Recenze

Eisenwald: Blood of November - recenze

Od vydání středověkého dobrodružství Legends of Eisenwald už uplynul rok a půl, což je poměrně dlouhá doba. Rozhodně dostatečná na to, aby tvůrci při tvorbě přídavku opravili nedostatky původní hry a přidali nový obsah. Od rozšíření s názvem Eisenwald: Blood of November tedy nebylo scestné očekávat povýšení sympatického mixu strategie a RPG, který ale měl své mouchy, na opravdovou pecku. Realita je bohužel jinde.

Way of the Red - recenze

Znáte pohádku O Ptáku Ohniváku, planoucím opeřenci s rudým peřím? Možná vám ji připomene plošinovka Way of the Red. Úspěšně boří žánrové stereotypy tím, že vám v arkádových mapách nasadí křídla. Sází také na variabilní soubojový systém s přesným ovládáním. Zamrzí ovšem nezdařená retro stylizace, tragická umělá inteligence a krátká herní doba. Way of the Red nakonec nedolétla až na samotný vrchol herní zábavy. 

Legend of the Skyfish - recenze

Povězme si to hned zkraje. Inspirace kultovní Zeldou se v Legend of the Skyfish odráží více než jasně, nejen v názvu. Současně je však třeba upozornit na fakt, že tvůrci téhle mobilní akční adventury se nikdy nesníží k čiré nápodobě své předlohy. Namísto toho nabízejí svěží a skvěle vyladěný obsah, jako na míru tvořený pro dotykové displeje, který vám učaruje svým půvabem, a jen zřídkakdy vás popudí.

Gears of War 4 - recenze

Popravdě řečeno jsem se Gears of War 4 bál. Kromě toho, že jsem měl po páté vstoupit do stejné řeky, mi přišlo, že je celý herní systém zastaralý. „Schovej se za bednu, všechno vystřílej, přesuň se dál, schovej se za kamenný kvádr, všechny vystřílej, přesuň se dál...“ Kdysi vlajková loď Xbox 360 s tímto systémem v současné generaci stříleček opravdu připomíná dinosaura. Ale takového, který dokázal oklamat evoluci, a nabízí kvalitní zábavu ve dvou zcela rovnocenných složkách – kampani a multiplayeru.

Destiny: Rise of Iron - recenze

Už tomu bude skoro rok, co do Destiny přibyla větší porce obsahu v podobě datadisku The Taken King, který leccos opravil, mnohé změnil a udělal z Destiny fajn hru, která má své mouchy, ale konečně naplňuje původní vizi svých autorů. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem tehdy ve světle skvělého datadisku hře i přes očividné nedostatky prorokoval zářnou budoucnost. Jenže, co se nestalo, Bungie na úspěšný datadisk nenavázali a hráčům naordinovali roční obsahový půst, kdy občas smetli ze stolu jen pár drobků ve formě SRL a dalších menších aktivit, ale jinak nechali Destiny na pospas osudu. Nijak zvlášť hru nerozvíjeli a jen čekali. Nyní tak opět přicházejí s prosíkem a doufají, že je hráči zase vezmou na milost. Rise of Iron ovšem není Taken King a obsah DLC je maximálně obstojný, jako ostatně celá Destiny se všemi změnami, kterými od vydání prošla. DLC však hru jako celek nikam neposouvá, to je třeba říci hned na úvod.

Homeworld: Deserts of Kharak - recenze

Kdy naposledy se vám hra rozležela v hlavě natolik, abyste před usnutím zavřeli oči a viděli její grafiku nebo slyšeli její zvukovou kulisu? Dumám, čím přesně se to podařilo té, jejíž titulky zrovna doběhly. Patnáct hodin na planetě Kharak mi tamní písečné pláně vpálilo do duhovky, jako to umí slunce nad skutečnou pouští. A zvuk? Slyším komunikaci svých jednotek - nepodmíněnou kliknutím, ale přítomností v sice virtuálním, leč konkrétním prostoru.

Warhammer: Vermintide 2 – recenze

“Za Císařství, Sigmara a Kladivo,” volá templář Saltzpyre, když se pod jeho údery hroutí k zemi obrovitý válečník Chaosu a zem se barví černočernou krví. Pro oddaného imperiálního bojovníka je to poněkud hořkosladké vítězství, protože na místo poraženého zplozence nečistých sil stejně nastoupí šiky dalších a svět se bude dál blížit neodvratnému skonu společně s pochodem Archaonových vojsk. Vy si ale podobný moment budete moci vychutnat bez obav. A k němu stovky a stovky dalších, protože Vermintide 2 od studia Fatshark ve zprostředkování válečnické euforie exceluje. To ale není všechno.

