Recenze

Leadfoot - recenze

Baví Vás sledovat supervýkonná monstra narážející do sebe na klikaté trati se skoky uvnitř stadiónu? Pak zkuste Leadfoot.

Panzer Campaigns: Tobruk 41 - rec.

Ve čtvrtém díle válečné série Panzer Campaigns se přeneseme za Pouštní liškou na severoafrické bojiště u přístavu Tobruk.

Operation Flashpoint 1.část recenze

Válečný simulátor obyčejných vojáků Operation Flashpoint aspiruje na titul nejlepší české hry všech dob. Jaká je finální verze?

Adventure at the Chateau d´Or rec.

Jak může dopadnout pokus o historickou hru s princeznou pátrající na francouzském zámečku d´Or po zděděném pokladu?

Elite Force Expansion Pack recenze

V tomto datadisku si na své přijdou hlavně Trekkies díky procházce po virtuálním Voyageru, ale také fandové multiplayeru.

F1 Racing Championship - recenze

Další závody formulí F1 Racing Championship přichází s ambicemi navázat na úspěch svých předchůdců. Uspěl UbiSoft i letos?

LA Cops - recenze

Parádní bourák bez střechy, vítr ve vousech, za než by se nemuseli stydět ani nejvyhlášenější hipstři, a letecké sluneční brýle, které dělají z drsných policajtů kreatury běsnící po koblihách. Takové jsou nezbytné propriety nejen všech klasických filmových a seriálových fláků, ale hlavně tvůrců LA Cops, kteří bizarní reimaginaci policajtských sedmdesátek dovádějí až na vrchol absurdity, a v izometrickém světě zhmotňují ta největší klišé s takovou grácií, až je skoro zločinem je nemilovat. A přesto ho s největší pravděpodobností spácháte, protože když se to nehraje moc dobře, ani naolejované kníry nepomohou.

Deathtrap – recenze tower-defense s prvky diablovky

Démoni a další fantaskní kreatury chtějí zničit náš svět a vy se jim v tom snažíte zabránit. Takhle by se dala jednou větou shrnout hra Deathtrap od Neocore Games, tvůrců série Van Helsing, ale zjednodušení by v tomto případě bylo příliš velké. Klasickou strategicko-logickou formuli tower defense her ozvláštňují tvůrci prvky diablovky, v níž si to vaše alter ego musí s řadou nepřátel vyřídit v závislosti na volbě povolání osobně - prostřednictvím meče, kouzla či šipky.

Sid Meier's Starships - recenze

Jednou má prý člověk létat vesmírem tak snadno a rychle, že mu vzdálené hvězdy budou před očima ubíhat jako stanice metra. To už bude všechno úplně jiné. I války, které se do kosmu jednoduše přestěhují. Svéráznou představu o vzdálené budoucnosti se "supergalaktickými" konflikty nabízí i tahová strategie Sid Meier's Starships, která sice duchovně navazuje na kvalitní Civilization: Beyond Earth, a sdílí s ní i některé herní prvky či pravidla, ale jinak se jí nevyrovná prakticky v ničem.

Hotline Miami 2: Wrong Number - recenze

Klimax, orgasmus, le petit mort. Říkejte tomu dle potřeby a představte si ho maximální, nejsytější, jednoduše takový, kdy všechno sepne v příslušném bodě vašeho těla a sestřelí jeho zbytek, prostor kolem vás se zavře na jediný atom a obratem exploduje. Ve druhém Hotline Miami má konkrétní jméno: Death Wish. Tak se jmenuje mise, kde v podkresu sbírá sílu Roller Mobster od Carpenter Brut, nejlepší track tříhodinového soundtracku. Stojím před chodbou, hlídanou dvěma mafiány. Jeden má nůž, druhý železnou trubku. Hudba stupňuje očekávání, přidá se syntezátorová linka a – TEĎ!

Shadows: Heretic Kingdoms - recenze

Celé desetiletí si museli fanoušci slovenského RPG Kult: Heretic Kingdoms počkat na pokračování. Trpělivost se ale vyplatila. Zatímco názvem se Shadows: Heretic Kingdoms liší od první hry jen kosmeticky, hratelnost, atmosféra a příběhové podání hry se změnily dramaticky - naštěstí k lepšímu. Druhý díl (vlastně jeho první část s podtiulem Book I: Devourer of Souls) fantasy ságy chytře propojuje tradiční RPG prvky s novými nápady, a nebýt některých chyb, byl by to úžasný mix moderny s klasickým stylem po vzoru Baldur's Gate.

