasné, že toto není tuctová záležitost. Hudební skladatel Inon Zur si v Dragon Age opravdu vyhrál a líbezné melodie, či krev pumpující hudba, která bude vaši družinu provázet v nastávajících krutých bitvách doprovázet, Vás nenechají chladnými. Konec dobrý, všechno dobré Je až skoro podivné, že tuto recenzi ukončuji takřka bez výraznějšího kritizování hry, naštěstí se není za co stydět. Kvalitní hudba, postavy, příběh, výprava, úkoly... Dragon Age: Origins je opravdu kousek, který by neměl chybět v herní sbírce jakéhokoliv příznivce RPG her. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 10/10

  • Každý díl ME jsem hrál xkrát. Jsem opravdu ten největší fanoušek série co znám. Jenže tohle bylo zklamání. Nejenom, že jsem musel hru hrát kvůli bugu napodruhé, protože se mi v jedné z misí prostě poškodil save, ale ještě jsem dostal velký otevřený svět plný nudných side questů, bugů, pouze dvou druhů nepřátel, bugů, nezajímavého příběhu a zmínil jsem již bugy? Ve výsledku je to Mass Effect, takže své kouzlo jistě má, ale pro mě to bylo zklamání a pouze nadprůměrná sci-fi střílečka. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 7/10

  • Layers of Fear

    Hra: Layers of Fear Windows
    2. 4. 2017 v 10:45 - Autor: Marska 0

    Tuto hru jsem po půl hodině musela vypnout a počkat na denní světlo. Při hraní jsem jako kulisu měla v televizi náhodný sitcom, na který jsem se snažila soustředit, jinak bych po chvíli ležela na zemi se zástavou srdce a slinou u pusy. Opravdu kvalitní a dobře zpracovaná jumpscare hra, která je dle mého názoru pro otrlejší jedince s čistým svědomím, kteří se nebudou co 10 vteřin lekat. Hra má opravdu silnou atmosféru, jeden bod srážím za příběh, který byl celou dobu velmi nejasný, nicméně o ten tam ani tolik nešlo. Velmi mě zaujaly doslova psychedelické efekty ve hře, kdy se neustále měnilo prostředí a věci kolem vás jen při pouhém pohledu kamerou na druhou stranu. Věřím tomu, že hraní této hry při správných podmínkách (tma, ticho) může skutečně člověku přivodit psychickou poruchu. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • Beat Cop

