zavřít

Nejnovější čtenářské recenze

Pokud jste přihlášeni, můžete přidat vlastní recenzi na kartě každé hry.

  • Bohužel je to nuda

    Hra: Prey Windows
    4. 9. 2017 v 19:09 - Autor: nero 0

    Po skvělém Dishonored jsem se těšil na další skvost od Arcane Studios, ale dostal jsem jen nudnou, šedou rádoby stealth akci, kde člověk hodiny a hodiny jen prolézá koše, aby si pak vyrobil hrst nábojů. Záporáci jsou nudní, oškliví a o ničem. Plusem je rpg systém vylepšování postavy a ozvučení. Hře jsem dal hned 2 šance. Na PS4 se mi neovládala dobře a tak jsem si jí ještě koupil na PC a tam mě zase "zabila" nuda. Bohužel, pro mě je Prey zklamání. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 6/10

  • Ok, naprosto rozumím tomu, že hodně lidem bude vadit "zestárlá" hratelnost. Jde označit jen 12 jednotek, nejde označit více budov atd. Na druhou stranu je pro mě osobně Starcraft spolu s Battlefieldem 2 a Falloutem nejduležitější hra mého života.  To kvůli němu miluji sci-fi, vesmír a vše okolo. Pro mě remaster jedničky splněný sen. Nemám co vytknout a smekám před Blizzardem. Jasně, je to hra pro profíky a já na multi-player ani neshánu, ale víte to? Je mi to jedno. Ta hra je (téměř) dokonalá. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • Na hru jsem se neskutečně těšil a dostal jsem mnohem více, než jsem čekal. Hra nepůsobí ani jako DLC, ale spíše jako "stand alone" titul. Jedná se o typickou ukázku Uncharted. Skvělá hratelnost jde ruku v ruce s vynikajícím scénářem, dokonalou grafikou a dech beroucími akčními sekvencemi.  Vynikající je titulní dvojice (nebo snad trojice?:) ) i záporák. Tohle se opravdu povedlo 9/10. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • Victor Vran je povedené akční RPG – Diablovka od bulharského vývojářského týmu Haemimont Games, což je studio, které stojí za tituly, jakými jsou třeba Tropico 3, 4, 5, či Omerta. Titul v lecčem až nápadně připomíná Van Helsinga. Na rozdíl od podobných her však není na výběr žádné povolání či třída, hráč však volí a vylepšuje oděv, zbroj a magické předměty, což určuje bojový styl hrdiny. Příběh bohužel není zrovna nápaditý ani originální. Victor Vran, lovec démonů, se při hledání svého ztraceného přítele dostává až na zámek Zagorovia, který, po jistém úsilí, nakonec osvobodí od prokletí a vyčistí od všudypřítomných démonů, čímž hra končí. Postavy jsou už o něco zajímavější a hratelnost je vyloženě parádní. Grafická podoba hry ničím neoslní, ale zároveň také nikoho neurazí. Hudba a zvuky jsou velmi dobré a anglický dabing většiny důležitých postav je na profesionální úrovni. Victora Vrana nadaboval Doug Cockle (známý jako hlas Geralta z Rivie ze třetího dílu Zaklínače), ale ještě více se mi líbila práce Andrewa Wincotta, který namluvil Lorda Gabriela – hlavního antagonisty příběhu. Trochu neobvyklé je, že se hlavní hrdina ovládá pomocí tlačítek A, D, W, S a ještě neobvyklejší je fakt, že hlavní hrdina umí skákat, čímž se může dostat na zajímavá místa. Od 16 úrovně je zpřístupněn systém jednoduchého craftingu, který je ve hře reprezentován zařízením na transmutaci. Osobně mě potěšil neomezený inventář, či systém sběru předmětů – stačí, když přes předmět přejdete a je automaticky uložen do vašeho inventáře. Zajímavý je i volitelný systém znesnadnění hry. Volit lze ze tří obtížností, navíc však lze kdykoliv aktivovat karty, které hru znesnadňují, ale na oplátku za tento hendikep nabízení něco zajímavého jako kompenzaci. Potvory jsou například těžšími nepřáteli, avšak nacházíte více zlata, či lepší předměty atd. Hru jsem hrál v 64 bitovém Xubuntu 16.04 a celkově byla hra poměrně dobře odladěná, i když mi Victor Vran ve vypjatých závěrečných fázích boss fightů, kdy jsem zároveň použil snímání obrazovky pomocí Steamu, několikrát zamrzl – což velmi pravděpodobně nebude náhoda. Navíc je ve Steam verzi hry pro Linux bug, který se projeví když hru instalujete v jiném, než anglickém jazyce. V tomto případě postavy nemluví. Řešení je však jednoduché, stačí přejmenovat soubor ~/.steam/steam/steamapps/common/Victor Vran/Local/Voices/English.hpk na ~/.steam/steam/steamapps/common/Victor Vran/Local/Voices/Czech.hpk Hra je také poměrně náročná na výkon grafické karty, a závěrečné boss fighty na integrovaném Intelu pravděpodobně nedohrajete. Celkově jsem u hry strávil více než 70 hodin prvotřídní zábavy a s ohledem na to, že hru můžete legálně pořídit již od 27 Kč, ji všem milovníkům žánru vřele doporučuji. KLADY: + Hratelnost + Anglický dabing + Hudba + Herní doba + Cena + Obstojná odladěnost pro Linux + Steam výzvy a odznaky + Titulky a menu v ČJ + Moderní hra z roku 2015   ZÁPORY: - Příběh příliš neoslní - Hra občas zamrzne - Při instalaci v jiném jazyce než EN postavy nemluví – lze to snadno napravit - Občas nevyvážená obtížnost HODNOCENÍ: Celkově hodnotím krásnými 80%   SESTAVA: OS: Xubuntu 16.04.3 LTS 64 bit Jádro: 4.4.0-93-generic X.Org: 1.18.4 (11804000) VGA: GeForce GTX 970 - 4GB DDR5, (uzavřený ovladač 375.66) RAM: 16GB DDR4 CPU: Intel (R) Core (TM) i5-6500 (3.2 GHz) SSD: Crucial CT256MX 100 celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • Po roce dostalo ambiciózní sci-fi No Man’s Sky (NMS) už třetí obří update zvaný Atlas Rises. Zřejmě ten největší. Hra slušně nabobtnala, a to jak směrem k vyplnění údajných nesplněných slibů, tak také o funkce, se kterými autoři tvůrci původně nepočítali a vyžádala si je aktivní hráčská komunita. Mnozí tvrdí, že se hráči NMS stali nedobrovolnými betatestery. Příliš s tím nesouhlasím. Ale záleží, co jste od hry čekali. Mně se počáteční hype vyhnul. Ten přitom eskaloval do extrémních rozměrů a vyprodukoval řadu mýtů a nesmyslů (někteří hráči dokonce šéfa studia Hello Games Seana Murraye začali nazývat Bohem - a to docela vážně). Tudíž jsem si hru užíval, neb jsem neočekával funkce, které ve hře údajně měly být. Jako casual hráč jsem očekával, že budu létat z planety na planetu a objevovat jejich krásy, což šlo už v první verzi 1.0. Přesto jsem se i tak nezbavil dojmu, že by to hře chtělo dát víc funkcí. Anebo neměla stát závratných 60 €, vzhledem k tomu, že takové hry mívají špičkový dabing i dobré animace postav. Ani jedno No Man’s Sky nemá, přitom by mít mohlo. Přesto nesouhlasím s názorem, že se s vydáním hry mělo počkat. To, čím měla hra od začátku být, je. K tomu navíc přibyly funkce, které autoři nestihli nebo ty, které si vyžádala komunita. Třeba stavění základen. No Man’s Sky je z velké části spíše uměleckým dílem nežli hrou. Spíše složitějším walking simulátorem, než sci-fi střílečkou či survivalem. A s tím jsem si ji pořizoval. Fiktivní barevný vesmír s designem možná až béčkových sci-fi knížek a komiksů z 80. let má k realistické simulaci daleko. Autoři se tím netají a inspirují se v různých sci-fi dílech. Už první velký update “Foundation” odkazoval na Nadaci od Isaaca Asimova. Poslední velký patch Atlas rises zase trochu vykrádá Stargate. Je zřejmé, že autorům šlo hlavně o to, aby hráč mohl objevovat nové krásné (nebo zvláštní) světy. I proto přidali fotografický mód, s jehož pomocí vytvoříte vskutku nádherné screenshoty. Některé by se člověk nestyděl vytisknout na velký formát a pověsit na zeď. Jak se ale hraje No Man’s Sky po roce? Základ hry se nezměnil. Koho nebaví hrabat materiál a suroviny pro výrobu lepšího vybavení, patrně zůstane zklamán. Pro cestování vesmírem svou malou cestovatelskou lodičkou potřebujete palivo a to palivo musíte nasbírat. A pokud se nechete nechat rozstřílet vesmírnými piráty, musíte si na lodičku namontovat lepší zbraně, štíty a motory. A na to je potřeba ještě víc hrabání surovin a vyrábění součástek. A k tomu, abyste mohli hromadit suroviny i součástky potřebujete základnu. Na ní jsou navázány první, takřka povinné, questy. Bez nich se totiž nedostanete dál, znepřístupníte si některé přístroje a možnost těžit vzácnější suroviny. A hlavně přijdete o možnost pořídit si autíčka, která usnadňují zkoumání povrchů planet. Shánění surovin, které zabírá vcelku hodiny, se dá vyhnout. Tvůrci představili 4 herní módy a každý je jiný. Normální mód jsem popsal velmi stručně výše. Kreativní mód je podobný tomu z Minecraftu - suroviny takřka nepotřebujete, většinu nákresů na součástky máte po ruce, cestovat vesmírem můžete takřka bez zábran. Užít si tak 18 trilionů planet můžete bez obav. Další dva módy - Survival a Permadeath - se zaměřují na survivalovou složku hry. Vše vás stojí více surovin, těch je málo, máte málo energie a jako na potvoru je většina planet jen těžko obyvatelná, vše živé i neživé na vás útočí a přežít je opravdová výzva. Druhý zmíněný mód navíc přináší “konečnou smrt”. Každý mód má vlastní uloženou pozici. Považuji to za dobrý nápad, protože si každý může vybrat to, co chce anebo rozehrát víc her naráz. Kromě zmíněných questů v základně, které jsou samy o sobě vcelku zajímavé (i když rozhodně žádného Witchera 3 nečekejte), hra od srpna 2017 obsahuje nové dvě hlavní linie - které se spojí v jednu. I když skončí v podstatě stejně, jako tomu bylo doposud, jejich průběh je zajímavější a vyprávění pomocí “hologramů” o něco poutavější. Plnit hlavní linii ale vůbec nemusíte. Navíc vás druhá “Artemisova” linie překvapivě nedovede k symbolům do portálu. Ty musíte najít sami tím, že se ostatních NPC - cestovatelů - zeptáte na místo, odkud jsou, a ti vás pak za menší obnos zavednou k jejich hrobu obsahujícímu jeden ze šestnásti symbolů. Hra kromě toho obsahuje procedurálně generované malé questy. Ale nic víc než “nejdi uprchlou osobu”, “zabij šest zvířat” nebo “přivez deset kusů suroviny” nečekejte. Vraťme se k základnám. Byl to první velký přídavek (vedle možnosti vlastnit obří nákladní loď) do hry. Kdekdo kritizoval, že ve hře, jejímž cílem je bezcílné bloudění po vzdálených planetách, nemají vlastní báze co dělat. Naopak! Hráče zbytečně neukotvují na jedno místo, ale dovolují mu vracet se na planetu, kterou pojal za domovskou a vytvořil si k ní vztah. Tomu dopomáhá systém teleportů, takže se odkudkoliv můžete zadarmo do základny vrátit. Její hlavní výhodou zůstává, že si zde můžete poschovávat suroviny. Ale kreativní jedinci se můžou vyřádit díky opravdové spoustě konstrukčních prvků. Kdo se přecejenom nechce poutat k jedné planetě, může si za poněkud nekřesťanské peníze koupit obří nákladní loď (tzv. freighter) a vystavět si základnu tam. Ta s vámi může putovat do každého systému, kam zaletíte. Pokud máte nákladní loď, můžete v ní zaparkovat až 6 menších lodí. To je výhodné tehdy, pokud prahnete po jejich různých typech. Těch je hned několik. Například bojové, cestovatelské, nákladní, exotické… každá třída vypadá jinak a má jiné vlastnosti. Ale dá se bez toho objeít. Podobně se na třídy dělí i váš “multitool”. Víc jich ale vlastnit nemůžete. Nicméně novinkou je možnost (opět poněkud drahá - tentokrát na suroviny) úprava terénu. Nejnadějnějším směrem, kam se hra ubírá (kromě toho, že ji tvůrci ze všech stran zdokonalují) je multiplayer. Zprvu šlo sdílet s ostatními hráči objevy, později šlo zanechávat zprávy na planetách a sdílet základny. Nyní začíná mít multiplayer kontury opravdové hry více hráčů, i když samotní tvůrci v Hello Games hovoří o “společném objevování”. Zkrátka a jasně - ostatní hráče konečně můžete “vidět”. Stejně tak jejich základny. Ale zatím všichni hráči, ať už jsou pěšmo nebo v lodi, vypadají jako létající jiskřička. Jedinou interakcí je zanechání vzkazu, či vytvoření “pomníku” setkání. Funguje již také komunikace přes mikrofon. Navíc nový systém “hvězdných bran” (portálů) dovoluje, aby se dva hráči v gigantické galaxii vůbec našli. Najít ale všechny symboly pro zadání adresy brány je velmi časově náročné, v kreativním módu má hráč ale všechny od počátku hry. Hráče lačnící po pravém multiplayeru to zatím zřejmě neuspokojí. Přesto je vidět, že Hello Games si jdou za svým a nejpozději do roka, ne-li dříve, budeme svědky plnohodnotného multiplayeru v No Man’s Sky. Do té doby ale autoři musí vyřešit otázku animací postav a vzhledu hráče (hlavní questová linie Artemise naznačuje, jak by hráčova postava mohla vypadat - viz vzhled postav Aremise, Apolla a -null- či jiných “travellers” ve vesmíru). Obávám se pak ale znehodnocování hry. Už takhle někteří hráči zanechávají jiným nelichotivé zprávy, co pak - až je budou jen tak vraždit či jim ničit základny? Uvidíme. Zatím je okolo hry nádherná komunita a v první galaxii existuje “Galactic hub project”, což je shluk soustav, v nichž bez čekání narazíte na hráče a jejich výtvory. V souhrnu: Kdo si užíval NMS doposud, ten bude ještě víc nadšený. Kdo byl nalomený nebo se cítil podvedený, toho současný stav hry velmi potěší. Komu se hra nezamlouvala od začátku, ten ať se k ní nevrací. A kdo čeká na multiplayer, má ještě pár měsíců čas. Updaty vycházejí zhruba co půl roku a nyní je hra ve fázi, kdy to vypadá, že snad v tom dalším se blýská na lepší časy… kdo má rád cestování nekonečným vesmírem, navštěvování desítek planet, objevování toho, co nikdo neobjevil a hlavně kdo se rád kochá fantastickými sceneriemi, ten si graficky vylepšené No Man’s Sky určitě dosytosti užije. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • Krása digitálního světa

