
Zajímavé je, že jednotlivé příběhy spojuje jeden motiv – děti s různými druhy postižení nejsou schopny se dost rychle na hru adaptovat anebo ji nedokáží ovládat, a proto jsou sociálně odsunuté na okraj. Díky Kinectu a principu causal her se ovšem pro spoustu z těchto dětí nabízí možnost zařadit se zpátky mezi své vrstevníky. Stojí ovšem za poznámku i fakt, že ostatní děti se nijak neměly k tomu, aby se kamarádům snažily pomoci s hrou a spíše je o to dříve z kolektivu vyřadily.
Dalším aspektem je fakt, že dle rodinných příslušníků děti nabývají díky Kinectu sebevědomí, protože se do hry dokáží dostat bez výraznější podpory okolí. Dospělo to až do takové míry, kdy se jedna z dívek dostala do volejbalového týmu na paralympiádě a Kinect Sports využívá pro trénink koordinace pohybů. Další příběhy najdete, v poněkud na emoce tlačícím, článku.