Jeden moudrý člověk kdysi psal, že pro vstup do warhammerovského universa jsou i lepší místa než jen primitivní akce s mariňáky. Měl pravdu, ani zdaleka všechny příběhy zaměřující se na nadlidské Space Marines totiž nejsou ideální a můžou často nudit. Jsou tu mnohem lepší věci jako Gauntovi duchové a podobně. Nicméně o warhammerovském lore se bavit nebudeme. Jde o oslí můstek k jedné takové mariňácké hře, kterou je právě Boltgun. Má onu frenetickou akci, neochvějnou víru v Císaře a v roli, nečekaně, jednoho Ultramariňáka.

zdroj: Auroch Digital

První a jediný

Boltgun není jedinou hrou s bojovníky z Ultramaru v hlavní roli. Je tu Space Marine, kterého čeká nový díl, ale v jeho kontextu se můžeme bavit i o modernějších hrách. Boltgun není nic víc než takzvaný boomer shooter. Óda na stařičké FPS tituly jako Doom, Heretic nebo Hexen a další (doplňte si podle chuti a vzpomínek z dětství), kde nejde o nic jiného než o surovou akci, kusy těl, těžkotonážní zbraně a herní styl postavený na tom, že pokud zastavíte, máte problém. Velkou škodou ale je, že je hra viděná pouze z pohledu Ultramariňáků, pro pořádnou masakroidní akci si mohli autoři vybrat Blood Angels, mohli jít do Night Lords, hrome, i potrefení World Eaters by přidali jednoduchému konceptu nový rozměr.

Ten v případě Boltgun nabízí tři kapitoly, ve kterých hráč navštěvuje světy z rozlehlého galaktického impéria a stojí proti němu nejrůznější zplozenci Chaosu. Pokud se ve Warhammeru orientujete, od prvních momentů budete poznávat jednotlivé archetypy a často i podoby nepřátel. Autoři tady nic nového nevymýšleli, ani se nesnažili být nijak originální v designu nepřátel, a tak jsem měl často pocit, že vlastně hraju například Chaos Gate, protože kultisti jako by z oka vypadli svým uhlazenějším kolegům z moderně pojaté hry. Nejde ale v žádném případě o kritiku, tenhle aspekt má Boltgun zvládnutý na výbornou.

Narazíte tu na odpadlíky z řad Adeptus Mechanicus v zelených hábitech, na démony z rodiny starého dobrého Nurgla nebo Tzeenche a zážitek by nebyl kompletní, kdyby nedošlo na pořádnou akci mariňáka proti mariňákovi. Bojovníci se rekrutují převážně z řad uctívačů Chaos Undivided a Black Legion, mají na sobě klasické zbroje, občas se objeví terminátor nebo naopak i bojovníci v lehčích zbrojích, v nichž si s vámi namísto přestřelek z dálky půjdou promluvit pěkně z očí do očí.

Galerie

Jelikož se bavíme o zástupci žánru boomer shooter, mají tihle rozpixelovaní nepřátelé několik zásadních aspektů, které stojí za to zmínit. V prvé řadě, všichni kultisté a členové Mechanica se většinou nezjevují z čistého warpu. Jsou staticky rozmístění v rozlehlých úrovních a čekají na aktivaci. Pokud jste v tomto momentě zpozorněli a vzpomněli na Doom, kde se nepřátelé neaktivovali, dokud jste se jim nedostali do zorného pole, jste tu správně. Mockrát se mi při hraní stalo, že jsem se díky nepřehledným koridorům v jednotlivých úrovních dostal některým nepřátelům do zad, kdy pak stačila jedna dobře mířená rána, aby jich padlo hned několik. Na druhé straně se ale autoři chlubí tím, že kromě odkazování se k devadesátkám přidali i něco z moderních FPS a nabízejí technologii, která pracuje na umělé inteligenci nepřátel a přidává jejich chování novou úroveň. To bohužel nedokážu ani potvrdit ani vyvrátit, protože během hraní na situace, ve kterých by se něco takového projevilo, prostě není čas. Běžíte a střílíte.

The Guns of Tanith

Střelba je každopádně alfou a omegou každého mariňáka, a to i přes vlastnictví pěkně nablýskaného chainswordu, připraveného porcovat nepřátele. Na náhodný kanonfutr se dá využít, stejně jako po něm občas sáhnete pro okrasu v těch nejzuřivějších sekvencích. Jenomže je ale namapovaný na pravé tlačítko myši a vy máte k ruce pestrý arzenál zbraní, takže na chainsword nedochází ani zdaleka tak často, jak by si warhammerovská rubanice zasloužila.

Je to zčásti designérsky opodstatněné, protože i přes vaši vlastní zbroj a nadlidskou povahu si nemůžete nechat ukusovat zdraví a zbroj tím, že se napřed snažíte přiblížit k nepřátelům. I kultistické projektily totiž koušou a především v uzavřených arénách se počítá každý zásah do vašeho modrého obleku. Nemluvě o tom, když se do akce vloží démoni plivající na všechny strany ohnivé koule.

