Odpoledne je nebývale teplé. Jaro tentokrát vtrhlo do přírody s nespoutanou silou, ostré paprsky sluníčka se ale marně derou skrz zatažené žaluzie útulného 2+1 na plzeňské Doubravce. Právě tam totiž na kanapíčku před televizí sedím já. Je 24. března 2015, na ještě trošku novotou vonícím dashboardu PlayStationu 4 se skví ikona The Order: 1886, který jsem nedávno dohrál, ale na první příčce bude velmi brzy vyměněna.
Zatraceně dobrej ročník
Už zítra totiž vychází Bloodborne, můj neočekávanější titul roku. A že to bude nějaký rok! O pár měsíců později vyjde třetí Zaklínač, dočkáme se uzavření arkhamské trilogie, na začátku září po letech čekání dorazí pátý Metal Gear a mezitím se objeví i několik dalších her, na které budu napříště rád vzpomínat, jako je hororový Until Dawn nebo Mad Max, jeden z nejkrásnějších otevřených světů.
zdroj: Archiv
Teď jsou ale moje myšlenky plně napnuty k viktoriánskému hororu, o němž toho ve skutečnosti víme TAK MÁLO. Hidetaka Mijazaki si drží karty blízko u těla a já vlastně pořádně nevím, co od nové hry milovaného FromSoftware mohu čekat. Přeci jen jsem s jeho dosud posledním dílem, loňskými Dark Souls 2, nebyl zdaleka spokojen.
Znovu kontroluji předobjednávku limitované sběratelské Nightmare Edition, pro kterou si už zítra mám jít do nejmenované prodejny v obchodním centru na Rokycanské, na výpadovce na Prahu, kolem kterého už za pár měsíců budu pravidelně jezdit do hlavního města, protože se mi splní letitý sen: psát o hrách. O tom teď ale ještě nemám ani páru.
Ups
Říkám si, že bych si mohl čekání ukrátit několika multiplayerovými zápasy v Call of Duty: Advanced Warfare. Zapínám hru, absolvuji absurdně dlouhé načítání (z dnešního pohledu vážně nekonečné), najednou slyším hlasité lupnutí a televize zhasne. Napřed doufám, že jen vypadly pojistky, ale všechny ostatní spotřebiče fungují. Leknu se, že se něco stalo s konzolí, ale po připojení do monitoru funguje i ona.
Ano, v předvečer vydání mé nejočekávanější hry odešla do věčných lovišť moje plasma od Panasonicu, která vydržela sloužit jen něco kolem tří let. Už se nikdy nedozvím, jestli šlo o nějakou banální záležitost, která by se dala snadno opravit. V tu chvíli jsem totiž zpanikařil. Zítra dopoledne si přece jdu pro Bloodborne a následující týden jsem si vyhradil na bohapustou pařbu, přerušovanou jen pauzami na input a output živin!
Není zbytí, odjíždím do zmiňovaného OC Rokycanská a vracím se s 42“ televizí od LG. Nevím, zda je v dnešní době úsměvnější velikost 42 palců, nebo nadutý obří nápis 3D na krabici, faktem je, že situace s Bloodborne je zachráněna a nadto se mohu kochat o poznání krásnějším obrazem než dosud. Nebo možná stejným, ale novým.
Na druhý den se tedy opět vydávám do obchoďáku pro kýženou hru. Jdu si jen tak do obchodu, slovo „rouška“ se v mém slovníku pojí tak leda s adjektivem „bederní“, termín promoření bych přiřadil do segmentu úpravy dřeva a představa, že bych se měl na zaplněných chodbách živého nákupního centra čehokoli bát, mi ani nepřijde na mysl. Pamatujete si to ještě?
Vzpomínky zůstanou
Krátce poté, co jsem si Bloodborne přinesl domů, jsem v euforii na telefon natočil tohle otřesné video s unboxingem, které z nějakého důvodu vidělo přes 800 lidí. Rovnou vám můžu říct, že za celých těch šest let jsem skutečně do zápisníčku neudělal ani čárku a zvonek i psací sada jsou stále pečlivě uschovány v balení.
Na svoje první zážitky ze samotného hraní vzpomínám s neskutečnou láskou. Zcela nic neříkající intro, první kroky po Iosefčině klinice, úmrtí v tlamě vlčího monstra a první návštěva Lovcova snu. Ohromně na mě zapůsobil moment, kdy jsem poprvé vykročil z kliniky, přede mnou se rozprostřel majestátní Yharnam ve vší své gotické hrůze a do rudě zářícího zapadajícího slunce temně zazněl úder zvonu. V tu chvíli mě Mijazaki měl na lopatě a tenhle okamžik si vychutnávám pokaždé, když se k Bloodborne vracím.
