Resistance 2 - recenze
6/10
zdroj: Archiv

Resistance 2 - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

21. 11. 2008 0:00 | Recenze | autor: Redakce Games.cz |

Tlačí na rozlehlost prostředí a počty nepřátel, velikost bossů, více filmečků, epický příběh a syrovost alternativní druhé světové války. Bohužel ale samotná čísla a velkolepé nápady nedělají automaticky skvělou hru.

Autor: Martin Zavřel
Publikováno: 21.listopadu 2008
Verze hry: review/PS3/anglická
Doba recenzování: 1 týden


Obrázek zdroj: Archiv Zatímco Gears of War 2 pro Xbox 360 válcuje prodejní žebříčky a Killzone 2 byla odložena na příští rok, PlayStation 3 se letošní vánoční sezónu musí spolehnout na pokračování Resistence. Aspoň pokud jde o nalákání tradiční skupiny hráčů, žíznících po exkluzivních hardcore střílečkách (ačkoliv si jistě i oni zahrají LittleBigPlanet). Z masivní marketingové kampaně Sony je zřejmé, že si je významu Resistence 2 vědoma a že jí záleží na tom, aby zároveň dokázala technickou nadřazenost konzole (hra výrazně tlačí na rozlehlost prostředí a počty nepřátel) a dospělost hry (epický příběh o zkáze světa, více filmečků, syrovost alternativního průběhu druhé světové války). Bohužel ale samotná čísla a velkolepé nápady nedělají skvělou hru...

Plameny války
Příběh hry navazuje přímo přechodem ze závěrečného filmečku prvního dílu do intra dílu druhého (a nejinak tomu zřejmě bude i u trojky, vzhledem k brutálně otevřenému konci). Stále jsme tedy v alternativních padesátých letech minulého století, kdy po pádu meteoru na Tungusku zaplavila Rusko děsivá rasa nelidských monster, přezdívaných Chiméra. Tito mimozemšťané, vybavení futuristickými technologiemi a vyrábějící za pomoci řízených mutací vlastní vojáky z lidských bytostí, si rychle podmanili Evropu a během prvního dílu hry také Anglii.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Nathan Hale byl jedním z amerických vojáků, bojujících v Anglii. Zde se také nakazil virem Chiméry, ale ten na něj měl zcela odlišný vliv – aniž by jej zařadil mezi vojáky nepřítele, dal mu větší sílu, výdrž a mimořádnou schopnost regenerace zranění. Navzdory jeho výjimečným činům se ale nepodařilo zastavit postup nepřítele přes oceán do Ameriky. Nyní jsou tedy v nové zemi, přitáhli větší stroje, armádu a příšery. Válka podle všeho vstupuje do zoufalého finálního dějství. Hale se ocitá ve speciální jednotce vojáků, kterým mutace z mimozemského viru propůjčily mimořádné schopnosti.

Plochost příběhu
Je očividné, že autoři chtěli hlavního hrdinu pojmout jako realistickou hrdinskou postavu, kterou by hráči mohli obdivovat i litovat – příběh do značné míry staví na skutečnosti, že si Hale v zájmu splnění důležité mise nevezme potřebnou protilátku a zbývá mu rychle odtikávajících pár hodin života. Jenže navzdory přítomnosti většího počtu filmečků se jaksi nedaří vystihnout osobnost hrdiny, která tak zůstává poněkud strojovým a neosobním vojákem bez jakéhokoliv smysluplného vztahu s jinými postavami apod.

Podobně na tom jsou také jeho „výjimeční parťáci“ (zapamatujete si nejspíš jen toho, která Nathanovi opakovaně vyhrožuje zastřelením). Například dialogy působí vyloženě účelově, zcela chybí vtipnost nebo živost, kterou jim mohl dodat nějaký kvalitní spisovatel. Opět se mi nabízí srovnání s Gears 2, kde jsou dialogy často skvělým způsobem nepřímočaře vtipné a nápadité.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Ačkoliv jsem zpočátku posun způsobu vyprávění od statických fotek a vypravěčova hlasu v prvním dílu směrem k tradičním ingame filmečkům nadšeně uvítal, docela rychle mi došlo, že hra díky nim ztratila zastřešení, přehlednost a ucelenost. Příběhové segmenty se nyní staly jen jakýmisi bezobsažnými, neemotivními pojítky mezi misemi, které nedávají příliš smyslu a nezanechají ve vás žádný větší dojem. Nevýrazná hudba bohužel jen podtrhuje a vystihuje plytkou atmosféru. Když to srovnám s vysoce emotivními filmovými úseky konkurenční Gears of War 2 (kde u jisté pasáže uprostřed hry potlačují slzy dojetí i největší cynici a skoro celou dobu hraní burácí hudba hollywoodského skladatele), Resistence 2 se jeví jaksi bezduše, ploše… a to je v době Bioshocku, Call of Duty 4 nebo Far Cry 2 těžko odpustitelná slabina.