Je nicméně třeba uznat, že je výběr zbraní a granátů dostatečně pestrý na to, abyste si nemuseli stěžovat. S kultisty si hravě poradí váš standardní bolter, zatímco na všechno ostatní si budete volit zbraně podle situace, obtížnosti nebo hektičnosti situace v uzavřené aréně. Pro masovější akce skvěle poslouží plasmová puška nebo brokovnice. Dojde i na takové libůstky, jako je grav-gun nebo melta kanón, ale mým nejvěrnějším společníkem pro většinu situací ve hře se stal těžký bolter. Tato warhammerovská alternativa k rotačnímu kulometu funguje nadmíru dobře, netrpí přebíjením a jelikož se při neustálém pohybu po mapě nejde vyhnout další munici, můžete při troše štěstí střílet za pochodu a užívat si kolosální spoušť, kterou za sebou necháváte.

zdroj: Focus Entertainment

Pocit z akce je v Boltgun velmi dobrý a napomáhá tomu i skutečnost, že nemůžete jen tak bezmyšlenkovitě vběhnout do každé rány, kterou na vás protivník vyšle. Především setkání s větším počtem nepřátelských mariňáků stojí za to, o bossech a minibossech nemluvě. Těch je tu hned několik a většinou pro vás mají připravenou nějakou záludnou mechaniku, kolem které musíte jinak čistokrevnou FPS akci postavit. Co mě překvapilo, a co bych osobně zrušil, jsou ale ukazatele zdraví přesně u takových nepřátel. Na boomer shooter jde o překvapivě moderní výstřelek, který kazí onu otázku: „Proč neumíráš?!“ Zatímco vám povážlivě dochází munice, zdraví i brnění.

Armour of Contempt

Koncept Armour of Contempt, známý ze stolního Warhammeru (a také název skvělé gauntovské knížky), si našel cestu i sem a patří do kategorie mechanismů, které dávají autorům Boltgun plusové body za celkové zpracování. Kromě lékárniček totiž budete nacházet i tokeny pojmenované právě po Armour of Contempt. Víc za tím nehledejte, ale je to milé pokývnutí. Pravdou ovšem je, že obrnit se nepotřebuje jen váš Ultramariňák, ale musíte se občas obrnit i vy sami. A to především trpělivostí.

I když je totiž Boltgun další z řady her, které umějí vzít licenci čtyřicítkového Warhammeru za správný konec, vnímám nedostatky spíše na straně zpracování samotné hry. Dejme teď stranou, že je škoda nevyužitého potenciálu, kdy jsme dostali jen boomer shooter. Něco mi říká, že v moderním kabátku by hra zvládla s čistým svědomím konkurovat zavedeným značkám a sériím, jako je Doom nebo Wolfenstein. Velká škoda je, že se autoři neinspirovali třeba Hexen a nedali hráčům na výběr ze tří různých mariňáckých archetypů. Apothecary, klasický Tactical Marine jako v tomto případě, a pak třeba Terminator. Hra mohla být mnohonásobně zajímavější, nabídnout znovuhratelnost a přidat při té příležitosti i něco ze speciálních schopností. Je skvělé, že se hráčův svěřenec umí v případě neaktivity začíst do Codexu nebo umí nakrknout nepřátele proslovy o víře v Císaře. Project Warlock měl magii, vylepšování zbraní i domovskou základnu.

Galerie

Co naopak Boltgun má a co považuji za nejslabší stránku hry, je absence mapy při rozlehlých úrovních. Někdy až zbytečně moc obrovských. Často se tak bude stávat, že budete už pomalu vyhlížet konec, nějakou změnu nebo „něco“, co by ve vás vyvolalo alespoň falešný pocit postupu, jen abyste se dostali buď do další arény rozprostřené přes několik pater, nebo abyste zjistili, že vám chybí barevný klíč k dalším dveřím.

V jednom z levelů se pak vývojáři rozhodli zapůsobit prolnutím reality a warpu a... Bohové, ono to fakt nedopadlo moc dobře a nebyla zábava propadat se zase a znovu a zjišťovat, kudy kam. Z frenetické FPS se najednou stala otravná hádankovitá věc. Člověk by čekal, že budete probíhat relativně krátké úrovně na pět minut a místo toho pak nakonec zjistíte, že jste strávili dvacet minut pomalým postupem. Radši bych dvě ucelenější a lépe nadesignované mapy než jednu velkou, nepřehlednou a vlastně i místy prázdnou.

Fanouškovský servitor... Nebo servis

V neposlední řadě bych chtěl zmínit ještě dvě věci. První je, že z nějakého důvodu hra nabízí automaticky češtinu. Čeština a Warhammer je podle mého bizarní kombinací už v základu, navíc je smutnou pravdou, že ani zdaleka všechny překlady nedisponují potřebnou kvalitou. Ať už stran názvosloví, nebo i technické úrovně jako takové. Kvůli mizerné češtině působí Boltgun laciněji, než by měl.

Druhou zajímavostí je, že má hráč k dispozici poletující servo-skull, která není nadabovaná, ale píše vám nejrůznější průpovídky do levého horního rohu, což je místo na obrazovce, kam se většinou nemáte čas dívat a číst si texty, protože právě sledujete dění přímo před sebou a uhýbáte projektilům. Příběhové pozadí je v Boltgun v podstatě zbytečné, stejně jako poletující ukecaná lebka.

zdroj: Auroch Digital

Co si tedy z toho všeho odnést? Fakt, že nálepka dvaceti euro není nijak přemrštěná na to, jakou hru dostanete. Fanoušky čtyřicítkového univerza ve hře zcela jistě potěší bezpočet drobností, stejně jako samotná, velmi zdařilá adaptace myšlenky, jak asi vypadá den v životě Adeptus Astartes. Tento aspekt je zvládnutý nadmíru skvěle. Akce, pokud zrovna probíhá, baví. Nad vším ostatním se pak dá mávnout rukou v kontextu toho, jak moc máte rádi Warhammer. Boltgun nicméně mohla být lepší hrou, kdyby se pokusila zahrnout některé prvky, tak jak to dělají jiné tituly z řad boomer shooterů. Potenciál pro růst tu totiž rozhodně byl (respektive je).