Recenze
The Dark Eye: Chains of Satinav - recenze
10. 8. 2012
|
Lucie Jiříková
Das Schwarze Auge je německou alternativou Dungeon & Dragons, která se hlavně v zemi svého vzniku těší velké oblibě. Logicky tedy člověk při videoherní adaptaci takového námětu očekává, že se bude pohybovat v ranku RPG her nebo přinejhorším zabrousí do strategie. Většinou tomu tak i bývá, ale tentokrát ne. Namísto šablony výživného RPG se totiž nová hra z prostředí Das Schwarze Auge navlékla do podoby klasické point and click adventury.
Ultimate Marvel vs. Capcom 3 (PSV) - recenze
22. 3. 2012
|
Petr Poláček
V našich končinách se majitelé handheldu PS Vita pravděpodobně více zajímají a těší hlavně na kapesní verzi Mortal Kombat, než že by nějak zvlášť hltali informace a videa o Ultimate Marvel vs. Capcom 3. A přitom je to velká škoda, protože tento port konzolovky z minulého roku patří aktuálně k tomu nejlepšímu, co lze vlastně na PSV hrát. Menší zájem je však logický vzhledem k tomu, že Mortal Kombat, Street Fighter či Soul Calibur hry tu mají přeci jenom delší tradici a obecně spadají mezi klasické bojovky. A klasiku, tu máme my Češi rádi, nejenom k obědu :)
Dead Space 2 multiplayer se moc nepředvedl - (ne)recenze
2. 3. 2011
|
Vilém Koubek
Rozšiřovat horor o multiplayerovou složku není úplně standardní a i v případě nadšenců z Visceral Games to až moc zavánělo marketingem. Krabička s nápisem „Multiplayerová akce nové generace“ je totiž daleko lepší jak krabička bez něj. K multiplayerové složce Dead Space 2 (recenze singleplayeru) jsme tedy přistupovali obezřetně a nenechali si zkalit úsudek přílišným očekáváním. A udělali jsme dobře. Některé hry zkrátka nejsou na multiplayer stavěné. Svým rozsahem totiž hra nemůže oslnit žádného multiplayerového nadšence a obsahem prakticky taky ne. Tvůrci se nepouštěli do žádných odvážných novot a vsadili na jednoduchou hratelnost, která je snadno proniknutelná, ale velmi rychle upadá do bahna stereotypu.
GTA: Episodes from Liberty City - recenze
18. 4. 2010
|
Redakce Games.cz
Konverze původního GTA IV na osobní počítače dopadla prachbídně. Poučil se Rockstar u datadisků o motorkáři Johnnym a teploušovi Tonym? PRVNÍ ČESKÁ RECENZE
Amazing Cultivation Simulator – recenze obrovsky návykové RPG strategie
21. 12. 2020
|
Jan Slavík
Skvělé, navzdory jménu
Assassin's Creed IV: Black Flag - recenze
29. 10. 2013
|
Aleš Smutný
Nestává se tak často, aby mi po nějaké hře zůstala v ústech stejná pachuť jako po dohrání Assassin's Creed III. Produkčně solidní hra, která ale nezvládla ukočírovat scénář a mnohé herní mechaniky, iritovala zejména tím, jak dokonale zazdila svůj potenciál. V jednu chvíli vás potěšila, v druhé profackovala. Když krátce po vydání trojky Ubisoft oznámil ryze pirátský Assassin's Creed IV: Black Flag, nemohl jsem se ubránit skepsi.
Ghost Recon 3 (X360) - recenze
26. 3. 2006
|
Redakce Games.cz
Žánr taktických akcí se rozrostl o slibný projekt od Ubisoftu, zasazený do nepříliš vzdálené budoucnosti a o poznání vzdálenějšího Mexico City. Jak si tentokráte povedou speciální jednotky Advanced Warfighter?