    Hra: Beat Cop Windows
    2. 4. 2017 v 10:30 - Autor: Marska 0

    Perfektní indie hra z prostředí Brooklynu 80. let. Jako mladý policista máte 21 dní na napravení své reputace. Každý den začíná ranní buzerací od velitele, výčtem všech vašich nedostatků a denním plánem. Kontrolujete parkující auta a píšete pokuty dle denní kvóty, případně rovnou voláte odtahovku, kontrolujete svůj rajon, přijímáte či odmítáte úplatky, potýkáte se s mafií, dostáváte během dne povely skrz vysílačku, chytáte zloděje, pomáháte (a chráníte). A na všechny úkoly máte vždy vymezený čas, ve kterém musíte k místu ohlášení stihnout doběhnout, zatknout pachatele či situaci kladně vyřešit. Za všechno, co se vám během dne nezdaří, vám jsou na konci šichty odečteny body u jednotlivých subjektů, případně i peníze z už tak chudé výplaty, ze které ještě platíte alimenty. Pokud nesplníte jeden z hlavních cílů, hra skončí.  Hře není co vytknout. Kopíruje běžný život pochůzkáře- v jednu chvíli nemáte do čeho píchnout a ve druhé se na vás nahrne až 5 úkolů, každý s omezeným časem pro vyřešení a vy se přesouváte od jednoho místa hlášení k druhému jen pomocí vlastních nohou, kdy vám nestačí dech a síly a co pár metrů musí policista zastavit, než může zase popoběhnout. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • Jednodušší, méně stylová. Napínavější, hezčí. Lara Croft odmítla, aby s ní bylo zacházeno jako z figurkou z Člověče, nezlob se a výsledkem je hra, kterou byste mohli s přimhouřením oka považovat ze screenshotů za izometrickou akci podobnou Guardians of Light nebo Temple of Osiris. Hra však jednoznačně vychází z principů Hitman GO. Lara se s nepřáteli, plošinkami a klišovitými kamennými koulemi spořádaně střídá po tazích cestou skrze prastaré ruiny dávných civilizací, které jsou plné pastí a spínačů. Někteří nepřátele zabíjí Laru, pokud se postaví přímo před ně, jiní patrolují po pravidelných cestách a ti nejzákeřnější ji dovedou sledovat, aniž by si třeba uvědomily, že jdou přímo do pasti. Lara na své straně kromě sexy mozku má i tradiční pistole a umí házet oštěpem. Vše se však řídí pevnými a čitelnými pravidly, které hráči rychle přejdou do krve díky úvodním úrovním.  Napínavý příběh nehledejte, prakticky zde není. Potěší však odkazy na minulé díry hlavní série Tomb Raider, ať už v podobě kostýmů či Lařiných pohybů nebo jednoho herního prvku z pokročilých úrovní. Hra je poměrně jednoduchá na dokončení, respektive kompletaci. Chyběly mi výzvy, které byly v Hitmanovi, a které donutily hráče, aby každou úroveň prošel s maximální efektivitou. Na možnost více řešení u hádanek v podstatě zapomeňte. Linearita u řešení hádek spočívá v tom, že se s nebohou Larou motáte v kruhu nebo zemřete nebo se zablokujete nebo pokročíte dále. Chybu v naprosté většině případů napravit nelze. Naštěstí jsou v úrovních umístěné checkpointy. Tím se dostávám k obtížnosti, která je nevyvážená - nízká v nějakých osmdesáti procentech hry a razantně stoupne až v posledních dvou sériích úrovní, které pak využijí všechny prvky, které GO koncept Laře může postavit do cesty. Jde tak o zvláštní podobu Paretova principu, kdy 80 % času můžete strávit v 20 % procentech hry. Hra však obsahuje režim nápovědy, který vám nejen ukazuje cestu skrze úroveň, ale dokonce vám ani nedovolí ze žluté lajny uhnout. Sběratele trofejí může těšit, že ačkoli jde jen o menší stahovatelný titul, odmění hráče snadno dostupnou platinovou trofejí. Co ubylo krom výzev, to je stylizace. Zpočátku hraní jsem uvažoval nad tím, jak moc mi úbytek deskové podoby hry vadí, ale hra v některých situacích dovede být velice vtahující, až jsem několikrát se zatajeným dechem unikal smrti a zcela zapomněl, že koule či odporný plaz za mými zády by s ohledem na pravidla čekaly na můj tah třeba až do vybití handheldu. Milovníkům kostýmkového fetiše pomáhá rovněž velké množství autentických oblečků, které na sobě měla Lara v minulých dílech. Ty si odemykáte sbíráním sběratelských předmětů a dohráváním úrovní  Jako bonus zde jsou i z dalších her patřících pod Square Enix. Deus Ex se na mobilech své hry dočkal, ale jedním z dalších je i oblek z Just Cause, dočkáme se tedy Rico Rodriguez GO? Hru jsem hrál PS Vitě na cestách ve stylu “fun and relax” a na grafiku si nemohu stěžovat. Na technický stav hry už ale ano, byť nejde o nic zásadního, co by hru vysloveně rozbíjelo. Nahrávací časy při spouštění nové či restartování rozehrané úrovně jsou nepříjemně dlouhé. To je u hry, která je principem ideální na krátké seance a u pokročilých úrovní stojí a padá na zkoušení slepých cestiček vedoucích k sežrání či pádů do hlubin, prostě otravné. U náročnějších úrovní s velkým množstvím prvků potom zlobí framerate. Zvláštní připomínku si zaslouží ovládání. Nehrál jsem hru na PS4, ale ovládání pomocí analogové páčky prostě není přesné, a to jsem člověk, který si na páčky Vity obvykle nestěžuje a na rozdíl od jiných mi vyhovovali i na hraní stříleček Killzone a Resistance. Často se stane, že se Lara vydá jiným směrem, což často vede k dalšímu otravnému načítání. A zlobí rovněž kombinace tlačítka a pohybu páčkou, které je nutné k hození oštěpu nebo posunu sloupu. Částečně by to jistě vyřešila podpora d-padu. U Vity je naštěstí zachována možnost dotykového ovládání, které působí přesněji a plynuleji a které ve výsledku zachránila můj pozitivní dojem z hratelnosti samotné. Univerzální koncept GO, do kterého lze s trochou představivosti implementovat snad jakoukoli herní postavu či značku, má nakročeno k tomu, stát se mustrem pro zábavnou neoriginalitu, kterou známe u oblíbených LEGO her od Traveller’s Tales. Proto se těším, až si na PlayStationu zahraji i Deus Ex GO, ačkoli zatím oznámeno není. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 7/10

