Recenze

Dead Effect - recenze české doomovky

Občas je potřeba vykašlat se na inovace, zapomenout na většinu vývoje, kterým prošel žánr FPS, a vrátit se pěkně ke kořenům. Tak nějak nejspíš uvažovali čeští vývojáři z BadFly Interactive, když pokládali základy své střílečky Dead Effect, která loni vyšla pro mobilní zařízení. Jak už se ale stalo zvykem, úspěch hry nakonec vydláždil cestu pro vznik počítačové verze, která vyšla těsně před koncem minulého roku. A jako u většiny podobných konverzí okamžitě nastupuje otázka, zda stojí za to PC verzi téhle doomovky zkoušet, nebo je lepší obrátit se na původní mobilní verzi.

Din's Curse – recenze

O Din's Curse se mluví jako o akčním RPG, v němž dungeony útočí na hráče. Co to ale znamená? Prohodila se role a lovený se stává lovcem? Nebo jen někomu nakynuly marketingové řeči a tahle indie rubačka je stejně tuctová, jako kterákoliv jiná diablovka tam venku? Odpověď na otázku není zase tak jednoduchá, byť samotná hra jednoduchá je.

Minecraft Dungeons – recenze

Ďábel se skrývá v kostičkách

Darksiders Genesis – recenze

Studiu Airship Syndicate se nejprve podařilo úspěšně adaptovat komiksovou sérii Battle Chasers a hned se svým druhým projektem se nachomýtlo k mnohými milované sérii Darksiders. Nevydalo se ale cestou klasického čtvrtého dílu a nevystoupilo tedy ze své komfortní zóny. Zůstalo u žánru akčního RPG, kam se žádný Darksider předtím nevydal. Panovaly obavy i velká očekávání, ale odbočka Darksiders Genesis je nakonec velice příjemným překvapením, které nedělá své značce žádnou ostudu. Právě naopak – spíš zastiňuje loňské Darksiders 3.

Persona 5 - recenze

Osmileté čekání sice bylo kruté (obzvláště poté, co se naplno rozjela marketingová mašinérie), v případě Persony však zároveň ozdravné a do jisté míry prospěšné. O málokterém japonském RPG totiž platí ono otřepané tvrzení, že se nehrají, ale spíše se do nich chodí žít. A takový život při nikterak drastickém obměňování hratelnostní formule může docela rychle omrzet. Ten správný čas však konečně nazrál a studio Atlus vypustilo do světa obrovský a velmi propracovaný titul, v němž rádi utopíte týdny svého času.

Resistance 2 - recenze

Tlačí na rozlehlost prostředí a počty nepřátel, velikost bossů, více filmečků, epický příběh a syrovost alternativní druhé světové války. Bohužel ale samotná čísla a velkolepé nápady nedělají automaticky skvělou hru.

Diablo IV – recenze pekelného nářezu

Hrůza počíná Nenávist, Nenávist počíná Zkázu, Zkáza počíná Hrůzu

Startopia - recenze

Přáli jste si někdy v životě obhospodařovat vesmírnou kolonii? Nečekaně kvalitní strategie Startopia Vám to umožní.

Lords of Xulima - recenze hardcore RPG ze staré školy

Lords of Xulima od španělských Numantian Games slibuje klidně i stohodinový zážitek. Ohání se hardcore obtížností, nesmlouvavou hratelností, obrovským světem ke zkoumání a dokonce i vlastním originálním univerzem. Docela dost ambicí na nezávislé vývojářské studio, co říkáte? Jakmile se ale do Xulimy pustíte, zjistíte, že ne všechny sliby se okolo ní rozpouští jak PR pára nad hrncem.

Resident Evil: Revelations HD - recenze

Když podruhé vstupujete do stejné řeky, nedělejte to polovičatě. Ono to z břehu totiž blbě vypadá, když se namočíte k rozkroku, a pak z té vody zase vylezete. Vypadá to, že na to nemáte koul... no však mi rozumíte. Capcom samozřejmě z nedostatku odvahy nepodezírám, ale je fakt, že za portem Revelations na PC a velké konzole jsou spíš peníze než snaha o umělecké vyjádření. Původní 3DS pecka nebyla v Resident Evil kanonu nějakým velkým převratem. Naopak se držela osvědčeného scénáře bum-prásk-baf snad až příliš křečovitě. Po dvou dospělých dílech (pětce a šestce) je ale právě trocha strašení a tradičních hodnot to, co série potřebovala.

God of War: Ghost of Sparta - recenze

Kratos není v akčních adventurách žádným nováčkem. Je to už víc než pět let, co světlo světa spatřil první God of War (recenze) a teď ho s velkými ambicemi zase opouští. Fandové se ale nemusejí bát, v posledním dobrodružství je svérázný bůh války opět ve formě.

The Dark Pictures: Little Hope – recenze hororové jednohubky

Vítejte v Silent... tedy v Little Hope

The Elder Scrolls: Legends - recenze

Příznivci sběratelských karetních her mají v poslední době důvod ke spokojenosti. Renesanci masového zájmu o fantasy karetní souboje, tedy žánr, který se zdál být určený pro poměrně úzké publikum, nastartoval Blizzard vydáním Hearthstone. Následný fenomenální úspěch naznačil potenciál, který se, nepříliš překvapivě, rozhodla využít řada firem. Nějakou formu využití karet tak dnes najdete v kde čem. Pro někoho, komu blizzardí stylizace nevoní, nebo jen hledá něco nového, a nechce se mu mastit Gwynta, přišla s alternativou Bethesda, respektive tvůrci ze studia Dire Wolf Digital, kteří pro ni vytvořili karetní titul The Elder Scrolls: Legends.

Zaklínač 3: O víně a krvi - recenze

„Rozšíření O víně a krvi představuje konec hry Zaklínač 3: Divoký hon. Chtěli jsme ho nazvat ‘O potu a slzách’ nebo ‘Ku*va, bude se nám stýskat’, ale neprošlo to,“ píší vývojáři ve vzkazu, kterým uzavírají závěrečné titulky. Ještě aby se jim po těch letech nestýskalo. Neloučí se totiž jen s námi, nýbrž také s Geraltem. Bylo by bláhové domnívat se, že dámy a pánové z CD Projektu Red již nikdy žádnou zaklínačskou hru neudělají, ať už však bude čtvrtý Zaklínač jakýkoli, hlavního hrdinu někdo vystřídá. Geralt bude tou dobou už jen líně usrkávat sklenku Est Est na své nové vinici v Toussaintu a myslet na Triss, respektive na Yennefer, potažmo na obě. Zaslouženě. Po této jeho poslední zakázce už má vážně právo na oddych.

Kreed CZ - recenze

„Již brzy vás dostihne nejlepší akce roku. Nejnovější engine, super grafické efekty, vysoká umělá inteligence a originálně propracovaný příběh." Docela libozvučně znějící fikce z reklamního banneru vydavatele, že?

Iron Brigade - recenze

Studio Double Fine se po necelém roce rozhodlo předělat Iron Brigade (Trenched na X360) i na PC. A jelikož jde o tvůrce Psychonauts nebo Stacking, neochudili nás o velmi osobité zpracování hry v žánru, který v posledních letech zplodil celou řadu variací. Spojit mech akci viděnou z pohledu třetí osoby a klasickou tower defense strategii? Pro Double Fine žádný problém.

Ace Combat: Assault Horizon - recenze

Japonskou sérii Ace Combat jste si se simulátorem asi nikdy nespletli, ale do čistokrevné střílečky měla taky docela daleko a její odměřené servírování misí trochu připomínalo vojenskou latinu. Tu máš rozkazy a vytapetuj nížiny fiktivní země nepřátelskými Migy.

XCOM: Enemy Unknown - recenze

Cesta k vítězství trvala necelý rok. Záznamy hovoří jasně: 349 dní. Proběhlo šedesát bitev, z toho padesát tři skončilo výhrou. Poměr našich mrtvých vojáků versus ksindlu z vesmíru: 24 ku 428. V laboratořích pracovalo dnem i nocí 124 vědců, v dílnách 87 inženýrů. Prozkoumali všechno, co nepřátelé nechali ležet na bojišti. Objevili technologie, které svět neviděl. Naučili se číst nepřátelské myšlenky. Přesto se nezavděčili všem.

Xuan Yuan Sword 7 – recenze

Trápení v Číně

The Crew 2 – recenze

Půl hodiny a možná pár minut k tomu. Takhle dlouho trval asi můj nejlepší zážitek z The Crew 2, a nebyl to žádný z plejády dostupných závodů, ale pouhá cesta ze západního pobřeží Spojených států na východ. Člověku po chvíli hraní velice snadno učaruje překrásně zpracovaný svět, který stojí za to procestovat ručně bez využívání okamžitého přesunu. Jakmile se ale pustíte do bližšího zkoumání, přestává to být takový požitek.

The Surge - recenze

Hry typu Dark Souls mě vždy fascinovaly. Zatímco v jiných titulech představuje frustrace nepěknou vlastnost, která změní váš pohled na danou hru k horšímu, v případě akčních RPG je obtížnost vlastně důvod, proč je mnozí hrají. Touha zažít frustraci při neustálém prohrávání v náročných soubojích, má zkrátka něco do sebe. A byť je Dark Souls právoplatný král svého žánru, zamiloval jsem si i jeho dva roky starou „kopii“ Lords of the Fallen, kterou spoluvyvíjeli i tvůrci z německého studia Deck13 Interactive. A když se pak objevila zpráva, že stejný tým pracuje na akčním RPG se sci-fi tematikou, vítězoslavně jsem zvedl ruce a pronesl hlasité „WOW“. Teď už jen zbývá otázka, zda se The Surge povedlo naplnit má očekávání. A odpověď? Minimálně v několika bodech zní rozhodně ano. Je tu ale jedno velké ALE.

Vikings: Wolves of Midgard - recenze

„Diablo mezi Vikingy. Proč ne,“ říkal jsem si, když jsem spouštěl Vikings: Wolves of Midgard. Kdyby hry uměly mluvit, tahle Slovenka od studia Games Farm by mě nejspíš okamžitě opravila s tím, že Diablo III, Grim Dawn, Path of Exile a další podobné hry sice možná na první pohled připomíná, ale ve skutečnosti s nimi má společného pramálo, protože její vzdálenou sestřenicí je spíš Gauntlet. Jenže hry mluvit neumí, a tak jsem k tomuhle zjištění musel dospět na vlastní pěst.

Dungeon of the Endless - recenze

Neuplyne rok, aby herní scéna nevydala aspoň jednu pořádnou rogue zabíračku, která staromilce vyždímá dosucha a odkopne zničené, vynervované, ale spokojené. Experimentování s žánrem navíc zajišťuje, že se každou chvíli posouvá novým směrem, takže o různorodou zábavu rozhodně není nouze. Jak jde ale dohromady rogue like hra s tower defense a tahovou strategií? Není tenhle mix s názvem Dungeon of the Endless už trochu moc extrémní?

SteamWorld Dig - recenze

Nechybělo mnoho a SteamWorld Dig by vypadala jako Tenkrát na západě. Vžijte se do toho - ostré prérijní slunce se opírá do zpocených čel desperátů, Lola cmrndá jednu kořaličku za druhou a starý koloniálník vrací nazpátek vždycky jenom knoflíky. V zapadlém koutě vyprahlého světa jde prostě všechno trochu pomalu a jinak. Nebetyčná nuda, řekl by nezúčastněný pozorovatel. Ale on je to vždycky spíš jen klid před bouří.

Donkey Kong Country Returns 3D – recenze

Zase mu ukradli banány! Sopka ve středu ostrova vyvrhla podlý kmen Tiki Taků, který začal hypnotizovat veškerou ostrovní zvěř za účelem akumulace žlutého bohatství. Což hrdinný opičák samozřejmě nemůže nechat jen tak být, jako že se Donkey Kong jmenuje.

Skyward Collapse - recenze

Je poměrně obtížné popsat, o čem je vlastně Skyward Collapse. Tvůrci hry říkají, že to je jedna z poutavých her na Boha, kdy pod sebou ovlivňujete planetární dění a ukájíte své ego jako Peter Molyneux. Osobně jsem toho názoru, že tvořit a hrát „božské hry“ je spíše projevem nějakého duševního problému, protože i původní Populous byla značně nudná a rovněž tak i drtivá většina následujících her tohoto žánru včetně Black & White. Jejich pověst a renomé byly vždycky mnohem větší, než jejich skutečná zábavnost a dlouhodobá hratelnost. Ale někdo je zkrátka rád, když se k němu lidi modlí, i když jsou jenom virtuální.