Tengami - recenze PC verze

Boom 2D her v posledních letech nepostihl jenom PC milovníky retra, ale i mobilní platformy. Pro chytré telefony a tablety jde ale o optimální formát, a proto nepřekvapí, že nejúspěšnější zástupci trendu občas zatouží po přeskoku i na jinou platformu. Právě to je případ sympaticky působící Tengami (homepage). V principu 2D logická záležitost disponuje pozvolnou hratelnosti, originální stylizací do papírových skládaček i překrásným vizuálem. Upravili však vývojáři původní iOS verzi dostatečně, nebo Tengami na PC zkrátka nefunguje?

Evolve - recenze

Týmové střílečky mívají problém, že stojí a padají na, uhodli jste, týmu. Není divu, že úspěch multiplayerových akcí se drolí na řežby, kde vystačíte s individuálním skillem, a vedle toho několik málo úzce profilovaných, většinou „realistických“, válečných her, kde to bez socializace v klanech nemá valného smyslu. Existují samozřejmě výjimky, ale potvrzují pravidlo: abyste si týmovou střílečku užili, potřebujete k sobě spoluhráče, kteří se po spawnu nerozutečou každý svým směrem, a kteří znají své role. A jestli někde platí, že tým je tak silný, jako jeho nejslabší článek. Tak je to v Evolve.

The Talos Principle - recenze

Víra je dobrým prostředkem k pochopení vlastní existence. Chorvatští Croteam (Serious Sam) ji spojili s filozofií, vědou i zábavou a vznikla z toho hra The Talos Principle. Nová přemýšlivá 3D bludišťovka učiní z hráče moderního apoštola, který při řešení logických hádanek naváže dialog se Stvořitelem, dojde k poznání a inspiruje celá lidská pokolení. Výjimečná je však novinka nejen soutokem myšlenek, vedoucích (snad) k odhalení podstaty života. The Talos Principle potěší i jako logický rychlík s velkou směsicí herních nápadů.

Middle-earth: Shadow of Mordor - recenze

Víte, co je neuvěřitelné? Že jsme se doteď nedočkali špičkového RPG ze světa Pána prstenů. Rozumějte, bavíme se o jednom z nejmilovanějších fantasy námětů ve sluneční soustavě, který si přímo říká o fortelné singleplayerové dobrodružství s masivním světem, rozličnými frakcemi a rozmáchlým příběhem. A ono pořád nic. Middle-earth: Shadow of Mordor má však k vysněné hře zatím nejblíže. Namísto tradičních RPG se přitom inspiruje vražednou sérií Assassin’s Creed, přičemž slovo „inspiruje“ znamená spíše „vykrádá“. 

The Room - recenze

"Další hloupá tabletová hra, která se prodává skoro zadarmo, a délkou nepřesáhne zábavu na jedno odpoledne. Určitě se blbě ovládá, vypadá odporně a je úplně o ničem." Podobně jste možná reagovali při zjištění, že recenzujeme konverzi původně mobilní hry. Vůbec se vám nedivím, ale stejně jde o předsudky živené špatnou pověstí mobilních her a pravdy je v nich opravdu málo. Ve skutečnosti je The Room hra s překvapivou hloubkou, která skvěle vypadá, a hravě strčí do kapsy kdejakou klasickou adventuru nebo zahloubanou nezávislou hru o smyslu života.

Risen 3: Titan Lords – recenze

Vchod do hospody hlídá parchant jménem Moe, o maják se stará mořský vlk Jack, na zadek se vám přilepí ukecaný kopáč Mud a v lese vás klofne ptačí mrchožrout. Ať už ve světě Risen 3 vyrazíte kamkoli, na každém kroku po vás bude pomrkávat sága Gothic a připomínat vám, že tohle je dílo německých veteránů z Piranha Bytes. Ještě aby ne, tady jde totiž opravdu o někdy více a někdy bohužel už méně úspěšný pokus o návrat ke „gothickým“ kořenům a znalci prvních dvou dílů zde zažijí nespočet déjà vu.