  • Dostat za úkol vývoj pokračování takové legendy, jakou bezpochyby Mass Effect je, musí provázet rozporuplné pocity. Na jednu stranu ohromná čest, na stranu druhou nepříjemně velká odpovědnost a tlak. Co když to bude fiasko? Co když nás fandové budou vláčet za to, že jsme poškodili jméno jejich oblíbené značky? Nu, nechtěl bych být v kůži vývojářů. Nakonec jim to trvalo 5 let a výsledek je...minimálně rozpačitý. Méně je někdy více Začněme od nejhoršího. Největším problémem Andromedy je to, že si vývojáři ukousli příliš velké sousto. Možná jste před vydáním zaslechli, jak se chlubili, že ve hře bude 1200 NPC. A stejně tak se chlubili obrovským množstvím lokací, rozsáhlým otevřeným světem a nepřebernými možnostmi, jak v něm trávit čas. To samo o sobě zní skvěle, ale teorie je jedna věc. V praxi to bohužel mělo za následek to, že kvantita zvítězila nad kvalitou. Andromeda je jednoduše odfláknutá téměř ve všech směrech. Planety skutečně vypadají vizuálně nádherně, bohužel jen velmi málo lokací na jednotlivých planetách nějak uvízne v paměti. Místo aby se vývojáři soustředili na několik míst, kterým by věnovali čas a péči, dali přednost zaplnění planet stále stejným balastem. Takže všude je nějaká nepřátelská základna, všude jsou nějaké ruiny a všude jsou nějaké trosky. Kolonie na tom bývají dost podobně, většinou jde o soustavu několika krabic, které se marně snaží tvářit, že jsou fungujícím městem (třeba tak, že jednou za čas přiletí raketoplán, chvilku se jen tak vznáší nad přistávací plochou a pak zase odletí, aniž by jeho cesta dávala sebemenší smysl). Stejný osud se bohužel nevyhnul ani postavám a questům. Je sice hezké, že můžeme mluvit s 1200 NPC, ale k čemu to je, když většina z nich nemá nic moc zajímavého, co by řekla? Zachraňují to propracovanější hlavní postavy a občasná narážka na staré Mass Effecty (potkáte např. různé příbuzné a kamarády postav z trilogie), která nostalgické hráče zahřeje u srdce. I to, že po prvních pár hodinách hraní vám deník přetéká desítkami questů by bylo fajn, pokud by ty questy stály za to. Bohužel až příliš často quest spočívá v tom, že ho v rozhovoru přijmete, oskenujete 2-3 věci, znovu s někým plácnete dvě nezajímavé věty a je po všem. V horším případě ho přijmete, musíte letět na úplně jinou planetu (což je nesmírně zdlouhavé, viz níže), tam na určeném místě zmáčknete "E" a zas letíte zpátky. Vývojáři by ale zjevně neměli problém odvést dobrou práci. Ve hře se pořád najdou lokace, postavy i questy, které člověka zaujmou, několikrát se mi stalo, že jsem se zastavil a několik desítek vteřin si nefalšovaně vychutnával to, co vidím. Povedené jsou třeba i rozhovory parťáků při jízdě v Nomadu, i tady se člověk sem tam zasekne, poslouchá a skvěle se baví. Problém tedy není v tom, že by v Bioware neměli šikovné zaměstnance, ale že jim buď nandali příliš mnoho práce, nebo jim nedali dostatek času. Je tu ještě možnost, že by jim opravdu vedení řeklo něco jako: "Hele, tady máte prachy a ať je tam co nejvíc postav, co nejvíc míst a co nejvíc questů, jasný? Je nám úplně jedno, jak to bude vypadat, ale hlavně ať může PR oddělení machrovat, jak rozsáhlá hra to je!", ale upřímně doufám, že tak hrozné rozhodnutí nepadlo. Aby nedošlo k omylu - já bych opravdu nikoho nekritizoval za to, že udělá rozsáhlou hru, ale vadí mi, když mám pocit, že je to na