Naší recenzí nejnovějšího sci-fi opusu od Bethesdy jsme vás oblažili už minulý týden, kde Kuba Malchárek hodnotil poměrně střízlivě a hře udělil 7/10 bodů. Do Starfieldu už se ale od té doby stihli pohroužit i ostatní členové redakce a mají na celou záležitost poměrně různorodé názory. Níže se tak dočtete, jak výlet do vesmíru od tvůrců The Elder Scrolls nebo modernějších dílů Falloutu hodnotí zbytek osazenstva - po pár minutách, ale i několika desítkách hodin.

Adam Homola

Kdybych měl Starfield popsat jedním slovem, bez většího zaváhání bych sáhnul po „mdlý“. Místo toho, aby mi hra alespoň něčím otevřela ústa, spíš mi zavírala oči. Starfield mi totiž nepřijde ani zajímavý, ani odvážný, ani evoluční. Prostě jen tak nějak „je“ a mě jeho existence nebaví. Ve své podstatě jde o dokonalý korporátní kastrát. Má totiž všechno a nic.

Přitom to, co má, není vůbec špatné. Jen to mě osobně ani trochu nenadchlo. Stavění základen je funkční, ale když mě nebavilo už ani stavění outpostů ve Falloutu 4. A tady stojí na víceméně stejných základech. Podobně funkčně, ale nezajímavě je na tom i střílení. Nemastné, neslané.

zdroj: vlastní video redakce

Ze všeho nejvíc mě ale bolí dialogy a všechno s nimi spojené. Tedy hlavní příběh, vedlejší zápletky, postavy, motivace, dabing… Zatím jsem totiž nenarazil na jedinou opravdu zajímavou a sympatickou postavu nebo na nějaký zásadní či inspirativní dialog. Jistě, některé vedlejší úkoly dokážou nabídnout zajímavou hloubku, ale nemyslím si, že si je budu (na rozdíl třeba od vedlejších úkolů Cyberpunku) nějak zvlášť pamatovat. Ano, hlavní příběhovou linii jsem ještě nedohrál, ale popravdě už nemám ani chuť pokračovat dál. Většina dialogů i zápletek na mě působí uměle, nepřirozeně a občas až jako pěst na oko.

Technické zpracování dialogů je navíc hrozné. Postavy na mě mluví, zatímco mrtvýma očima koukají skrze mě kamsi do dáli. Já mezitím vidím jen opravdu minimálně a leckdy i špatně rozanimovaný strnulý obličej, který tam zvládne jednou za pár desítek vteřin hodit jednu hezkou animaci nějaké mimiky, jen aby se obratem vrátil k sotva rozpohybované soše. Jedna hezká animace zastaralé jádro enginu nezachrání.

Obzvláště absurdní mi přijdou rozhovory s několika lidmi najednou, kde se kamera jen přepíná z jednoho záběru na obličej jedné postavy na obličej druhé postavy. Žádná dynamika, žádná filmovost, žádné dramatické rozmístění postav na scéně. Jmenovat tady x her, které tohle zvládly už před lety lépe, je asi zbytečné, ale stačí jeden příklad za všechny – Mass Effect. 

 

 

A takhle je to tady skoro se vším. Vesmírným soubojům chybí dravost a sázky, dialogům chybí drama a zajímavé postavy, střílení chybí pestrost a křupavost, planetám chybí obsah a pocit tajemna. Alespoň tak na mě Starfield na svém začátku působí – ve hře jsem strávil skoro dvě desítky hodin a musím přiznat, že namísto upřímné zvědavosti a zábavy mě u ní držela jen profesní povinnost. Vždyť ani do hraní jinak zoufale rutinního Far Cry 6 jsem se nutit nemusel, což o Starfieldu říct nemůžu.

Hlavně je ale škoda, že hra, která staví na obrovském rozsahu a objevování nepoznaného, mi není schopna nabídnout ani špetku autentického pocitu objevování, který tak skvěle zvládá třeba Zelda. V Breath of the Wild nebo Tears of the Kingdom toho v jedné lokaci najdu zajímavého víc než tady na deseti planetách.