Zvětšit zdroj: Archiv Ve vzácných případech to zachrání nějaký ten originální nápad. Například tu je na poměry žánru poměrně netradiční modřínový les (nebýt velikosti, docela to připomene domácí lesy), líbivě graficky zpracovaný a plný neviditelných „Predátor“ monster. Nebo lze vyzdvihnout pasáž – dle mého názoru nejlepší z celé hry – kdy přijdete do městečka, v němž Chiméra proměnila všechny lidské obyvatele v nechutné, slizké a masité zámotky. V nepřirozeně tichém prostředí mrtvého městečka tyto zámotky tiše tepou a pulzují, zatímco kolem nich procházíte s panickou hrůzou, že se každou chvílí vylíhnou. Vzhledem k tomu, že jich jsou okolo vás bezmála stovky, je to hrůza zcela oprávněná.

Na velikosti (ne)záleží
Jak již bylo zmíněno, Resistence 2 výrazně staví na velikosti – prostředí, monster, bitev. Již první odhalující teaser video zanechalo ve všech řádný wow dojem z pohledu na horizont San Franciska, zastíněný gigantickými vesmírnými loděmi, proti kterým vypadají létající talíře z filmu Den nezávislosti jako maličké kávové podšálky. Tato scéna vás ve hře nezklame (byť slouží opravdu jen jako pozadí – nehrozí, že byste se do ní nějak hlouběji vydali) a mnoho dalších se snaží být podobných: obzvláště gigantické věže a stavby mimozemšťanů mohou směle vyzvat k souboji veškerou architekturu Halo. Podobně jsou na tom také bossové, mezi nimiž nechybí ani godziloidní monstrum převyšující mrakodrapy.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Jenže velikost sama o sobě není to, co dělá hry bohatší. Resistance 2 je bohužel smutným vzorovým příkladem. Jakkoliv jsou exteriéry gigantické a bossové obrovští, neubráníte se dojmu, že hra je méně rozsáhlá a pestrá, než první díl. Jak je to možné? Nuže, zcela chybí dopravní prostředky, které vám v první hře dodaly dojem rozlehlejšího prostředí, pestřejšího bojiště a odlišného měřítka – navíc pasáž ve vozidle přišla vždy přesně ve chvíli, kdy už samotné pobíhání a střílení začalo poněkud nudit. Je to nepochopitelný krok zpátky, díky kterému hra drasticky ztratila na pestrosti a proměnila se na hodně stereotypní běhat-střílet-běhat-střílet záležitost.

Zvětšit zdroj: Archiv Zároveň se ukazuje, že čím větší boss, tím výraznější je jeho přímočarost a jednoduchost. Zrovna to godziloidní monstrum lze zničit pouze přesně načasovanými zásahy raket v přesně daných okamžicích, které se opakují vždy úplně stejně, což z celé pasáže dělá jakýsi nedobrovolně strojový úsek místo adrenalinového souboje. Podobně křečovitý a nezajímavý je bohužel i finální boss hry, který třikrát opakuje úplně stejný vzorec chování. To už se mi více líbilo jiné velké monstrum na vrcholku obranné věže, které alespoň vylezlo jednou zleva a jindy zprava. Snaha o velkolepost za pomoci velikosti mi nepříjemným způsobem připomněla letošní propadák, který také stavěl na alternativní vizi druhé světové války – Turning Point. Resistance 2 má bohužel tu smůlu, že je tomuhle nešťastnému výtvoru podobná i po stránce prostředí a barevné palety. Podobně nepříjemné vzpomínky vyvolává také v těch, kdo hráli uspěchanou, bezvýraznou Blacksite.

 Funkční, ale plytká
Navzdory výše napsanému se Resistance 2 nehraje špatně. Insomniac v minulosti opakovaně dokázali, že umí dát dohromady kvalitně vybalancovanou akční hru pro všechny typy hráčů (viz. série Ratchet and Clank). Základní principy hratelnosti a ovládání jsou tedy zdravé a funkční – hra před vás bude klást přiměřené výzvy, s rozumě rozmístěnými check-pointy a vhodnými zbraněmi na správných místech pro likvidaci silnějších protivníků. Jenže je to všechno jaksi chudší, než v prvním dílu. Ačkoliv zde opět najdete báječně designované zbraně (např. vrhač kotoučových pil), máte nyní možnost nést pouze dvě zároveň – což je, podobně jako odstranění vozidel – další nepochopitelný krok zpátky od prvního dílu. Když jsem hrál před dvěma roky první Resistance, zanechala ve mně dojem obrovské hry, s pestrým arzenálem, bohatou hratelností a unikátní atmosférou.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Dvojka již atmosférou nepřekvapí (kouzlo inovativního nápadu s alternativní druhou světovou válkou je pryč), hratelnost je podivně seškrtána a často tlačena neměnnými předepsanými kolejemi… a dohrajete je rychleji. Což je možná na jednu stranu dobře, protože sedm kapitol příběhu napříč zhruba desítkou prostředí se hraje až příliš podobně od začátku do konce, takže po nějaké době už budete jen opakovat naučené akce, abyste viděli další scenérii nebo závěr příběhu (který opravdu nemohl být víc otevřený – jako by se vyloženě inspiroval závěrem Halo 2).

