Recenze
Star Wars Battlefront II – recenze
24. 11. 2017
|
Šárka Tmějová
Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii, existovala dokonalá vesmírná střílečka. Měla smysluplný promyšlený příběh, který byl velkolepý, trochu dojemný a zároveň tak akorát vtipný. Oslnivou grafiku, grandiózní hudební doprovod, originální a zábavnou hratelnost i úkoly. Servery byly vždy perfektně stabilní. A nikdo si tam nemusel odemykat náhodné schopnosti v bedničkách skrz mikrotransakce.
Blacksad: Under the Skin – recenze
2. 12. 2019
|
Zbyněk Povolný
Blacksad je výborný komiks, který v roce 2012 získal cenu Fabula Rasa v kategorii nejlepší komiks a nejlepší kresba, a po vzoru povedené adventury The Wolf Among Us od zaniklého studia Telltale si tenhle panteří detektiv ze staré školy brousí drápky i na videoherní médium. Vaškovy dojmy z Gamescomu ve mně moc nadějí nevzbuzovaly a po dohrání musím bohužel konstatovat, že se s chutí vrátím ke knižní verzi a na tu herní radši zapomenu.
Super Smash Bros. Ultimate – recenze
24. 1. 2019
|
Patrik Hajda
Nemusíte si libovat v bojovkách, abyste si užili Super Smash Bros. Ultimate. Nemusíte znát desítky prazvláštních postaviček Nintenda, abyste si užili Super Smash Bros. Ultimate. Vím to, protože z přesně takové pozice jsem k vánoční novince pro Switch přistupoval. A jsem opravdu rád, že jsem se rozhodl vystoupit z komfortní zóny a objevil něco, z čeho mi spadla čelist. Aneb další z řady exkluzivit, kterým stojí za to podlehnout.
Fallout 76 - recenze PC verze
22. 11. 2018
|
Jan Slavík
Fallout 76 je poměrně dobrý prostředek k procvičení přídavných jmen. Když totiž chcete popsat, co všechno dělá špatně a jaký z toho máte pocit, není obtížné narazit na hranice slovní zásoby. Už je to zkrátka nějaký pátek, co jsme pod rouškou velkoprodukčního titulu dostali něco tak příšerně zastaralého, nudného, nezajímavého, nenápaditého, designově nevyhovujícího a navíc v tak otřesném technickém stavu, že hra správně neměla opustit ani uzavřenou alfu.
Starlink: Battle for Atlas – recenze
5. 11. 2018
|
Patrik Hajda
Ubisoft se svou nejnovější hrou Starlink: Battle for Atlas pustil do nejistých vod. A to ne kvůli poměrně osvědčené hratelnosti spadající do žánru space opery, ale kvůli propojení digitálního světa s fyzickými figurkami. Už kolikrát jsme byli svědky neúspěšných fúzí, a i v tomto případě si ještě na definitivní verdikt musíme počkat. Nicméně když se na hru koukám dnešním okem, musím smeknout přilbici svého skafandru. Ono se to vážně povedlo.
Spintires: MudRunner – American Wilds – recenze
31. 10. 2018
|
Ondřej Švára
Dost bylo ruské tajgy! Což takhle zapadnout do amerického bahna? Vyjde to ale skoro nastejno, jak ukazuje nová edice hry Spintires: MudRunner s podtitulem American Wilds. Trenažér jízdy v terénu se dočkal obohacení o nové mapy, auta i výzvy, ale novotou ani tak nezáří. Otázkou je, zda má oficiální rozšíření tohoto typu smysl, když hru bohatě zásobuje komunita.
The Crew 2 – recenze
9. 7. 2018
|
Pavel Skoták
Půl hodiny a možná pár minut k tomu. Takhle dlouho trval asi můj nejlepší zážitek z The Crew 2, a nebyl to žádný z plejády dostupných závodů, ale pouhá cesta ze západního pobřeží Spojených států na východ. Člověku po chvíli hraní velice snadno učaruje překrásně zpracovaný svět, který stojí za to procestovat ručně bez využívání okamžitého přesunu. Jakmile se ale pustíte do bližšího zkoumání, přestává to být takový požitek.
Dead In Vinland - recenze
3. 5. 2018
|
Ondřej Švára
Vikingové si říkali i „děti moře“, ale mocný živel byl občas i nad jejich síly. O severských trosečnících vyvržených vlnami na nebezpečný ostrov vypráví survival adventura Dead In Vinland. Snoubí se v ní napínavý příběh s bohatou herní náplní a díky mnoha příležitostem k objevování, tvoření a zdokonalování v ní můžete poznat, jak chutná život v Robinsonově stylu. Zároveň zakusíte pocity těch, kteří si drsnou zkouškou osudu museli projít.