Svými dojmy nechci jakkoliv zpochybňovat jakékoliv vyšší známky v recenzích a plně si uvědomuju, že Starfield holt asi není pro mě. Není to žádný odpad, není to vůbec špatné, jen pro mě osobně nemá ani ducha, ani ksicht.

zdroj: Foto: Bethesda

Nevím jak vy, ale já od Starfieldu nečekal nutné posouvání hranic žánru ve všech směrech. Doufal jsem ale, že bude vynikat alespoň v něčem. Že mě posadí na zadek špičkový příběh srovnatelný třeba se Cyberpunkem. Nebo perfektní akce, která strčí do kapsy klidně i Call of Duty. Nebo že se budu při prozkoumávání exotických planet cítit jako malý kluk objevující víc než jen vlastní zahradu. Nebo, nebo… Nebo prostě cokoliv. Něco. 

Ono to tady všechno je, je tu toho víc než v leckteré jiné hře, jenže všechno je to tak nějak na pokrčení rameny. Nic nevyniká, nic není vyloženě dechberoucí a ani jedna věc neposouvá žánr nebo není jinak bezprecedentní. Hůl nad Starfieldem ale nelámu. Šikovná modderská komunita už maká, a tak se třeba za dva tři roky vrátím a zjistím, že je s hromadou modů vážně super. Nad současným stavem hry ale prozatím jen krčím rameny a klikám na Odinstalovat.

zdroj: Bethesda

Honza Slavík

Přiznám se, že jsem se do Starfieldu zatím vydal na jenom asi tři nebo čtyři hodiny. Ale kdybych tvrdil, že mě jímá nepřekonatelná touha tenhle čas ještě rozmnožit, byla by to bohapustá lež. Ano, výhledy do dáli na snové krajiny planet dokážou vzít dech a mohu díky nim hru od Bethesdy pochválit za vizuál, což už jsem po zkušenostech z posledních asi tak patnácti let nečekal, že ještě někdy budu moci říct. Ale taky to neplatí vždycky, však si stačí promluvit s nějakou postavou a zdivočele plastový tanec jejího obočí vrátí dojem z vizuální podoby zase pěkně zpátky na zem.

Ale upřímně, čert to vem. Takovou prkotinu jako neumělou mimiku bych docela určitě po chvíli přestal vnímat, kdyby hra uměla zaseknout háček něčím jiným. Jenže stačilo pouhých několik přestřelek, aby se jí podařil pravý opak. Až mě to zaráží – jak dlouho to trvá, než vám dojde, že prostě neumíte udělat pořádnou zábavnou akci a zeptáte se na radu někoho, komu to jde? Inu, Bethesdě evidentně nestačí ani třicet let.

To, že zbraň střílí, poznáte prakticky jen z ubývajícího počtu nábojů. Zásahy si zase lze odvodit jen ze snižujícího se měřáku zdraví, protože nepřátelé stojí jak sloupy, i když do nich zrovna z metru sypete olovo. Kde je říz, šťáva, dynamika, adrenalin? Přidejte třešničku v podobě naprosto vypatlaných protivníků, jejichž oblíbeným krytem je výbušný sud, a tragikomické chvíle, kdy se mrtvola pokusí napodobit vaše průzkumnické povolání a vystřelí směrem ke hvězdám, aby se třeba zasekla o strop či se zmateně cukala mezi sudy. Ne, odmítám to považovat za nějakou „součást herního kouzla“, je to prostě a dobře otrava.

 

 

Ze samotného vesmíru jsem toho pochopitelně ještě moc neviděl, ale mezihvězdné a meziplanetární cestování, které se prakticky omezuje jen na suché překlikávání mezi jasně oddělenými mapami a sadu odletových a příletových cutscén, ve mně také žádný lákavý pocit neprobádaných dálav nevzbudilo.

Starfield třeba může mít skvělý příběh. Nevím, možná má poutavě napsané postavy. Nebo silnou atmosféru, pokud se dokážete do hry náležitě ponořit, či záplavu výborného postranního obsahu. Možná mu příšerně křivdím. Ale akce mě během několika hodin znudila natolik, že hrozí nebezpečí, že na to nikdy nepřijdu.