Pochvala i kritika enginu (UPDATE)
Scény s větším počtem nepřátel na obrazovce zvládá zcela bez poklesu framerate. Oproti prvnímu dílu byla sice o něco vylepšena grafika, ale spíše o doladění po umělecké stránce (přeci jen měli autoři na dvojku více času) a pečlivější odladění hojněji zastoupených post-procesových efektů (přechody mezi světlem, stínem a tmou, barevné odlišení prostředí). Textury také doznaly zlepšení, ale díky lehce komiksové stylizaci a relativně omezeném používání shaderů je celkový dojem stále krok za konkurencí (oproti např. fotorealistickým texturám a shaderům vylepšeného Unreal 3 Engine), i když Halo 3 to naštěstí v tomhle není. Pokud budete srovnávat například pro akční hru celkem zásadní partiklové efekty (exploze, dým apod.), mají Killzone 2 i taková Call of Duty 5 o několik řádů navrch.

Fyzika je bohužel pouze elementární – jsou zde nějaké ty základy v podobě menších předmětů, ale všechny větší destrukce jsou prostě skriptem připravené animace, které jsou vždy stejné. Navíc jich není zas tak moc a díky slabějším partiklovým efektům nedosahují ani zlomku masivního dojmu z destrukce v Berlíně na konci Call of Duty 5 nebo v potápěných městech Gears of War 2. AI je relativně elementární vzhledem k tomu, že mnoho nepřátel jsou prostě monstra, co se vám snaží dostat co nejrychleji k tělu. Inteligence spolubojovníků, kteří vás zhruba polovinu hry doprovázejí, nijak nevybočuje ze současného průměru – nezaujme ani neurazí. Jelikož je hra většinou o hektických bojích s mnoha (často velkými a nebezpečnými) protivníky, svoje parťáky stejně nebudete mít prostor nějak zvlášť řešit. Po stránce level designu jde o klasický "koridor", jehož lineárnost a přímočarost zachraňují větší bitvy na otevřeném prostranství - tedy podobná formule jako Call of Duty série.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další obrázky v galerii

 Aspoň ten multiplayer
Kde zklamali scénáristé a předestřeli bezduchou kampaň, tam by mohl naděje fanoušků napravit ambiciózní multiplayer (v review-verzi, která ještě není v prodeji, jsem bohužel neměl možnost jej hlouběji vyzkoušet - ale jeho potenciál mi potvrdil již zážitek z letošní Games Convention). Kooperativní režim až pro osm hráčů staví na rozdělení do tří tříd (voják s kulometem, spec ops s odstřelovačkou a medik se zbraní, schopnou zdraví nepřátelům brát a spojencům dávat) a postupném vylepšování postav za pomoci získané zkušenosti. Ještě odvážnější je pak kompetitivní hra více hráčů, kde se může online sejít až 60 bojovníků v jedné bitvě – to už je mimořádné číslo i mimo svět konzolí.

Kdybych tudíž Resistance hodnotil čistě jako multiplayerovou hru, dost možná by dosáhla i na devítku. Jenže hráči jsou za své peníze zvyklí dostávat více – zmiňované Gears nebo třeba taková Call of Duty 4 jsou toho dokonalou ukázkou. Z tohoto pohledu tedy není možné mít s hodnocením Resistance 2 slitování jen kvůli kvalitní hře pro více hráčů – už takhle jej vyzvedla od průměru.

Zvětšit zdroj: Archiv Mou největší obavou bylo, aby podobně nedopadla také Killzone 2, která by snad mohla fanouškům Playstation 3 napravit zahořklou chuť z Resistance 2 a potlačit závist ohromující, špičkově technicky, umělecky i hratelnostně odladěné Gears of War 2. Naštěstí máme preview-verzi Killzone 2 konečně v redakci (embargo vyprší začátkem prosince) a dosavadní odehrané pasáže singleplayeru působí o generace lépe, než bezduchá Resistance 2....

TRAILER

zdroj: Archiv


Stáhněte si: Trailery, Videa....

Související články: Novinky, Preview, Resistance 1 recenze

Martin Zavřel
autorovi je 29 let, pracuje v 2K Czech, v minulosti sedm let vedl konzolovou sekci Doupěte; nejraději má akční, RPG a hororové hry (plus cokoliv s dobrým příběhem); neobejde se bez kvalitní filmové a herní hudby, relaxuje při tenisu, cestování, plavání a na srazech brněnských Otaku




 
 
Martin Zavřel

Verdikt:

Hra, která v letošní bezprecedentně nabité předvánoční sezóně hlasitě vyzývá na souboj veškerou konkurenci. Bohužel ale pod velkolepými scenériemi skrývá nepochopitelně okleštěnou verzi prvního dílu, která trpí stereotypem, slabým příběhem a celkovou plytkostí. Naštěstí jsou funkční základy hratelnosti v kombinaci s nápaditými zbraněmi slušnou živnou půdou pro ambiciózní multiplayer, který ospravedlňuje jinak rozporuplnou hodnotu hry.

Nejnovější články