RPG prvky pro všechny!
Britské studio Grey Alien Games tvoří manželský pár fanoušků historie, což ukázali i ve svém předchozím mixu kartiček a staroanglického románu Regency Solitaire, kterému Shadowhand vlastně tvoří prequel. Novela o dvaadvaceti kapitolách se odehrává v osmnáctém století na britském venkově, odkapává z ní čaj s mlékem a snobský přízvuk uslyšíte i přes to, že není vůbec nadabovaná. I díky tomu nemá ani půl gigabytu a bez problému ji spustíte třeba i na osmiletém notebooku.
Osobně patřím k lidem, kteří si přebytečný čas v systému Windows rádi zkrátí partií Solitaire. Nebo dvěma. Shadowhand svá základní pravidla neodvozuje od toho nejklasičtějšího, kde karty třídíte podle barev od esa po krále, nýbrž od variace Tri Peaks. V té vyklízíte herní plochu postupným odebíráním karet s hodnotou vždy o jednu menší nebo o jednu větší. Jasně, tohle můžete dělat i v kolekci hříček zdarma v rámci Windows 10, asi se tedy ptáte, na co tedy kupovat hru za dvacet dolarů? A Shadowhand vytáhne žolíka, na kterém je kapitálkami napsáno RPG PRVKY.
Jestli jsem si někdy dělala legraci, že dnes má jakési zárodky vývoje postavy i triviální hledání min, tak… Už to vlastně není vtip, nýbrž tvrdá realita. A jakkoli to byly výsměšné poznámky, není to vlastně vůbec špatný nápad, protože alespoň v rámci Shadowhand to funguje výborně.
Pirátky z Větrné hůrky
Příběh je poctivý historický brak se vším všudy – krásná dědička panství se musí uchýlit k nekalým praktikám a životu zločince, aby odhalila konspirace a intrikáře, kteří se ji snaží připravit o majetek a holý život. Samozřejmě se u toho zamiluje do šarmantního bohatého muže, rozumí poezii a vyšívání, ale zároveň je mistryní šermu a střelby z bambitky. A skvěle vykládá pasiáns, od čehož jste tu tedy vy.
Odkrýváním herních ploch se totiž řeší veškeré herní problémy, pod kartami hledáte předměty nebo si díky nim nabíjíte útoky u pestré kolekce zbraní. Souboje prostřednictvím odklízení kartiček kupodivu vůbec nepůsobí rozpačitě. Jsou tu totiž RPG prvky, pamatujete? Zapomeňte na sílu a obratnost, kartám vládne štěstěna, mazanost a schopnost schovat si esa do rukávu a žolíky pod čepici. Totiž, esa spolu s králi, královnami a kluky tu nenajdete, ale rozumíme si.
Jednotlivé atributy ovlivňují třeba to, jak vhodné karty vám balíček přihrává nebo kolik se pod nimi ukrývá zlaťáků. Za ty si můžete kupovat opravdu pestrou směsku vybavení, jelikož vaše šlechtična potřebuje kvalitní převlek, aby se coby tajemná Shadowhand mohla vymódit k nepoznání.
zdroj: Vlastní
Kombinace mysliveckého klobouku, vojenského kabátce a falešného plnovousu potom není jen kosmetická, byť by na maškarním plese rozhodně obstála. Některé oblečení zvyšuje vaše šance táhnout v duelech jako první, jiné vás chrání před otravou, krvácením nebo omráčením, však to znáte. I když se s tím u karetní hry tohoto typu možná setkáváte poprvé.
Karty jsou mocnější než meče
Speciální karty s útoky a schopnostmi přidávají stokrát omílanému Solitaire další, hodně originální vrstvu, kdy nestačí jen sklízet číselné řady, ale spíš důvtipně taktizovat a snažit se blokovat tahy soupeře. Čím delší kombo se vám daří tvořit, tím větší bonusové poškození mu způsobíte, zároveň se vám nabíjí schopnosti, které umožňují třeba zamíchat aktuální balíček nebo odklidit pár karet navíc. Tvar herní plochy je vždy pevně daný, naproti tomu rozložení konkrétních hodnot je plně v rukou náhody.
AI samotná je poměrně chytrá, i když občas se jí povede absurdní chyba ve váš prospěch. Jsou to spíše mizerně namíchané balíčky, co dokáže potrápit, zvlášť když chcete získat perfektní skóre tří hvězdiček. Naštěstí je možné všechny hrací plochy bez penalizace opakovat, dokud se na vás neusměje štěstí. Jednotlivé partie jsou rychlé a v každé kapitole se objevuje nějaká ozvláštňující mechanika, takže se nezačnete nudit. Ovšem, v jádru jde o stále tentýž samý a nesmrtelný koncept. Nikdo ale neříká, že musíte těch dvaadvacet kapitol odehrát za jeden večer.
Dark Souls mezi casual kartičkami
Vzhledem k tomu, že Shadowhand stojí někde na pomezí casual flashovky a „plnohodnotné“ hry, jde o ideální oddechovku pro případy, kdy potřebujete zabít dvacet minut, ale necítíte se na frenetický zápas v Overwatchi nebo nemáte náladu na karty s ostatními lidmi třeba v Hearthstone.
Bez grafické novely bych se klidně obešla, její vizuální styl na mě působí trochu kýčovitě a dějově se nachází někde na úrovni ošmataných harlekýnek z knihoven našich babiček. Zhruba od poloviny jsem ho většinou přeskakovala, jen abych se dostala k dalšímu duelu a mohla vymýšlet tu správnou taktiku, která využije konkrétních slabostí mořského vlka nebo prolhané zlodějské služebné. Prostě hratelnost vede nad příběhem.
Obtížnost postupně roste tak akorát, aby daný souboj byl výzvou, ale zároveň ne nesplnitelný a hra vás obvykle postrčí správným směrem aktuálně dostupnou výbavou. Shadowhand je náročná na myšlení i hardware asi jako Candy Crush, ale hratelností rozdává karty v luxusním kasinu o pěkných pár tříd výš.
