Na druhou stranu ale nehýřil pouťovými barvami, ani nebyl z plyše. To mě uklidnilo. Byl šedý a bytelně kovový. To jsem zjistil hned při prvním letu, když jsem si v tunelu nevšiml ze stropu trčícího potrubí a hlavička mého létajícího partnera o něj vtipně břinkla. Vrtulníček kviknul, zamrkal bílýma očima a já věděl, že od teď budeme kamarádi. Byl to mayday jako z Červeného trpaslíka.

Můj malý plechový kámoš mě potřeboval jako sůl. Svým starým parťákům se totiž tragicky ztratil při společné letce nad rozkvetlou loukou, kdy jej naprosto nečekaně stáhl vzdušný vír do jakési díry. Ta ho zamknula v podivuhodném podzemním světě.

My lidé si vlastně vůbec neuvědomujeme, po čem chodíme. Podzemí je tak úžasné! I za cenu toho, že z něj, třeba jako v Unmechanical, nemá být úniku. Kolikrát já už záviděl žížalám - jestli i jejich svět vypadá jako v téhle hře, vypravoval bych se za nimi každý den na turistické a poznávací výpravy.

Kouzlo schovaného

Unmechanical je logická hříčka, která z prostých příčin vyrábí mohutné dějové zápletky. Všechno začíná nešťastným žblunknutím do podzemního jezírka, ale pak cesta pokračuje přes přírodní i technické divy, spektakulární mechanismy, biomechanická udělátka a ani nepředpokládáte, že tohle jednou skončí zase výstupem na prosté denní světlo. A popravdě, ani se vám za ním nechce.

Tahle hra totiž člověka dostane. Po prostém žuchnutí do díry se natolik sžijete s novou podzemní realitou, že úplně zapomenete na tu svoji. Máte taky občas pocit, že se někde ocitnete ani nevíte proč a chce se vám zůstat? A teď vážně nemyslím poslední štaci při pátečním pivním maratonu…

zdroj: Archiv

Grandiózní mix

Unmechanical využívá své podzemní prostředí k rozvinutí sítě hlavolamů a skládaček. Plně se tak veze na módní vlně moderních logických arkádovek, kde jsou vašimi nepřáteli výrobky z laboratoří šílených vědců a spojenci jsou naopak propracovaná herní fyzika, důvtip a postřeh. Unmechanical je ale trošku, trošičku jiná. Taková všeobjímající.

Víme, že ostatní puzzlovité plošinovky se vždy soustředí na jeden základní princip, který na sto způsobů rozvíjejí. Vessel si deset hodin hraje s vodou, Rochard s gravitací a Quantum Conundrum vyvažuje zlatem časoprostor.

Ovšem Unmechanical se nijak nespecializuje. Naopak, všechny známé vlastnosti logických her mixuje v jeden neustále se měnící zážitek a jedinou stálicí je tak jenom vrtulníkova schopnost nosit předměty, se kterými tu a tam zatíží nespolehlivý spínač nebo vrazí kůl mezi ozubená kolesa.

Jinak v podzemních jeskyních čekejte opravdovou rozmanitost. Přijdou puzzly mechanické, fyzikální, grafické, rychlostní, prostě všeho druhu. Dokonce budete jako dýdžej skládat hudbu nebo kouzlit s barvami jako na Rubikově kostce. Unmechanical je tedy vším, jenom ne snadno popsatelnou a zařaditelnou hrou. Je spíše změtí na sobě nezávislých a nepodobných úkolů.

Takový působivý rozháranec

A to může být ve výsledku poněkud na obtíž. Unmechanical nemá jednotící styl a někdy působí, jako by autoři proti sobě pořád něco měli a nakonec se domluvili, že každý dá do hry to, co se mu líbí. Když po úkolu s lasery mezi zrcadly dostanu na starost rozsvěcení žároviček, a pak se naprosto nepochopitelně ocitnu v jakémsi hodinovém strojku, cítím se již trochu rozpolcen. A začnu chápat, že jakýsi jednotící styl všech těch konkurenčních Rochardů a Quantumů vážně nebyl na závadu.

Rozpolcenost Unmechanical se projevuje v celkové rozháranosti designu. Podzemí postavené na báječně využitém Unreal Enginu je svou rozmanitostí sice opravdu úžasné, ale na druhou stranu je hra tématicky nevyrovnaná a spousta zajímavostí tu zůstává bez komentářů a bez odpovědí.

Když prolétávám kolem obrovského, hrozivě dunícího, srdce nebo mezi živočišnými vnitřnostmi, připadám si jako červík v obrovském těle androidího golema, jenže ve skutečnosti nevím, proč a zda vůbec mě něco snědlo. Bylo by to zajímavé, ale Unmechanical nic nevysvětluje. Místo toho, aby zajímavý detail hra rozvinula a hlavně nějak zdůvodnila, raději za moment prskne do placu úplně nové prostory. Třeba futuristické interiéry vesmírné lodi jako obkreslené ze sci-fi. Prostě výtvarný mišmaš.

Příliš dietní sváča

Nakonec budete mít z Unmechanical v hlavě zmatek. Hlavně proto, že veškeré nápady, změny a designové obraty nestihnete strávit. Samotná hra totiž skončí po necelých pěti hodinách a nic dalšího nenabídne. Hratelnost si de facto můžete prodloužit jen svou vlastní neschopností, když nedokážete řešit některé logické hlavolamy.

Unmechanical totiž patří k těm náročnějším puzzlovkám a jímá mě podezření, že vysokou obtížnost úkolů zvolili autoři právě proto, že už je nic dalšího nenapadalo a hra by bez vysoké obtížnosti dosáhla délky lepšího dema. Důsledkem toho je i řada nepříjemných zákysových míst. Koho by napadlo, že vrtulník bez předchozího upozornění může najednou procházet zdí a to jenom proto, že u ní blikají dva majáky? To je designérská chyba.

Celkově je tedy Unmechanical rozporuplná hra. Dopřeje vám skvělou atmosféru a řadu nápaditých úkolů, ovšem jako celek nedrží pohromadě. Naštěstí stojí jen přepočtových 250 korun a to přináší body k dobru. Lepší hlavolamovku v téhle cenové relaci totiž neseženete. Skvělá cena nakonec oprávněně drží tohle podzemní dobrodružství nad hodnotitelským průměrem.