Je to tu, další dobrodružství Phantom Thieves. Zatímco na začátku šlo o klasické JRPG s osvědčenou formulkou tahových soubojů doprovázenou masivním stohodinovým příběhem a managementem vašeho volného času, v případě Strikers už na to šli vývojáři z Atlusu jinak. Persona 5 Strikers nabídla zajímavý krok stranou – akční pojetí soubojů s roadtrip po Japonsku předvedl spoustu interakcí známých ze základní verze Persony a původní myšlenky tvůrců byly jasně patrné. Hráči si mohli užívat skvěle sehranou partu, ochutnávat jídla při cestách Japonskem a samozřejmě řešit návštěvy Metaverza a paláců. Jenže pak přišla Tactica. Velmi zvláštní zážitek, který ve mně vyvolal hned trojici otázek.
Otázka první: Proč Phantom Thieves?
Skupina mládežníků v čele s Jokerem mi přirostla k srdci opravdu velmi těsně. Jde o jednu z mých nejoblíbenějších skupin postav, se kterými jsem se za svoje roky strávené hraním setkal. Loučení s Jokerem a jeho partou bylo hořkosladké, ale těch vzpomínek, co jsme spolu měli! Persona by jen těžko fungovala tak skvěle, kdyby se nemohla opřít o silné příběhy a skvěle napsané a snadno uvěřitelné postavy. Boj proti systému a zneužívání moci se linul napříč pátým dílem jako tenká červená linie a překračovat ji tam a zpátky dávalo i zastáncům systému důvody k zamyšlení.
Persona 5 Tactica mě ale od začátku něčím překvapovala. Ano, jsou tu pořád interakce mezi postavami, ale je tu něco zvláštního. Jednak jde o zvolený grafický styl, který dává klasické personí stylizaci vale a připomíná spíš něco, co by mohlo oslovit dětské publikum. Je to jiný hravější styl, a proměna, kterou Phantom Thieves prošli, je přinejmenším diskutabilní. Jako kdyby se něco ztratilo. Skoro se chce říct, že někdo ukradl srdce celé hry.
Hra se tentokrát příliš nezdržuje s postupným budováním napětí a to, co v prvních asi pěti šesti hodinách představuje první kapitolu a prvního bosse, by za normálních okolností v ostatních titulech série byl spíš pomalý rozjezd. Tactica na to jde od lesa a nabízí překvapivě málo po narativní stránce. Uvození do děje je skoro až uspěchané a zjistit, co a proč se na obrazovce děje, je extrémně náročné. Ano, můžeme argumentovat tím, že ve stejné situaci jsou i Phantom Thieves, přesvědčení o tom, že je to nejhorší už dávno za nimi, ale pak se otevřenou zvláštní dveře a hrdinové můžou začít od začátku.
Hra je navíc zasazena mezi Personu 5 a Personu 5 Royal, a sledovat dějovou linku tak může být složité i pro znalce. Kdo předchozí dobrodružství Phantom Thieves nehrál a nezná, bude v pasti. Lapen do dialogů, které jen stěží budou dávat smysl, nebude vědět, kdo jsou postavy, o jejichž životy v prvních fázích Tactica bojujete. V případě, že ale Jokera a spol znáte, nebude zážitek v prvních chvílích o moc přesvědčivější. Úvod do hry působí velmi uspěchaně a opakovaně jsem si říkal, že Tactica měla být zcela samostatným titulem s vlastní plejádou postav. Ne nutně šestka, ale prostě jen jiná skupinka s pár známými tvářemi sloužícími jako oslí můstek.
Jelikož Tactica nenabízí žádnou variaci na otevřený svět a jako jediný spojovník s realitou je tu Café Leblanc, budou mít veteráni páté Persony pocit, že jde v případě angažování Phantom Thieves jen o marketingový tah, jak hru lépe prodat a zdůvodnit, že jde o tahovou strategii na čtvercovém herním poli.