    Hra: Transistor Windows
    21. 8. 2017 v 19:44 - Autor: fallanga 0

    Ocitáte se v digitálním světě. Jako půvabná zpěvačka Red se snažíte přežít útoky mocného Procesu a zjistit co mají Camerata za lubem. Jediný kdo vám pomáhá je Transistor. Nevíte o čem je řeč a chybí vám pořádný úvod? Tak přesně tak jsem se cítil ve hře Transistor. Ze začátku matoucí hra se ovšem po pár hodinách přemění v nádherný zážitek. Abstraktní příběh, konkrétní city Takže znova. Po zapnutí hry jste okamžitě vrženi do víru děje. Hrajete za překrásnou zpěvačku Red, která ztratila hlas a je na útěku před nepřáteli zvanými Proces. Tato něžná zpěvačka se může bránit pouze pomocí obřího mluvícího meče Transistoru (který nápadně připomíná paměťovou kartu). Do příběhu jste opravdu vrženi bez jediného kousku kontextu. Hra nemá ani vstupní menu, po zapnutí už hrajete. Proto nemáte vůbec zdání co se děje. Hrajete ve světě, kterému nerozumíte a způsoby vyprávění vám v porozumění příliš nepomůžou. Hra je vyprávěna dvěma způsoby, tím prvním je hlas Transistoru, který komunikuje s Red. Ke druhému způsobu vyprávění se dostanu později. Transistor se vám nepokouší nic vysvětlit (stejně jako v Bastionu). Komunikuje s Red, která svět ve kterém se nachází důvěrně zná, takže není potřeba nic vysvětlovat. Transistor vám svým příjemným hlasem odkrývá příběh, u kterého neznáte začátek. Celý příběh je velmi abstraktní, musíte si hodně domýšlet a chtě nechtě začnete přemýšlet o tom, jestli se příběh odehrává v reálném světě, v počítačovém programu ve stylu Trona, nebo v hlavě hrdinky. A odpověď na to se nedozvíte, vše zůstává na vaší interpretaci. Co je ovšem velmi konkrétní a snadno pochopitelné, je vztah Red a Transistora. Tady není potřeba psát více, jejich vztah je nádherný a dojemný. Celé to hraje na city a vztah obou hlavních hrdinů tomu velmi pomáhá. Znovu si tady neodpustím srovnání s Bastion (bude se opakovat), protože celkový dojem z příběhu byl velmi podobný jako právě u Bastionu. Kombinace, kombinace Hru hrajete převážně v reálném čase. V reálném čase se normálně pohybujete a můžete mlátit i nepřátele. Nepřátelé vás ovšem rozsekají na kousky během několika vteřin, proto máte možnost zastavit čas, naplánovat si svou akci a Red ji poté ve zlomku vteřiny splní. Každá akce, kterou provedete ale stojí pohybové body. Po vyčerpání bodů musíte vydržet v reálném čase, než se body doplní. Nepřátele likvidujete pomocí schopností. Máte sloty pro 4 schopnosti, které můžete aktivně využívat v boji. Každá ze schopností, kterou si odemknete je originální, nejen svou cenou a náročností, ale taky provedením. Schopností je velká škála a můžete si tedy navolit schopnosti jaké vám vyhovují a po zbytek hry neměnit svou taktiku. Schopnosti můžete ovšem brutálně kombinovat. Kromě aktivního využití, můžete schopnost vsadit do upgradového slotu, kdy vám pasivně vylepší určitou aktivní schopnost. Můžete tedy aktivně používat úder a teleport, používat úder a vylepšit ho teleportem nebo naopak. A kromě toho, můžete každou schopnost dát ještě do pasivního slotu, kdy vám dává určitý bonus. Můžete si tedy své schopnosti nakombinovat jak chcete. Můžete si vybrat 4 aktivní schopnosti, až 4 pasivní schopnosti a každá z aktivních schopností může být 2x vylepšena dalšími schopnostmi. Každou schopnost můžete vrazit do každého slotu a pokaždé bude mít jiný efekt. Kdybych ve čtvrťáku dával pozor v kombinatorice, tak bych vám vypočítal, kolik možností můžete vytvořit, bohužel to nedokážu. Ale dokážu vám říci, že každá kombinace bude plnohodnotně hratelná. Jak jsem řekl, můžete si tedy vytvořit svou dokonalou taktiku a používat ji po zbytek hry. Což může znít nudně, a vývojáři si to určitě uvědomili, proto vás pobízejí taktiku obměňovat. Slouží k tomu několik herních prvků. Za prvé, každá schopnost stojí určitý počet paměti, která je ovšem omezena. Na začátku máte 10 paměti, z čehož schopnosti stojí 1 až 4. Logicky nemůžete tedy zaplnit všechny sloty a když si odemknete novou schopnost, která se vám fakt líbí, často musíte vyřadit jinou, protože vám nevychází paměť. Dalším z prvků jsou takzvané limitery, které slouží podobně jako idoly v Bastionu. Po aktivaci limiteru se vám zvýší příjem zkušeností, hra ovšem bude mnohem těžší. Nejvíce limiterů je spojeno s jádry, které vypadávají z nepřátel po jejich zabití. Pokud jádro nezničíte včas, nepřítel se respawne. A limitery jádra velmi upravují, dávají jim štít, duplikují je, atd... Na rozdíl od Bastionu si limitery odemykáte při levelování, což je skvělý prvek. Čím více limiterů máte, tím rychleji levelujete a čím rychleji levelujete, tím více limiterů si odemykáte. S každým novým levelem se pro vás tedy hra stává těžší a těžší, nehledě na to, že nepřátelé levelují také. Limitery si samozřejmě nemusíte aktivovat, ale je to s nimi mnohem zábavnější. Posledním prvkem, který vás nutí obměňovat taktiku je onen druhý způsob vyprávění, který jsem zmínil výše. Každá schopnost je totiž nějaká herní postava a používáním těchto schopností si odemykáte osobní příběh této postavy. Příběh postav je rozdělen na 3 části. Shodou okolností můžete i schopnosti používat třemi způsoby. Z toho plyne, že pokud chcete odemknout celou historii každé postavy musíte schopnost použít všemi třemi způsoby, jak aktivně a pasivně, tak jako upgrade. Přestože stačí tuto schopnost použít pouze v jednom souboji, tak v každém souboji vám jde o krk a když nemůžete používat své oblíbené schopnosti, jen protože jste si tam dali jednu novou, tak se pěkně zapotíte. Je zde vlastně ještě jeden prvek a tím je vaše smrt. Pokud zemřete, tak hra ještě nekončí. Zničí se vám jedna z aktivních schopností a hrajete dále. Poté co se vám zničí poslední schopnost tak opravdu umíráte a načítá se poslední save. Pokud ovšem přežijete, ale máte rozbité schopnosti, tak musíte dojít ke dvěma různým checkpointům aby se vám opravily. Snad nemusím říkat, že než je navštívíte, tak narazíte na několik nepřátel, proto si budete muset nějak poradit i se schopnostmi, které nemáte rádi. Můžete si tedy nakombinovat schopnosti jak chcete a buď je využívat až do konce, nebo se podvolit vůli vývojářů a hru si dobrovolně ztížit a schopnosti pravidelně obměňovat. Digitální Noire Soubojový systém je rozhodně nejsilnější stránkou hry, chvíli ovšem trvá, než se do toho dostanete. Co ovšem uvidíte téměř okamžitě, a určitě si to zamilujete, je celková atmosféra hry, kterou do sebe natáhnete během několika minut. Hrajete sice v digitálním světě, ten je ale stylizován do 20. let. Pokud jste někdy hráli nějakou Noirovku z období prohibice nebo jste viděli nějaký film ze stejného období, tak budete doma. Nazývat to noirem je ovšem trošičku přestřelené, jelikož hra je hodně barevná. Takže pokud si dokážete představit noir, ale s barvami, tak máte nejen velmi dobrou představivost, ale taky máte obrázek toho, jak vypadá Transistor. Zde ovšem přichází první výtka a tou je nevýrazný soundtrack. Kromě titulkového songu se mi nic nezarylo do paměti. Což je obří škoda, protože tato hra je stvořená pro nějaký jazz, blues, swing a místy klidně i něco více funky. Ve hře můžete navštívit své malé útočiště, kde máte gramofon a jedná se o jediné klidné místo v herním světě, a právě zde bych si dokázal představit něco ve stylu Jamie Berry. Ale nic z toho jsem nedostal. Druhou chybkou je délka. Hru dohrajete asi za 7 hodin, se zapnutými limitery za 8 a je to strašně málo. Z tohoto světa bych chtěl vidět více a rozhodně tam je místo pro více obsahu. Chápu, že prodloužením herní doby by se příběh roztáhl a nebyl by tak intenzivní, ale jeden bossfight navíc by tomu snad nevadil. Bossů je tam mimochodem velmi málo (přesné číslo raději neuvedu), ale každý je originálně proveden, což vynahrazuje jejich malý počet. Verdikt + Příběh + Vztah hlavních postav + Schopnosti + Atmosféra + Prostředí - Soundtrack - Délka Transistor je překrásný a velmi intenzivní zážitek. Pod nádherným povrchem se skrývá komplexní hratelnost a těch 7 hodin hry si užijete natolik, že budete chtít vidět více. Bohužel více nedostanete a jedinou možností, jak si hru prodloužit je NG+. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 10/10