Metal Gear Solid 5: Ground Zeroes - recenze
4. 4. 2014
|
Aleš Smutný
Na začátek jedna dobrá zpráva. Soudě dle Ground Zeroes bude Metal Gear Solid 5: The Phantom Pain vynikající, možná až výjimečná hra. Nezbytnou špatnou zprávou ovšem je, že nečtete recenzi Phantom Pain, ale Metal Gear Solid 5: Ground Zeroes, což je poněkud krátký a rozkouskovaný náznak věcí budoucích.
Diablo III: Reaper of Souls - recenze
28. 3. 2014
|
Jakub Kovář
Tak jsme se konečně dočkali, milované i proklínané Diablo III se dočkalo prvního velkého datadisku Reaper of Souls, který by měl spoustu věcí napravit, přidává mnoho nového obsahu včetně nového aktu i módu a také novou postavu - Crusadera. Takže, podařilo se tvůrcům uchlácholit některé popuzené fanoušky?
Pillars of Eternity: The White March - recenze 1. části
11. 9. 2015
|
Václav Pecháček
Občas se stane, že vám v restauraci naservírují vynikající jídlo, na kterém si pochutnáte, až se oblizujete za ušima, a navíc je ho přesně tak akorát. Možná vám v žaludku ještě zbývá místo na jeden dva knedlíčky a sběračku omáčky, ale… spíš ne, spíš je všechno úplně tip ťop. Přibližně tak jsem se cítil po dohrání Pillars of Eternity, jehož hlavním chodem byl vynikající příběh, kvalitní dialogy a velmi dobrý soubojový systém. Chtěl jsem si po té baště dát dvacet, ale kuchtíci v Obsidianu se rozhodli, že mi přece jen ještě trošku té dobroty přidají. A tak mi na stole přistál první díl datadisku The White March.
World of WarCraft: Warlords of Draenor - recenze
26. 12. 2014
|
Radek Friedrich
Ahoj, jmenuju se Radek, a už tři roky jsem čistej. Už tři roky jsem se nedotknul žádného MMORPG, a speciálně Wowku jsem se vyhýbal širokým obloukem. (Drobná epizoda s Pandarií se nepočítá, protože mi někdo zaplatil herní dobu na měsíc, tak jsem jenom nakouknul, jestli mám pevnou vůli nehrát. Měl jsem.) Ale pak vyšel datadisk Warlords of Draenor a všechno bylo rázem jinak. Vezmu to ale popořádku.
Spintires - recenze
25. 8. 2014
|
Lukáš Grygar
Nikdy jsem si nepotrpěl na auta, protože vedle Mercury Park Lane z devětapadesátého mi máloco přijde jako auto. A řídit v 21. století Mercury Park Lane z devětapadesátého není zrovna to nejpraktičtější, co můžete se svými úsporami dělat. Rád ale vzpomínám na náš rodinný Wartburg - modrý kombík, se kterým jsme se škrábali Podkrkonoším nebo Jeseníky, a ta rezavá bestie všechno dala, ošlehaná od jedlových větví a zabahněná lesními cestami kolem Rejvízu. Proč tak obšírně? Protože na Spintires se tak musí.
Anarchy Reigns – recenze
16. 3. 2013
|
Aleš Smutný
Platinum Games je tak trochu nedoceněné studio. Dělá poctivé hry, zábavné hry, ale vydavatelům jejich titulů buď nefunguje marketing, nebo si na ně zasedl nějaký zlý herní bůh. Doopravdy uspěla jen Bayonetta a částečně MadWorld, protože přinesl na tehdy „slušné“ Wii brutálně masakrální akci, u které jste se občas pořádně zapotili – doslova.
Wonderbook: Book of Spells - recenze
4. 1. 2013
|
Martin Bach
Idylické lifestylové fotky s rozesmátými dětmi všech ras a národností před televizí v moderně zařízeném obýváku. To je obraz herního průmyslu posledních let, který by si přála po světě šířit většina velkých distributorů. Ač už to mnohým „pravověrným” hráčům může připadat jako otravné klišé, fakt je, že rodinné a dětské hry jsou odvětvím, které do značné míry drží herní byznys nad vodou. Vědí to samozřejmě i v Sony, kterému se v poslední dekádě podařilo nakopnout hned několik zlatých žil.