Patrik Hajda

Jak moc jsme se na Starfield těšil, tak moc mě zklamal. Ve skutečnosti jsem ještě stále otřesený tím, jak moc jsem z téhle hry nešťastný. Vždyť mě měla bavit! Chtěl jsem další hru od Bethesdy, chtěl jsem ten jejich Skyrim/Fallout ve vesmíru. Nemohl jsme se dočkat, až začnu objevovat planety, až si vytuním loď, až si postavím základnu.

Jenže pak jsem to zapnul a zjistil, že jsem si to v hlavě moc maloval. Že mé přesvědčení, že mě další stejná hra od Bethesdy bude ještě jednou bavit, bylo mylné. Protože nebaví. Vůbec. Za ty roky se herní průmysl strašně posunul, hry dneska vypadají jinak, dělají jiné věci a Bethesda jde tvrdohlavě proti proudu.

Starfield je zastaralý. Množství načítacích obrazovek mi v roce 2023 přijde opravdu absurdní a kazí veškerý dojem ze hry. Základní myšlenka tajemného artefaktu mě vůbec nevzrušila a nezaháčkovala, prvních několik vedlejších úkolů mě málem unudilo k smrti.

Souboje jsou přinejlepším obyčejné a zbytečně zdlouhavé. Z toho, jak se postavy chovají v dialozích, mám vyloženě noční můry. O všemožných nelogičnostech, které házejí bobek na Bethesdou proklamovaný NASA-punk, ani nemluvě.

Starfield v dobrém slova smyslu nevyniká vlastně v žádné oblasti. Je to prostě další hra od Bethesdy, což na mě už po tolika případech prostě nefunguje. Zastaralý model jednoho studia bez špetky inovace a snahy se nějak posouvat dál, být moderní, nastavovat trendy.

 

 

Tenhle kousek se mi zkrátka a dobře vůbec ničím netrefil do noty, jsem z něj zahořklý jako snad opravdu z ničeho jiného. Celý zážitek dokonce silně otřásl mými očekáváními ohledně The Elder Scrolls VI, k nimž budu přistupovat asi o 1 000 % opatrněji a radši se na ně nebudu těšit vůbec, abych za těch X let mohl být – doufejme alespoň trochu – příjemně překvapený.

Pokud ale Bethesda nezmění svůj přístup k vývoji svých her, dál se bude točit v kruzích a už velmi dávné minulosti a bude se zuby nehty držet svého skomírajícího enginu, pak už se nemám na co těšit.

Šárka Tmějová

Mám se Starfieldem v podstatě jen jeden zásadní problém: Chce po mně příliš mnoho času. Na rozdíl od mých značně kritických kolegů jsem ochotná mu ledacos odpustit – mrtvá mimika upřeně zírajících postav je sice po Baldur’s Gate III hodně studenou sprchou, ale kvůli strhujícímu příběhu s uvěřitelnými postavami já osobně hry od Bethesdy vážně nehraju.

Kdepak, vždycky pro mě byly vrcholnou formou eskapismu, kde se dá bez větší námahy utopit celé odpoledne, víkend až týdny, během kterých si sice nevychutnám výborně napsané questy, ale příběh svého dobrodružství si píšu z větší části sama.

A přesně tím je i Starfield. Jenže jsem teď ve fázi, kdy utíkat na jiné planety, měsíce, družice… Ne že vyloženě nechci, ale spíš nepotřebuju. Když k téhle náladě připočteme ještě můj herní styl, kdy centimetr po centimetru procházím každou místnost a hledám, co je tam k sebrání, prodání, ukradení a rozebrání, je mi jasné, že před deseti lety bych v gigantickém sci-fi RPG s lehkostí utopila stovky hodin.

Jenže já tyhle stovky hodin k topení teď nemám a dnes mě pomalý rozjezd, kde se šnečím tempem leveluje, šetří i skenuje, trochu dost ubíjí. Není to ani tak o tom, že by se mi v Bethesdě netrefili do vkusu, ale do rozpoložení, nálady, životního stylu. Neodkládám Starfield úplně k ledu, spíš si ho šetřím na líné zimní večery, kdy je venku tma už ve čtyři a zábavný program veškerý žádný. A že ze všech stran slyším hlasy, jak stačí Starfieldu dát 50 hodin, aby se naplno rozjel, že je to potom výrazně lepší hra? Dám vám vědět v lednu!