  • Ve službách tyrana

    Hra: Tyranny Windows
    14. 8. 2017 v 18:04 - Autor: fallanga 0

    Představte si svět, kde Sauron ovládl Středozemi. Svět, kde Nacisti ovládli Zemi. Svět, kde Impérium rozdrtilo Rebely. Teď za Saurona, Nácky a Impérium dosaďte mocného mága zvaného Kyros a za Středozem, Zemi nebo galaxii far far away dosaďte kontinent zvaný Terratus. Přidejte bezvýznamného poslíčka, který je pod hrozbou smrti donucen zničit poslední sídlo odporu, celé to zpracujte jako oldschool isometrické RPG a máte Tyranny. Svět ovládaný mágy Svět ve kterém se ocitáte má velmi propracovanou historii, je plný pojmů. Nejde proto mluvit o příběhu, bez krátkého uvedení do historie světa. Terratus je rozdělen na Severní Impérium, pod vládou mocného mága Kyrose (postava neznámého pohlaví, kvůli skloňování ho budu považovat za muže) a na jižní země (Tiers). Celý svět je ovládán mágy, pro získání nějaké moci je magie naprosto nezbytná. Proto Kyros jmenuje takzvané Archony, mocné mágy, kteří vytvořili vlastní způsob magie. Ostatní mágové mohou pouze napodobovat magii Archonů. Někteří Archoni slouží Kyrosovi, někteří rebelují proti němu. Jedním z nejmocnějších Archonů je Tunon, Kyrosův nejvyšší soudce. A zde přicházíte na řadu vy. Ujímáte se role Fatebindera, jednoho ze služebníků Tunona. Vaším úkolem je dohlížet na proces dobývání jižních Tierů a zajištění, že v dobytých zemích je uplatňováno Kyrosovo právo. Po vytvoření postavy se dostáváte do módu dobývání (Conquest), který se odehrává na strategické mapě. Před samotným vržením do hry tak sledujete průběh dobývání a už zde můžete ovlivňovat příběh. Během Conquestu se vydáváte s částí Kyrosovy armády do nejrůznějších končin a většinou za vámi přicházejí zástupci dvou Kyrosových armád (Scarlet Chorus a Disfavored) s nějakým problémem. Vy následně vyhovíte jedné z armád. Svými činy v Conquestu nerozhodujete pouze o svém vztahu k vůdcům obou armád, ale taky o dostupnosti některých lokací, atd... Conquest končí dobytím celého jihu. Tedy, skoro celého. Generálové obou armád se spojili při dobývání posledního města, které klade odpor. Přes všechnu svou snahu ovšem nemohou nepřítele porazit. A zde jste konečně hozeni do plné hry, do onoho isometrického RPG. Jako Fatebinder nesete Edict, mocné kouzlo vytvořené Kyrosem, které po přečtení způsobí devastující efekt, kterému nikdo nemůže odporovat. Jaký Edict tedy nesete? Kyros má už dost věčného dobývání a neschopnosti jeho armád, proto po přečtení Edictu máte týden na rozdrcení odporu, jinak všichni zemřou. Včetně vás. Musíte tedy spolupracovat s generály obou armád a dokončit dobývání jihu. Disciplinovaná armáda či neorganizovaní barbaři? První ze dvou armád zvanou Disfavored vede mocný Archon války Graven Ashe. Disfavored jsou elitní armáda severských rodáků. Jsou disciplinovaní a celá armáda funguje jako jedna velká rodina. Druhou armádou je Scarlet Chorus, horda barbarů, kde přežijí jenom ti nejsilnější. Po každé bitvě dají svým zajatcům možnost buď zemřít nebo se k nim přidat. Scarlet Chorus vede Voices of Nerat, šílený Archon tajemství. Jednotlivé armády se nemají příliš v lásce a Archoni jsou vždy na pokraji rvačky. Vy většinou musíte buď najít nějaký kompromis nebo se přidat k jednomu Archonovi a naštvat tak toho druhého. Každé rozhodnutí mění nejenom průběh příběh a úkolů, ale vztah Archonů, armád a důležitých postav k vám. Vztahy s postavami a skupinami mají kromě vlivu na příběh a dialogy i vliv na hratelnost, ale o tom později. Vztah si vytváříte i ke svým nepřátelům a společníkům. Jako v každém oldschool RPG si můžete na výpravu vzít až tři společníky. Jako první získáte jednoho z vojáků Disfavored a jednu válečnici ze Scarlet Chorus. Vaši společníci jsou velmi dobře napsaní, stejně jako všechny postavy a každý má detailní osobní historii. Společníci vám často sdělí svůj názor na vaše činy či na ostatní postavy. Mým oblíbeným společníkem byl Lantry, kronikář, který se specializuje na léčení. Byl užitečný v soubojích a navíc i příjemný, vtipný a sarkastický společník. Příběh a postavy jsou celkově napsány celkem dobře, ale jsou zde určité problémy. Prvním problémem jsou některá příběhová rozhodnutí. Bez spoilerů řeknu, že u některých významných událostí mi chybělo rozhodnutí se této události neúčastnit a případně třeba zradit své spojence. Některé konverzace ke konci hry mi přišly narychlo napsané a velké věci mi tak přišly jako naprosto banální události. A vašim společníkům ke konci hry také dochází dech. Pokud jste jako já, a vaše společníky jste do detailu prokecli hned na začátku, tak ke konci interakce s nimi už upadá a budete s nimi mluvit jen výjimečně. Ještě jedna malá drobnost týkající se vašich společníků. Při rozhovorech můžete najet myší na ikonku pod postavou, se kterou rozhovor vedete a uvidíte úroveň vašeho vztahu s danou postavou. U postav patřící k určitým skupinám se objevuje vztah k oněm skupinám, u důležitých postav a potenciálních společníků se objevuje vztah přímo k těm postavám. Díky tomuto je lehoučké odhadnout, kdo bude vaším společníkem a kdo ne. Všudypřítomné statistiky Nyní už k hratelnosti. Na začátku hry si vytvoříte svou postavu. Kromě vzhledu, jména, zástavy, pohlaví a vaší osobní historie si navolíte i primární a sekundární specializaci. Nehraje se zde na povolání, nabídka statistik a schopností je pořád stejná. Specializace vám pouze zvýší určité statistiky, ale i pokud si navolíte dva typy magie, nemusíte za mága vůbec hrát, můžete v průběhu hry vyměnit hůl za obouruční zbraň a jít mlátit. Nic vám v tom nebrání. Samotnou hratelnost nemusím popisovat. Pokud jste někdy hráli Baldur's Gate, Pillars of Eternity či podobnou hru, tak víte, jak se to hraje. Pohybujete se po mapě, vše se odehrává v reálném čase, při soubojích si čas můžete zastavit a rozdat příkazy skupině. Každá schopnost má určitý cooldown a čas na zotavení (není tedy přítomná žádná mana). Vše je závislé na statistikách. Každá schopnost, každý kousek zbroje, každá postava a každý nepřítel má hromady statistik, se kterými musíte počítat. Nebo vlastně nemusíte, protože hra je celkem jednoduchá. Hrál jsem na druhou nejtěžší obtížnost (na nejtěžší obtížnost nemůžete v průběhu hry přepnout) a jediný problém byl souboj na konci prologu a jedno náhodné setkání. Jinak šlo vše hladce. Souboje jsou tedy standardní, přesně jak byste očekávali. Co je zajímavé, jsou kouzla a určité skupiny schopností. Začněme s kouzly. Kouzla si vytváříte sami. Po světě musíte nalézat tři ingredience pro tvorbu kouzel a jejich spojením si poté můžete vytvořit kouzla dle vašeho gusta. Nejdříve zvolíte tzv. Core, který určí základ kouzla (oheň, led, iluze) a poté zvolíte podobu (aura, výboj, plošné kouzlo). Máte tak vytvořeno kouzlo, které poté můžete upravovat pomocí Accentů. Můžete tak zvyšovat sílu kouzla, dosah, čas zotavení, atd... Každé vylepšení kouzla zvyšuje jeho náročnost na statistiku Lore. Uvedu příklad. Jako Core si vyberu elektřinu, jako podobu výboj. Mám tedy klasický elektrický výboj, který už mohu používat. Poté si mohu zvyšovat jeho poškození, snižovat cooldown, či přidávat efekty jako omráčení. Vše záleží pouze na úrovni Lore a na mém seznamu Accentů. Druhou zajímavostí jsou určité skupiny schopností. Jednu skupinu jsem už zmínil. Jsou to reputační schopnosti, které se odemykají po získání určité úrovně vztahu s postavou či skupinou (počítá se jak pozitivní tak negativní vztah). Podobně to funguje i u vašich společníků, kdy jednu schopnost máte automaticky a další získáte, znova, po dosažení určité úrovně vašeho vztahu. Tyto schopnosti vyžadují ovšem kooperaci vás a vašeho společníka, proto je velmi jednoduché je přerušit, stačí přerušit pouze jednu ze dvou vyžadovaných postav. Pokud ovšem schopnost provedete, dostaví se devastující efekt. Má oblíbená kooperační schopnost byla s jednou kouzelnicí. Vyzvedla celou partu do vzduchu a začala ji léčit, naopak nepřátelé zůstali na zemi a byli zraňováni. Naštěstí, pro znovunabytí těchto schopností je potřeba nechat své postavy odpočinout. Trocha resource managementu Odpočívat můžete buď na výpravě, kdy ovšem potřebujete zásoby (které jsou dosti hojné, takže není potřeba se strachovat) nebo ve svých věžích. Věže jsou vaše osobní pevnosti, které vám poskytují určité bonusy (musíte ovšem platit za jejich údržbu). První věž získáte na konci prologu. Tato věž slouží pouze jako vaše základna, další věže, které odemknete můžete už specializovat. Každá specializace vám přinese jiné bonusy a jinou nabídku postav. Můžete si vytvořit například kovárnu, kde si budete moct vylepšovat zbraně a najímat obchodníky. Nebo cvičiště, kde si můžete najmout hromadu trenérů, kteří vám za mírný poplatek zvýší určité schopnosti.  Věže hrají svou roli v příběhu, jsou součástí komplexů zdí zvané Oldwalls. Což mě přivádí k nepřátelům, jelikož Oldwalls jsou jediné místo, kde naleznete nehumanoidní protivníky. Všude jinde budete bojovat proti lidským protivníkům nebo proti domorodým obyvatelům, v Oldwalls na vás čekají monstra zvaná Bane. Bane byli trošku zklamáním. Přestože bylo potřeba trošičku upravit taktiku, jelikož jsou velmi odolní proti fyzickým útokům, tak nebyli tak silní a hrozní, jak se vám hra snažila naznačit. Pár mírných nedostatků Zatím jsem hru převážně chválil, těch pár chyb, které jsem zmínil nejsou nic hrozného. A ani chyby, které zmíním teď nejsou příliš závažného, ale začnou se nabalovat a trošičku snižují dojem z celku. První chybička je spojena s levelováním postav. Vaše postavy nezískávají zkušenosti za zabíjení a plnění úkolů, ale používáním svých schopností si zvyšují jejich úroveň, což jim přidává zkušenosti. Některé schopnosti můžete používat i v rozhovorech a ovlivnit tak trošičku příběh. Problém je ten, že používáním těchto schopností v rozhovorech také dostáváte zkušenosti. Což mi trošičku vadilo, protože jsem chtěl postavu na co nejvyšší úrovni a některá rozhodnutí podmíněná dialogovými schopnostmi se mi nelíbily, ale chtěl jsem levelovat, takže jsem je stejně zvolil. Tento styl se mi úplně nelíbí. Další chybka, která je ovšem pochopitelná, je slabší grafika. Neberu to jako zápor, protože se jedná o neodmyslitelnou součást hry, ale je třeba to zmínit. Technická stránka je naopak vcelku dobrá. Trápily mne trošičku delší loadingy, ale možná je to tím, že jsem to hrál na sestavě, která jakž takž splňovala minimální požadavky. Ale kromě tohoto jsem nenarazil na žádné záseky, bugy, crashe, atd... Hudba je velmi nevýrazná, do paměti se mi zaryla pouze jedna skladba, která sama o sobě nebyla nic moc, ale vždy doprovázela heroické činy a celkem pěkně je podtrhovala. Zbytek soundtracku je ovšem dosti nevýrazný. A poslední chybička je množství vedlejších úkolů. Je jich tam velmi málo. Ve hře jsem strávil 50 hodin, z čehož většinu času jsem sledoval hlavní linii. Vedlejší úkoly jsou převážně propojeny s hlavní linií a jejich splnění je podmínkou pro postup v příběhu. Proto mi jejich plnění připadalo nucené, nebyla tam ta svoboda volby, kterou mám rád u vedlejších úkolů. Verdikt + Originální příběh + Dobře napsané postavy + Vliv reputace ne hraní + Tvorba kouzel + Správa věží - Dialogy ke konci hry - Nemožnost ovlivnit některé události - Nevýrazný soundtrack - Málo vedlejších úkolů - Nízká obtížnost - Bane Tyranny je velmi povedené RPG, které vás vrhne do role služebníka zla. Svět, ve kterém se odehrává je detailně propracovaný a po chvíli zkoumání zjistíte, že není úplně černobílý. Hra má pár mírných nedostatků, ale ty jsou odsunuty na vedlejší kolej originálními prvky jako je tvorba kouzel či reputační schopnosti. Když to vše sečteme, Tyranny není dokonalá hra, ale přesto stojí za to. Pro fanoušky her typu Baldur's Gate je to povinnost.  celá recenze

    Hodnocení čtenáře 7/10

  • PREY

    Hra: Prey Windows
    11. 8. 2017 v 12:13 - Autor: majakmp3 0

    SHRNUTÍ:Arkane Studios si z několika velmi úspěšných herních titulů vypůjčilo zásadní herní mechanizmy, přidalo svoji invenci jménem Mimic a vytvořilo slepenec, který sice není příliš originální, ale zabaví na dlouhé hodiny.Hodnotím 70%.PODROBNĚJI:V nahrávacích obrazovkách a v zakončení celého příběhu jistě poznáte SOMu. Operátoři nezapřou inspiraci v sérii Bioshock, Talos I jako by z oka vypadl Sevastopolu z Alien: Isolation a vizuál postav a možnost řešit každou situaci několika možnými způsoby až nápadně připomíná sérii Dishonored. A o co vlastně jde? Bloumáte po rozsáhlé vesmírné stanici a snažíte se zbavit nepřátelské mimozemské rasy jménem Typhon a zejména zabránit, aby se Typhoni dostali na planetu Zemi. Ale je tomu opravdu tak?KLADY:+ Hratelnost+ Atmosféra - Mimic+ Herní doba+ Možnost volby postupu i rozvoje svých schopností+ Nízká hardwarová náročnost+ Slušná odladěnost+ Vizuál postav+ Ozvučení, hlasy postav, hudbaZÁPORY:- Hře chybí originalita- Grafika, s výjimkou postav, působí stroze a zastarale- Neuspokojivý závěr, odrazující od dalšího hraní- Nejvíce místa na vesmírné stanici zaujímá nevyužitý prostor- S vypnutým V-Syncem hra trpí tearingem - trháním obrazu HODNOCENÍ:Slušných 70% celá recenze

    Hodnocení čtenáře 7/10

  • Mafia III - Je to zlé

    Hra: Mafia III Windows
    10. 8. 2017 v 20:20 - Autor: TenDejv 0

    Je to zlé Přesně tak jak píšu, s Mafií III je to velmi zlé, grafika, optimalizace, bugy, a naštěstí už bývalý lock na 30 FPS je to co z Mafie III dělá nejhorší hru roku. Vše jsem testoval na svém výkonném stroji, ale hladina FPS se nepřehoupla přes 53 FPS, no a grafika? Co si budeme povídat, na dnešní poměry se mohli vývojáři vytáhnout trošku víc. Bugů naleznete ve hře taky spoustu. No a hratelnost? Ano ujde, ale to je přesně to slovo co se k hratelnosti hodí: ujde, ovladatelnost vozidel a střílení by šlo ještě připsat do kladů. Za velký zápor pokládám to, že ve hře nenajdete prodejnu zbraní, garáž na tuning auta a podobné věci, které dělají z Mafie Mafii.  Další věcí, co mi chybí je třeba český dabing a celkvá atmosféra "kolegů" na mně nepůsobí úplně dobře. Opravdu doufám, že si vývojáři uvědomí, že udělali GTA VI - Oldies Time namísto dalšího dílu Mafie. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 2/10