Otázka druhá: Je to zábava?
V Persona 5 Tactica je všechno jinak. Velvet Room funguje na bázi steampunkové továrny, která vás zásobuje zbraněmi a možností fúzovat a pracovat s personami. Café Leblanc je zde jen pasivní hub, kde se odehrávají dialogy mezi postavami a zároveň jde o variaci na taktické zázemí známé z Xcomu nebo Chaos Gate a dalších podobných tahovek. Je to místo, kde přiřazujete postavám nové talenty a vybavení, odkud vyrážíte na hlavní i vedlejší mise, a které má narativně sloužit jako spojovník mezi světy, ve kterých se pohybujete.
zdroj: Atlus
Tactica totiž není klasickým metaverzovským hnízdem plným stínů a paláců. Co se přesně děje, zjišťujete napříč herním příběhem a tento krok stranou od klasického narativu je hlavním důvodem pro zpracování herních mechanik. Postavy jsou si toho vědomé, často sami zdůrazňují fakt, že věci nefungují tak, jak jsme na ně zvyklí, a že se hrdinové musí přizpůsobovat nové realitě i novým nepřátelům. Na scéně se samozřejmě objevují i nové postavy, které tvoří narativní páteř celého dění, ale jak už jsem říkal, chybí tu několikahodinový úvod, který by pomohl etablovat nováčky a uvést je do pravidel personího světa a tajů místní zápletky.
Hlavním aspektem Persona 5 Tactica jsou tak tahové souboje odehrávající se na čtvercových bitevních polích. Jednotlivé úkoly, s nimiž se při hlavních příběhových misích setkáte, jsou dobře známé strategickým veteránům – musíte porazit všechny nepřátele, dostat skupinu na určité místo mapy, zničit konkrétní předmět nebo se vypořádat s bossy a podobně.
Největším překvapením při hraní se pro mě stal fakt, že po prvních pár soubojích jsem se začal bavit. Zdá se, že Atlus v případě Tactica nešel po neúprosné hratelnosti známé z jiných značek, ale sáhnul po lehce arkádovitějším pojetí soubojů. Ne snad, že by byly vyloženě snadné, jsou jen dobře nadesignované. Většinu misí proletíte v rozmezí pěti až osmi tahů, přičemž ovládáte pouze tři z Phantom Thieves, případně máte k ruce někoho z nováčků, nebo dokonce dostáváte předem zadané postavy, s kterými musíte misi projít k úspěšnému konci.
Svižné tempo hraní Persona 5 Tactica opravdu svědčí a většinou si v rámci jakýchsi podkapitolek v příběhu vždycky vyzkoušíte všechny jednotlivé typy misí, abyste se mentálně nezasekli u toho, že děláte zase to stejné pořád dokola. Velká výhoda je, že tu nejste omezeni body na počet akcí, a tak víte, že se každé kolo můžete pohnout i zaútočit, případně útok oželet a získat do dalšího kola nějaký ten bonus. Je to další prvek do taktické mozaiky, který dobře funguje a motivuje hráče víc taktizovat. Důležité je zmínit i fakt, že si můžete bez postihů vrátit čas a zopakovat předchozí kolo, pokud snad máte pocit, že jste mohli něco udělat efektivněji.
Standardně jsou zde k dispozici pohyb a trojice typu útoků. Můžete nepřítele udeřit pěstí (pažbou, kopím), použít střelné zbraně nebo schopnosti vaší persony. Ani Joker zde nemůže libovolně přepínat mezi personami, což je velký nezvyk, ale zároveň všichni členové Phantom Thieves dokáží používat kromě své primární persony ještě další schopnosti z person získaných ve Velvet Room. Skladba týmu je tak jen na vás a většinou neexistuje nic jako správné univerzální řešení, naopak díky kombinaci aktivních a pasivních schopností jde stavět šikovné týmy dle libosti.
