zavřít

Total War Saga: Thrones of Britannia – recenze

Windows

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: Windows

Verdikt: Moc hezká Británie, moc špatné uživatelské rozhraní. Systém historických událostí se někdy trefí do černého, někdy jde úplně mimo. A nějakou velkou originalitu tu taky nenajdete. Dobrá zábava pro milovníky Vikingů a Alfréda Velikého, ale existuje mnoho lepších Total Warů. 

Hodnocení redakce 7/10

Jak hodnotíme

- Recenze autor: Václav Pecháček Komentáře: 0

Domníval jsem se, že nová dílčí strategická série Total War Saga má být experimentálním prostorem. Že má zkoušet různé variace, ohýbat pravidla, hrát si se zažitými koncepty tak, jak by si to klasický díl nemohl dovolit. Že zkrátka bude vypadat trochu jako Rise of the Tomb Kings, vynikající DLC k druhému Warhammeru. Ale Thrones of Britannia takové nejsou. I přes pár celkem zajímavých inovací jde o překvapivě předvídatelného dědice, který ve mně žádné vzrušení nevyvolal.

Ovládání pod psa

Thrones of Britannia stojí na základech tři roky starého Total War: Attila, a vidět je to hlavně na uživatelském rozhraní. Zatímco nové Warhammery jsou jasné, přehledné, plné informací a podle mého celkem přístupné i hráčům, kteří Total Warům zrovna neholdují, Británii Alfréda Velikého někdy v roce 880 n. l. se povedlo zmást i mě. O městech na první pohled nevidíte vůbec žádné informace a musíte je rozkliknout, to samé platí o armádách, a celý systém působí oproti svým fantasy bratrancům neuvěřitelně neohrabaně.

Lepší to není ani na bitevním poli. Z tamního UI někdo s chirurgickou přesností vyoperoval všechny užitečné prvky jako zdraví, typ a morálku jednotek. Místo toho se nad každým chuchvalcem ozbrojenců vznáší ikonka jejich frakce. To je méně informací, než kolik jich nabízely různě tvarované vlaječky v Medievalu II! A tak opět musíte zbytečně klikat nebo se tím neobtěžovat, hrát podle oka a jednou za čas omylem poslat jízdu proti kopiníkům místo sekerníků.

O špehýře míň

Jestli šlo o pokus zjednodušit hru, pak zoufale selhal, protože její ovládání je místo toho o to složitější. To se naštěstí nedá říct o jiné redukci, která se dotkla agentů. Tyhle speciální postavy ze hry kompletně vymizely, a mně to vůbec nevadí. Sice nemůžu tak jako ve Warhammeru nikomu svým šampiónem probořit hradby nebo zavraždit cizího krále, ale první čin je beztak nerealistický a ten druhý klidně obětuju ve prospěch čistšího vojenského zážitku s výrazně menším počtem pohyblivých figurek. Všichni možní špehové a kněží stejně byli v minulých hrách většinu času celkem postradatelní a po chvíli jsem moc nevěděl, co s nimi.

Podloudné akty typu atentátů se navíc ve hře pořád ještě vyskytují – jen se přesunuly pod hlavičku příběhových rozhodnutí, před která vás hra čas od času postaví. Tahle narativní inovace dodává světu auru skutečného místa obývaného lidmi s vlastními motivacemi, místo abyste za vším viděli nepříliš chytrou umělou inteligenci snažící se shrábnout co nejvíc území. Ale i s tímhle prvkem si vývojáři mohli poradit o chlup líp.

Vaše vlastní sága

Hrál jsem například za Alfréda a jeho Wessex, když tu náhle zemřel král sousední Mercie. Hra mi dala dvě možnosti: buď se do následnického sporu nemíchat, nebo se přihlásit se svým trochu pochybným nárokem na královskou korunu. Šel jsem do rizika, kliknul na druhou variantu a připravil se na nepříjemnou válku s mocným, byť o krále chudším královstvím. Místo toho se zdánlivě nestalo nic, hra na mou volbu nijak nezareagovala, a až posléze jsem si všiml, že se Mercie stala mým vazalským státem.

V jiné situaci jsem coby vikinský král z Dublinu poslal loupeživou výpravu k francouzským břehům. Po pár kolech se přede mnou otevřela série voleb jako vystřižených z gamebooku nebo textové adventury. Mají moje lodě jet po řece, nebo po moři? Mají zaútočit na Orléans, nebo jet dál? Mají město vyplenit, nebo ho obsadit? Zajímavá dilemata, ovšem podrytá jedním zásadním problémem: hra mi nedala žádné informace, s nimiž bych v dané chvíli mohl pracovat. Jak velkou posádku má Orléans? Kolik mužů máme my? Co můžeme útokem získat a ztratit? Má rozhodnutí se tak spoléhala spíš na odhady toho, jak to asi hra myslí, než na skutečné strategické uvažování.

Jiné volby způsobí, že se některé regiony odtrhnou od svých pánů, a spousta království zase může příběhové (nebo možná přesněji historické) události využít k teritoriální expanzi. Třeba velšský Gwined umí spojit všechny své soukmenovce do velkého státního celku a vyrazit na výpravu proti postupujícím Anglosasům. Jindy se zase porvou Vikingové z East Anglie a Northumbrie o titul nejdrsnějšího vousatého dobyvatele.