  • Westernovské post-apo

    Hra: Bastion Windows
    6. 8. 2017 v 20:40 - Autor: fallanga 0

    Svět se rozpadl. Kalamita všechno vzala. A jediná šance, jak dát všechno do pořádku je opravit létající pevnost Bastion. A kdo jiný by ji měl opravit, než vy? Kid, Gasfellas, Pincushions a skvělý vypravěč Ujímáte se role Kida, který se jednoho dne probudil uprostřed rozpadlého světa. Světa, který pohltila Kalamita. Co je vlastně Kalamita a co se stalo, se budete dozvídat pomocí charismatického vypravěče, který komentuje váš postup. Vypravěč komentuje naprosto vše. Komentuje co děláte, komentuje jak se vám daří při soubojích a dokonce komentuje i všechny dialogy. Vyprávění funguje velmi dobře, hlavně díky hlubokému a příjemnému hlasu vypravěče. Celý příběh je vyprávěn zpětně. Vypravěč tedy ví, co se stalo, ale neřekne vám to. Celý příběh odhaluje postupně. Naopak, všechny fiktivní názvy na vás hází bez jakéhokoliv kontextu, což působí trošičku bizarně. Když drsným hlasem pojmenovává nepřátele názvy jako Gasfella, Scumbag nebo Pincushion, tak to zní trošičku absurdně. Nemohu si odpustit přirovnání k epizodě Ricka a Mortyho, kde ukazovali, jak se vyrábí Plumbus (všichni se na to podívejte). Ale co se tedy vlastně stalo? Po chvíli hraní si začnete skládat malé kousky příběhu dohromady a odhalíte, co je vlastně Kalamita, proč je nyní svět roztroušen na malé ostrůvky plující vesmírem a proč je Bastion tak důležitý.  Polorozpadlé útočiště Vaším úkolem je obnovit Bastion, který je jedinou nadějí na záchranu světa. Bastion je vaše útočiště. Trávíte tam čas mimo mise, mluvíte s několika postavami, které na svých cestách potkáte, vybíráte si tam další mise a stavíte nové budovy. Z Bastionu můžete chodit na dva typy misí. Tréninkové mise, které vás naučí zacházet s novými zbraněmi, a pokud se vám bude dařit, tak dostanete odměnu, anebo příběhové mise. Každá příběhová mise se odehrává na rozpadajícím se kusu skály, který byl předtím městečkem, pevností, džunglí, atd... Na misích na vás bude útočit místní fauna a flóra nebo bojovníci z dálného východu, který skončil ještě hůře, než vaše domovské město. Budete se proti nim bránit dvěma zbraněmi, štítem a jednou speciální schopností. Zbraně si odemykáte, jak postupujete příběhem. S každou zbraní se hraje trošičku jinak (přirovnal bych to třeba k Victor Vran) a zbraní je dostatek, takže si každý vybere styl, který mu sedí. Můžete mít těžké kladivo a rychlý Repeater, plamenomet a mačetu, kopí a bazuku, atd... Má oblíbená kombinace bylo rychlé kopí s velkým dosahem a luk, který se sice dlouho natahuje, ale dává celkem rány. V předposlední misi jsem luk vyměnil za bazuku, kterou jsem si vylepšil tak, že na dálku byla nepřekonatelná. Ano, zbraně si můžete vylepšovat. Stačí najít surovinu na vylepšení, postavit na Bastionu kovárnu a mít dostatek měny. Zbraně se dají vylepšit až pětkrát a při každém vylepšení si můžete vybrat ze dvou efektů. Jsou tam nudné vylepšení jako zvýšení poškození nebo rychlosti nabíjení (pouze u střelných zbraní), ale i zábavnější vylepšení, jako přidání jedu, zdvojnásobení projektilů, atd... Můžete si se zbraněmi tedy pěkně vyhrát. Zde ale úprava herní postavy nekončí. Zmínil jsem speciální skilly, které jsou často velmi ničivé (granáty, automatické odrážení poškození), ale vyžadují lahvičky, které jsou na misích celkem vzácné. Kromě toho si můžete i aktivovat elixíry. Po získání nové úrovně se vám odemkne místo pro jeden elixír (maximální úroveň je 10). Elixíry vám přidávají pasivní schopnosti (více léčivých lahviček, magnet, který přitahuje vypadlou měnu, atd...).  Zmínil jsem, že maximální level je 10, což se může zdát málo, ale vy se budete horko těžko dostávat na úroveň 5. Můžete si navýšit získávání měny a zkušeností tím, že si ve svatyni (další z budov na Bastionu) aktivujete idoly. Idoly vám ovšem zvyšují nejen získávání měny a zkušeností, ale i obtížnost hry pomocí různých vlastností, které získají nepřátelé. Takový základní idol zvýší nepřátelům poškození a životy, další idoly automaticky odráží některé vaše údery, přidávají nepřátelům regeneraci, po smrti nepřátel z nich vyhodí granát a tak podobně (znova bych to přirovnal k Victor Vran). Idolů je 10 a když si aktivujete všechny, tak dostanete pekelnou hratelnost. Příběh se mi podařilo dohrát s osmi, další 2 jsem nenašel, ale nepovinné mise už jsou trošičku náročnější a tam radím si idoly raději vypnout. Můžete si tedy upravit zbraně, vylepšit se pomocí elixírů, aktivovat idoly a vyrazit na výpravu, kde zmydlíte hromady nepřátel a několikrát spadnete z okraje mapy. To se vám bude stávat často, protože mapy jsou malinké a nemají zábrany, takže padat budete. Buď při úskoku, nebo protože vás nepřátelé strčí z mapy. Vy můžete nepřátele z mapy také vystrčit, ale rychlejší bude je uklikat k smrti. Zde bych zmínil mírný bug, kdy váš zaměřovač je trošičku posunut. U zbraní na blízko to moc nepoznáte, ale u střelných zbraní budete muset mířit mírně pod nepřítele. Level design je obyčejný, ale na zábavnosti mu přidává fakt, že mapa je rozpadlá a složí se, až když se přiblížíte. Často tak budete prozkoumávat každý kousíček mapy, pro případ, že tam je nějaká vedlejší cestička. Postupné skládání map (a často také postupný rozpad mapy) přidává level designu na elegantnosti. Na platforming naštěstí narazíte až v poslední misi, kde bude ovšem zdrojem značné frustrace, protože ovládání při skákání je hodně nepřesné. Proto je fajn, že se ve hře vyskytuje pouze jednou. Poslední mise je celkově špatně udělaná, dovolím si říci, že je to nejhorší mise ve hře. Nejenže je tam onen příšerný platforming, ale dostanete i zbraň, která zabíjí nepřátele na jednu ránu a navíc s ní nemůžete provádět kotouly. Příběhově je mise naopak velmi povedená a dočkáte se tam i jednoho ze dvou příběhových rozhodnutí. I dig my hole you build a wall! Příběhová rozhodnutí nejsou ta nejtěžší jaká jsem kdy viděl, nemají vlastně ani moc vliv, ale přesto jsou pěkně zpracovány. Každé z nich je smutné a konec celkově hraje na city. Je s podivem, jaký vtah si dokážete vytvořit k postavám, se kterými jste komunikovali pouze pomocí vypravěče. Smutná a melancholická je vlastně celá hra. Má sice kouzelnou stylizaci, ale to westernovské zasazení tam je vidět a rozhodně se nejedná o šťastnou hru. Doporučuji si poslechnout píseň Build the Wall, která na vás dýchne tu správnou atmosféru (soundtrack je mimochodem perfektní). Hra má určitý filosofický podtext. Nejedná se o žádného Malého Prince, ale nějaký vyšší rozměr tam k nalezení je. Silně atmosférický příběh sráží dolů fakt, že vám zabere asi 6 hodin. S aktivovanými idoly si pár hodin můžete přidat, protože s vyšší obtížností budete postupovat opatrněji a hra se trošičku natáhne. Ale přes 10 hodin se nedostanete. Což je trošku škoda, protože příběh by se dal velmi lehce protáhnout. Takhle působí lehce hekticky. Kid vlastně nemá čas na odpočinek, nemáte čas pořádně natáhnout tu atmosféru, protože pořád jenom mydlíte nepřátele. Před verdiktem ještě krátká zmínka o technické stránce. Grafika je velmi jednoduchá, hra proto není náročná. Kromě posunutého zaměřovače jsem nenarazil na žádné bugy ani glitche a hra mi spadla pouze v závěrečných titulcích. Crash screen je mimochodem vtipně udělaná. Vyhodí vám tam chybovou hlášku na pěkně namalovaném pozadí a vyzve vás k pořízení screenshotu a řekne vám, kam ho poslat. Jelikož je to 6 let stará hra, tak už to nemá úplně cenu, ale v době vydání určitě šlo o velmi sympatické gesto. Verdikt + Skvělý vypravěč + Westernovsky laděná atmosféra + Originální nepřátelé + Systém zbraní, elixírů a idolů + Slušný příběh + Level design - Otravná poslední mise - Posunutý zaměřovač - Délka Bastion je arkádové RPG, které vás nadchne svou westernovskou a melancholickou atmosférou a skvělou výpravou. Mohlo to být trošičku delší a souboják mírně zábavnější, ale to jsou mírné výtky. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • Na ledové planetě procitá ledově chladné tělo s kovovou maskou mrazem spečenou k lebce. Zmrzlé plíce nasají ledový vzduch temného sálu a ledový dech vytvoří obláček jinovatky nad prsním pancířem. Chladné synapse pátrají v krystalech diamantových neuronů, ale staletí spánku v kryonické rakvi pohřbila všechny vzpomínky. Jen mrákotný obraz tisíců zbytečných smrtí pomalu rozdmýchává žár vzteku stravující chladné nitro. Spáč zvažuje smysl své nesmrtelné existence a jeho pohled upoutá namodralý odlesk ocelového meče. Zrakem hladí ostří až k jílci vězícímu v pevném sevření jeho na kost ztuhlé pěsti. Jeho poslání mu sice ještě není zcela zřejmé, ale šedým očím upřeným na meč se zdá pravděpodobné, že nebude zmrzlinářem, což ho pochopitelně napadlo jako úplně první. Probouzíte se tedy s masivní zbraní v ruce jako nesmrtelný hrdina. Fakt, že jste nesmrtelní, ale neznamená, že nebudete umírat. Budete. A hodně. Však už si to umírání spousta z vás užila v Dark Souls. Vy se ale pokaždé vrátíte jako smrad na místo činu tolikrát, že nepřátelé nakonec moudře ustoupí fingujíce nedobrovolnou smrt vaší rukou. Ti, kteří tenhle masochismus neokusili, mají jistě aspoň z doslechu přibližnou představu, jak hráčská obec tehdy trpěla. Dobrovolně a s požitkem. A Immortal Planet je prostě a jednoduše isometrické Dark Souls. Až na tu isometričnost a pár detailů mají tyhle dvě hry tolik společných rysů, že by případný svazek mezi jejich autory musel být ve všech civilizovaných zemích světa považován za incest. Tady by to šlo zapíchnout, protože polovina s kopřivkou na Souls hry to v tomhle okamžiku vzdává, ta druhá si to stejně zahraje, jen aby si připomenula pozapomenuté utrpení. Pro těch pár vytrvalých to ale přece jen trochu rozvedu. V obou světech na konci času, Lordranu i na Nesmrtelné planetě, vládne stejná atmosféra zmaru, rozkladu, smutku a beznaděje. Společný je minimalisticko-kryptický příběh nebo spíš historie místního univerza odhalovaná náznaky v melancholických monolozích, při četbě almanachu nepřátel a popisů předmětů, které vám padnou do rukou. Podobné je uctívání svatého plamene/ledu, systém bonfirů/kryokomor ukládajících váš postup s nabídkou vylepšení postavy, tuhé střety s multifázovými bossy i spásná možnost otevírání zkratek na cestě poseté obnovujícími se nepřáteli. A hlavně důraz na úzkostlivé sledování stavu vaší i soupeřovy energie během soubojů. Začínáte volbou mezi třemi zbraněmi a třemi relikty poskytujícími různé bojové bonusy jako obnovení staminy úspěšným úhybným manévrem nebo léčení vlastního zranění zásahem nepřítele. Zbraně mají dvě formy symbolizující dualitu spánku a bdění nesmrtelných na planetě. V té první udělují menší poškození, ale zvládnou větší počet úderů, ve druhé jsou ničivější, s větším dosahem (hitboxy fungují skvěle), ale člověk si tolikrát nebouchne. Při přechodu mezi svými formami vypustí nějaký bonus v podobě speciálního útoku, doplnění staminy, omráčení škůdců v bezprostředním okolí a podobně. Pokud si na začátku nevyberete podle gusta, v průběhu hry dostanete možnost výměny za zbraň svého srdce. Ale nepočítejte s nabídkou desítek vražedných nástrojů. Zbraní je sice jen několik, všechny jsou ale něčím unikátní a všechny jsou v rukou ovládajících jejich výhody i slabiny spolehlivě smrtící. Co se týče oblečení a brnění, hra jde přesně opačnou cestou než Vávrovo Kingdom Come. Na rozdíl od několika vrstev středověkých spodků mnoha typů, tvořící desítky a stovky barevných a módních kombinací, bude jediným brněním ve hře to, jež máte na sobě (Fashion Souls RIP). Asi proto, že je spolu s maskou přimrzlé k tělu. Tedy taky přesně podle skutečnosti. Vaše schopnost snášet příkoří životních ran je dána jen a pouze vašimi vizuálně nerozvinutými statistikami. Ty si můžete vylepšovat pokud se vám podaří se svým rancem duší/bodů dosápat do nějaké kryokomory. Rozdělujete mezi pět vlastností určujících váš charakter, tedy vlastně způsob vašeho hraní. Při distribuci máte perfektní přehled, co ovlivňuje co, a nemusíte se dál hrabat v žádných obskurních statistikách. Za jedna. V soubojích je klíčem k vítězství znalost způsobu, jakým který nepřítel útočí. Musíte reagovat na jeho bojové schéma, primárně se pokusit ranám vyhnout nebo je blokovat, a tím soupeře unavit. Jeho stamina blízko nule je pro vás signálem k rychlému výpadu tělem (dash) způsobujícímu několikavteřinové omráčení. Tehdy můžete beztrestně zasadit tolik dobře mířených ran, kolik vám dovolí zase stamina vaše. V soubojích je tedy kromě sledování pohybů protivníka nutné mít dobrý přehled spotřeby téhle bojové energie, jež je alfou a omegou hry a univerzální měnou nutnou k máchání zbraní, blokování, běhu, bleskovým přesunům i k používání některých předmětů. Jakmile s omračujícím výpadem přijdete předčasně nebo pozdě, zůstanete naopak vydáni na milost soupeři přesně tak, jak by dopadl on v případě šikovnějšího hráče, než jste vy. Při vašem tažení se kromě chladné oceli můžete spolehnout na předměty a kouzla, pro něž máte rezervované dva plus dva sloty. Mimo obligátního léčení, zpočátku omezeného na jednu dávku, jste schopni soupeřům několikrát v závislosti na svém charakteru poslat zničující pozdravy z bezpečné vzdálenosti. Počítejte ale s tím, že vám nepřítel odpoví v podobném duchu. Se vším pěkným, k čemu kdy získáte přístup, se totiž zpravidla s předstihem seznámíte v roli střeleckého terče. Kouzla nemívají jen prosté devastující účinky, ale často i schopnost na chvilku zastavit protivníka nebo mu vyplýtvat staminu, takže je lehké ho vzápětí omráčit. Musíte při tom ale dávat dobrý pozor, kam šlapete, neboť jednou seslané kouzlo nezná bratra. Na tanec s místními bossy choďte odpočatí, bez uzlíčku nasyslených duší/bodů na zádech a pokud možno poté, co si otevřete jednu nebo dvě zkratky, abyste se po cestě nemuseli zas a znovu brodit krví padesáti nepřátel. To se sice lehce radí, ale místní šéfové si tu obvykle neplatí živou hudbu před dveřmi se jmenovkou, takže na ně můžete poprvé narazit zcela nečekaně. Smůla. Po nevyhnutelné smrti utrousíte balíček svých posledních zkušeností; ten ale můžete takticky vytěžit tak, že se při příští návštěvě vyléčíte jednou zdarma. Jeho sebrání vám totiž doplní zdraví na maximum - proto takový strategicky pohozený otisk smrti může v budoucnu zachraňovat životy. A páni, že při těchhle testech trpělivosti využijete každou pomoc, která se naskytne. Po překonání prvního bosse se vám otevře skoro celý herní svět. Je jen na vás, kterou ze tří hlavních cest se vydáte. Nápovědu o jejich schůdnosti pro postavu vaší úrovně poskytne strážce brány plus mínus reprezentující obtížnost nepřátel za ní čekajících. Pokud máte sebevědomí na rozdávání, je klidně možné se hned vrhnout do míst, kde vás to bude nejvíc bolet. Odměnou bude taky nejvíc získaných bodů, tedy nejrychlejší vývoj postavy, když se s ní ovšem budete schopni dohrabat k nejbližší záchranné kryostanici. Vylepšování statistik je celkem snadné, stačí se naučit čistit nějakou oblast za humny. Třeba na jedné, dvou mapách využít kouzel a vzápětí spěchat přes kopec zpátky domů. Je to funkční strategie, ale pokud jste v běžných soubojích aspoň trochu trpěliví a šikovní, hra vás do ní nijak zvlášť netlačí. Bohatě stačí to, co si nasbíráte obvyklou cestou. Tedy aspoň v základní hře. New Game +, zde Nightmare Mode, který se vám zpřístupní po dohrání, už vás nejspíš přesvědčí, že každá zkušenost navíc je vítaná. Ke cti autorů je nutné dodat, že schůdný je i vývoj čistého mága, jenž bude zpočátku vyžadovat mnohem větší opatrnost a choulostivější management silných, ale nepočetných kouzel, než se z něj později stane stroj zkázy. Dokážu si ale představit, že s dostatečně posílenými kouzly a propracovanou taktikou pro něho mohou být nakonec i bossfighty bleskovou a jednoznačnou záležitostí. Prakticky celou hru udělali dva Poláci z krakovského studia teedoubleuGAMES, kde ji Tomasz Wacławek vymyslel a naprogramoval a Łukasz Piskorz vtiskl výtvarný styl a postaral se o animace. A já musím hluboce smeknout před oběma. Zdejší herní design vychází z artworků imitujících linoryt a využívá low poly art vzhledu postav. Ty, stejně jako prostředí, nabízejí jen omezenou barevnou škálu. Vzniká tak jedinečný, na první pohled identifikovatelný herní ksicht. Z nouze ctnost, řekl by někdo, ale já naopak tleskám tomu, čeho se s omezenými prostředky GameMakeru podařilo dosáhnout. Co tedy na závěr vytknout, aby to nevypadalo, že před sebou máme dokonalou hru? Třeba to, že byť se herní doba v hodinách může díky obtížnosti dostat i k dvouciferným hodnotám, je zdejší planeta prostorově relativně nevelká. Nikoho taky určitě nepotěší nemožnost přizpůsobit schéma ovládání a třeba chybějící rozdělení síly zvuků a hudby. Neřkuli nějaké detailnější nastavení grafiky. Třeba se dočkáme v plánovaných aktualizacích, jež mají zatím přinést nové zbraně, bossy, rebalanc příliš silných kombinací kouzel, předmětů a statistik plus další obsah. Dvojsečná je i absence nápovědy pokročilejších bojových technik a funkcí několika předmětů, které tak sice získávají na kryptičnosti, ale ztrácí na srozumitelnosti. Přes zmíněné pihy je ale Immortal Planet tím nejpovedenějším návratem do temných vod stejné řeky Dark Souls blahé paměti. Verdikt Immortal Planet není svými principy třeskutě originální. Nelze ale říct, že není objevná, protože zjednodušení starých známých mechanik a jejich suverénní propojení s isometrickým pohledem působí jako zjevení samo o sobě. Člověk si musí lámat hlavu, proč tak samozřejmý mix bez ztráty kytičky sladěný do hladce plynoucího celku nepřišel dávno před celou Souls sérií. Tohle vypadá jako „instantní klasika“ už v okamžiku svého vydání. + zábavný a dobře vymyšlený soubojový systém + báječná výtvarná stránka + skvěle zvládnutý level design dlouhé první cesty a otevíraných zkratek + kryptická atmosféra podporovaná vhodnou ambientní hudbou + několik směrů vývoje postavy a podstatné rozdíly dané zbraněmi i startovními relikty + čtyř fázoví bossové - neškodilo by víc oblastí k prozkoumání - nulové možnosti přizpůsobení ovládacího schématu - spartánské nastavení zvuku a grafiky - pokročilé bojové techniky objevované náhodně bez pomoci autorů - vágní a nedostatečné popisy předmětů - na klávesnici a myši horší ovládání než na výslovně preferovaném gamepadu   Bonusová nápověda pro nesmrtelné nováčky: Téměř celá hra probíhá na plošinách obklopených bezednou propastí a omráčenému nepříteli stojícímu u jejího okraje můžou snadno podklouznout nohy. Když budete mít štěstí, na vaší cestě se stanete náhodnými svědky mnoha takových nehod. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • Inquisitor je české RPG, které po vydání bohužel trochu zapadlo. Nedá se ani říci, že bych se tomu divil, není totiž pro každého. Pokud ho vezmeme jako postavu z RPGčka, tak tvůrce postavy snížil „zábavnost boje“ a „nefrustrace“ na jedničku, aby mohl nastavit „příběh“ a „atmosféra“ na maximum. V recenzích se často vyskytuje, že Inquisitor je „RPG ze staré školy“, což má vysvětlit, jaký je; nemůžu ale říct, že bych s tím úplně souhlasil – nemyslím, že by šlo najít vysloveně podobné RPGčko, které by mixovalo docela hluboký RPG systém a hodně konverzace ve městech s trochu Diablovskou řežbou mimo město. Jak už jsem naznačil, hlavní devizou hry je pro mě příběh a způsob jeho vyprávění. Mám strašně rád detektivky a bohužel počítačové zpracování detektivek mi často nesedí, protože je hrozně těžké vyvážit lineárnost (která není zábavná, protože se mrcasíte v koridoru a nepátráte volně) a otevřenost (která zase často není zábavná, protože působí procedurálně generovaná a není jasné co dělat). No a Inquisitorovi se to nějak podařilo - místy je to skvělá detektivní adventura. Je to asi úplně první hra, kde jsem si připadal jako detektiv, co opravdu pátrá a hra mu nepodstrkuje, co by měl udělat dalšího, aby případ vyřešil (mnohdy jsem měl trochu pocit jako v částech čtení Soudce Ti, což je asi dáno trochu rolí, ale místy i stylem psaní). Přitom příběh působí velice smysluplně a promyšleně. Je vyprávěn v krásně udělaném světě, kdy na zemi přichází temno a vy se jako jedna z (docela různých) postav snažíte nástupu temnoty zamezit. Satanské rituály, obcování s ďáblem atd. atd. jsou pěkně popsány (úroveň textů mi přijde celkově žánrově vynikající, což je vzhledem k délce potřeba), stejně jako intriky v rámci několika různých organizací. U intrik je mimochodem vynikající, že mi nepřišlo vždy úplně zřejmé, kdo je padouch, protože podezřelí jsou vcelku všichni. Není to tak, že pokud někdo podá svědectví, je nutně pravdivé. Je potřeba vše kvalitně vyšetřit a pak mučením získat přiznání (přitom mučit nevinné nechcete). Výborný je i poměr hlavního příběhu a side-questů (mimochodem někdy není jasné, do které kategorie quest patří, což zvyšuje „imerzi“). Pěkná je i role postavy ve světě, kdy to nesleduje klasickou RPG trajektorii „od sedláka k bohu“, ale drží se realističtějšího rozmezí, kdy začínáte jako docela důležitý vyšetřovatel a končíte jako dosti důležitý vyšetřovatel – ale pokaždé je spousta postav „pod vámi“ i několik nad vámi. Tahle „příčetnost“ tak zodpovídá zásadní otázku – Inquisitor je podle pravdy. Dosti překvapivým aspektem pro mě byla délka – když jsem prošel "finálním dungeonem" a cítil jsem, že příběh už spěje k dobře vystavěnému finále, překvapilo mě, že místo očekávaného konce kolega řekl „jo, to musíme dál vyšetřit, jdi tam a tam“… a následovalo druhé město, ještě rozlehlejší než první. A pak ještě další, zase větší než druhé! V důsledku je Inquisitor gigantický, jak prostorem, tak příběhem (a taky herní dobou, mnoho přes 100 hodin). A to prosím ne za cenu procedurálního generování; všechny lokace mají +- smysl (snad až na některé šílené dungeony). RPG systém funguje tak, že si s úrovněmi zvyšujete vlastnosti (síla, obratnost,…) a schopnosti (různé třídy magie, či bojové). Tyto schopnosti jsou společné pro všechny postavy, ale každá má omezenou úroveň, kam až se dokáže dostat. Přišlo mi, že se docela hodí schopnosti trochu kombinovat, a jak můj první kněz, který potřeboval umět bojovat, tak paladin, který se naučil kouzlit, byli silnější než „žánrově čisté“ verze (tip – s žádnou postavou se později skoro neobejdete bez levitace). Tak, to by byla pozitiva. A teď bohužel ještě odvrácená strana hry. To jsou především boje - ty jsou dost frenetické, což je dáno především tím, že mnohdy potkáte protivníky, kteří vás rozmáznou na 1-2 rány. Na začátku hry to je bohužel většina protivníků (po prvním průchodu města máte na výběr z cca 5-6 map, kam jít zkoumat, přičemž ve většině dost rychle umřete). Ať to je obr, zlobr, troll, či ohnivý netopýr, je dost těžké s nimi bojovat na férovku, znamená to obrovskou spotřebu lektvarů (které stojí peníze – a ano, můžou dojít, na úplně první hraní se mi to stalo). Naštěstí spousta protivníků jde uběhat (jste-li dostatečně rychlí) a ustřílet/ukouzlit… což vás dostane dál ve hře, ale moc zábava to není. Docela důležitá součást začátku hry tak je „testování“ map, kdy zkoušíte, jestli se na mapě chvíli udržíte, a pokud ano, tak kosíte monstra pro zvýšení úrovně, pokud ne, jdete jinam. Časem se to zlepší (celkově mi přijde začátek, cca do 10té úrovně asi nejtěžší), ale stejně potkáte smrtící protivníky, například inkvizitory v kostelním podzemí, kteří kouzlí extrémně vražedné padající kameny, a moc s tím neuděláte. Nebo duchy, kteří kouzlí blesky – bezvadný je případ, kdy kliknete na kámen, a zjeví se tři nejsilnější verze ducha a na jednu ránu vás usmaží, v podstatě deterministicky. Moc vám tu nepomůže skill typu Dark Souls, kde jako hráč můžete zásadně ovlivnit, zdali protivníka trefíte a zdali trefí on vás. V Inquisitorovi o tomhle rozhodují spíš čísla a hlavní skill tak je a) rychlý prst na klávesnici, kde pijete lahvičky, b) v některých případech bohužel quicksave a quickload. Zbaběle se přiznám, že ten se pro mě stal zásadním třeba v ještěřích jeskyních, kde bojujete proti raptorům, kteří vám rozbíjejí zbraně. Řekli byste si – no a co, tak si je opravíme. Jasně, klidně, ale bohužel hra je nastavená tak, že i když dáváte rozumné maximum bodů do opravy, tak vám to nikdy nestačí na úplně nejlepší zbraně a zbroj co máte. Takže buď můžete jít zpátky do města ke kováři (což je otrava – speciálně když jste hluboko pod zemí a musíte backtrackovat skrz částečně respawnující potvory – omluva jazykovým puristům). Nebo můžete použít horší zbraň, což znamená prodloužený čas pižlání ještěráků a co hůř, obrovsky zvýšenou spotřebu lahviček (když ještěráka nezabijete na 1-2 rány, tak vás vícekrát trefí)… které vám dojdou a zase musíte do města. Co velmi pomáhá a je třeba strategicky využívat, jsou zelené krabičky s džinem – ten vám může pomoci v boji (pokud protivník nemá silnou magii, tak ho džin rozseká), nebo si u něj můžete dokoupit lahvičky a prodat přebytečný loot. Nicméně takových krabiček nenajdete až tolik a ke koupi jsou docela drahé. A samozřejmě je k přežití potřeba mít dobře postavenou postavu – ale to je podmínka nutná, nikoli postačující. Trochu nejistá je role NPCček, kterých ve hře je několik – na oba průchody mi přišlo nejlepší je použít na začátku, kdy se v boji moc neudržíte a nebojujete ještě proti tak magickým protivníkům, a pak se jich zbavit, protože jsou slabší než vy a buď umírají (pokud se nepletu tak permanentně, žádná resuerekce tu není), nebo vám vypijí lahvičky a umřete vy. Diskutabilní je grafika, která například hodně vadila recenzentům na Games – je jednoduchá a animace opravdu nejsou nejbohatší, ale docela funkční. Mně se hra docela líbila, mám rád podobně ručně kreslené hry, ale je fakt, že nejsem úplně grafikomil. Zvuky jsou naopak docela dobré a hudba pěkně podkresluje temnou církevní atmosféru. Takže tak… Inquisitor je hra poměrně těžká, ale bohužel místy spíše frustrujícím, než zábavným způsobem. Mnohdy (asi 3-4 velké dungeony) jsem si prostě musel pustit příjemnou hudbu, a kosit, kosit, kosit, pít lahvičky, loadovat, atd., doufaje, že se tím už konečně protrpím a zase se dostanu k super příběhovější části hry. Ta je ale tak hrozně fajn, že mi to stálo za dva průchody hrou, které vám po dokončení naprosto rozsvítí vnitřní světélko „achievement unlocked“ – protože dohrát tohle monstrum opravdu achievement je. Za poslední zmínku pak stojí, že je to hra česká: autory obdivuji a posílám jim dík za to, že mi tuhle unikátní zkušenost umožnili.   P.S. osmička v hodnocení moc neznamená - hra má pro mě příběh, atmosféru a originalitu za desítku a místy frustrující pasáže za nějaké nízké číslo, nemá moc smysl to průměrovat dohromady. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • Jste uchváceni záběry z Witchera 3 a tápete, jestli je nutné hrát předchozí díly? Rovnou říkám: ano, udělejte to. I když je Zaklínač 1 deset let stará hra, má co nabídnout a některé její funkce jsou lepší než u novějších dílů. Navíc vám objasní některé věci ve dvojce (a už méně ve trojce). Uložené pozice z jedničky jsou přenositelné do dvojky. Potřebujete číst knížky Zaklínače před jeho rozehráním? Ano i ne. Ne proto, že Geralt ztratil paměť (ta se mu - plná spoilerů - vrací vcelku až ve druhém dílu), ano proto, že těch narážek na knihy je v jedničce poměrně dost. Hned první postava, kterou potkáte je Shani, která je sice v knize naprosto nepodstatná (Geralt si to s ní rozdá v Oxenfurtu), ale je škoda přijít o ten pocit "jo tak to je ona". Na druhou stranu vám bude zřejmě vadit, že Geralt totálně zapomněl na Yennefer a Ciri. Ve hře je ale spousta zajímavých neknižních postav (Talar nebo třeba Abigail). Pro druhý a třetí díl Zaklínače bych ale číst knihy doporučoval. Grafika Zaklínače 1 nezestárla tak moc a dá se dnes pohodlně hrát. Postavy nevypadají úchvatně, ale prostředí je uvěřitelné a i po té době je pár míst, kde se člověk chvíli kochá. Na západy slunce v Zaklínači 3 to ale nemá. Zaklínač 1 má z celé série asi nejtemnější atmosféru, kterou podkresluje velmi povedená hudba, jejíž motivy si půjčují pak i další hry série (nejvíc se vám do paměti vryje Wyzimská obchodní melodie "Peaceful moments" a nejednou ji uslyšíte v obměněné verzi ve dvojce i trojce). Obsahuje český dabing, který je dobrý, ale často vede k úsměvným situacím, ale hru přímo nenabourává a vlastně ani nekazí atmosféru. A je příjemně sprostý (zvláště postava špiona Talara). Dokonce se vcelku povedli někteří trpaslíci s jejich ostravským nářečím. Nicméně výslovnost pokulhává (nejen u elfské mluvy, ale třeba špatně vyslovovaná jména jako je "Kalkstein" - v originále se čte jako Kalkštejn, v české verzi Kalkstýn). Nejsmutnějším příběhem je ale hlas Geralta - ano, podle knižní předlohy mají být zaklínači bez emocí, ale právě u Geralta se to zřejmě, jak napovídají knihy, nepovedlo. Rozhodně by neměl mluvit jak robot. Pokud vás irituje, změňte si nastavení na mnohem lepší polský dabing (polského Geralta jsem si zvláště ve dvojce a trojce opravdu oblíbil a uznávám, že je lepší než anglický). Příběh jedničky není špatný, ale rozjíždí se velmi pomalu. Chce to v první kapitole trochu trpělivosti, protože budete odměněni v kapitolách dalších. Hra se točí okolo dvou ústředních motivů - krádeže zaklínačských mutagenů a povstání nelidí (druhý příběh se velmi rozvine ve dvojce). A zvláště vyšetřování v druhé kapitole je velmi povedené a může vést k naprosto odlišným výsledkům - záleží na vašem postupu. Někdy hra působí trochu jalově, ale ve výsledku je dobrá. Jen konec příliš nepřekvapí. Hlavní zloduch se po celou hru takřka neobjevuje a nemůžete tak moc tušit, že je za tím vším právě ona či ona. Hra není open worldem, ale podobně jako dvojka je rozdělena do několika (poněkud menších) lokací. Nicméně zvláště v druhé a třetí kapitole budete mít k dispozici opravdu velký kus světa (výraznou část Wyzimy a rozsáhlých blat), kde se budete moci věnovat i vedlejším úkolům - vesměs zakázkám na příšery. Naopak poslední kapitola je jakoby šitá horkou jehlou a příliš toho v ní není, i když děj zrovna graduje. Questy, ať už hlavní nebo vedlejší, se obvykle zajímavě větví a poměrně dost závisí na vašich rozhodnutích. Což někdy nabourává hru. Stává se, že se někdy můžete postavy zeptat na něco, o čem ještě nevíte, a podobně. Vývojáři příliš nalinkovali příběh a někdy se stane, že ze scénáře vypadnete a příběh "předběhnete". Druhá věc je, že často nevíte, co vaše rozhodnutí způsobí a často naprosto bezvýznamná odpověď vás připraví o některé questy. To třeba když hned ze začátku necháte žít partičku elfů, aby v další kapitole uprostřed města v hospodě odkudsi letícím šípem zavraždili důležitou postavu, která vám má zadat několik úkolů a pomoci při vyšetřování. Působí to zmatečně, protože si předchozí miniquest ani nepamatujete a netušíte ani, koho to zabili a proč. Často si také můžete nesprávnou odpovědí uzamknout některá řešení questů nebo znepřátelit důležité postavy. Je to hezké, ale protože často vyklouznete z linky scénáře nebo jen oslovíte nějakou postavu zbytečně brzo, tak si můžete způsobit problémy. Přesto hlavní vyšetřovací quest ve druhé kapitole považuji za nejzajímavější a můžete ze spolupráce se Salamandrou obvinit kohokoliv. Je vidět, že detektivní přístup, tolik rozvedený ve třetím díle hry, volili autoři již v jedničce. Questy sice nejsou tolik nápadité jako v dalších dílech, ale neurazí (kromě zakázkových - ale jejich cílem je především si vydělat; i když já ve hře nouzí o peníze netrpěl - pokud jsem nepotřeboval kupovat předražené knihy). Přesto se stávalo, že hráč ví víc než Geralt a dumáte nad tím, jak to provést, aby se zeptal na konkrétní věc konkrétní postavy, nebo aby mu něco došlo... A někdy se to samé děje i ostatním postavám, které se zacyklí a nechtějí udělat něco velmi zřejmého. Třeba když se chcete dostat na hřbitov ve Wyzimě. Hrobník vám slíbí, že vás pustí když splatíte jeho dluh, jdete tedy za jeho věřitelem a když se ho zeptáte na dluh, něco zahuhlá, ale věc vyřízena není. Po menším postupu v příběhu dluh ale zamázne. Svět Zaklínače 1 je živoucí a přišlo mi, že NPC žijí více vlastním životem než v Zaklínači 3. Mnohem více se pohybují na množství lokacích, řadu NPC potkáte na určitém místě jen v určitý časový výsek (jedna postava zadávající zajímavý quest se vyskytne na daném místě třeba jen v rozmezí jedné hodiny za den). Problémy to vyvolává když nějakou postavu nutně potřebujete a ona si někde trajdá - na rozdíl od trojky zde nemáte GPS a nic vás nenavádí. Ale přitom to hře neškodí. Systém skillů je patrně lepší než ve třetím dílu (ale obecně druhý díl měl asi nejlepší), je jednoduchý, akorát musíte počítat s tím, že nikdy nebudete mít všechny skilly vylevelované na maximum. Proto volte uvážlivě každý bod a směr, kam se chcete ubírat. Že můžete levelovat jen při meditaci (a jen v posteli či u ohně) je příjemným zpestřením, které ve trojce chybí. I alchymii v tomto dílu považuji za nejlepší - opravdu musíte sbírat bylinky, shánět alkohol a samotné elixíry mají trvanlivost třeba několika hodin či den. Toto mi ve dvojce a zvláště trojce, kde už nepotřebujete na nové elixíry ani ingredience, chybělo. Výrazným rysem hry je také nutnost četby knih. Bez toho se nenaučíte jak zabíjet některé potvory - sice je zabijete, ale nezískáte z nich potřebný materiál. Knihy jsou ale velmi drahé a někdy se je nevyplatí kupovat - ale řadu získáte z nepovinných questů či je najdete ležet někde v domě. Hra obsahuje velmi příjemné minihry. Pití alkoholu (někdy vám odemkne zajímavý dialog, ale Geralt ne všechny přepije), kostkový poker (velmi chytlavé a ve trojce chybí), box (pokud splníte všechny questy v něm, získáte jeden z nejlepších mečů ve hře). Zajímavou funkcí je i možnost navléci si speciální prsten, který vám odemkne některé dialogy (třeba prsten církve Věčného ohně). Co se herního postupu týče, je to RPG ze staré školy a tak nějak se počítá, že budete plnit všechny úkoly a prošmejdíte celou mapu (a to není tak radikální jako ve dvojce, kde jste nejlepší kusy zbroje nacházeli nazdařbůh uprostřed lesa, což zcela nedávalo smysl). Je nutné si nechávat v inventáři některé ingredience (zvláště zuby!!! pokud chcete nejlepší meč ve hře, musíte si nést třeba lebku barghesta z první kapitoly až do poslední - stačí pak ale uvařit elixír, který využije danou ingredienci a meč už nikdy nezískáte). Kdo vše neprošmejdí a nebude dělat všechny questy, dost si ztíží postup hrou. Co se soubojů týče, jsou mnohem taktičtější než v dalších dílech, ale možná o něco nudnější. Nemlátíte totiž sami, ale jen klikáte do rytmu. Volíte přitom meč a styl boje (zde oproti dalším dílům je navíc skupinový boj). Spolu s oleji a elixíry je to vcelku dobrý systém, ale nemusí každého bavit. Na nejlehčí obtížnost ale patrně nebudete mít problém nikde i bez elixírů a olejů (kromě potvory ve stokách, která mě překvapila mnohem víc než závěrečné bossfighty). A problémy hry? Postava neumí skákat a často se někde zasekává. Nedokáže zvednout nohu ani pár centimetrů, takže kolikrát obcházíte překážku, která by jinde překážkou vůbec nebyla. Jak bylo řečeno, někdy se questy narušují tím, že předbíháte scénář. Opatchovaná hra ale postrádá opravdové bugy a hru dohrajete v pohodě. Závěrem - jedničku si zahrajte. Má správnou zaklínačskou atmosféru, rozhodně víc než dvojka. Hra není tak dlouhá, jak se proklamuje (zhruba 30 hodin i když pojedete všechny questy). Navíc na jedničku přímo navazuje dvojka a načtením uložených pozic ovlivníte děj druhého dílu a vše je víc konzistentní. Hra se hraje i v roce 2017 dobře, když skousnete někdy "tunelovité" lokace, rytmický bojový systém a trochu zvláštní český dabing (ale mně vyhovoval). Navíc později zjistíte, že po poněkud "experimentální" dvojce se třetí díl hry k jedničce v mnohém vrací. Pokud chcete ten správný zaklínačský zážitek, zahrajte si všechny tři díly po sobě. Má to smysl a je to parádní zážitek. A z hlediska atmosféry zatím hodnotím jedničku jako nejpovedenější z celé série (ale v trojce jsem teprve na začátku). celá recenze