Attentat 1942 - recenze
14. 11. 2017
|
Jan Slavík
Dávno pryč jsou doby, kdy všechno, co jste od drtivé většiny her mohli čekat, byl osvalený alfasamec v hlavní roli, na jehož bedrech spočinula záchrana světa a obligátní divize spoře oděných slečen. Médium se vyvíjí, dospívá, expanduje, a stejně tak roste i šíře tematiky, kterou zpracovává. Některé hry si berou za úkol třeba vyprávět o pohnutých dobách v národní minulosti, což je případ i české novinky Attentat 1942.
Fictorum - recenze
31. 8. 2017
|
Jan Slavík
Role kouzelníka není ve fantasy žánru ničím neobvyklým. Naopak, je to spíše klišé, ale ve valné většině případů se jedná o postavy poplatné charakterovému rozvoji i příběhu. Jde o hrdiny, co se teprve hledají a podobně. Kickstarterem zafinancovaný titul Fictorum na to jde jinak. Nechá vás rovnou obléci róbu skutečného arcimága, co se s nošením deseti prasečích ocásků za hrst měďáků vůbec nemusí obtěžovat.
Persona 5 - recenze
18. 5. 2017
|
Vilém Koubek
Osmileté čekání sice bylo kruté (obzvláště poté, co se naplno rozjela marketingová mašinérie), v případě Persony však zároveň ozdravné a do jisté míry prospěšné. O málokterém japonském RPG totiž platí ono otřepané tvrzení, že se nehrají, ale spíše se do nich chodí žít. A takový život při nikterak drastickém obměňování hratelnostní formule může docela rychle omrzet. Ten správný čas však konečně nazrál a studio Atlus vypustilo do světa obrovský a velmi propracovaný titul, v němž rádi utopíte týdny svého času.
Prey - recenze
10. 5. 2017
|
Jan Slavík
Proč je vesmír černý? Představte si, že by astronauti během sovětsko-amerických kosmických závodů nenašli jenom vzduchoprázdno a finále by nebyla procházka po bledém měsíčním povrchu. Místo toho by došlo k objevu, který by nás přinutil se na černočerný prostor mezi hvězdami dívat s úplně jiným respektem a strachem. V temnotě se skrývá rasa Typhon. Nezná city, koncept utrpení je jí cizí. Budete její kořistí. Budete Prey.
Song of the Deep - recenze
24. 2. 2017
|
Ondřej Švára
Na dně moří žijí svým vlastním životem poklady, monstra i zajímavé herní náměty. Song of the Deep je arkádou mnoha tváří, a tak v ní objevíte od všeho něco. Melancholickou zápletku o dívce, co se potopila pro svého ztraceného otce, podtrhuje velkoryse otevřená hratelnost v rozšafných grafických kulisách. Škoda, že hru jako vystřiženou z nejpodivuhodnějších snů Jacquese Cousteaua zbytečně stahují pod hladinu nešikovné ovládání a frustrující puzzly.
Zombasite - recenze
28. 1. 2017
|
Pavel Skoták
Je vůbec možné udělat hack and slash RPG bez toho, aby bylo alespoň v některém ohledu srovnáváno s Diablem? Snad každý rok se na scéně vyrojí nové tituly, které se snaží napodobit pekelnou řežbu s větším či menším úspěchem. A pak je tu Zombasite. Hra, která se na první pohled tváří podobně, ale ve skutečnosti se jedná o virus, který hráče napadne, a jen tak ho nepustí.
Legend of the Skyfish - recenze
11. 1. 2017
|
Jan Hrdlička
Povězme si to hned zkraje. Inspirace kultovní Zeldou se v Legend of the Skyfish odráží více než jasně, nejen v názvu. Současně je však třeba upozornit na fakt, že tvůrci téhle mobilní akční adventury se nikdy nesníží k čiré nápodobě své předlohy. Namísto toho nabízejí svěží a skvěle vyladěný obsah, jako na míru tvořený pro dotykové displeje, který vám učaruje svým půvabem, a jen zřídkakdy vás popudí.
Mimpi Dreams - recenze
31. 3. 2016
|
Ondřej Švára
O čem asi sní naši psi, když v pelechu mrskají ocasem a kopou nohama? Podle českých vývojářů ze Silicon Jelly se jejich noční fantazie překvapivě podobá té naší. Čtyřnozí mazlíčci, přesněji štěňata, o kterých jde v arkádě Mimpi Dreams především, zachraňují princezny a bojují s netvory asi tak, jako to ve svých snech dělají naše děti. Mimochodem právě ty budou mít z docela povedeného pokračování štěňátkovské ságy největší radost.