Escape Goat 2 - recenze

Světové herní masy momentálně uctívají ztělesněnou nesmyslnost jménem Goat Simulator, čemu by však hráči měli doopravdy věnovat pozornost, je docela jiná hra s kozlíkem v hlavní roli. Staromilsky krásná puzzle hopsačka Escape Goat 2 totiž patří do kategorie her, které se nestydí za obtížnost natolik pekelnou, že pouze zenový mistr nebude během hraní osnovat demolici počítače a přilehlého okolí. Jak se ale říká, každá mince má dvě strany, a platí to i pro vyšroubované výzvy v Escape Goat 2.

Zoo Tycoon - recenze

V posledních letech mě dětské hry stále dokola vedou k úvahám, zdali mají lidé z herní branže všech pět pohromadě. Dětských her je málo, přestože se jedná o obrovský trh, který nabízí možnost nadprůměrných výdělků. No a když už se jednou (k velké radosti rodičů) nějaká ta primárně dětská hra urodí, najdeme v ní tolik nesmyslů, že je pro mladší hráče prakticky nehratelná. Podobný osud potkal Disney Infinity, Epic Mickey 2 a bohužel se nevyhnul ani Zoo Tycoonu.

Monaco: What's Yours is Mine - recenze

O Monacu se kdysi říkalo, že je to hra, ve které „Pacman potká Hitmana“. Ovšem během strastiplných deseti let vývoje z téhle kombinace vyprchalo mnoho atraktivity. Stihla ji totiž předvést spousta jiných her a Monacu uplavala první vlna rozkvětu nezávislé herní scény. Dnes bychom tedy paradoxně řekli, že hra vysála všechnu zábavu z Hotline Miami a Mark of the Ninja, přitom autoři těchto hitů byly v době prvotního zrodu Monaca ještě děti.

Slender: The Arrival - recenze

Opouštím auto a vydávám se z kopce dolů po prašné cestě. Okolní krajina je plná vzrostlých stromů i čerstvé vlahé trávy a halí se do nádherného naoranžovělého západu slunce. Z nějakého neznámého důvodu však i přes svou kouzelnou povahu nevěstí vůbec nic dobrého. Slyším kroky. Otáčím se doleva. Nikoho nevidím. Otáčím se doprava. Ani tady nikoho nevidím. Že by se mi to zdálo? Slender: The Arrival hraje přesně na tu správnou notu instinktivního strachu a pocitu, že vás někdo sleduje, ale vy jej nevidíte. A bojíte se. Hodně.

Cognition: An Erica Reed Thriller - recenze první epizody

Přestože adventur, zejména těch nezávislých, nyní vychází dostatek, určitě mi dáte za pravdu, že pustit se do takového podniku vyžaduje odvahu i značnou míru fanouškovství. A právě k tomuto přístupu se veřejně hlásí i vývojáři z Phoenix Online Studio, kteří nám před dvěma roky naservírovali volné pokračování legendárního titulu King's Quest, (zatím nedoklepnutou - chybí jeden díl) pentalogii s názvem The Silver Lining, a v nedávné době také první epizodu další plánované série Cognition: An Erica Reed Thriller.

Book of Unwritten Tales: The Critter Chronicles - recenze

Adventura The Book of Unwritten Tales zažila skutečný herní happy end. Navzdory krachu prvního vydavatele si nakonec našla cestičku mezi hráče. A ti si ji okamžitě zamilovali. Není proto divu, že se jeho rodiče z vývojářského studia King Art chopili příležitosti a okamžitě začali pracovat i na jeho mladším bratříčkovi jménem The Book of Unwritten Tales: Critter Chronicles, který k nám vtrhl v předvánočním čase minulého roku. Vyrovnal se kvalitám prvního dílu?

PlayStation All-Stars Battle Royale - recenze

Jednou to přijít muselo a je vlastně s podivem, že to Sony trvalo tak dlouho. Uplácat si vlastní Super Smash Bros., lehce oprášit kdysi slavná jména, na která teď sedá prach, naházet je do arény, a nechat je dělat to, co umějí nejlépe - střílet, sekat, mlátit a kopat. Ač koncept tohoto bojovkového subžánru vypadá jednoduše, dostat se na úroveň blockbusteru od Nintenda vyžaduje o stupínek víc umu i píle, než do hry bylo studio SuperBot Entertainment (pod taktovkou Santa Monica) schopné a ochotné investovat.