    Hodnocení čtenáře 7/10

  • This War of Mine

    Hra: This War of Mine Windows
    13. 7. 2017 v 10:08 - Autor: Hencen 0

    Počítačové hry válku zpravidla ztvárňují jako epické střetnutí, v němž jste přímo ve středu konfliktu a snažíte se plnit ty nejdůležitější úkoly. Většinou tak s kvérem v ruce vraždíte jednoho nepřítele za druhým, všude létají smrtící projektily, kolem bouchají bomby, prostě naprostá zkáza. Zamysleli jste se však někdy nad tím, co musí v tu chvíli prožívat obyčejní civilisti? Lidé, kteří o zabíjení ani v nejmenším nemají zájem, nějaké hrdinství vůbec neznají a snaží se jednoduše přežít? Podobné otázky si nejspíš kladli polští tvůrci z 11 bit studios, jejichž hra This War of Mine na vás svou depresivní náladou dýchne od samého počátku a prakticky na stejné notě se poveze po celou dobu. Na válce totiž není vůbec nic pěkného. Dá se říct, že bezmála každý den ve zprávách čtu, jak je někdo strašně nespokojený. Jak vláda stojí za starou bačkoru, Zeman patří svými "slavnými" výroky mezi ostudu národa a Babiše raději komentovat nebudu. Uvědomme si ale, že nás jinak nic velkého netíží. Můžeme se vydat ven, v jakou denní dobu chceme, máme pitnou vodu, dostatek jídla a hlavně jedinečné teplo domova. Někdy stačí opravdu málo a všechen tento luxus se rozsype jako Francisův domeček z karet. Nastane válka. A je jedno z jakého důvodu, může se jednat i o naprosto triviální záležitost, která poznamená statisíce, možná i miliony životů. Z ničeho nic zůstanete někde sami, váš dům hoří v troskách a jediné možnost se zachránit je běžet se schovat někam jinam. Titul This War of Mine nemá přesné zasazení, ale podle stavu města, v němž se odehrává, bych tipoval, že ozbrojený střet už nějakou dobu probíhá. Ujímáte se hned několika postav najednou, mezi nimiž můžete libovolně přepínat. A protože se nacházíte nově v nějakém opuštěném polorozbořeném domě, začnete prohledávat. Dřevo, součástky, cukr a konečně jídlo! Ovšem pouze jediná konzerva a ta tři dospělé muže nenaplní ani omylem. Nezbývá tak nic jiného než postavit postel (na více nezbývá materiál), sběrač vody a jde se na průzkum. Ten se odehrává za noci, kdy mají odstřelovači špatné viditelné podmínky. Každá postava disponuje různou nosností a také zdravotním stavem. Horko těžko budete na výpravu posílat zraněného či nemocného, který by mohl být snadnou kořistí pro bandity. Zároveň je zapotřebí se rozhodnout koho necháte spát a koho hlídkovat na stráži. Oni totiž vedle vás ve městě zůstali i další lidé, kteří nemají jídla či léků nazbyt a vydávají se hledat do okolních míst. Někdy se díky únavě členů rozhodnete nechat spát všechny a risknete, že se k vám danou noc nikdo nevkrade. Ovšem přijít o vzácné zásoby a pak je znovu opět pracně shánět... těžká rozhodnutí prostě budou číhat za každým rohem. Zvláště pak při samotném nočním průzkumu. V tu chvíli začíná pravé nervy drásající peklo. Půjdete se porozhlídnout do starého opuštěného domu, který skýtá jen haraburdí a minimum jídla nebo zavítáte do nebezpečného supermarketu, kde se to nevyzpytatelnými lidmi jenom hemží? Jako úspěch se tak počítá každičký jediný den, který přečkáte bez újmy. Nepřátelé nemusí zastupovat pouze samotní lidé, ale také nemoci, teplota nebo psychický stav. S přibývajícími dny se pomaloučku přibližuje zima, která jak všichni dobře víme, dokáže být pěkně mrazivá a bez krbu a něčeho na podpal se přečkává velmi těžko. Než se nadějete přijde první rýmička, která zhorší všem náladu a navíc tělo rychleji unaví. Nedej bože , když dojde k úmrtí. Postavy mezi sebou mají obrovské pouto, navzájem si pomáhají v těžkých chvílích, a tak jakmile jeden z nich odejde, nesou to velmi těžko. V tu chvíli přijde vhod rádio, kytara a v horších případech taky láhev něčeho ostřejšího, která zažene chmurné myšlenky. Ovšem plýtvat takovouto komoditou se moc nevyplácí, protože se dá velmi dobře směnit za důležitější věci, jako jsou obvazy nebo léky či maso. Tísnivé atmosféře také přispívá černobílá stylizace. Na detaily se příliš nehraje, zblízka si hru raději moc neprohlížejte, ovšem pokud vezmete v potaz, že se jedná o malý nezávislý titul, nad lecčíms mávnete rukou. Nad čím se však musím pozastavit je soubojová fáze. Takový tip dopředu, raději se střetům velkým obloukem vyhýbejte. TWoM totiž na tento model není vůbec dělaný a působí velmi neohrabaně. Taktéž umělá inteligence mohla být o něco lepší. Někdy jsem se prosmýkl vedle ozbrojence s puškou jako nic, stále jsem vedle něj a vše se obešlo bez sebemenší reakce. Pak jsem se potichoučku plížil v úplně jiném patře a okamžitě jsem byl odhalen a bez milosti popraven, že by každý nepřítel byl jinak pozorný? No, nevím. Jakmile jsem přišel o jednu postavu ze tří, byl jsem prakticky namydlený. Ostatní dva se z toho zhroutili, přišly tuhé mrazy a navíc jsem byl naprosto bez jídla. Materiálů na výrobu paklíčů, seker, filtrů atd. by bylo požehnaně, k čemu ale tohle všechno, když "lednice" zeje prázdnotou a Pavle s Brunem myslí jen na ty nejchmurnější scénáře. Vyhrabat se z takové situace tak není jednoduché a jak asi tušíte dobře, mě se to nepovedlo. Ano, odehrál jsem pouze jednu hru, přežil něco přes tři týdny, avšak zážitek jsem si odnesl opravdu silný. Jen málokterá hra dokáže nabídnout takovéto momenty, v nichž tuhne krev v žilách a nechává hráče s vědomím, že kdyby donesl tomu nebožákovi nějaké jídlo, příště by byl možná ještě naživu. Opravdu jedinečná záležitost, o které se tohoto napovídalo hodně naprosto oprávněně. Až na pár menších much a jednodušší umělé inteligenci nemám, co bych vytknul. Buďme rádi za to, kde a kdy žijeme. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • Smrt v pixelech

