Star Wars: The Force Unleashed II - recenze
5/10
zdroj: Archiv

Star Wars: The Force Unleashed II - recenze

Datum vydání:
26. října 2010
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

1. 11. 2010 0:01 | Recenze | autor: Lukáš Grygar |

Mám za to, že sága Force Unleashed šla ke dnu ve chvíli, kdy dala hráči do rukou Darth Vadera. Tedy na samém začátku. Bijte mě, řežte mě, mučte chlebovou polívkou a Star Wars Holiday Special, ale fakt, že jsem na Hvězdných válkách vyrůstal, mi opravdu nepomůže být smířlivý s něčím, co jde proti étosu původní trilogie.

Hlavní antihrdina Starkiller nejenom vypadá jako Leoš Mareš, ale je i podobný idiot, i když se ohání světelnými meči jako jeho dvojník slovy, a hra samotná je ve svém pokračování ještě tupější, než by se soudný příznivec galaxie velmi, velmi vzdálené obával. Jasně, peníze vládnou světu licencovaných produkcí, ale smířit se s tímhle faktem ještě neznamená, že se musíme smiřovat i s jeho důsledky.

Na Force Unleashed 2 je přitom nejtragičtější, s jakou vervou zahazuje obrovský potenciál. Dokázal bych přijmout, když někdo postaví na hlavu poselství Hvězdných válek o nepoddávání se zlobě a nutnosti obětovat se pro vyšší dobro, ale musí mi za to nabídnout adekvátní protiváhu. Nic takového se v pokračování Starkillerova příběhu neděje.

Všechno sice startuje relativně slibná premisa, v rámci které netušíme, jestli hrdina není pouhým klonem, ale brzy se všechno vymkne mimo toleranci sci-fi opery, kdy znovu vyniká, jak nesympatickou postavou je kromě Starkillera i slepý generál Kota. Oba společně se chovají navýsost hloupě a ve chvíli, kdy Kota z rozčilení navrhne, ať si Starkiller třeba letí na Dagobah, načež se hrdina hluboce zamyslí a skutečně tam letí (aby prohodil něco prázdných frází se zcela znuděným mistrem Yodou), vykřikne milion hlasů hrůzou a je náhle umlčeno.

Ty máš svaly i čáry, já nemám nic

Ale dejme tomu, že jsou vám Hvězdné války víceméně ukradené a chcete si prostě zařádit s mečem & magií ve světě, kde nelétají draci, ale TIE fightery, a místo goblinů jsou tu k ukrácení dlouhé chvíle a rozpůlení sebe sama vždy svolní stormtroopeři. Pokud se oprostíme od nároků na smysluplný děj, zbývá všudypřítomná akce a její úroveň je slušně řečeno rozporuplná. Hra sice ušla drobný kus cesty od neohrabanosti prvního dílu, ale vázat na sebe útoky je pořád docela porod, navíc zcela ve stylu Hvězdných válek: pokaždé, když se vám povede kombo, George Lucas zabije Padmé.

V praxi to znamená, že Starkiller sice od začátku hry vládne schopnostmi, ze kterých by Luke Skywalker, levitující vší Silou kameny uprostřed močálu, rezignoval na výcvik a vrátil se do JZD Mos Eisley, ale i ten sebetrapnější nepřítel vám tyto schopnosti dokáže narušit jediným šťouchnutím.

Budiž, hra by tak měla svého hráče motivovat k diverzifikaci útoků, ale výsledkem je tu spíš prachobyčejná frustrace, kdy na jednu stranu strháváte stometrové věže, a na druhou se pipláte s likvidací několika s prominutím debilů, co jsou buď imunní vůči Síle nebo dokážou odrážet útoky světelným mečem do aleluja a vy musíte uctivě počkat, až se rozhoupou seknout oni vás.

A+levá myš, 100x E

Zdržovací taktika je LucasArts vůbec velice vlastní a není divu: hra zabere čistého času odhadem tak tři hodiny a paradoxně si teď říkám, že je to možná ještě příliš. Nabízí se srovnání s rozkošnou a dodnes nedoceněnou střílečkou Republic Commando, která byla fuč za jedno odpoledne, ale hráče namlsala, že si okamžitě žádal (žel, dodnes chybějící) nášup.

Oproti tomu v závěru Force Unleashed 2 už mi bylo za autory stydno, jakými klišé si vypomáhají k nastavení herní doby. Jasně, už likvidace křižníku v jedničce byla po všech stránkách absurdně hloupá i absurdně dlouhá, ale nedala se jí upřít velkolepost. Dvojka má velkolepé scény dvě a ta první jen potvrzuje fascinaci tvůrců hrami God of War, pro kterou zapomínají, že v Lucasově univerzu představuje jednu z nejmocnějších bytostí sotva metrový zelený skřítek.

Potom je každopádně škoda, že si tedy od Kratose nepůjčili i smysl pro účelné zapojení QTE do akce. Tady budete bohužel tlačítka / klávesy drtit skoro neustále (zvlášť v posledním kole zpátky na planetě Kamino je to kratochvíle k zulíbání – pokud tedy půjde o polibek mezi Julio Torresem a sarlaccem) a repetitivnímu zážitku rozhodně nepomůže, že vizuální nápověda je ve vyšších rozlišeních takhle malinká.

Poučení z minulosti

Co je ve hře opravdu velké, jsou sice samotné úrovně, ale tím spíš vynikne neschopnost tvůrců naplnit scénu něčím zajímavým. Vrcholem kreativity je tu poslat na hráče dva nebo tři typy nepřátel zároveň (v celé hře jsem jich mimochodem napočítal asi šest) a hrej si, tumáš to samé, cos dělal posledních dvacet minut, jenom v jiném pořadí. Když tohle srovnáte s peklem, které dokáže aktuálně rozpoutat jinak také velice banální Castlevania, je to při vědomí zdrojů, jakými v LucasArts disponují, na světelnou mašli.

Fajn, možná celou dobu krčíte rameny a říkáte si “co taky čekat od přímočarý akce”, jenomže přesně tenhle alibismus je důležité z principu odmítat. Stačí vzpomenout na Dark Forces nebo si o ní nechat vyprávět. Střílečka z roku 1995 toho měla tolik, o čem si může velice pohledná a hypermoderní technologií nabitá Force Unleashed nechat zdát!

Jak je možné, že patnáct let stará vykopávka, kde se Kyle Katarn ještě musel obejít bez světelného meče, trumfuje novinku co do logiky scénáře i logiky jednotlivých úrovní? To zároveň není a nemá být zapšklé volání po starých časech: jen připomínka, že i v rámci bláznivého vesmíru Hvězdných válek a ještě bláznivějšího vesmíru nenažraného marketingu může vzniknout opravdová videoherní kvalita. A právě ta Force Unleashed 2 bytostně schází.

Verdikt:

Nádherně vypadající akce, která se sice hraje o chlup líp, než první díl, ale jinak je blbá jak wampa a kromě příčetných fanoušků Hvězdných válek rozčílí především hráče, co se nenechají oklamat mind trickem vypiplané grafiky a rádoby temného příběhu.

Nejnovější články