úkor kvality. Vůbec by mi nevadilo narazit za každým rohem na nepřátelskou základnu, kdyby byla každá něčím zajímavá. Vůbec by mi nevadilo trávit desítky hodin v rozhovorech s NPC, pokud by měly co říct. Nevadilo by mi ani to, kdybych občas narazil na nudný quest/postavu/lokaci, pokud bych se mohl spolehnout na to, že je to výjimka a ne pravidlo. Tohle už jsem někdy viděl Rámcově se hlavní zápletka povedla. Jako v prvním Dragon Age i v Andromedě na vás jako na úplného nováčka najednou spadne povinnost spojená s obrovskou zodpovědností. Pathfinder totiž zdaleka není jen pouhopouhý průzkumník, musí planety nejen hledat a zkoumat, ale starat se i o to, aby vůbec byly obyvatelné a v jeho kůži vás čekají i politická rozhodnutí. Nelze si také nevšimnout, že v celé Andromedě hraje nezastupitelnou roli mládí - není to jen dvaadvacetiletý hlavní hrdina, kterému do klína spadnou úplně nové povinnosti kvůli smrti někoho staršího a zkušenějšího. Stejný osud potká ve hře množství dalších postav. To se logicky nějak projevuje, zde tedy hledejme původ některé kritiky, která označuje Andromedu za příliš infantilní. Ano, je pravda, že Ryder(ová) postrádá respekt, zkušenosti a profesionální charizma Sheparda. Ale není pravda, že by celá hra byla infantilní. Občas se nějaký takový moment sice vyskytne, ale většinu času máte kontrolu nad tím, jak se zachováte, takže pokud chcete za každou cenu odpovídat vtipně, hra vám to umožní, ale stejně tak vám umožní jednat vcelku logicky a profesionálně.  Horší už je, že poslední Mass Effect vykrádá sám sebe. To, co vytvořili, není nový příběh. Prostě vzali celou trilogii, zmuchlali ji do jednoho klubka a z toho pak upletli svetr, ke kterému přilepili pár nových flitrů, aby se neřeklo. Přesto jsem po celou dobu průchodu hrou měl velmi často pocit, že tohle už jsem přece kdysi viděl. Asi jako když sledujete film, který jste viděli v dětství a zapomněli na něj. Tohle by samo o sobě až tak nevadilo. Koneckonců ani starý Mass Effect nemá originální zápletku bez jakéhokoliv klišé. Horší je, že Andromeda má problém i s tím svůj příběh vyprávět. Režie cut scén je místy vyloženě otřesná a kdyby šlo o herce, člověk by si myslel, že se dívá na živý přenos, ve kterém herci zapomněli, co se má vlastně v dané scéně dít, a tak začali nervózně improvizovat. Někdy se dokonce stane, že výraz herců dokonce vůbec neodpovídá emocím, které má v tu chvíli postava prožívat. Potenciálně epických scén by se našlo relativně dost, bohužel často trpí stejným neduhem - buď je jejich potenciál nevyužitý, nebo působí směšně (např. naprosto přestřelené používání biotických schopností). Některé se povedly, žádná se ovšem nedokázala ani zdaleka vyrovnat těm, na které vzpomínám z trilogie (a že jich je dost).  Orgie na bojišti Konečně se dostávám k části, ve které Andromedě nemůžu vytknout téměř nic, a to je boj. Díky jetpacku se už neodehrává jen v horizontále, což odemyká spoustu nových taktických možností. Vybírat můžete z desítek bojových, technických a biotických schopností (výběr nově není omezený třídami) a můžete i libovolně přepínat mezi 4 profily, což v praxi umožňuje obrovskou flexibilitu a provádění účinných bojových komb (spojení více schopností s ničivým plošným účinkem). Přidejte k tomu hromadu různých zbraní, vylepšení, zbrojí a craftění a máte vpravdě ráj pro všechny militantně