Punch Club - recenze
30. 1. 2016
|
Pavel Skoták
Pouliční rvačka, o které si člověk myslí, že ji zdárně vyhrál. V tom se objeví tajemná postav a vystřelí. Jeden ze zúčastněných umírá s kulkou v hrudi, čemuž přihlíží dotyčného syn. „Ještě než umřu, chlapče, musíš mi něco slíbit. Stane se z tebe labilní mladý muž posedlý fitkem. Budeš brát steroidy, které tě připraví o rozum. A chraň bože, abys vedl i normální život!“ Vítejte v Punch Clubu.
Might & Magic Heroes VII - recenze
11. 10. 2015
|
Ladislav Loukota
Strategická značka Might & Magic Heroes (dříve HoMaM) má notně pošramocenou pověst. Po experimentech čtvrtého a pátého dílu i nemastném, neslaném dílu šestém zůstává kultovní trojka etalonem kvality. Tím spíše, že v lednu vyšla její HD verze, která navzdory okleštění o datadisky a přehnané zálibě v neustálém klikání stále nabízí velmi příjemný zážitek. Osvědčení vývojáři z Limbic Entertaintment (Might & Magic X: Legacy, datadisky pro Might & Magic Heroes VI) však avizovali, že se s Might & Magic Heroes VII vrácí ke kořenům. Očekávání byla vysoká, mnozí si ostatně od návratu k počátkům slibovali i návrat série zpět na výslunní. Tomu odpovídá i polarizovaná reakce komunity - někteří jsou nadšeni, jiní naopak naštvaní, že titul nedostál prakticky nesplnitelným požadavkům. Jak už to ale chodí, sedmička je mnohem komplikovanější titul, který nezhodnotíte prostým "ano/ne."
Final Fantasy XV - recenze
12. 12. 2016
|
Daniel Kremser
Jestliže někdy měla vzniknout ona bájná univerzální hra, která by plnila všechny sny hráčů napříč žánry, musel to být 15. díl ságy Final Fantasy - titul, který byl ve vývoji přes 10 let, během kterých prodělal několik restartů a proměn. Titul, který hráče konstantně dráždil parádními trailery, jež měly předznamenávat takřka příchod JRPG Krista, který náhle pozvedne žánr na úplně jinou úroveň. Nic takového se samozřejmě nestalo a někdo by dokonce i namítl, že oproti jiným AAA hrám Final Fantasy XV vyšla bez většího poprasku a v ničem ani nevyniká. V tom to ale je! FFXV totiž v ničem ani vyloženě nezklame, a onou pomyslnou univerzální hrou je do takové míry, že si v ní to své najde prakticky každý.
Clash Royale - recenze
11. 7. 2016
|
Jan Hrdlička
Rodokmen. V herním průmyslu se na něj dá jako v málokterém jiném odvětví. Historie ukázala, že talentovaní tvůrci jsou schopní opakovaně vytvářet hity, které se u hráčů těší velké oblibě. Naopak rozporuplný titul zpravidla vede k zaškatulkování vývojářů jako “těch špatných”. Někdy se nicméně na rodokmeny spoléhat prostě nelze. Studio Supercell možná stojí za Clash of Clans i Hay Day, masivními mobilními stroji na peníze. S Clash Royale je to ale jinak. Propojení pravidel MOBA her se zásadami tower defense žánru je totiž trefa do černého.
Football Tactics - recenze
10. 5. 2016
|
Václav Pecháček
Díry na trhu je těžké identifikovat a ještě těžší patřičně využít. Kdyby tomu bylo naopak, většina z nás by nejspíš právě teď ležela na pláži někde na Bahamách a srkala k tomu ze džbánu Dom Pérignon. Ale jednou z oblastí, které se už dlouhodobě zdají tržně proděravělé jak cedník, jsou fotbalové videohry. Fotbal je přece nejpopulárnější sport v historii světa! Milují ho stamiliony lidí po celé planetě. Opravdu mi chcete tvrdit, že budeme na věky věků mít v rámci fotbalových her na výběr prakticky ze dvou možností - Football Manageru a FIFA/PES? Kdo by mi to tvrdit chtěl, přepočítal by se. Protože existuje Football Tactics, tahová strategická hříčka, která má v úmyslu celé to zatuchlé prostředí zelených trávníků a kulatých nesmyslů pořádně provětrat.