    Hra: Hyper Light Drifter Windows
    11. 7. 2017 v 17:58 - Autor: fallanga 0

    Píše se rok 2009 a právě vychází hra Demon Souls, která odstartovala kult hardcore akčních RPG, z nichž nejúspěšnějším je Dark Souls, vydané roku 2010. Od roku 2010 se spousta vývojářů snažila Dark Souls napodobit a překonat. Ať už to bylo pokračování Dark Souls, polské, ne moc dobře přijaté Lords of the Fallen či pixel artové Titan Souls. Žádná z těchto her nebyla ovšem kriticky přijata tak dobře jako Dark Souls. Poté je tu Hyper light Drifter, který řadu neúspěšných klonů doplňuje, dle mého názoru ovšem neoprávněně. Futuristický Barbar Conan Ve hře Hyper Light Drifter se ujímáte role Driftera. A to je asi tak vše co se dá říci o příběhu. HLD totiž vypráví příběh pomocí série obrázků a je tedy velmi obtížné příběh a mytologii světa pochopit. Vše je naštěstí vysvětleno na Wikipedii a rozhodně to stojí za prostudování, prostředí hry je zajímavé, tajuplné. Často uvidíte obří kostry, trosky měst, polorozpadlé roboty, atd... Subjektivně mi svět HLD připomínal kombinaci Ghost in the Shell a Barbara Conana. Trona a Berserka. Deus Ex a Dark Souls. Ano, právě v tomhle je hra velmi podobná Dark Souls, více než jakýkoliv další DS klon. Mytologie světa je komplikovaná, tajemná a úchvatná. Atmosféru doplňuje pěkná pixel artová grafika. Soundtrack je bohužel generický. Najde se tam pár dobrých skladeb, ale celkově je nudný. YOU DIED! Tuhle větu sice ve hře neuvidíte, ale animaci vstávání po vaší smrti uvidíte velmi často. A budete ji nenávidět, protože je zatraceně dlouhá. Budete umírat. Budete umírat hodně. Budete umírat u generických nepřátel, budete umírat u bossů a občas umřete i při přeskakování z jedné plošinky na druhou. Jestli se ptáte, zda je HLD těžší než Dark Souls, tak na to vám neodpovím. Tohle je totiž arkáda, ne RPG. Sice zde máte možnost vylepšení určitých vlastností či zbraní, ale těchto vylepšení je minimum. A nejedná se o zvýšení poškození či zdraví. Celou hru budete mít jeden meč, několik střelných zbraní a 5 bodů zdraví.  Tam, kde Dark Souls hraje na statistiky, tak Hyper Light Drifter hraje na neustálé zlepšování vás samotného. Hráče za obrazovkou. Každá smrt je poučením a po každé smrti jste blíže k vítězství. Nejtěžším protivníkem je mapa? Hra se ovládá velmi jednoduše. Jedno tlačítko na útok, jedno na uskočení, jedno na léčení a jedno na střelbu. Boje se všemi nepřáteli tedy vyžadují správnou kombinaci těchto aspektů a správné načasování. Budete se muset naučit "attack patterns" všech nepřátel. Musíte se naučit, že tento robot střelí tři střely, když jste daleko a bouchne vás, když jste blízko. Musíte se naučit, že ho stihnete bouchnout 2x, než on bouchne vás. Tohle se budete muset naučit u každého nepřítele a bosse, ale ani potom to není sranda. Bude se na vás sypat stále více a více nepřátel, stále více kombinací nepřátel a prostředí hraje také velkou roli. Nejednou se stane, že při úskoku spadnete z plošinky nebo se zaseknete za stůl, atd... Když přijde na bossy, tak platí to samé. Naučte se jak útočí, vymyslete si taktiku a zabijte ho. U většiny bossů je to otázka půl hodinky. Finální boss je ovšem trošičku jiný, řekl bych až neférový. Za prvé, často se mi stalo, že jsem se zasekl za jeho hitbox a nemohl jsem tak uhnout jeho útoku. A za druhé, jeden jeho útok je rychlý pohyb směrem k vám, který vám ubere 2 body zdraví. A udělá to až třikrát rychle za sebou. A pokud vás zasáhne, Drifter se nestihne postavit na nohy včas, a ona vás zasáhne znova. Po deseti minutách tvrdého boje, kdy bossovi zbývá poslední život je dosti frustrující, když vám takhle ubere všechny body zdraví, které máte. Finální boss je tedy celkem problém, ale to uspokojení po jeho porážce je báječné. Uspokojení po porážce každého bosse je úžasné. Obtížnější než všichni bossové dohromady je ovšem minihra, kterou naleznete na jihu centrálního městečka. Můžete si tam zahrát fotbal. Pravděpodobně to bylo zamýšleno jako odpočinková aktivita, ale ten skrček, který hraje proti vám je tak dobrý, že brzy ztratíte nervy. Rozhodně si přitom moc neodpočinete. Posledním obtížným aspektem hry je mapa. V mapě je obtížné se vyznat. Neukazuje přímo vaší polohu, ale pouze oblast ve které se nacházíte. A to je na mapě to nádherné. Mapa je dokonalým přepisem herního světa, uvidíte tam všechny trosky, všechny ruiny, všechny kostry obřích robotů. Jakmile se v mapě naučíte orientovat, oceníte její nádheru. Kromě mapy dunegonů, která je pravým opakem mapy světa. Je v podobě hrubých náčrtů, ze kterých toho moc nepoznáte. Myš či ovladač? Naopak platforming (skákání přes plošinky) je ve většině případů v pořádku, jelikož Drifter automaticky vyhledá nejbližší plošinku a skočí na ni. Pokud tedy neskáčete záměrně do naprosté prázdnoty, tak by jste padat neměli (ale i tak budete, hlavně u bossů, kteří vás budou z plošinek shazovat). K platformingu se pojí i výběr ovladače. Rozhodně bych doporučil hrát na gamepadu, ale i na M+K je to možné. Každý výběr má své výhody a nevýhody. U gamepadu se hůře míří střelnými zbraněmi, naopak u M+K se velmi špatně uskakuje. Ale opravdu hodně špatně, místo směru pohybu uskakujete ve směru kurzoru. Naprosto nesmyslné rozhodnutí. Kdyby se uskakovalo ve směru pohybu, s radostí bych doporučil hrát na M+K, ale teď prostě nemůžu. Verdikt +Tajemná mytologie +Povedený pixel art +Škála nepřátel +Arkádovost +Platforming +Mapa světa +Fotbálek -Ovládání Driftera na M+K -Neférový finální boss -Mapa dungeonů -Generický soundtrack -Animace oživení Hyper Light Drifter by mohl být porovnáván s Dark Souls, a na první pohled by to dávalo smysl, ale nebylo by to férové. HLD je hardcore, pixel artová arkáda s dobře nadezignovanými nepřáteli a nádherným světem. Není tomu moc co vytknout, většinou se jedná o maličkosti, jako například, ne moc dobrý soundtrack nebo dlouhá animace oživení. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • Scanner Sombre je hra na necelý dvě hodinky, kde se snažíte v roli speleontologa projít jeskyním komplexem a vymotat se na povrch. Z neznámého důvodu nemáte baterku, ale VR headset a lidarový scanner. Scanner obaluje fyzické objekty body, které VR helma obarvuje dle vaší vzdálenost od nich. Jednoduchý jak facka. Funguje a vypadá to parádně. Prvních dvacet minut je fakt zábavných. Orientace v prostoru pomocí vámi nagenerovaných bodů má svoje specifika. Vidíte cestu, kudy jste šli, ale když se vracíte, tak narážíte do stěn, které jste "osvětlili" z druhé strany. V každé nové místnosti začínáte od nuly a pomalu nahrazujete vaše představy objeveného prostoru usazenými body. Hledání správné cesty je netradiční a vyžaduje občasné zastavení a zamyšlení. Skvělý. Jenže takovou hru by nikdo nehrál, že jo? Kdo by chtěl prostě jen zajímavou hezkou hru s novou mechanikou objevování prostoru a orientace v něm? Jako já třeba, ale pro mě ta hra nevznikla, takže do ní po asi půl hodině začnou přibývat "příběhové" prvky. Vaše postava občas formou krátkých textů informuje, co se okolo vás děje a to jednak povrchně a jednak tak, že vám závěrečný spoiler dojde asi při pátým textovým sdělením. V jednu chvíli na vás bafnou duchové, když se máte leknout, pak vám hra pustí folkovou akustickou písničku, když se máte asi dojmout, já nevim. Je to frustrující vidět na ploše dvou krátkých hodin v čem jsou hry tak zábavný a zároveň tak zaseklý. Mohla to být logická hra, která pro hádanky využívá svoje mechaniky a mohla to být příběhová hra ve strašidelné jeskyni. Takhle je to zběsilej mix.  celá recenze

    Hodnocení čtenáře 6/10

  • Nejsem příliš fanoušek sportovních her. Mé zkušenosti z tohoto žánru se omezují na půl hodinky Fifa 9, pár hodin NHL 7 a 5 minut Football Managera. Mé neznalosti tohoto žánru jsem si napravil díky dvaceti hodinám, které jsem strávil v Blood Bowl 2. A dalších 20 hodin tam mám ještě v plánu nechat. I více. Z neúspěšného týmu hvězdou. Kde jsem to viděl? Blood Bowl 2 je strategická hra, odehrávající se ve světě Warhammeru. V příběhu se chopíte vyhořelého lidského ragbyového týmu. A během kampaně z nich uděláte vítěze Blood Bowlu, drsného a krvelačného turnaje. Na příběhu není co chválit, slouží zde pouze k představení principů hry. Kampaň je tedy vlastně velmi podrobný a dlouhý tutoriál. Během kampaně jsou na vás mechaniky hry vybaleny postupně a neztrácíte se tak v přehršli statistik. Nejdříve si osvojíte mlácení protivníků, správu týmu, přihrávky, a časem se bude nabalovat více a více mechanik. První polovina kampaně, která vám zabere minimálně 6 hodin, vám tedy představí mechaniky hry. Druhá polovina před vás postaví už plnohodnotnou hru a dopoví příběh. K čemu rozhodčí? Na hřišti se proti sobě postaví vždy 2 týmy, po 11 hráčích. Zápas je rozdělen na 2 poločasy, každý po osmi kolech, pro každý tým. Během jednoho kola táhnete se všemi hráči a snažíte se zaskórovat touchdown. Zatím pohoda. Blood Bowl je ale strategická hra, takže se připravte na hromady statistik a hodů kostkou, která zde zastupuje generátor náhodných čísel. Chcete zvednout míč ze země? Hod kostkou. Přihrávka? Hod kostkou. Chcete uběhnout o políčko více? Hod kostkou. Na každou akci se hází kostkou, jediné co je jisté, je pohyb hráčů v bezpečných zónách, tam vás nic nepřekvapí. Velkou část hry tvoří tzv. blokace. Blokací se rozumí útok vaším hráčem na oponenta. Při tomto útoku se hodí několika kostkami (záleží na statistikách) a vám bude nabídnut výsledek. Výsledkem může být sražení protivníka, jeho odstrčení či sražení vašeho hráče. Každá strana kostky má jiný efekt. Jelikož blokace tvoří velkou část hry, tak tyto kostky uvidíte velmi často. A díky těmto kostkám dostává otravné RNG nový, zábavný rozměr. Když vám padne lebka, což by znamenalo sražení vašeho hráče k zemi a konec vašeho tahu, tak je to vaše chyba. Ano, výsledek hodu neovlivníte, ale ovlivníte počet kostek, kterými se bude házet. A házet jednou kostkou je risk. Risk, který ovšem musíte občas podniknout. Blokace slouží také k vylepšování vašich hráčů. Po sražení oponenta k zemi se hází hod na zranění. Když je hráč zraněn, dostane určitý postih a váš hráč dostane zkušenosti, za které následně odemykáte nové schopnosti. A to je vlastně Blood Bowl 2. Výkop, vezmete míč, přihráváte, zabíjíte protivníky, snažíte se skórovat. Občas se stane nějaká nepředvídatelná událost. Fanoušci vtrhnou na hřiště a omráčí několik hráčů. Na hřiště spadne vrtulník. A tak dále. Celý zápas komentují 2 komentátoři, Jim a Bob, kteří vás provázejí i kampaní. Jejich komentáře jsou vtipné a reagují na dění na hřišti. Po několika zápasech se ovšem začnou opakovat. Poslední částí hry je správa vašeho týmu. Správa se sestává z obchodu s hráči, jejich vylepšování, nakupování bonusů a vylepšování stadionu. Mezi bonusy najdete například lékaře, který vám může zachránit zraněné hráče, nebo vrácení času, které vám dovolí opravit jednu svou chybu. Těchto výhod si můžete ovšem nakoupit velké množství. Vrácení času můžete mít až 8x (a na začátku druhého poločasu se vám obnoví). Když investujete dostatek herní měny, tak můžete každý tah vrátit jednu svou chybu, což trošičku podkopává herní mechaniky. Můžete více riskovat a už jenom ta šance vrátit čas je dost na to, abyste měli výhodu. Naštěstí je vracení času drahé a k plnému množství se dostanete velmi těžko. Silní trpaslíci, rychlí skaveni V kampani hrajete za lidi. Průměrný tým určený pro začátečníky. Jinak si ovšem můžete vybrat z obrovské škály ras, která je rozšířena s každým dalším DLC. A že těch DLC je. Bez DLC se musíte spolehnout se základními rasami z universa Warhammeru. Lidé, orci, trpaslíci, skaveni, pár druhů elfů, bretoni, chaos. Každá rasa má samozřejmě své výhody a nevýhody. Skaveni jsou rychlí, ale snadno se zraní, trpaslíci jsou odolní, ale pomalí, orkové jsou silní, ale drazí, atd... Bohužel jsem si všiml, že rasy z DLC jsou mírně výhodnější než rasy z původní hry. Norse jsou prakticky stejní jako lidé, ale do začátku mají o jednu schopnost navíc. Norse jsou dostupní pouze v DLC. Slabý SP, náročný MP Když chcete hrát mimo kampaň máte na výběr mezi Singleplayer a Multiplayer. SP není příliš náročný, první zápas vám sice protivník dá zabrat, ale jakmile už máte 11 hráčů a jedno vrácení času, tak SP nepředstavuje žádnou výzvu. AI je sice chytrá, ale hráči se prostě nevyrovná. Občas má navíc problém zaměřit se na míč a místo toho vám mlátí hráče hlava nehlava. Jediným možným řešením je tedy MP, který už je náročnější. Blood Bowl 2 trpí nedostatkem nových hráčů, tím pádem hrajete pořád proti expertům, kteří hru hrají už od vydání. Matchmaking sice funguje dobře a postaví proti sobě rovnocenné týmy, ale jako nováčci často narazíte. Hráčská základna je plná expertů, kteří už hru znají, a právě tato znalost jim poskytuje výhodu. Nedostatek nováčků není jediným problémem v MP. Problémem je i to, že zkušení hráči málokdy začínají nové týmy, tím pádem hledání protivníka je obtížné. Průměrně strávíte kolem dvou minut pouze čekáním až hra najde vhodného protivníka. Toto čekání je ještě útrpnější, když vezmeme v potaz, že během něho nemůžete prakticky nic dělat. Můžete si prohlížet svůj tým a vylepšovat ho, ale to vám zabere několik vteřin. Jinak hra nenabízí nic, čím by čekání zkrátila. Kosmetický salon V případě kompetetivní hry je vždy otázkou, jestli to obsahuje mikrotransakce. Ano, Blood Bowl 2 má mikrotransakce. Kosmetického typu. Za reálnou měnu si zakoupíte nové dresy pro své týmy a to je vše. Dresy nejsou příliš variabilní, jedná se vždy o barevné variace dvou až tří vzorů a nadesignovat vlastní dresy není možné. Stejně jako není možné si detailněji upravit vzhled hráčů. Můžete je přejmenovat a vybrat jim obličej, škála výběru je ovšem naprosto mizivá. Verdikt +Zábavné zpracování RNG +Brutální hratelnost +Komplexní systémy +Škála ras +Podrobný tutoriál -Vracení času -Množství DLC -Málo nováčků Blood Bowl 2 je brutální fantasy verze amerického fotbalu, která sází na originálně zpracované hody kostkami, což je ovšem podkopáváno vracením času. Celkově je to ovšem návyková sportovní strategie, u které si budete říkat, "Ještě jeden zápas a jdu spát", a nakonec jdete spát v 5 hodin ráno. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