založené jedince. Doopravdy se člověk ovšem vyřádí až v multiplayeru, který se od 3. dílu v podstatě nezměnil, což je na něm úplně nejlepší. Horší je to s umělou inteligencí jak protivníků, tak parťáků. Ti občas neposlouchají vaše příkazy nebo se nechávají velice záhy zabít. Kvůli pro mě nepochopitelnému odejmutí možnosti zastavit v boji čas a udělit příkazy bývá týmová práce dost komplikovaná. Není možné si s parťáky naplánovat komba a pořádně řídit jejich pohyb. Protivníci téměř netaktizují a chovají se nahodile. Zatímco někdy absurdně vyrazí čelně na vás a nechají se zabít, jindy vás zaženou polomrtvého do kouta a - běží se schovat místo toho, aby vás dorazili. V den vydání se dokonce protivníci nebyli schopni ani vyrovnat s existencí odstřelovacích pušek, takže když jste do nich z větší vzdálenosti stříleli, vůbec nereagovali a jeden po druhém padali jako hrušky. V poslední době jsem ale tento problém už nezaznamenal, takže byl pravděpodobně opraven. I přes mizernou AI je boj a věci s ním spojené bezpochyby nejpovedenější částí Andromedy a kdyby byl stejně kvalitní i zbytek, máme tu minimálně devítkovou hru.  Technický stav a ostatní O animacích v Andromedě se toho napsalo už tolik, že mě vážně nenapadá, co bych k nim dodal. Tak snad to jen potvrdím - ano, je to bída, postavy občas vypadají jako z hororu, mívají prkenné výrazy, asarijkám hromadně napíchali botox do rtů, animace úst bývají nerealistické a občas dokonce ani neodpovídají tomu, co postava říká. Je to podprůměrně odvedená práce, o tom nemůže být pochyb.   Během hry jsem narazil i na desítky větších či menších bugů, jako například zasekávání postavy po doskoku, nemožnost zapnout skener, postavy splývající s prostředím a dokonce i postavy "naklonované". Některé věci jsou pak prapodivně navržené. Nejkřiklavějším příkladem je galaktická mapa. Ta vypadá podobně jako v předchozích dílech, ale když chcete doletět z planety A na planetu B, kamera se nejdřív přiblíží k planetě A, pak se zase oddálí, nasměruje se zhruba k planetě B, pomalu k ní obloukem doletí, zabere její povrch, následně se zastaví, zase oddálí a až pak je možné na planetě B přistát nebo ji oskenovat. A to celé trvá pár desítek vteřin. Pravděpodobně to mělo vypadat efektně a párkrát i vypadá, jenže systémů jsou ve hře desítky a v každém z nich bývá okolo 6 objektů. Na některá místa se navíc opakovaně vracíte, takže se z toho brzy stane nesmírně otravná funkce.  Závěr Ač by se mohlo zdát, že jsem nenechal na Andromedě nit suchou, pravdou je, že hra mě ve výsledku baví a její koupě nelituji. I přese všechny nedostatky je to dobrá hra, která dokáže přikovat k židli a nenechat člověka spát až do brzkých ranních hodin. Průzkum nádherných planet zabaví na mnoho hodin a už teď vím, že jen v multiplayeru strávím další desítky a desítky hodin. Ale to v tomto případě nestačí. Největší slabinou Andromedy je tak paradoxně její největší přednost - značka Mass Effect. Další díl legendy se prostě nemůže ubránit srovnávání s předchůdci a obrovskému očekávání. Od áčkové hry také člověk nečeká dětské nemoci, jaká Andromeda předvedla. Přesto si troufnu říct, že se s tím vývojáři poprali nakonec vcelku uspokojivě (s odřenýma ušima), vytvořili dobrou hru a pokud si vezmou ze svých mnohých chyb ponaučení, další díl Andromedy se dočká mnohem lepšího přijetí.  celá recenze