Aleš Smutný

Starfield je příjemná hra. Starfield je pohodová hra. Starfield je fajn hra. Starfield není skvělá hra. Bylo by pro mě vlastně strašně lehké zamilovat se do něj, protože nám tu chybí velkorozpočtové akční RPG, které jde plně hard sci-fi směrem. Nebo alespoň hybridem hard sci-fi a space opery jako je Expanse. Jenže, tohle se mu nedaří. Daří se mu spousta jiných věcí.

zdroj: Foto: Bethesda

Vytvořit pocit familiární hratelnosti, která vám umožní toulat se vesmírnými dálavami. Provést jeden z nejstupidnějších a nejrychlejších přerodů „from zero to hero“ v poslední desetiletce. Pěknou grafiku prostředí (a to i na Xboxu Series X, kde jinak je třeba strpět limitujících 30 FPS a na poměry konzolí extrémně neohrabané střílení) a hypnotizující uncanny valley u NPC. Větší důraz na roleplay než celý Fallout 4, i kdyby se postavil na hlavu, ale zároveň tristní práci se samotným systémem přesvědčování, což hezky shrnul tento článek. Na každé potěšené „pěkně“ naváže „ale“ a za každým otráveným „vážně“ následuje spokojené „jenže“.

Chtělo by se tedy napsat, že Starfield je hra plná protikladů, ale pravdou je, že je ve skutečnosti hrou plnou sázek na jistotu. Tedy, celý Starfield je sázka na jistotu. Nabízí veliký sandboxový prostor, ale nikdy ne tak nevázaný, jako třeba Mount and Blade. Nabízí RPG prvky v rámci samotné akce, ale nikdy nejde do takové frenetické dimenze jako Borderlands (a výsledkem jsou nepřátelé, které sice trefíte brokovnicí z metru, ale jim ubude maličko zdraví). Nabízí roleplay, ale ve srovnání s nejčerstvějšími zážitky z Baldur’s Gate 3 působí jako spíše bázlivý pokus o opravdové RPG. Nabízí vesmírné souboje, ale ani se neblíží Elite Dangerous nebo Everspace 2. Nabízí vesmírnou exploraci, ale bledne před No Man’s Sky.

Takže jakkoliv můžu říct, že Starfield v ničem neexceluje, prakticky ve všem se pokouší přinést alespoň něco a víceméně se mu to daří. A pro mne je tak fajn, příjemnou, nenáročnou prokrastinační hrou. Takovou, kterou zapnu na hodinku, možná dvě a budu mít tendenci si plnit nějaké úkoly, odklepávat celkem nedůležité rozhovory, u kterých vím, jaká odpověď bude následovat, a přitakávat společníkům, kteří mají osobnost postav do Dračáku, které jsme tvořili na základce. Což byl zjevně tvůrčí úmysl, protože Starfield je cílený na masy a snaží se uspokojit masovou poptávku po ne až tak náročné hře. Po bloumací, prokrastinační hře.

zdroj: Archiv

Je to špatně? Určitě ne. Starfield není hra, která by jakkoliv promlouvala do hodnocení nejlepších her roku, ale není to ani hra, která by si zasloužila strhující kritiku. Kdyby vyšla loni, nebo možná až nadejde období sucha příští rok, strávil bych s ní asi pohodových pár desítek hodin. Ovšem aktuálně, za patami Balduru a před podzimní cunami očekávaných titulů, vím, že Starfield ony desítky hodin nedostane.

Moje největší kritika se tak nesnese na hru samotnou, ale na její tvůrce. Za to, že se nesnaží být v něčem nejlepší. Přelomoví. Když už ne revoluční, tak alespoň… evoluční. Starfield kvůli nim vlastně neví, v čem chce být skvělý, je „jen“ solidní sbírkou osvědčených prvků, u kterých jako kdyby pokaždé stál manažer a řekl „ale nepřežeňte to, víte, že výrazné chutě nemusí chutnat každému“. Starfield je tak nějak ve všem „fajn“. Ale zároveň se musím ptát: „A není to málo, Antone Pavloviči?“