Vašek Pecháček: Civilization VI – Geoff Knorr
Šestá Civilizace se ze všech sil snaží, aby byl každý její národ unikátní, aby se úplně jinak hrálo za Němce a za Indonésany, za Mali a za Aztéky. Jednotlivé civilizace mají unikátní jednotky, unikátní budovy, unikátní vlastnosti… a taky unikátní soundtrack.
A jaký je to soundtrack! Vévodí mu vždy jedna lidová píseň typická pro daný národ – za Angličany vám v uších bude znít Scarborough Fair, za Rusy Kalinka. Zní to monotónně, jenže písně se, stejně jako vaše impérium, v průběhu věků vyvíjejí. Začínají jako jednoduché melodie na několik nástrojů, končí jako propracované orchestrální skladby. Z jeskyně do raketoplánu.
Slavná Baba Yetu asi navždy zůstane tou nejlepší ústřední melodií v historii série Civilization, ale co se týče celkového soundtracku, v mých očích (a uších) šestý díl dosahuje jednoznačného kulturního vítězství.
Adam Homola: ReCore – Chad Seiter
Nejlepší herní soundtrack? Uff, natolik těžká volba, že se z toho raději lišácky vyvleču a místo jednoho ze samozřejmých a očekávaných kandidátů na ten piedestal vytáhnu raději kousek, který v seznamech nejlepších herních soundtracků asi moc často nevídáte. ReCore.
Skladatel Chad Seiter se lehce inspiruje Johnem Williamsem, decentně opisuje od svého kolegy a spolupracovníka Michaela Giacchina a nebojí se toho. Nebojí se hrábnout do strun, když je potřeba, nebojí se skoro až dojemně zjemnit a s gustem se vrhá do rozmáchlé epičnosti, která ReCore sluší, ale neztratila by se ani ve Star Wars.
Do soundtracku se čas od času rád znovu zaposlouchám a u některých skladeb si vzpomenu na zážitky z pouště, které by bez hudby byly sotva poloviční. ReCore pro mě asi nemá nejlepší herní soundtrack vůbec, přesto se mi v roce 2016 zaryl hluboko do sluchovodů, odkud ho nemůžu dostat a pořád si ho čas od času pustím.
Patrik Hajda: série Trine – Ari Pulkkinen
Dlouho jsem bojoval sám se sebou. O prvenství se totiž naprosto oprávněně ucházel i Ori, ale rozhodl jsem se, že nebudu ohýbat pravidla a vyberu jen jeden klenot. No dobře, je to hned několik klenotů, ale všechny patří do jedné vynikající plošinovkové série Trine.
Tvůrci chtěli docílit co nejkouzelnější a nejpohádkovější atmosféry. Přizpůsobili tomu styl vyprávění dětsky jednoduchého příběhu, barvami hrající grafiku, roztomilé postavy, ale vše by bylo vlastně ničím, kdyby vás celou dobu nedoprovázel brilantní soundtrack skladatele Ariho Pulkkinena.
Jeho tóny jsou hravé, plné veselí, a i když si je pustíte jen jako podkres k práci, vykouzlí vám úsměv na tváři. Trine považuju za jednu z nejoriginálnějších a nejzábavnějších sérií vůbec, ale její soundtrack je sám o sobě ještě o fous lepším produktem. Díky, Ari!
Aleš Smutný: Lost Odyssey – Nobuo Uemacu
Nejlepší soundtrack? Nemožná volba! Jamaokův Silent Hill 3! Ne, Gregson-Williamsův Metal Gear Solid 3! Ne, Okabeho tým z Nier: Automata! Ale dobrá, když jeden, tak to bude Lost Odyssey od mého asi nejoblíbenějšího herního skladatele.
Nobuo Uemacu stojí za soundtracky k přibližně milionu her, přičemž nejslavnější jsou jeho melodie ze série Final Fantasy. Nicméně mojí největší srdcovkou (jinak než srdcem hudba snad ani posuzovat nejde) je právě třináct let staré JRPG Lost Odyssey.
Jde o vynikající mix skladeb staré japonské JRPG školy na pomezí retra jako Victory či An Enemy Appears, melancholických a zádumčivých kousků Parting Forever a A Return Indeed, „bojových“ melodií, které člověku pozvednou ducha (Fire Above the Battle, A Mighty Enemy Appears) a pak totální žánrové šílenosti, která je ale u mě na úrovni obliby skoro stejně vysoko jako One Winged Angel z Final Fantasy – Roar of Departed Souls.
Jde o brilantní špičku soundtracku, což je samozřejmě ovlivněné i tím, že jde o finální souboj s hlavním bossem, a tedy perfektní kombinaci příběhu, hry a hudby. Co jiného má hrát při střetu pětice nesmrtelných? Chorály, elektrická kytara, rapující Japonec s chraplákem… No vážně, poslechněte si to!
Šárka Tmějová: Bloodborne – Ryan Amon, Juka Kitamura, Cukasa Saitó, Nobujoši Suzuki, Cris Velasco, Michael Wandmacher
Herní soundtracky jsou moje nepříliš tajná vášeň, jak možná napověděl můj nedávný článek o sbírání vinylů. Zatvrzele tedy odmítám vybrat jeden jediný, stejně jako bych nejspíš nebyla schopná vybrat svou nejoblíbenější hru, ani kdyby mi někdo na hlavu mířil pistolí a nutil mě jíst játra na cibulce. Top 10, možná? Ne? Že internet není nafukovací a tenhle redakční výběr má omezený rozsah? Dobře no.
Po vzoru svých kolegů se z tohoto nelehkého úkolu tedy šalamounsky vyvlékám: Soundtrack k Bloodborne je moje momentální karanténní obsese. Poslouchám ho už několikátý večer v řadě v domnění, že mě třeba donutí si tenhle můj rest mezi fromsoftwarovkami konečně zahrát, když už jsem si ho koupila a stáhla. Upřímně řečeno to moc nefunguje, ale mezi herními doprovody je poměrně unikátní.
Jednak těch víc než 80 minut skvělé orchestrální hudby neskládala jenom dvorní skladatelka studia Juka Kitamura, ale hned šest různých autorů jak z Japonska, tak z Ameriky – a je to dost slyšet, ať už si to vykládáte pozitivně, nebo ne.
Jednak k soundtracku vzniklo tohle výborné video z nahrávání a aspoň mně osobně působí lehkou ludonarativní disonanci. Ty nadpozemské chorály přece pějí nějaké přízraky, a ne skupinka náhodných kolemjdoucích v Lyndhurst Hall, no ne?
Nechtějte po mně, abych ještě vybírala jednotlivé skladby (už otevírající Omen je božský, pak jsem pauzy mezi nahrávkami přestala vnímat), a radši si to dejte hezky v kuse. Té hodinky a půl litovat nebudete.