Skotové jsou drsní hoši

Tyhle události působí historicky věrohodně a jak už jsem psal, vnášejí do hry život, zvlášť protože se dějí nejen vám, ale zároveň i všem ostatním frakcím na mapě – jen je problém, že občas úplně nekorespondují se světovou situací. Například Alfrédovo pohlcení Mercie dávalo smysl tím, že napřed musel umřít její král, ale jindy se proti Wessexu vzbouřilo hned několik vazalů, přestože jsem s nimi udržoval skvělé vztahy. Mám pocit, že hra viděla, jaké moci a území jsem dosáhl, a rozhodla se hodit mi pod nohy pár velšských a cornwallských klacků, abych to neměl zas tak jednoduché.

Bohužel jsem to i tak jednoduché měl, protože konkrétně Alfréd je i na nejvyšší obtížnost nezastavitelnou dobyvačnou mašinou. Když za něj hraje AI, tak ho občas Vikingové potrápí, ale jinak bych hru za Wessex doporučoval spíš nováčkům (pokud se nějací prokoušou interfacem). Veteráni si užijí spíš skotské frakce Circenn a Strat Clut (Strathclyde), a dost odlišný zážitek nabízejí vikinští mořští králové. Ti mají za úkol dobývat přístavy a vnitrozemí pouze plenit, nikoli obsazovat, což se značně vymyká klasickému TW postupu požírání stále širšího území všech vašich sousedů.

Při onom požírání postupně dobudete čím dál tím víc estates, neboli statků. Ne každá provincie nějaké má, některé jich naopak mají hned několik, a každý nový statek připadne králi. Jenže je ve vašem vlastním zájmu je hodně rychle rozdat svým následovníkům, protože ti budou naštvaní, pokud si nashromáždíte až moc statků pro sebe a jim nedáte nic. Trochu to připomíná rozdělování území mezi vazaly v Crusader Kings II s tím rozdílem, že tady je to celé tak trochu zbytečné. Vlastnictví statku s sebou totiž nepřináší nadvládu nad provincií, takže klidně rozdávejte (a bojujte u toho s menu, které by zrovna v případě statků nemohlo být méně přehledné, ani kdyby se o to vývojáři aktivně snažili).

Líní branci

Ještě než se pustím do nových (ačkoli… no, počkejte si) bitev, rád bych probral proces, kterým se vlastně dostanete ke svým armádám. Jednotky se v Thrones of Britannia verbují okamžitě – prostě kliknete na tu, kterou chcete, a je vaše. Ale je tu háček: poprvé v historii série nebude úplná. V prvním kole se vám shromáždí jen pár mužů a vy musíte následně čekat, než se z okolí doloudá i zbytek.

Je to dobrý nápad vyvolávající otázku, zda chcete konfrontovat nepřítele okamžitě, ale s mnohem slabší armádou, nebo dloooouho čekat na plný stav. Problém je ovšem v tom, jak dloooouho to vlastně je, protože mám pocit, že ani čtyři „o“ po sobě nestačí. Doplnit jednotku, potažmo celé vojsko do plného stavu může trvat třeba i deset kol. Města tu nejsou daleko od sebe, většina z nich jsou navíc nechráněné vesnice bez vlastní posádky, a tak mnohdy stačí jediná prohraná bitva k tomu, abyste přišli o půlku impéria, protože zkrátka nestihnete naverbovat novou armádu.

Umím si představit, že něco takového spoustu lidí naštve. Mě to naopak potěšilo jak z hlediska hratelnosti, tak z hlediska historické věrnosti. Když vám někdo rozpráší armádu do všech směrů a půlku mužů ožírají havrani, dává smysl, že se jedná o obrovský šok, ze kterého není snadné se vzpamatovat. Nic není v Total Waru tak demotivující jako drtivě porazit nepřítele, dorazit k jeho městu a zjistit, že už si stihl nasyslit novou armádu za peníze, které ušetřil na žoldu mrtvých vojáků.

Moje rada tedy zní: snažte se neprohrávat bitvy. A pokud máte s Total Wary aspoň trochu zkušeností, prohrávat byste je neměli, protože fungují stejně jako vždycky. Jedinou vaší slabinou by mohla být naivita, kvůli níž byste uvěřili slibům tvůrců o úplně jiném válečném zážitku upřednostňujícím obranu před útokem.

Průchozí hradba

Ano, většina pěších jednotek tu umí složit štítovou hradbu, která je ochrání před šípy a o něco jim zvýší obranu. To ale ani v nejmenším neznamená, že by čelní útoky neměly šanci na úspěch. Na vlastní kůži jsem se o tom přesvědčil v kůži skotského krále, kterého jsem nevědomky poslal na jeho poslední zteč.

Do středu své linie jsem nacpal všechny své slabší (ale zase nikterak odpadní) jednotky a poskládal je do štítové hradby. Na jedno křídlo jsem poslal těžkou jízdu, na tom druhém se v lesíku ukryla moje elitní šermířská pěchota. Cílem bylo nalákat útočící Vikingy do zteče proti chráněnému středu a sevřít je v kleštích skrytými a/nebo pohyblivými jednotkami. Jednoduchý, efektivní plán. