Xuan Yuan Sword 7 – recenze
4/10
zdroj: DOMO

Xuan Yuan Sword 7 – recenze

Datum vydání:
30. září 2021
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

30. 9. 2021 18:00 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Napadlo vás někdy, jak by zhruba vypadal takový Nioh 2, kdyby ho dělalo studio, které to až tolik neumí? Nejspíš ne, ale na otázku, na kterou se nikdo neptal, beztak přišla odpověď. Jmenuje se Xuan Yuan Sword 7.

Jak si všímavější jedinci odvodili z číslovky v názvu, jde o pokračování rozjeté série. Ale vůbec bych se nedivil, kdybyste o ní poprvé uslyšeli až v nadpisu dnešní recenze. Doposud totiž vycházela jen v Číně a sedmý díl je první, který se podíval k nám na Západ. Na počítačích k tomu došlo vloni, konzolový debut máme před sebou.

Ve staré Číně

Xuan Yuan Sword 7 je akční RPG s důrazem na příběh. Ten se odehrává na sklonku vlády dynastie Západní Chan. A pokud čirou náhodou zrovna máte slabší chvilku a čínské dynastie nevysypete spatra, ačkoliv s tím běžně nemíváte problém, vězte, že se jedná o období zhruba okolo začátku našeho letopočtu.

Nemusíte se ale děsit, že by případná neznalost reálií mohla nějak negativně ovlivnit zážitek. Příběh je totiž naprosto typický zástupce žánru wuxia. Tedy brak, jak se sluší a patří, plný fantasy, monster a létajících mečů, a pokud nebudete vědět, o jaké historické figuře je zrovna v té které průpovídce řeč, bude to naprosto jedno.

Hrdina se vydává na nebezpečnou pouť, po cestě koná hrdinské skutky, odvážně přemáhá jednoho zlosyna za druhým, skládá artefakty, sbírá klíče, otevírá čím dál tím majestátnější brány, téměř jakoby mimochodem u toho nonšalantně uhrane srdce nevinných slečen... Zkrátka normálka.

Pokud nicméně dokážete až do konce udržet pozornost, máte můj upřímný obdiv. Hra má totiž tendenci svůj příběh, který se s inspirací potkal zhruba jako párky z Penny se skutečným masem, vyprávět velmi květnatě v sériích předlouhých a vysoce mnohomluvných cutscén. Během nich nejdou dialogy přeskakovat po řádcích, aby si je člověk v rychlosti proklikal a alespoň přečetl. Ne, musíte si je buďto od začátku až do konce poslechnout, nebo kompletně přeskočit. Inu, kdybych tvrdil, že mi občas nedošla trpělivost a pokaždé jsem čekal, až se hra konečně úmorně vyžvaní, byla by to bohapustá lež.

zdroj: DOMO

Kupředu!

Pobízivé zvolání v Xuan Yuan 7 nabírá poněkud hořkou pachuť. Vskutku tu vyrazíte kupředu, ale to proto, že vás k tomu přinutí jeden k uzoufání otravný fakt: Jinudy to zkrátka nejde. Level design je totiž otřesný a stavba úrovní probíhala zhruba následovně: Definujme vstupní bod. Definujme výstupní bod. Spojme je úsečkou. Lokace hotova, můžeme na další.

A to platí bez výjimky pro všechna místa, která při svém putování navštívíte. Tunel, tunel, tunel a jakmile ho překonáte extrémně sofistikovaným držením šipky dopředu, přijde... další tunel. Odbočit se nedá. Prozkoumávat se nedá. Zabloudit se nedá. Procházet lokace v Xuan Yuan 7 je proto ve výsledku zábava zhruba jako dát na plotnu kastrol s vodou a nehnutě se na něj dívat, dokud se nezačne vařit.

Člověk pak vezme zavděk alespoň občasným puzzlem. Hádanek tu sice není moc a nedá se říct, že by vám při jejich louskání zrovna proletěla mozkovna stropem, ale úplně primitivní taky nejsou a jako občasné ozvláštnění fungují dobře.

Čepelí i pěstí

Plíživou depresi z neustálého běhu dopředu díkybohu vcelku často naruší skupinky nepřátel, kterým je samozřejmě třeba promptně vysvětlit, že kdo bude stát v cestě protagonistovi hrdinského eposu, se zlou se potáže.

Zdejší akční realtimový soubojový systém v jádru není špatný. Lehce soulsovsky počítá se správou výdrže, takže bezhlavým útokem bez rozmyslu dosáhnete leda předčasného skonu. Protivníci vám nic nedarují, útočí všichni najednou a představují (většinou) příjemnou výzvu.

K dispozici budete mít celkem sedm postojů, přičemž aktivní v boji mohou být dva a lze mezi nimi přepínat. Každý má speciální kombo – například postoj vlka se specializuje na rychlé bodné výpady mečem, postoj medvěda zase na výbušné útoky na střední vzdálenost a podobně. Jednou za čas také můžete v závislosti na postoji použít ultimátní schopnost. A k tomu ještě navíc bez ohledu na zvolený postoj standardně sekat, uskakovat, blokovat nepřátelské výpady a parírovat.

Možná se to zdá jako dostatečně bohatá a rozmanitá nabídka, jenže ona není. V praxi se totiž poměrně rychle přistihnete u konstantního drcení pořád stejných těžkých komb a občasného doražení téměř mrtvého nepřítele normálním sekem, přičemž ještě vždy, když jsou připravené, protočíte obě ultimátní schopnosti. A tím jsem právě v jednom odstavci shrnul vlastně všechny souboje v celé hře.

Nepříliš příjemný je i fakt, že občas lehce hapruje vyvážení obtížnosti. Je to především kvůli tomu, že celé řadě nepřátel vůbec nejdou přerušit útoky, rozbít jim kryt, zkrátka zastavit je. Jenže oni vám to bez problémů udělat můžou a když jich na vás tvůrci pošlou půl tuctu najednou, nepůsobí pak boj, ve kterém jste se akorát váleli po zemi a motali se v omráčení, aniž byste dostali šanci se vůbec napřáhnout, úplně férovým dojmem. Takové situace je pak potřeba řešit spíš pižláním z dálky, a to není úplně skvělá zábava.

Pocitově se nicméně nejedná o žádnou tragédii. Bitky jsou příjemně rychlé, dynamické, postava na vaše vedení reaguje přesně a bez prodlev, výpady jsou svižné a sympaticky rázné. Kolem a kolem, ačkoliv jsou zdejší boje konceptuálně poměrně primitivní, nedokonalé, kvůli nedostatečnému repertoáru útoků či schopností nakonec sklouznou do stereotypu a v přímém srovnání se špičkou žánru, jakou je třeba Sekiro či zmiňovaný Nioh, absolutně nemají šanci obstát, jsou i přesto tím nejlepším, co hra nabízí. Protože se zkrátka povětšinou nehrají úplně špatně.

zdroj: DOMO

Střídmé RPG

Svíravá linearita, která tak nepříjemně poznamenává nebojové části hry, prosákla i do RPG systému. Reálně totiž svého hrdinu (respektive hrdiny, parta se později rozšíří až na tři členy) vytvarujete jen minimálně. Svůj meč svírá zcela tvrdošíjně, na to, že byste mu ho snad vypáčili z prstů a dali mu do ruky něco jiného, rovnou zapomeňte. Ani body do statistik rozdělovat nelze, protože nabírání úrovní probíhá tak nějak na pozadí, bez vaší asistence.

Schopnosti a postoje se odemykají na předem daných místech v příběhu a jediný aspekt, který vám dopřeje trochu svobody, je pět slotů na duše a dva na šperky. Možností, co do nich vložit, je nicméně docela dost a konečně vám to umožní si alespoň trochu vybrat, jestli se chcete specializovat víc na útok, obranu či třeba poškození pomocí ohně či jedu. Což je samozřejmě fajn, ale o žádném komplexním budování postavy bohužel stále nemůže být řeč.

Hřebíky do rakve

Upřímně, když jsem při hraní přemýšlel, jaké číslo téhle hře nakonec přilepím, myšlenky dle situace oscilovaly kolem středu stupnice. V soubojích a zejména při některých bossfightech bych hodnotil klidně nadprůměrně, při parodii na průzkum lokací se zas nálada pravidelně propadala někam na úroveň chvíle, kdy zjistíte, že vám zrušili oblíbený seriál.

Sáhnout do spodní poloviny mě nakonec přinutily dvě věci. Zaprvé: Hra zoufale neví, kdy skončit. Odehraje se vygradované finále a namísto titulků přijde podivný pseudoepilog, v němž sledujete vzpomínky jedné z vedlejších postav. Jenže hra nejenže má drzost neskončit, kdy se hodí, ani vám tenhle příběhový dodatek neřekne v jedné cutscéně.

Ne, místo toho vás přinutí se trmácet šílené štreky prakticky přes celou herní mapu (rychlé cestování sice existuje, ale funguje jen mezi konkrétně určenými místy – a těch není zrovna moc), abyste si mohli poslechnout další střípek, který vás s největší pravděpodobností beztak nezajímá. A to není všechno. Rovnou u toho budete muset znovu projít celou řadu už jednou vyčištěných dungeonů. Pokud tak tedy můžeme nazvat zakroucený tunel, samozřejmě. A, jestli vás napadlo se zeptat, ano, nepřátelé jsou tam taky znova.

Nebudu lhát, v tuhle chvíli jsem s posměšným odfrknutím rezignoval na jakoukoliv hráčskou integritu, stáhl si obtížnost na tu nejlehčí, abych všechno vypínal jednou dobře mířenou ranou, a i přesto tenhle příšerný závěr zabral snad hodinu. Hodinu, během které jsem hru upřímně nenáviděl z hloubi své duše a kdybych ji nemusel dohrát, letěla by okamžitě z disku.

Zadruhé: Pokud se i přes kritiku rozhodnete Xuan Yuan 7 vyzkoušet, přichystejte si ke zvolenému hernímu zařízení vonné tyčinky pro posílení vnitřní rovnováhy. Nepřipravenému hráči mají totiž místní nahrávací časy potenciál přivodit stádium blekotajícího šílenství.

Nepřeháním. A budete to mít i s číslem – jelikož jsem nemohl uvěřit, jak otřesně dlouho se hra načítá, vzal jsem si k tomu stopky. Výsledek? Jedno načtení trvalo děsivých 31 vteřin. A to není řeč o vstupu do nové lokace, ale prosím pěkně o loadingu po smrti, kdy se načítala ta samá scéna.

Ono na vysokou obtížnost není zas takový problém bídně zhynout. Občas se to přihodí i poměrně rychle. Špatně uskočíte bossovi a je vymalováno. A v takových chvílích se stane, co se v dnešní době zkrátka stát nesmí – delší čas strávíte se slinou v koutku pozorováním načítací čáry než samotným hraním, z čehož má jeden velmi rychle chuť překousnout televizi vejpůl. A to se mimochodem bavíme o zážitku na PlayStation 5. Jak to musí vypadat na starší generaci konzolí, to si snad radši ani nechci domýšlet.

Občas pohledná Čína

Hra běží na Unreal Enginu 4, ale... neřekl bych to do ní. Graficky to není žádná sláva, textury doporučuji pozorovat raději z dálky a animace postav jsou také dost často ladné jak šplhání do schodů s francouzskými holemi. Nasvícení je nicméně fajn a abych nekřivdil, tvůrci věnovali náležitou pozornost scénografii. Ve výsledku proto řada lokací vlastně vůbec nevypadá špatně – na rozkvetlé aleje či ulice města je radost pohledět. Jen se prostě nedívejte moc zblízka.

Technicky je hra v pořádku, běžela plynule, ani jednou nespadla a hraní nezkomplikoval ani žádný bug, glitch či jiný nedodělek. Titul je na žánrové poměry vcelku krátký – dohrání mi trvalo 17 hodin.

A víte co... Mě to mrzí. Pod povrchem totiž lze rozeznat potenciál. Mohla to být dobrá hra. Má duši, má atmosféru, má styl. A sem tam se blýskne opravdu povedeným soubojem či zajímavou hádankou. Jenže tisíckrát nic umořilo osla a tisíc tunelů a nahrávacích obrazovek si pak rovnou poradilo s recenzentem. Xuan Yuan Sword 7 tak nakonec můžu doporučit jen absolutním nadšencům a skalním fanouškům čínské fantasy. A i ti by si měli přichystat pořádnou dávku trpělivosti.

Verdikt:

Akční RPG s jednoduchým, ale snesitelným soubojovým systémem a pohlednými lokacemi. Tragický level design, mělké RPG mechanismy a otřesně dlouhé loadingy však hře zásadně lámou vaz.

Nejnovější články