Výlet na pláně mrtvých

O fenoménu třetích Heroes psal nedávno Láďa Loukota a není jediný, kdo si této nesmrtelné klasiky všímá. V poslední době se například do hraní ponořil populární streamer, youtuber a profesionální hráč StarCraftu Day9, který se k této hře dostal vůbec poprvé ve své kariéře a bylo kouzelné sledovat, jak se mu v Erathii daří. Vlastně jsem mu dost záviděl, protože podnikat cestu mezi pekelníky, nemrtvé, barbary a čaroděje poprvé je nezaměnitelná zkušenost. Co tedy dělat, když chce člověk objevovat poprvé znovu, ale „ještě jeden tah“ zažil tolikrát, že už to ani není vtipné?

Asi není potřeba dlouze mluvit o tom, že se plošinovkám v nejrůznějších žánrových mixech v posledních letech daří. Stačí si vybrat libovolnou metroidvanii (třeba takové Dead Cells) a téměř vždycky sáhnete po skvělé hře. Inspirována starými plošinovkami, ještě bez prvků metroidvanie, je i česká záležitost Artformer, momentálně v předběžném přístupu.

Vzplála poslední bitva o Azeroth. Konečně! Zatím poslední rozšíření World of Warcraft spěje ke svému konci pod taktovkou Starých bohů a patche 8.3, který na evropské servery vstoupil 15. ledna. Jestli toho nabídne dost na zachránění celkového dojmu z nepříliš zdařilého datadisku, je stále ještě ve hvězdách, ale už teď můžu s čistým svědomím říct, že se přinejmenším opravdu snaží.

Kdo se chce seznámit s Tolkienem, stačí mu k přečtení vlastně jedna knížka. Harryho Pottera slupnete klidně k večeři. Na Star Wars si stačí vyhradit víkend, během kterého absolvujete těch pár podstatných filmů. Star Trek pochopíte během série a kapitána Picarda si pak vyvěsíte na plakátu v pokoji. Ovšem co s Warhammerem? Je tu „čtyřicítka“, do níž můžete (a budete) pronikat nekonečně dlouho, protože megalomanství je pro ni synonymem. Jenže zatímco v jejím případě budete chtít hlavně knížky, v případě fantasy Warhammeru je tu neskutečně skvělý Total War, který dokáže pohltit i úplného neznaboha.

Loňský rok byl na kvalitní hry bohatý stejně jako všechny předtím a já měl velké štěstí, že mi pod rukama prošla celá řada skvělých titulů: noví Pokémoni, Outer Wilds a Outer Worlds nebo naprosto parádní Judgment. Ani v jednom z nich jsem ale neutopil tolik času jako v jedné trošku opomíjené hře – loňském Anno 1800, v němž jsem strávil desítky a desítky hodin. Kde jsem je sebral, sám nevím, ale hra je to neskutečně návyková.

Když v prvních letech nového tisíciletí bývalí tvůrci Diabla začali připravovat nové vlastní hack’n‘slash RPG z anglického pekla, nepředstavovali si ani zdaleka současné pořádky. Žádný brexit, rozhádaná sněmovna, skandály v královské rodině. Jejich představa smrtícího chaosu byla mnohem přímočařejší: záplava démonů v Londýně. To nemůže selhat! A tak se zrodil Hellgate: London, zamýšlený první dílek mnohem větší skládačky.

Měli jste od dětství nějakou oblíbenou hru? Pro mě to byl rozhodně druhý díl Age of Empires. Strávil jsem v něm desítky, možná i stovky hodin. Můj největší problém ovšem byl, že jsem se nikdy nesnažil hrát proti někomu. Prostě jsem si budoval svoje městečko, opevnění, armádu a pak zaútočil na hloupou umělou inteligenci. A podobně na tom byli i moji přátelé, se kterými jsem před zhruba osmi lety začal pravidelně pořádat LAN párty, na kterých se věnujeme podobným herním skvostům. Ovšem jak šel čas, dostal se do naší skupinky další hráč. Někdo nový. Mladší. Dravější. A všechno se změnilo.

Dumáte někdy nad tím, kde jsou ty časy, kdy Zemi dominovali dinosauři a jen těžko se hledalo něco tak silného a konkurenceschopného? Tomuto období se říkalo devadesátá léta a úspěch dinosaurů se vezl na vlně Jurského parku i jeho pokračování a také nejrůznějších her jako Trespasser nebo Turok. Nechyběly ani dokumentární seriály, které jsem jako malý hltal, a samozřejmě si jde jen těžko představit dětský pokojíček bez spousty hraček v podobě plastových dinosaurů, kteří u nás doma díky bratrovi také nechyběli. Jenže když přišel v roce 2006 ParaWorld, tato vpravdě zajímavá strategie, bylo už trošku pozdě. Jak pro strategie, tak pro dinosaury.

Když se řekne Doom, vybaví se mi několik nosných momentů mého hráčského života. Setkání s Johnem Romerem na Game Access v Brně. Kabelem propojené počítače 468 MAX a můj první multiplayer ve čtyřech, pěti letech. Nebo klasický devadesátkový mulťák, kdy jeden hráč chodí a otevírá dveře a druhý v mezičase kosy zástupy pekelníků. Přesto bych Doom do svých nejoblíbenějších her na první dobrou nezařadil, protože původní doomovská hratelnost v kontextu žánru zestárla. Jak se ale Bethesda připravuje na vydání Doom Eternal, přistála na současných konzolích trošku nečekaná nostalgická nadílka.