Football Manager 2013 - recenze

„Rok s rokem se sešel a nový Football Manager nám vyšel“, pravil básník-amatér a byl zabit pro prznění dobrého jména poezie. Všichni závisláci na virtuálním fotbálku, kde nezáleží na tom, jak to umíte s páčkami a klávesami, ale na tom, jak dobře čtete tuny tabulek i soupeřovu hru, se ale mohou radovat - nový ročník je tu a to znamená minimálně nové statistiky. Což by ale bylo trochu málo za cenu plné hry. Tvůrci to vědí, takže se nebojte, je toho víc. I když možná ne tolik, kolik bychom chtěli.

Game of Thrones (RPG) - recenze

Po nepovedené strategii Game of Thrones: Genesis se studio Cyanide snaží známou značku provařit v RPG žánru a bohužel opět prokazuje svou (ne)schopnost se s tématem nějak slušně vypořádat. Upřímně nechápu, kde Francouzi vzali licenci na Game of Thrones. Seriál tuhle povedenou ságu katapultoval mezi nejcennější artefakty současné mediální zábavy, takže byste čekali, že se o herní adaptace poperou větší, známější a hlavně šikovnější studia. Z nějakého důvodu se tak nestalo, čili jsme odkázání na Cyanide a jejich metodu „sekám to jak Baťa cvičky, ono se to vyplatí“.

Might & Magic: Clash of Heroes - recenze

Fanouškům čekajícím na vydání šestého dílu Heroes, připadá teď každý den jako týden. Možná ani neví, že si dobu do pátku 14. října mohou ukrátit skvělým titulem, který s jejich milovanou sérií sdílí stejný herní svět, a jehož hratelnost je podobně návyková, jako obligátní „ještě jeden tah a jdu spát.“ Clash of Heroes představuje parádní oddechovku, u níž jedna bitva trvá většinou do deseti minut, ale s radostí u ní strávíte několik hodin.

Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad - recenze

Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad je milník v historii multiplayerových stříleček. Ovšem pozor, chce to nadhled a silnou dávku optimismu. Kdybych měl zrak krtka a odmítal vidět do budoucnosti, smetl bych tuhle nedodělanou hru ze stolu, jako smradlavou rybu. Momentálně je rozervána tornádem chyb a komunita zuří. Má proč. Jenomže oproti jiným zabugovaným hrám je u Rudého orchestru zřetelné, že má poctivé jádro a až bude napumpovaná desítkami patchů, zaslouží si ještě o stupeň vyšší hodnocení, než jaké jsem ji nyní dal. Zde jsou pádné argumenty.

Devil May Cry 4: Special Edition - recenze

V rámci současné vlny remasterů všemožných her z PS3 (respektive X360) pro PS4 (respektive Xbox One) se objevují kusy, nad nimiž člověk nemůže skrýt překvapené potěšení. Přesně do tohoto ranku spadá i Devil May Cry 4: Special Edition, kterou v nové verzi, sedm let po vydání originálu, skoro nikdo nečekal. Tím spíš, že se předělávky dočkal i nedávný reboot DmC – Devil May Cry z pera Ninja Theory. Ale Nero, Dante a bonusově trio dalších bojovníků je nakonec tady a nabízí dnešním hráčům možnost zažít odlišnou generaci bojovek, ale společně s tím i některé designové postupy, které během let poněkud zastaraly.

Assassin's Creed Rogue - recenze

Poněkud šokujícím odhalením pro mě bylo, že Assassin's Creed Rogue je již sedmým/osmým (protože vyšla ve stejný den s Unity) dílem v hlavní sérii her o prastarém řádu asasínů, která v šestém dílu (Black Flag) zažila odklon směrem k pirátským dobrodružstvím. A právě na Black Flag nový Rogue nepřímo navazuje. Nejen příběhově, protože (bohužel) komplet opisuje i herní mechanismy a odehrává se povětšinou i ve stejném prostředí. Zatímco si tedy tvůrci Far Cry 4 dali záležet, aby hra zůstala nejen věrná svému předchůdci, ale přinesla i dostatek novinek, při hraní AC Rogue jsem si připadal, že znovu hraju Black Flag – navíc v horší grafice.