Velká část zábavy je zde spojená s řetězením útoků. Můžete se samozřejmě omezit na základní tahy, ale také lze využívat prostředí. Tím, že srazíte nepřítele, většinou dostanete extra tah. A pokud například shodíte nepřítele z vyvýšeného místa ve směru, který kryje někdo další z party, provede tento člen automatický extra střelecký útok. Většina schopností vašich person dokáže zanechat na nepřátelích nějaké negativní efekty nebo s nimi pohnout. Pokud pak třeba dostanete nepřátele do trojúhelníku, můžete provést speciální plošný útok.
Podobných vychytávek je Tactica plná, a pokud si dáte chvíli na přemýšlení, spousta misí se proměňuje ve vaše taktické orgie, ve kterých se budete s radostí vyžívat od začátku do konce.
zdroj: Atlus
Samostatnou kapitolu pak tvoří vedlejší mise (úkoly), jejichž plnění není povinné, ale přináší extra body, které pak můžete investovat do talentových stromů. Zatímco klasické mise projdete bez větších obtíží i v případě, že budete dělat chyby a nebude přemýšlet, vedlejší mise jsou koncipované hlavně jako hádanky. Máte zadaný velmi specifický okol a jste limitovaní počtem tahů, což znamená, že řešení vyžaduje hlubší znalost taktiky a schopností jednotlivých členů týmu (a person).
Příkladem za všechny budiž mise, ve které máte jedno jediné kolo na to, abyste přesunuli jednoho člena týmu na určené místo. Pohyb pochopitelně nestačí, a tak potřebujete šikovně operovat s dalšími členy týmu, abyste tomu jednomu poskytli dostatek extra tahů a vyvolený se dostal na určené místo v jednom kole.
Zmínit zaslouží i souboje s bossy, které nesou i přes přesun do tahového prostředí punc klasických soubojů z Persony. Mají několik fází, místy jde o hru na kočku a myš, a jsou správně přestřelené, jak tomu bylo v Personě dobrým zvykem. Tady designérské smýšlení opravdu nezklamalo.
Otázka třetí: Pro koho je Persona 5 Tactica určená?
Třetí otázka je vlastně spojením prvních dvou a odpověď na ni se nehledá snadno. Pokud bychom si totiž řekli, že fanoušci páté Persony a Phantom Thieves můžou mít pocit, že byli ošizeni a něco jim stran narativu chybí, hráči neznalí předchozích titulů budou úplně v pasti a užijí si spíš jenom samotné souboje. Vlastně bych se jim vůbec nedivil, kdyby po nějaké chvíli sledování narativu vzdali a dialogové sekvence přeskakovali. V praxi jde zcela jistě o experiment do následujících let a zkoušení, co by mohlo hráče v rámci šesté Persony bavit, a do jakých dalších spin-offů má smysl se pouštět.
Ale teď už je čas na odpovědi, které odůvodní finální hodnocení. Proč Phantom Thieves? Sehraná parta kolem Jokera představuje dostatečně silné lákadlo pro hráče, kteří mají Personu 5 (Royal) a Persona Strikers dohrané a parta jim sedla. Je to zábava? Ano, chytlavá. Typicky personovské zpracování je i přes pozměněný grafický design řádně přestřelené, tahové souboje jsou akční, mise zdravě ubíhají, ale zároveň hra nabízí dostatek možností, jak si hraní ztížit v případě, že pro vás standardní obtížnost nepředstavuje dostatečnou výzvu.
Pro koho je tedy hra určená? Přísahám, že nevím. Persona 5 Tactica nemá šanci se zavděčit všem, někdo tak zklamaný určitě bude, zároveň ale dělá dostatek věcí tak dobře, aby ji bylo možné s čistým svědomím doporučit. Ve výsledku totiž ani ten narativ není tak špatný, jak by se mohlo z mého vyprávění zdát, a věci, které člověk na Personě miluje, se dřív nebo později přihlásí o slovo. Jen to není to, co jsem od Tactica čekal. Ale za to už si můžu sám.
