Doom I a II: Peklo na konzoli
Vzhledem k tomu, jak moc se od sebe liší první dva díly a ona kontroverzní trojka, o které psal nedávno Láďa Loukota, si rozdělím povídání a vzpomínání na dvě části. A vezmu je pěkně chronologicky.
Začátky, tedy první dva Doomy, patří k tomu nejpamětihodnějšímu v herním průmyslu. Ať už kvůli stavbě prvního levelu prvního Dooma, nebo kvůli nezaměnitelnému soundtracku doprovázejícímu celou hru. A i v nové edici je závan devadesátek silný i přes skutečnost, že dostat se k samotnému hraní umí být docela odrazující proces.
Po připojení na PS účet si hra napřed vyžádala propojení účtu s Bethesda.net, protože i při hraní těchto stařičkých her musíte být dnes neustále online. První mínus. Druhé následuje kvůli nutnosti založit si nový Bethesda účet, protože můj starý hra jednoduše odmítala přijmout. Když jsem se tedy po neustálém přebíhání od gauče k PC a nazpátek dostal do hry, vlastně se mi ani nechtělo kvůli všemu tomu okolo hrát. Ale budiž, je to přece Doom!
zdroj: Archiv
Doom to je, ale je zvláštní. Vidět ho na velké obrazovce je nezvyklé, ovladač v ruce působí nepatřičným dojmem, ale první dojmy jsou pozitivní. Autopilotem probíhám prvních pár úrovní, při kterých si ale začínám všímat spousty drobností, které mě na hře jednoduše iritují.
Nejprve změna zbraní. První Doomy si ještě nedělaly hlavu s přebíjením a výměnou zásobníků, ale při hraní na klávesnici stačilo jen natáhnout prst, zmáčknout číslo označující zbraň a bylo přehozeno z brokovnice na BFG. Tady na plynulosti a zběsilosti akce ubírá fakt, že člověk musí přehazovat mačkám tlačítek L1 a R1.
Ovládání protagonisty je v rámci možností na joysticku vlastně velmi pohodlné až do chvíle, kdy se snažíte zamířit pomocí levé páčky. Bohužel mi dělalo zásadní problémy donutit sebe i hru mířit tak, jak jsem chtěl, a často mi zavařili i nepřátelé, od kterých jsem to nečekal, ba co víc, se kterými jsem v daném místě předem počítal. Jen to míření...
To všechno se dá snadno přičíst na vrub mé vlastní zpohodlnělosti. Za zásadní problém ovšem považuju skutečnost, že se první dva Doomy tu a tam nepříjemně sekaly. Ano, sekaly! Je to jako v onlinovce, když dojde ke kratičkému lagu a z raidu je najednou jen banda mrtvol. Můj vesmírný mariňák na tom byl alespoň jednou v každém levelu velmi podobně. Hra má tendenci nečekaně na vteřinu, dvě zamrznout a pak hráče vrhnout zase zpátky do zběsilé akce. Dá se to přežít u strategie, tahovky nebo podobných žánrů, ale zrovna při hraní Dooma je to za trest.
Jednička i dvojka si s sebou nesou úplně stejné problémy, ale zároveň i stále stejnou zábavu. Bethesda do hry prakticky nezasáhla, jen ji přizpůsobila na dnešní herní zařízení. Bylo to potřeba? Podle mého soudu ne. Kdo si chce zahrát původního Dooma, udělá líp, když sáhne po PC verzi. Případně po některém z modů, které integrovaly myš, zlepšily kvalitu textur a další drobnosti, které nabídnou něco netradičního i hráčům, kteří znají legendu žánru prakticky zpaměti.
zdroj: Archiv
Třetí vzadu
Třetí Doom i se svým datadiskem Resurrection of Evil je otloukánkem rodiny Doomů, ale pravdou je, že u mě platí za oblíbenou hru. Hororové pojetí s omezeným množstvím nábojů ve své době vynikalo skvělou grafikou a když jsme blahé paměti s panem otcem rozjížděli třídiskovou verzi na novém PC, byli jsme nadšení tím, jak hra vypadá.
Nebyl to plnohodnotný nástupce prvních dvou dílů, ale to mi nevadilo tehdy a nevadí mi to ani dnes. Pravdou zůstává, že hraní na konzolovém ovladači je nezvyklé i v případě třetího Dooma, ale vzhledem k celkové koncepci hry jde o mnohem přijatelnější překážku než v případě prvních dvou dílů.
I když je na velké obrazovce za hluboké noci (ideální čas na hraní trojky) vidět, že hra už dávno není nejmladší, nezestárl třetí díl vůbec špatně. Pořád si musí člověk v základní hře přehazovat baterku se zbraněmi, pořád jsou úzké chodby základny na Marsu temné jako hořká čokoláda, pořád se člověk má tendenci leknout, když najednou vypadne namísto monstra trubka.
Díky většinou pozvolnější akci a nepřátelům dávkovaným v menších pravidelných chodech se ovšem dá snadno přivyknout i konzolovému ovládání, kterému z mého úhlu pořád nejvíc škodí střídání zbraní pěkně pomalu jedné po druhé.
Třetí Doom měl rozhodně svoje zápory a stále bychom je mohli hledat tam, kde je popisuje Láďa už v onom zmíněném vzpomínkovém textu. Pokud bych si měl ale vybrat jen jeden díl, který si na konzoli nové generace fanoušků najde, pak by to byla právě trojka. Spolu s datadiskem a mission packem totiž tvoří velmi zábavnou a návykovou hru, kterou je i po letech radost hrát. Konzolové zpracování jí svědčí, netrápí ji problémy technického rázu jako při převodu mnohem starších sourozenců, a ponořit se do temných chodeb a zákoutí má na velké obrazovce své nezaměnitelné kouzlo.
zdroj: Archiv
Znouzectnost
Nalákat hráče na nový Doom vydáním prvních tří her se Bethesdě vyplatilo jen zčásti. První dva díly se i přes své různé porty z doby kamenné na nové konzole jednoduše nehodí a fakt, že se hry průběžně sekají, jim rozhodně na kráse nepřidá. Mnohem lepšího zážitku se tak hráč dočká, pokud si jedničku a dvojku pořídí například přes GOG a pustí si ho pěkně na PC, kam praotcové žánru FPS patří.
Trojka se vymyká svým předchůdcům zpracováním a fakt, že se hraje dobře i na konzoli, toto pravidlo jen potvrzuje. Pořídit si celý bundle je tudíž podobně dvousečnou zbraní jako dvouhlavňová brokovnice. Škody napáchá téměř stejné, ale vystačili byste si i s jednou hlavní. Tu zde reprezentuje třetí díl, s nímž se Bethesda při vydání na konzole opravdu trefila.
Pokud jste všechny tři Doomy prošli už dávno před tímto diskutabilním krokem, můžete tuhle kolekci s čistým svědomím obejít obloukem. Pokud ale chcete něco na noční odreagování, už jen kvůli trojice stojí za pořízení.