Tales from the Borderlands - recenze 4. epizody

Pokud by hry reflektovaly náladu ve studiích jejich autorů, v Telltale Games by posledních pár let nebylo moc veselo. Jejich práce je sice žádanější než kdy předtím, ale to máte depresivní zombokalypsu na jedné straně (The Walking Dead), vraždy pohádkových prostitutek na straně druhé (The Wolf Among Us) a navíc dělají hru vycházející z knih nejkrvelačnějšího spisovatele současnosti (Game of Thrones). V téhle společnosti působí Tales from the Borderlands jako klaun na srazu satanistů. Radost pohledět.

Out There: Oceans of Time – recenze

Minimalistické, a přesto velkolepé vesmírné putování

Edge of Eternity – recenze rozporuplného JRPG

Z poloviny peklo, z poloviny ráj

God of War – recenze PC verze

I napodruhé obrovská pecka

Marvel’s Guardians of the Galaxy – recenze

Nepravděpodobní hrdinové zase zasahují

Tales of Arise – recenze vynikajícího RPG

JRPG ve znamení kvalitní jistoty

Ghost of Tsushima: Director’s Cut – recenze

Samuraj dorazil na PlayStation 5 i s novým ostrovem

Empire of Sin – recenze mafiánské strategie

Hříchy manželů Romerových

Iratus: Lord of the Dead – recenze

Zástupy mrtvých pochodují a ve vzduchu je cítit pach rozkládajícího se masa. Mumie bojuje bok po boku se zombií a kostlivcem… a lidé prchají. Zbylé šiky odvážných se shlukují, aby bránily poslední zbytky svobody. Země živých už nikdy nebude jako dřív. Nekromant Iratus si ji hodlá podmanit, tvrdě a nekompromisně, jednou provždy.

Through the Darkest of Times – recenze

Je 1. února 1933 a v ulicích německé metropole vládne vzrušená, v jistých kruzích přímo slavnostní nálada. Ten ukřičený džentlmen s patkou a komickým smetáčkem pod nosem byl totiž včera jmenován kancléřem Německa. Berlín však ani zdaleka není takovou baštou národního socialismu jako například bavorská metropole Mnichov. A zatímco se nad nic netušícím Německem začínají pomalu stahovat temná mračna, ve sklepě jednoho činžáku v berlínské čtvrti Kreuzberg se v tento chladný a chmurný den schází odhodlané trio občanských odpůrců diktátu národního socialismu.

Moons of Madness – recenze lovecraftovského hororu

Howard Phillips Lovecraft je takový otloukánek videoherního hororu a kdykoliv se objeví nový titul stavějící na jeho jménu, vyplatí se k němu přistupovat ostražitě. Pokud navíc do rovnice zamícháte tajemství, Mars a monstra, vaše skepse by měla dosáhnout kritických hodnot – a v případě Moons of Madness by nebyla nespravedlivá.

Call of Duty: Modern Warfare – recenze

Doutníkovým kouřem prosycené licousy a knír kapitána Price zmizely z našich životů před dlouhými osmi lety a leckdo by řekl, že právě někdy v té době skončila zlatá éra Call of Duty. Všechny možné vesmírné šarády nebo battle royale místo kampaně sérii posunuly... jinam, tam, kam se to mně osobně nezamlouvalo. Jenže ona se teď vrací. Spolu s Pricem. Spolu s příběhem. Spolu s moderní válkou.

Tales of the Neon Sea – recenze

Pokud se u nás řekne kouzelné spojení „asijská hra“, asi si většina z nás vybaví některou z japonských herních sérií, které mají ve světě obecně dobré jméno. Asijský herní trh ovšem neobnáší ani zdaleka jen oblíbené Japonsko, ale najdete zde také Jižní Koreu, rychle rostoucí Tchaj-wan anebo Čínu. Právě z té k nám přes Kickstarter doputovala poutavá point-and-click adventura Tales of the Neon Sea.

The Stillness of the Wind - recenze

Shrbená Talma dbá o celou menší farmu. Chová kozy a slepice, pečuje o své bylinky nebo vyrábí domácí sýr. A s tím, jak jeden den střídá druhý a jediným opěrným bodem zůstávají příliš rychle se prodlužující stíny, je nad slunce jasné, že tohle není žádný simulátor nebo nedej bože tycoon. The Stillness of the Wind je hluboce lidský příběh, který, ač místy pokulhává, dovede v člověku probudit zájem o sebe samého, a především o ty, které miluje.

Tales of Vesperia: Definitive Edition – recenze

Psal se rok 2008 a Microsoft se snažil za každou cenu prosadit na japonském trhu, jak jinak než licencováním exkluzivních práv na velké značky. Díky tomu se dostal k pěkné řadě RPG titulů, mezi kterými byla i série Tales of Vesperia. Ta se stala hitem ihned po svém vydání jak v Japonsku, tak i ve Spojených Státech. Hráči v Evropě ostrouhali a hry se dočkali až o celý rok později, zrovna v době, kdy v Japonsku vycházela rozšířená verze na PS3. Ta se však za hranice Japonska nikdy oficiálně nepodívala. Stejně tak se nikdy nepodívala na žádnou z digitálních platforem – až dodnes.