Rok 2011 patřil k těm herně opravdu bohatým. Namátkou vyšel třeba Zaklínač 2: Vrahové králů, Deus Ex: Human Revolution, Uncharted 3: Drake's Deception, L.A. Noire, Dead Space 2, bohužel také dlouho očekávaný Duke Nukem Forever a třeba takový drobeček jménem Skyrim. Bez nadsázky se dá říct, že v každém měsíci včetně těch tradičně slabých vyšel minimálně jeden očekávaný a vysokorozpočtový titul, který navíc kvalitativně nezklamal.
Právě dnes před deseti lety ale vyšla hra, která všechny výše zmíněné v mém životě předčila a stala se mojí největší herní láskou patrně už napořád. Řeč je o prvních Dark Souls, jimiž japonský FromSoftware navázal na o dva roky starší koncept Demon's Souls. A zatímco z první soulsovky se stal spíše kult, který jen díky šuškandě prolomil hranice Země vycházejícího slunce a dostal se i na západní trhy, první Dark Souls už zasáhly mainstream plnou silou, i když jim to dost trvalo a pro mnohé hráče to bylo střetnutí relativně bolestivé.
Pohledem doby je pochopitelné, že na neobeznámené hráče působily Dark Souls jako zjevení. Přeci jen se bavíme o momentu herní historie, kdy se i tradičně náročné žánry začaly čím dál víc přibližovat mainstreamovému publiku, Dragon Age II byl vyčítán větší příklon k akci a Skyrim (jakkoli jej mám rád) je hrou, kterou k úspěšnému konci dotáhne kdokoli a po celou cestu bude bezpečně veden za ručičku.
Klasická RPG byla v té době mrtvým žánrem, na jehož renesanci jsme si museli ještě pár let počkat, nehledě na to, že se šuškalo o masivním nástupu mobilního hraní, které možná zapříčiní, že příští konzolová generace bude tou definitivně poslední, protože západní hráči adoptují zvyky z Asie a budou na telefonech utrácet tisícovky v mikrotransakcích.
Sony po pokusu s Demon's Souls vsadilo spíše na mainstreamové blockbustery. V roce 2011 vydalo trojici pamětihodných exkluzivit. Už zkraje roku vyšel závěr trilogie Killzone od Guerrilla Games, připomnělo se i studio Sucker Punch s vynikajícím Infamous 2 a o Uncharted 3 už byla řeč. Na straně Microsoftu jsme se dočkali třetích Gears of War a čtvrté Forzy Motorsport.
Celým rokem 2011 se nese jeden důležitý leitmotiv, kterého jste si možná při čtení zmíněných titulů sami všimli. Ačkoli se jedná o rok mimořádně bohatý, vyloženě nových značek byste napočítali jen hrstku a herní společnosti sázely na jistotu v podobě pokračování osvědčených sérií. Crysis 2, Saints Row: The Third, devátý Mortal Kombat nebo Batman: Arkham City jsou jen další z mnoha příkladů.
Celkové atmosféře prospívá i roztříštěný příběh, který si, podobně jako vše ostatní ve hře, musíte pečlivě prošlapat, poskládat a chybějící střípky doplnit vlastní představivostí.
Do této obecné atmosféry přišla hra, která se zcela vymykala. Na hráče kladla nároky, na něž už si odvykli, místo rozsáhlého tutorialu se musel spokojit s několika lakonickými zprávami, ukazatel dalšího úkolu, mapa nebo quest log nebyly k nalezení a za prvními většími vraty čekal masivní boss, který nepřipraveného hrdinu s pahýlem meče v ruce patrně okamžitě zabil.
Nebyly tu žádné předobjednávkové bonusy se silnějšími předměty do začátku, žádné mikrotransakce, kterými si člověk mohl hru ulehčit, žádná reklamní kampaň, která by vám ve stovce trailerů vyspoilovala tři čtvrtiny příběhu. Bylo tu jen tajemství opuštěných chodeb, smutná krása melancholií naplněného Lordranu, v němž čas a prostor nefungují podle našich zákonitostí, hrdinové z různých časů se setkávají, aby společně čelili nebezpečí a bohové dávno umírající svět opustili a zanechali za sebou jen několik málo svých druhů, aby udržovali iluzi zašlé slávy sluncem zalitého království.
Celkové atmosféře prospívá i roztříštěný příběh, který si, podobně jako vše ostatní ve hře, musíte pečlivě prošlapat, poskládat a chybějící střípky doplnit vlastní představivostí. Mijazakiho sebevědomí v nakládání s mytologií dokládá třeba jen fakt, že setkání s velmi důležitou příběhovou postavou je dovedně ukryto a troufnu si tvrdit, že na něj podstatná většina hráčů nemá šanci narazit při prvním průchodu vlastním přičiněním.
zdroj: Vlastní
Dark Souls v představách mnoha stojí a padá na soubojích s masivními bossy za doprovodu pompézního orchestrálního soundtracku, já osobně mám hru spojenou s pomalým putováním opuštěnými lokacemi, které doprovází jen skřípání brnění, snaha pochopit nuance architektury, designu nepřátel a rozhodnutí, proč zrovna tenhle prvek se vývojáři rozhodli dát sem. Momenty klidného rozjímání ovšem nevyhnutelně střídají adrenalinové chvíle, kdy hráč s krhavým pohledem vyhlíží uklidňující hřejivé plamínky dalšího ohniště, kde se aspoň na chvilku bude moci zastavit, nabrat síly a vydat se za dalším dobrodružstvím.
Dark Souls mají na svědomí vznik celé řady fenoménů, počínaje komunitní wikipedií, na kterou si můžete jít ověřit své příběhové teorie, případně se poučit o tom, co všechno jste ve hře minuli, a konče vzestupem lore streamerů, kteří celé vyprávění dávají dohromady, propojují ho pro hráče, kteří jsou příliš pohodlní, případně pro zvídavce, kteří hru nechtějí hrát, ale rádi by se nechali okouzlit jejím nevšedním narativem.
Série vyprodukovala ještě dvě pokračování. Druhý díl mi mnoho radosti nenadělal a ze všech her od FromSoftware na něj vzpomínám s nejmenší nákloností, ten třetí do značné míry adoptoval akčnější hratelnost Bloodborne a zejména díky dvěma vynikajícím datadiskům je úctyhodným završením trilogie. V mém srdci ale ona deset let stará jednička zůstává nepřekonána, tak jako nikdy nezapomenete na první lásku a zážitky s ní spojené. Finále s naprosto neskutečným hudebním doprovodem, který dokresluje smutnou pravdu, že navzdory snaze musí všechno jednou skončit, ve mně bude rezonovat už napořád.
Tak na těch deset let, během nichž žánr Souls definitivně prorostl do středoproudých her a citují z něj studia nalevo i napravo. Na vzpomínky, které jsou zaryté do kůže jako cejch nemrtvých. A na příští dobrodružství, které snad přijde už počátkem příštího roku v Elden Ringu!