Přiznám se, že první momenty pro mě byly relativně krušné. Jakožto příznivec velmi odolných a těžkých zbrojí a štítů z Dark Souls jsem se musel na svižný soubojový systém Bloodborne, postavený na úskocích a agresivních protiútocích, dlouho adaptovat. Už při cestě k prvnímu nepovinnému bossovi jsem opakovaně umíral v rukách davu pomatených obyvatel prokletého města, případně pod těžkou sekyrou silnějšího monstra kousek od kliniky.
Shodou náhod se mi následný souboj s Cleric Beast podařilo absolvovat na první pokus, hra mi to ale s plnou parádou vrátila skrz Otce Gascoigna. Tragický příběh jeho rodiny sice budí lítost, jeho agresivní styl boje a hlavně aréna plná náhrobků, do kterých se nezkušený hráč může krásně neumětelsky zamotat, však veškeré sympatie rychle splachuje do kanálu.
Překvapení pod povrchem
Nebudu na dalších řádcích samozřejmě popisovat celý průchod, vzpomenu jen na pár důležitých momentů. Překvapivý okamžik, když mě děsivý Snatcher místo okamžité smrti unesl do Hypogean Gaol, postupné získávání Insightu a objevení obřích strašlivých Amygdal posedávajících na věžích katedrály. Cesta na zámek Cainhurst, kde najednou došlo k absolutní změně atmosféry a k implementaci upířího mýtu. Ale hlavně a především moment, kdy se z příběhu o vlkodlačí nákaze lusknutím prstu stal lovecraftovský vesmírný horor.
Právě tenhle element FromSoftware velmi mazaně držel pod pokličkou a před vydáním o něm vůbec nemluvil. Čekal jsem, že v Yharnamu zkrátka potírám lykantropii, tajemství města je ale o TOLIK hlubší.
Zcela chápu, že pro některé hráče je styl vyprávění FromSoftware obtížně čitelný, mnozí dokonce tvrdí, že v jejich hrách příběh vůbec není. A ano, pokud si nepotrpíte na herní archeologii a postupné skládání střípků z krátkých monologů postav a popisů předmětů, nemusíte na konci hry rozumět ničemu. I ti opravdoví badatelé navíc nakonec zjistí, že je ve vyprávění obrovský počet prázdných míst, ponechaných čistě pro vaši představivost.
S plnou vážností tu říkám, že Bloodborne má zdaleka nejlepší příběh roku 2015, jemuž se Zaklínač ani Metal Gear nepřibližují. A pokud jste hru nehráli a nemáte čas se brodit wikipedií, zamiřte aspoň na YouTube, kde vás VaatiVidya nebo EpicNameBro rádi do jeho tajů zasvětí.
Na podzim 2015 jsme se dočkali datadisku The Old Hunters, který kromě posunutí obtížnosti na další úroveň (ano, dívám se na vás, vy dvě zatracené žraločí potvory ve studně) velmi dobře a citlivě doplnil mezery v příběhovém pozadí. A od té doby se objevují hlasy volající po pokračování.
Pokračování? Ne, raději knihu
Upřímně, osobně si jej rozhodně nepřeju. Příběh Bloodborne je odvyprávěný a nemohu se zbavit dojmu, že cokoli dalšího už by působilo jako nucený přílepek. Navíc je z praxe patrné, že Mijazakimu jde nejlépe tvorba nových světů, návraty už tak slavné nejsou, jakkoli Dark Souls III pošramocenou pověst po dvojce napravily.
Do Yharnamu jsem se v průběhu let ještě asi šestkrát vrátil, Bloodborne má čestné místo v té hrstce platinových trofejí, které jsem za roky hraní měl zájem získat (ano, absolvoval jsem kvůli ní šílené procedurálně generované dungeony a dodnes mě mrazí ze souboje s Amygdalou v těsné místnůstce, případně z dalšího setkání s Rom a jejími potomky). Je to zcela jednoznačně moje nejmilovanější hra minulé generace a bez debat zaobírá jednu z příček mého All Time Top 5.
Kromě chvílemi vyloženě mizerného framerate totiž Bloodborne nedělá špatně vůbec nic. Překrásná architektura města, naprosto úchvatný hudební doprovod, neuvěřitelně precizní design předmětů, zbraní i oblečení, poutavé postavy, ukrutní bossové, mazaný level design a do detailu vycizelovaný soubojový systém... Bloodborne je vrcholem formule Souls v naprosto krystalické podobě. Oslavte jeho narozeniny i vy.
