Deadlight: Director's Cut - recenze
6/10
zdroj: Archiv

Deadlight: Director's Cut - recenze

Datum vydání:
21. června 2016
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

12. 7. 2016 20:00 | Recenze | autor: Ondřej Švára |

Probíjet se hordami zombií už je ve hrách stejné klišé, jako skriptovaná akční hratelnost nebo postapokalypsa. Všechny tři fenomény se před čtyřmi lety spojily v plošinovce s hutnou atmosférou a svižným tempem pojmenované Deadlight, která vyšla znovu s podtitulem Director's Cut. Bohužel, nic výjimečného s sebou nepřináší. Vychází vlastně v takřka nezměněné podobě, tedy nejen se všemi pozitivy, ale i dosud nevyřešenými problémy. Zaujme proto jen úplné nováčky, nebo masochisty, co si hodlají za každou cenu, byť i nesmyslnou, osvěžit paměť.

Znovu krátké, znovu kostrbaté 

Deadlight: Director's Cut je na první pohled k nerozeznání od originálu. To je fakt, který zabolí. Samozřejmě, za některé společné prvky buďme rádi. Hra zůstala efektní a temperamentní 2.5D plošinovkou s dramatickými okamžiky, akrobaticky rozpohybovaným hrdinou a temnou atmosférou, podpořenou fantasticky detailní grafikou. Na druhou stranu ale hru stále charakterizují i chyby, které autoři nedokázali vyřešit.

Komu například kdysi vadilo, že herní kampaň končí ani ne po třech hodinách, měl by vědět, že edice Director’s Cut ji nijak neprodloužila. Hrdina Randall Wayne opět proběhne přes zombiemi zaplavený Seattle svižně, a než se nadějete, je hra i děj u konce.

Pokud jde o obsah, tvůrci z Tequila Works ho rozšířili pouze o bonusový arkádový mód zvaný Survival Arena. Čelíte v něm hordám nemrtvých, libujete si v online statistikách, a jak už u tohoto druhu zábavy bývá zvykem, hlavními ukazateli úspěchu jsou čas, po který hrdina zůstane naživu, a počet zlikvidovaných protivníků. Survival Arena je nicméně zábavná pouze teoreticky. Doplácí totiž na poněkud rozštěpený charakter celé hry.

Nemotorné souboje a lineární akrobacie 

Deadlight, ač se brutální akci nebrání, není ve skutečnosti na hromadném kosení nepřátel vůbec založená. Tomu odpovídá malé spektrum zbraní, ještě méně dostupné munice a především špatná detekce kolizí, kvůli které nejsou kontaktní souboje vůbec zábavné. Deadlight není Dead Rising a na surovou akci není vyladěná. Survival Arena v tomto světle působí jako nechtěný přelud.

Mnohem lépe se hra prezentuje akrobacií. Znalci originálu si možná vzpomenou, jak zábavná dokáže Deadlight být, pokud se kolem hrdiny objeví nějaká ta bedna, římsa, otevřené okno, střecha či plot a v sérii efektních pohybů se hrdina hravě přenese přes hordu tupě korzujících postav. Pro Wayna, jako akčního univerzála se spidermanovskými vlohami, je každý objekt shlukem více či méně skrytých příležitostí, jak se efektně dostat dál, a řeknu vám, je radost myslet jako artista.

zdroj: Archiv

Překonávání překážek je zábavné i přesto, že se od hráče (stejně jako minule) nevyžaduje přílišná mentální iniciativa. Většina situací a pohybových rébusů má pouze jedno řešení, k němuž okatě spěje design každé obrazovky. Nalákat třeba hlouček nemrtvých do kaluže zasažené elektřinou je důvtipné jen dokud nezjistíte, že se nic jiného ani udělat nedalo. Velkou přímočarost a linearitu hry podtrhují spektakulární momenty, kdy to kolem běžícího Wayna pořádně jiskří. V situacích, kdy na obrazovce něco vybuchne nebo se stane prostě cosi, co postup hrou ovlivní, si autoři pomohou skriptem, takže se utíká či skáče opravdu přesně tam, kam potřebují.

Jak už jsem ale naznačoval, linearita, při níž se potlačuje hráčova svoboda, není v Deadlight: Director's Cut vůbec protivná. Musíte hru přijmout jako oddechovou arkádu, kde efekt dostal přednost před komplexitou, což není problém. Deadlight taková být měla a její nepříliš náročná hratelnost aspoň zajímavě kontrastuje s temnou atmosférou a scénářem.

Znovu nepřesné ovládání 

Co naopak na milost vzít nelze, je nepříliš kamarádské ovládání. Zdokonalený interface měl být hlavním argumentem nové verze, jenomže výsledek je stále nepřesvědčivý. Určitou péči lze sice poznat, nicméně po celou dobu hraní, zejména na klávesnici, budete mít znovu problém s nepřesnostmi všeho druhu, způsobenými špatně naprogramovanými animacemi jednotlivých druhů pohybu.

Hrát Deadlight: Director's Cut bylo jako se vrátit do časů starého Prince z Persie. S postavou se někdy nečekaně nedoskočilo či nedoběhlo do zamýšleného prostoru, a občas se z pohybové sekvence vyrobil tak nesmyslný manévr, že ho ani nelze slovy popsat. Je to proto, že hra nesprávně vyhodnocuje pozici postavy a některé povely, zejména v sériích, zpožďuje, ruší nebo vůbec nezahajuje. Nečekal bych, že se s tímto problémem ještě setkám.

zdroj: Archiv

Dokážete si asi představit, co vynucené minely v komplikovaném plošinovkářském prostoru způsobují. Wayne je v jádru skvělý akrobat, ale plejáda jeho pohybů od přelézání plotů až po vykopávání dveří, bývá přehlušena řadou chyb, o kterých víte, že jste je nezpůsobili. To na hru vrhá stín deformovaného projektu, který skutečnou kvalitu pouze sliboval a nepřinesl.

Deadlight: Director's Cut je hra, která v návaznosti na původní titul z roku 2012 vlastně nijak zajímavá. Technické změny jsou jen kosmetické a ne vždy funkční, a ze hry rozhodně není cítit oddanost k řemeslu či snaha o dokonalost, což bychom od „režisérské verze“ asi mohli vyžadovat. Rozporuplný dojem nevylepšuje ani skromný obsahový bonus.

Na druhou stranu zůstává Deadlight příjemně svižnou arkádou s hodnotnou atmosférou, parádním grafickým zpracováním a vcelku slušně odvyprávěným příběhem. I když to není nejlepší pozvánka pro hráče, kteří už v zombíkovském Seattlu byli, nováčkům by mírně, ale jen opravdu mírně, vylepšený Deadlight mohl udělat radost.

Verdikt:

Staronová verze Deadlight nemá pamětníkům originálu co nabídnout. Nepřichází s ničím věru osvěžujícím a hru tedy stále souží špatné ovládání i krátká herní doba. Nováčky by ale re-edice svižné, atmosférické a graficky krásné plošinovky mohla zaujmout.

Nejnovější články