Halo: Combat Evolved Anniversary - recenze
18. 11. 2011
|
Aleš Smutný
Je to velký kluk. Je mu už deset let. Že je to málo? Ale vždyť je to herní postava, a na takovou, upřímně řečeno, to je už docela dost. Úctu si však nezaslouží jen kvůli věku. Tenhle chlapík (nu, spíše genetický upravený nadčlověk) se totiž stal ikonou. Zelená zbroj, zlatý průzor, vzdorný postoj, případně ještě mihotavý třpyt štítu... John-117 alias Master Chief patří mezi nejvýznamnější a nejikoničtější herní postavy. A stejně tak série Halo patří k nejvýznamnějším střílečkám, ať už z hlediska příběhové kampaně nebo multiplayeru.
The Room - recenze
21. 8. 2014
|
Daniel Kremser
"Další hloupá tabletová hra, která se prodává skoro zadarmo, a délkou nepřesáhne zábavu na jedno odpoledne. Určitě se blbě ovládá, vypadá odporně a je úplně o ničem." Podobně jste možná reagovali při zjištění, že recenzujeme konverzi původně mobilní hry. Vůbec se vám nedivím, ale stejně jde o předsudky živené špatnou pověstí mobilních her a pravdy je v nich opravdu málo. Ve skutečnosti je The Room hra s překvapivou hloubkou, která skvěle vypadá, a hravě strčí do kapsy kdejakou klasickou adventuru nebo zahloubanou nezávislou hru o smyslu života.
Recenze Babylon's Fall: Tvůrci Bayonetty si ušili z ostudy kabát
11. 3. 2022
|
Patrik Hajda
Platinum’s Fall
Football Manager 2019 – recenze
7. 11. 2018
|
Václav Pecháček
Zdravím vás, poutníci. Posaďte se! Na téhle staré lavičce je spousta místa. Jestli máte žízeň, tumáte ionťák, vzadu v kabině jich je celá krabice. Noc je dlouhá, ale máte štěstí. Jsem totiž vypravěč! Vypravěč svého vlastního osudu. Na tomhle trávníku jsem štkal slzy štěstí i zoufalství. Tady můj hlas zněl jako hrom, tady mě družina statných mladých mužů poslouchala na slovo. Ano, jsem vypravěč. Ale kdysi dávno jsem býval fotbalový manažer.
For Honor - recenze
21. 2. 2017
|
Jan Slavík
Čas od času se poštěstí. Od tvůrců, kteří sou známí spíše stavěním na již existujících základech (ačkoliv nedávné snowboardové experimenty tento předsudek lehce nahlodávají), spatří světlo světa něco opravdu neotřelého. Taková chvíle nadešla právě teď. Můžeme děkovat, že se někdo odhodlal dát vývoji středověké multiplayerové řežby For Honor zelenou, protože výsledek stojí za to. Pod slupkou technických patálií a diskutabilního zpoplatnění se skrývá, co se týče hratelnosti, skutečný briliant.
Svoboda 1945 – recenze české vzdělávací hry
3. 8. 2021
|
Václav Pecháček
Po válce mír, po útlaku… svoboda?
Football Manager 2020 – recenze
19. 11. 2019
|
Václav Pecháček
Další rok, další Football Manager. Další várka novinek, kterých by si svátečnější hráči asi ani nevšimli, další spousta neopravených nedostatků, které už se mi za ty roky vážně začínají docela zajídat. Možná vám tahle věta bude povědomá: Opět je to nejlepší díl ze všech, ale opět mi přijde diskutabilní vám ho za těch 55 eur horlivě doporučovat. A navíc je to letos bez češtiny.