  • „Na začátku bylo slovo, to slovo však nikdo neznal. Avšak mnozí ho hledali. Poustevníci v jeskyních, básníci v hysterických verších, obyčejní lidé v sexu, asketové v odříkání, králové v potocích krve, proroci v zástupech, děti v pohádkách, šamani ve snech – ti všichni hledali slovo. Tento příběh začal už několik let nazpátek. V době když jediný telefon v okolí byla pevná linka u nás doma, mobilní telefony byly velké jako malá lednice a veliký pokrok bylo šíleně drahé CD (zaplať pánbůh, už žádná Wizardy 8 na 20 disketách) jsem se jako malý klučina dostal k nenápadné hře Ve Stínu Havrana. Když si na to vzpomínám nejradši bych si nafackoval. Jenomže jak to už bývá, na některé věci člověk prostě musí dospět. Dostáváme se do krásného prostředí v kůži mladého „mnicha“ Severína (Janka). Je to dle mého názoru jednoduchá ale přitom úžasná adventura, z které si každý nadšený fanoušek her může odnést něco, co nečekal. Už jenom úvodní slova Jiřího Lábuse, který vás bude provázet celou hrou svým hlasem, mně naplnili příjemnou nostalgií. Ale skus nacházet a přitom nehledat, jen plynou jako řeka. Skus udeřit do vody, ona tvůj úder přijme. Staň se kamenem u cesty, květinou na louce nebo vůni probouzejícího se lesa. Pociť radost z nekonečného splynutí a zapomeň na své vlastní já. Zavři oči a vydechni svou duši do slunečného jitra.“ Celková stylizace hry je kreslená. Představte si několik nadaných dětí základní školy, kterým dáte dostatek vodních barev a výkresů. Technickým zpracováním hry se nemá smysl zabývat. Jedná se o hru starou 17 let (rok vydání: 1991) takže nepočítejte se žádnou fyzikou nebo čímkoliv na co jste si zvykli v posledním čtvrtletí. Stejně jsem neměl ani jednou za celou dobru hraní (myšleno teď nanovo) žádný problém s technickým zpracováním. I když v úvodu vám hra navodí pocit tajemna tak se rozhodně nejedná o fantasy neboli mystickou hru. Jenom lehké navození hlubší myšlenky vám stejně bude stačit na celou hru a bude vás hnát kupředu jako výprodej v Lidlu u důchodců. „Kamínku, kamínku, komu poletíš mezi oči?“ Ona samotná hra je naladěna do příjemné cynické a zábavné roviny. Komentáře Jiřího Lábuse jsou úžasné. Nejedná se jenom o jeho hlas ale taky o promyšlenost jednotlivých hlášek. Celý herní mechanizmus je typický pro adventury, sbíráte předměty, mixujete je dohromady, mluvíte s postavami a z času na čas i něco okomentujete. I když to vypadá poměrně fádně tak opak je pravdou. Když si najdete čas a prozkoumáte každý jeden předmět v každé lokaci tak se vám bude z těch anekdot motat hlava. Ve všech adventurách jsem se snažil dostat dál v příběhu a nedbal nad množstvím nevyzkoušeného obsahu. Ve Stínu Havrana mi ale nanovo věnovalo dar naslouchání a já se zaposlouchal do každého slova, jako se malé dítě zakousne do svého narozeninového dortu. Jako se mění prostředí a vy se urputně snažíte vyřešit všechny hádanky, které provázejí našeho hrdinu tak se přestáváte koukat na hodinky a naplno se soustředíte na řešení problémů. Za všechny mluví rébus s vyhasínajícím ohněm, jehož řešení je v podstatě jasné na první pohled ale věřte, že vám dá zabrat jako čert. „Program provedl neplatnou operaci a za trest bude tento program ukončen.“ Abych ale nebyl jenom tak přehnaně pozitivní a nostalgický tak hra mi přinesla i několik nepříjemných situací. Za vše mluví známa sekvence s lukem, kterou když jste neznalý tak budete hrát minimálně dvacetkrát a budete u toho pekelně nadávat. Proč? Z jednoduchého důvodu, některé sekce bohužel jsou velice dlouhé a neumožňují funkci uložit a nahrát. Tak tedy sice nedokážete přijít na řešení jednoho problému, ale musíte odehrát a poslechnout těch 5 minut hry předem. Závody v Mafii I sice byli náročné, ale alespoň jste je mohli kdykoliv restartovat v mžiku. „A do prčic, trochu jsem se spletl.“ Ano, beru a chápu, že pro mnohé kritiky bude moje čtenářská recenze jenom blábolem a nostalgickým návratem do mladých let kdy jsem objevil kouzlo masturbace. Vím, že hra je plná vtípků na boha, církve, dogmat, zootransvestitismu  a každému nesedne prostě hra, která se nebere moc vážně. Jenom já jsem to tak chtěl napsat a jeto moje recenze tak, NO A CO?!? Pokud někdy prostě nebudete mít do čeho (koho) píchnout svůj nůž a močení na lidi v Postal, nebo topení simíku v bazénech vás už prostě nebude bavit tak se zkuste zregenerovat odpočinkovou, dnes již klasickou adventurou. "Pomocí svaté relikvie oddělím dobré od zlého! Anebo hlavu od těla - to teda ne! Stop! Tak to nemá šťávu. Hahaha I am John Severin Rambo. Akce!“ celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • 2012 Vesmírná Odysea

    Hra: Event[0] Windows
    2. 7. 2017 v 16:59 - Autor: fallanga 0

    Píše se rok 2012 a vy letíte na svou první vesmírnou misi. Po výbuchu vaší lodě se zdá, že to bude i vaše poslední vesmírná mise. Vaše loď je zničena, posádka mrtvá a vy plujete vesmírem v záchranném modulu, bez možnosti komunikace se Zemí. Vzdáváte se naděje. Než narazíte na opuštěnou vesmírnou loď Nautilus. Přistáváte, přežili jste. Ale jak se dostat domů? Co se stalo s vaší lodí? Co se děje s Nautilem? Na tyto otázky budete muset nalézt odpovědi, přičemž jediným pomocníkem vám bude chatbot Kaizen. Vítejte v alternativním světě Event[0]. 2 tlačítka a klávesnice Event[0] je jednoduchá adventura, někdo by to mohl označit za walking simulator. A měl by na to právo. Veškerá herní náplň se skládá z chůze dopředu a dozadu, k čemuž používáte myš a následně komunikace s lodním chatbotem Kaizenem, který ovládá celou loď. Komunikace s Kaizenem probíhá na terminálech, které jsou rozprostřeny po celé lodi. Přes terminály provádíte naprosto všechno. Řešíte hádanky, povídáte si s Kaizenem, otevíráte dveře, atd... A to je vše. Nic jiného ve hře dělat nemůžete. Nemůžete zvedat předměty, nemůžete si je prohlížet, nemůžete pouštět hudbu, filmy. To vše za vás dělá Kaizen. Vy pouze chodíte a píšete. Občas si zaletíte ve vesmíru pomocí vašeho jetpacku, který se ovšem příšerně ovládá. Ne, že by se samotná chůze ovládala lépe, tlačítko pro pohyb dopředu a tlačítko pro pohyb dozadu nestačí pro hladký pohyb. Což naštěstí úplně nevadí, protože, herní plocha je minimální, takže se moc nenachodíte. Spíše si budete psát s Kaizenem. Kde je kapitán Nemo? Kaizen je chatbot, který ovládá celý Nautilus, opuštěnou výletní loď, která bloudí bezcílně vesmírem. Po přistání na Nautilu začnete okamžitě prozkoumávat loď a odhalovat její tajemství. Kaizen je vám velmi nápomocný, odpovídá na vaše otázky, dává vám tipy, pomáhá vám řešit puzzly. Po chvíli ovšem začnete mít pocit, že před vámi něco tají. Na otázky ohledně posádky Nautilu odpovídá vyhýbavě a občas vás začne vydírat. Začnete si tedy klást otázky. Co se stalo s posádkou? Jaký účel má Nautilus? Je Kaizen na vaší straně? Jak se dostanete domů? Co se stalo s vaší původní lodí? A další a další otázky. Na všechny tyto otázky budete muset najít odpověď. Příběh se tedy točí kolem odhalování tajemství Nautilu. Cesta domů není možná, dokud nesplníte úkol, který vám Kaizen zadal. Ale vy víte, že Kaizenovi nemůžete úplně věřit. Příběh je velmi kratičký, zabere vám nejvýše 6 hodin, dá se to ovšem stihnou i za dvě. Vše záleží na tom, jak moc prozkoumáváte loď. Záleží na tom, jestli se více soustředíte na odhalení všech tajemství nebo se prostě chcete dostat na Zemi. Chatbot v hlavní roli Hra má několik zakončení, které se odvíjí od vaší komunikace s Kaizenem. Kaizen totiž zaznamenává vše co říkáte, i jak to říkáte. Pokud jste k němu hnusní, zapamatuje si to a bude patřičně odpovídat. Pokud jste k němu milí, bude vám velmi nápomocen. Kaizen je velmi dobře napsaný program. Většinou odpovídá k věci a rozpoznává vaše nálady. Pozná, když jste naštvaní, což je od pouhého chatbota obdivuhodné. Občas se sice stane, že odpoví naprosto mimo, ale ve hře to nevypadá podivně. Za prvé, přímo ve hře je řečeno, že Kaizen není dokonalý. Není to umělá inteligence. Za druhé, Kaizen před vámi má tajemství. Když odpoví mimo, nikdy nevíte, jestli je to chyba, nebo jestli vám prostě nechce odpovědět. Hey Judy! Takže máme jednoduchou chůzi a komplexní komunikaci s chatbotem. Tyto 2 aspekty tvoří velkou část hry. Z těchto částí plyne většina kladů i záporů hry. Ale není to vše. Hra má ještě jednu propracovanou stránku. Tou stránkou je atmosféra. Zkombinujte 2001 Vesmírná Odysea, 20 000 Mil Pod Mořem a Dobrodružství Poseidonu a máte Event[0]. Nautilus byl postaven v osmdesátých letech jako vyhlídková loď, takže na lodi naleznete projektory s osmdesátkovými filmy, desky se starou hudbou, stylizované pokoje, atd... Celé to dokresluje nádherný jazzový soundtrack, v čele s písní Hey Judy od Julie Robert (doporučuji poslechnout). Doplňme k tomu i úchvatný výhled na Jupiter, Zemi a prázdnotu vesmíru, který se vám občas naskytne. Grafika je příjemná, žádný zázrak se sice nekoná, ale pořád to vypadá dobře. Mé hodnocení hodně sráží pády hry, které se mi během šesti hodin hry stávaly velmi často. Skoro každou půlhodinu mi hra spadla, což je nešťastné. Verdikt +Kaizen +Hudba +Tajemství  +Prostředí Nautilu +Příběh   -Pohyb postavy -Pády hry -Malá rozloha -Nedostatek interakce   Event[0] je kratičká experimentální hra, která sází na vaši interakci s chatbotem, která slouží, jak k odhalování příběhu, tak k řešení puzzlů. Skvělý nápad kombinovaný s nádherným jazzovým soundtrackem ovšem shazuje toporný systém pohybu, nemožnost interakce s předměty a časté pády hry. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 8/10

  • Ori and the Blind Forest je hra, která se proslavila svou pohádkovou atmosférou, překrásnou stylizací a dojemným příběhem. Jeden by si myslel, že to bude taková příjemná, dojemná a dojmová hra. To by byl ovšem omyl. Za tuto hru by se nemuseli stydět ani tvůrci hardcore plošinovky Super Meat Boy. 1011 1011 je asi nejlepší způsob jak tuto recenzi začít. 1011 je počet mých smrtí (na Hard úroveň). Musím k obtížnosti psát něco více? Přestože se hra tváří jako pohádková hříčka, tak je to pekelně těžká plošinovka, která prověří jak vaše reflexy, tak intuici a logistické myšlení. Obtížnost se neustále stupňuje. Začátek hry je pouze chození do stran a občas nějaký skok. Poté se připojí překážky, základní nepřátelé, více schopností, více nepřátel, více překážek, a už to jede. Na konci kombinujete jednu speciální schopnost (double-jump, plachtění, silný výskok) za druhou. Ale ani široký arzenál schopností vás nezachrání před smrtí. Tato hra trestá každou chybičku. Vteřina nepozornosti a je to. The Blind Forest S obtížností hry samozřejmě souvisí i level design, který je, ve zkratce, povedený. Přes každou překážku se dá dostat více způsoby (přestože cesta je vždy pouze jedna), na mapě je velké množství ukrytých a těžko dostupných bonusů a schopnosti Oriho jsou využity do posledního kousku. Nepřátelé a překážky jsou v každé další části pořád těžší a těžší, bonusy a save-pointy se vyskytují stále méně a naopak nepřátelé stále více. Ve hře se objevují i nejrůznější "lava runy". I ty jsou pěkně vytvořené, obtížné, místy frustrující, ale férové. Teda, kromě úplně posledního. Poslední herní pasáž mi už přišla až příliš. Stačilo jedno zaváhání a celou trasu jsem musel absolvovat znova. Tam mi obtížnost přišla uměle navýšená. Ale to je jediná vada na kráse hry. Pořád pohádka? Přes všechnu obtížnost a frustraci je Ori ovšem pořád hlavně pohádka. Nebo tomu tak není. Grafika, stylizace i zvuk tomu napovídá, tohle vše vytváří pohádkovou atmosféru. I začátek hry by tomu napovídal. Začíná to smutně, rozhodně se nebude jednat o šťastnou pohádku, spíše takovou melancholickou, to bylo jasné už od začátku, ale v pozdější fázi pořád jenom přituhovalo. Abych to nějak naznačil, příběh se točí okolo Oriho, malého lasičkovitého tvora, který žije se svým velkým a nemotorým ochráncem. Ori je ovšem potřeba jinde, je potřeba k tomu, aby přežil Strom světla. Oriho ochránce ho ovšem nechce opustit a tak začne celý les umírat. Včetně Oriho přítele. Ori se tak vydává na cestu za navrácením světla, které představuje život, do lesa. Velmi brzy potká i hlavního záporáka, Kuro, což je něco mezi obří vránou a sovou. Tento tvor nesnáší světlo a snaží se Oriho zastavit. Typický pohádkový příběh. Ten se ovšem začne ke konci hry komplikovat, stává se čím dál temnějším a smutnějším. Několik živočišných druhů se ocitá na okraji vymření, ukáže se, že Kuro není padouch, ale má určité motivy, které vás donutí zpochybňovat cíl vaší cesty a Orimu velmi rychle docházejí síly. Abych odpověděl na otázku, kterou jsem položil, ano, pořád se jedná o pohádku, ale není to něco, co bych doporučil dětem. Ne jenom proto, že je to opravdu těžké, ale i proto, že příběh je trošičku nešťastnější, než by měl u pohádky být. Verdikt + Pohádková grafika + Hudba + Level design + Příběh + Mechaniky - Poslední lava run Ori and the Blind Forest je na první pohled pohádková hra, dokud ovšem nepotkáte první nepřátele, nenarazíte na první komplexnější překážky a po půl hodině hraní se počítadlo smrtí nepřehoupne na trojciferné číslo. Poté začne mučení, které ale rádi podstoupíte, protože je to, prostě a jednoduše, kouzelná hra. celá recenze

    Hodnocení čtenáře 9/10

Novější 1 2 3 4 39 Starší

Hodnocení uživatelů

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.