    Hodnocení čtenáře 6/10

  • Bez spoilerůO této hře by se dalo povídat hodiny, ale to se dělá dost těžko pokud se hodláte vyhnout spoilerům a i když je to nepříjemný omezení pokud chcete NieR někomu doporučit nebo jen popsat, je to zároveň i nejsilnější stránka hry, protože je tu toho k vyspoilování opravdu hromada.Tvůrci se doslova vyžívají v podrývání vašich očekávání a to nejen náhlými změnami herního stylu, tónu, úhlu kamery, příběhovými zvraty, Kojimovskými 4th wall breaky ale v PRVNÍ řadě nápaditým využitím všech možných nástrojů herního média k vyprávění příběhu, v míře kterou můžete zažít maximálně v experimentálních indie hrách. Příběh se odehrává v roce 11945 a pojednává o speciální jednotce lidsky vypadajících androidů zvané Yorha, která má za úkol vyčistit zemi zamořenou roboty, aby se na ní mohli vrátit lidé. Jde tu samozřejmě o mnohem víc. Obzvlášť v pozdějších fázích hry příběh nabere značné obrátky, ale víc naznačovat nebudu. V jádru je NieR: Automata příběhové RPG s akčními souboji, jejichž vymazlené animace, efekty a příjemné ovládání dávají jasně najevo že jde o hru od králů akčních her z Platinum Games. Ti mimojiné kladou i nevídaný důraz na dynamickou hudbu. Ovšem zatímco skrz Metal gear:Rising pumpoval speed metal, NieR:Automata je stejně jako jeho předchůdce protkaný neuvěřitelně krásným, melancholickým doprovodem od Keichi Okabeho. Na NieRu je už od začátku vidět, že má jen zlomek rozpočtu posledního Final Fantasy, ale díky lepším mechanikám a hlavně zcela jasné vizi je Nier jako celek mnohem silnější zážitek. Dokonce i většina sidequestů tu neslouží jen jako nesmyslný filler (sbírání žab anyone?), každý z nich vás seznamuje se zdejším světem a hlavně s jeho mechanickými obyvateli, kteří jsou mnohem zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Jejich minipříběhy tak posilují dojem z hlavní příběhové linky a jsou nedílnou součástí hry. Určitě se najdou i slabé stránky. Je tam pár nasíracích questů, jeden jsem měl dokonce buglý. Na normální obtížnost je tu dost nevyvážená challenge. Většinu času není v podstatě žádná jen s občasnými výkyvy a díky nepříjemně řešené smrti + ukládání přes quicksave odmítám hrát na hard. Ovšem i když NieR tyhle neduhy dělí od dokonalosti, kvůli všemu ostatnímu to snadno prominete. Obzvlášť k závěru si u mě tvůrci získali obrovský respekt a zařadili tuhle hru mezi nejvýznamnější tituly osmé generace. “For the Glory of Mankind!” 9/10 Dodatek: Automatu bych doporučil i lidem, co se normálně japonským RPG vyhýbají, s nimi má tahle hra totiž pramálo společného. Design postav, příběh, dialogy i mechaniky moc nazapadjí do klasických klišé žánru. NieR si můžou užít i hráči, které nebaví nebo jim nejdou rubačky. Na easy obtížnost si totiž můžete nasadit chipy, které za vás budou útočit, uskakovat i léčit, takže se souboje odehrají skoro sami a vy si můžete užít jen příběh, což je tu ta hlavní atrakce. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

Novější 1 2 3 4 38 Starší

Hodnocení uživatelů

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.