Pathologic 2 – recenze
24. 5. 2019
|
Jan Slavík
Pathologic se do srdcí, mozků a kostní dřeně těch, co vytrvali, zapsal jako hra nezapomenutelná ve své jedinečnosti, silná a podmanivá, ale také žalostně rozbitá. Čas poskočil o nějakých čtrnáct let kupředu a tvůrci z ruského studia Ice-Pick Lodge přicházejí s (ne)pokračováním. Jedná se o v podstatě tentýž příběh s novým kabátkem. A pod ním hra... ve své jedinečnosti nezapomenutelná, silná a podmanivá, ale také žalostně rozbitá.
Doom - recenze
18. 5. 2016
|
Jan Olejník
Nastartujte Škodu Favorit, do rádia nacpěte audiokazetu s Nirvanou, případně si pusťte třeba Volejte řediteli nebo Kolotoč. Proč? Abyste navodili tu správnou atmosféru! S novým Doomem se totiž vrací nejen oblíbené zbraně a démoničtí nepřátelé z prastarého originálu, ale především i pořádná dávka devadesátých let. Možná s překvapením zjistíte, že dvacet let stará hratelnost může v dnešní době působit nečekaně svěže.
Praetorians – HD Remaster – recenze
6. 2. 2020
|
Vilém Koubek
V roce 2003 byli Praetorians kladně hodnocenou strategií, která vsázela na ve své době méně běžnou hratelnost postavenou spíše okolo taktizování než těžby surovin a budování základen. Fanouškům se její přístup k žánru líbil a jejich láska zřejmě přetrvává dodnes, protože nedávno vyšel remaster – a bohužel nutno dodat, že ne zrovna povedený.
Forgotton Anne – recenze
22. 5. 2018
|
Šárka Tmějová
„Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji,“ pravil kdysi Sókratés a inspiroval tím nejen Díogena, ale dost možná i dnes velmi populární minimalismus. Lidí, kteří už nechtějí být otroky svých věcí, je dnes spousta nejen mezi městskými liberály bez hypoték, zato s avokádovým toustem. Ale co když je to naopak? Co když naše věci nechtějí být našimi otroky, a ten telefon, o kterém se domníváte, že vám ho kdosi odcizil, prostě jen nehodlal nadále trpět neustálé doteky vašich nenechavých prstů?
Apocalipsis: Harry at the End of the World - recenze
25. 4. 2018
|
Pavel Skoták
Spolupráce polských herních studií s metalovými kapelami už v minulosti přinesla svoje ovoce. Nijak náročná ale o to údernější skladba Sword of the Witcher od kapely Vader doprovázela vydání prvního Zaklínače. Tentokrát ale ještě trošku přitvrdíme. Už tak znepokojující obrazy a motivy inspirované dřevoryty z 15. a 16. století v Apocalipsis totiž podkresluje důmyslně maskovaná hudba kapely Behemoth a do role vypravěče byl pasován sám frontman kapely Adam "Nergal" Darski.
Cinco Paus – recenze
9. 2. 2018
|
Pavel Dobrovský
Při hledání informací o Michaelu Broughovi jsem napůl očekával, že na mě vyskočí fotka člověka s okurkou místo nosu, chapadly v uších, a v očích že mu budou jako na orloji defilovat zástupci hmyzu, postavičky Walta Disneyho a karbanátky. To, že autor propracovaných a nadmíru nehezkých her vypadá zcela průměrně, mě nakonec překvapilo. Normální chlap. V časopise Wired to asi cítili podobně. "Ošklivé, prohnilé a brilantní hry Michaela Brougha," uvedli trefně roku 2013 článek o nezávislém novozélandském autorovi. Tehdy dělal Brough vlny hrami Vesper.5, Zaga -33 a Glitch Tank, dnes jich má na kontě pěkných pár desítek. Já se o něm dozvěděl až loni skrz tahovou strategii Imbroglio. Nyní vydal Cinco Paus. Splňuje, co se od Brougha očekává: Ošklivost a neproniknutelnost se v určitém momentu změní v jasnou a geniální vizi.