Kdo si dá koblihy?
Že se kníry lesknou vskutku parádně, o tom rozhodně nemůže být pochyb. LA Cops je totiž hlavně audiovizuální stylovka, ve které se především kocháte, zatímco hraní ustupuje do pozadí. Prim zde zkrátka hraje forma, která vizuálně skvěle oživuje příběhy Starskyho a Hutche a samozřejmě i dalších slavných fiktivních detektivů. Naneštěstí se musela stylizaci podřídit i hratelnost a jestli tak LA Cops zároveň něčím není, pak parádní videoherní zážitek.
To je třeba si přiznat hned v úvodu. Stejně jako autoři bez ostychu a studu přiznávají, že jejich dílo je derivátem policajstských klišé. Vůbec to však není na škodu, protože všechny ty koblihy, chlapácké hlášky a tendenční policejní případy mají ve hře své místo a beze zbytku fungují.
Tedy pokud jste ochotni na takovou hru přistoupit a na pár hodin odložit své cynické já, které by přeci jen po sté opakované hlášky a typické situace z policejních "buddy" komedií asi neskouslo. LA Cops totiž prokouknete hned na první dobrou a pak už vás ničím nepřekvapí. Tvůrci se nesnaží o žádný přesah a jakýkoli příběh byste hledali marně. Tohle je zkrátka fajn sbírka sedmdesátkových klišé. Nic víc, nic míň.
Za zvuků retra
Proč se také snažit o něco víc, když to v případě LA Cops, hlavně díky grafice, tak skvěle funguje. Retro je určujícím prvkem nejen zvoleného tématu, ale i způsobu jeho vyobrazení. Všemi barvami hrající úrovně a notná dávka nadsázky dodávají LA Cops punc výjimečnosti. Podobnou stylovku totiž budete hledat jen obtížně, a když se rozezní hudební směska punku a rocku, skoro byste hře prominuli i větší problémy.
Když už totiž nic jiného, jde o veskrze unikátní počin, který se důrazně vymezuje i vůči třeba na první pohled velmi podobnému Hotline Miami. Podobnost ale skutečně začíná a končí u izometrické kamery. Zatímco Hotline Miami hry se topí v neo-punku, LA Cops je čistokrevné retro, respektive to, co si pod tímhle pojmem v dnešní době vybavíte.
Nejde přitom jen o audiovizuálním pojetí, nýbrž také o hratelnosti, ve které se oba tituly liší jako den a noc. Zatímco Hotline Miami ve své jednoduchosti sahá po absolutoriu, tvůrci LA Cops na to jdou jinak - složitěji a rozhodně hůře. Kooperace dvou postav, které ale může ovládat pouze jeden hráč, lehký RPG systém, nesmyslný výběr hned z šestice postav - to všechno nakonec LA Cops stahuje dolů a dělá z ní jakési retro i v pejorativním smyslu slova.
zdroj: Archiv
Jeden blbec stačí
Hlavním argumentem proti LA Cops je přitom sama myšlenka jakési singleplayerové kooperace. Hra totiž nabízí pouze mód pro jednoho hráče, zatímco její premisa staví na dvou policajtech, kteří se snažní prostřílet cestu úrovní, popřípadě splnit nějaký ten úkol. To samo o sobě ještě zní dobře a skutečně si dovedu představit i parádní ztvárnění tohoto nápadu. Ostatně, můžete mezi oběma libovolně přepínat či dávat druhé postavě, ovládané počítačem, rozkazy. Přesně v tom je ale kámen úrazu.
Trošku mi to vlastně připomíná nejnovější Resident Evil, který v případě singlu funguje na podobném principu a také dojíždí na umělou (ne)inteligenci. LA Cops na tom sice není tak špatně jako RESI: Revelations 2 a určitě se dá bez větších obtíží dohrát, ale fakt, že váš parťák skoro není schopen střílet a jeho reakce jsou tristní, zcela popírá hlavní myšlenku a do určité míry i tahák celé hry. Aby druhá postava sloužila spíše jako záchrana, do které se v případě smrti převtělíte, a kterou budete raději nechávat stát za rohem, to asi autoři nechtěli.
Stejně tak mi uniká i volba ústřední dvojice. Před každou misí máte totiž na výběr ze šesti policajtů s rozdílnými statistikami. Zároveň ale po každé misi získáváte zkušenosti a můžete si dva vybrané adepty vylepšit. Absolutně to popírá smysl volby, protože střídat jednotlivé charaktery je hloupé a hráč se tím akorát obírá o přístup k novým zbraním a lepším statistikám, jako třeba velikost zásobníku nebo výdrž. Vzhledem k tomu, že obtížnost je navíc posazena poměrně vysoko, jde vskutku o podivnou výplň, která je ve hře tak trochu navíc.
Když styl nestačí
Výše popsané dělá z LA Cops v prvé řadě singleplayer hru, kde hrajete za jednoho policajta a druhého zanedbáváte. Občas ještě akorát místo přímého postupu můžete zvolit stealth přístup a v duchu policejní tématiky zločince pouze zatknout. Ani to však nedělá z této hry žádné terno a po dvou či třech hodinách se zákonitě dostaví nuda.
Prostě pořád dokola procházíte pěkně navržené lokace, které se jako jediné mění, a děláte to samé. Střílíte a chodíte Potěmkinovými vesnicemi retro kabátku, které jsou po formální stránce v pohodě, nemají žádné technické problémy a skvěle se popasovaly jak s ovládáním na klávesnici, tak i na gamepadu, ale při prvním náznaku hraní se jejich iluze dokonalosti rozpadá. Zdaleka nejpatrnějším vymezením vůči Hotline Miami je tak nakonec zábavnost. Bohužel.
Obě hry jsou totiž obtížné a policejnímu okresku v LA někdy těžce chybí náboje. Zatímco opakování a umírání je v Hotline Miami (1 a 2) zábavou, v LA Cops jde spíše o otravu, která jde na vrub nejen nenápadité hratelnosti, jejíž jedinou obměnou je jedna z pětice dostupných zbraní, ale nakonec i potenciálu konceptu.
Původně totiž mělo jít o akci plnou přepadů a efektních, předem naplánovaných, přestřelek, těžících z konceptu dvou postav. Nic z toho se ale až na pár světlých výjimek, kdy začne magicky fungovat AI, nedočkáte. Pokud vás tak neuspokojuje především skvělé uchopení a ztvárnění policejního retro námětu a sedmdesátkové klišé, pak jste se asi přeci jen dopustili zločinu a LA Cops nebudete minimálně jako hru milovat. Možná ale porotu obměkčí fakt, že zoufale toužíte po dvojce, která nabídne kooperaci pro dva.