Tom Clancy's Rainbow Six Extraction – recenze nemastné kooperativní arkádové střílečky
20. 1. 2022
|
Jakub Špiřík
Průměrná kooperace a průměrní emzáci
The Great Ace Attorney Chronicles – recenze simulátoru právníka ve staré Anglii
27. 7. 2021
|
Pavel Skoták
Herlock Sholmes je proti vám nýmand
Star Renegades – recenze tahového RPG v časové smyčce
5. 10. 2020
|
Jakub Kovář
Žijte. Bojujte. Zemřete. A žijte znovu
Pendragon – recenze hry o králi Artušovi
4. 10. 2020
|
Václav Pecháček
Od autorů Heaven’s Vault a 80 Days
Warhammer 40,000: Mechanicus - recenze
7. 1. 2019
|
Mars Vertigo
Games Workshop rozdává licence ke svému oblíbenému universu s grácií Ježíška, v důsledku čehož se doslova a do písmene v poslední době roztrhl pytel s herními tituly s visačkou Warhammer 40,000. Z toho pochopitelně těží především menší nezávislá studia hledající cestu na výsluní hráčské přízně anebo třeba řemeslníci z francouzské dílny Cyanide Studios, autoři posledních adaptací Space Hulka. Jejich krajánci z Bulwark Studios se tedy také vydali na křížovou výpravu skrze legie cizáckého hnusu, za svatým grálem kladných recenzentských hodnocení v tahovce Warhammer 40,000: Mechanicus.
Nex Machina - recenze
4. 8. 2017
|
Jan Vrobel
Žánr top-down stříleček je prastarý. Jeho kořeny sahají až do šedesátých let, kdy v roce 1962 Steve Russell vytvořil hru Spacewar!, dokonce ještě předtím, než Led Zeppelin nebo Pink Floyd natočili své nejslavnější desky. Historie videoher je zkrátka starší, než kam sahá povědomí řady lidí o nich. A top-down střílečky, proslavené nejvíc hrami jako Asteroids nebo Space Invaders, jsou žánrem, který tu s námi už nějaký ten pátek je. Má i v roce 2017 co nabídnout? Tvůrci Nex Machina jsou evidentně přesvědčeni, že ano.
Fire Emblem Heroes - recenze
20. 2. 2017
|
Miloš Bohoněk
Lze převést tahovou strategii z regulérních platforem na displeje mobilních telefonů? No jéje, ještě aby ne, vždyť tahovky jsou na dotykové obrazovky jako dělané. Lze ovšem takovou tahovku převést způsobem, aby nezradila své kořeny, a aby se zároveň uživila coby free to play titul? To už je tužší oříšek. Nintendu a tvůrcům z Intelligent Systems se jej však daří rozlousknout. Fire Emblem Heroes je i přes několik kompromisů hodna svého jména, patří mezi nejpropracovanější mobilní hry dneška, a během několika hodin od svého vydání se navíc vyhoupla mezi nejziskovější aplikace App Storu.
Diluvion - recenze
17. 2. 2017
|
Pavel Dobrovský
Steampunkové ponorky v postapo oceánu. Není moc jiných kombinací, které by instantně upoutaly moji pozornost v záplavě nových her. Když k tomu přihodíte marketingové hlášky „inspirováno Julesem Vernem“, „podmořské Dark Souls“ a „otevřený svět“, je jasné, že se hlubinami rozkmitaným songem Aqua z Archimedean Dynasty pohybuje něco ambiciózního a mohutného. Není to Moby Dick, je to Diluvion, výpravné ponorkové dobrodružství, které ale zběsilou honbu za nenaplněným snem místy připomíná. Není divu. Čtyřčlenné kalifornské studio Arachnid má zatím na kontě propiskou nakreslenou skákačku Ballpoint Universe, a na jejich nové hře se to podepsalo.
Karma. Incarnation 1 - recenze
13. 12. 2016
|
Pavel Dobrovský
Že se ruské studio Auralab nechalo inspirovat tvorbou české Amanity, konkrétně Botaniculou, se nedá přehlédnout, ani kdyby vám před očima tancovaly všechny postavičky z mechu a kapradí. Karma. Incarnation 1 vystavuje na odiv osobitou výtvarnou stránku, pečlivě připravené animace a neskutečné výjevy, oblečené do vrstvy průhledného klikacího adventuření, aby se tomu dalo říkat hra. Jenže i přes veškerou snahu je to něco jiného. Jde o hravý spektákl pro všechny, kdo si koupili lístek na výlet do zákoutí cizí kreativity. Karma vás provede psychedelickým cirkusem, který je vlastně jedním velkým barevným a zvučícím interaktivním artefaktem.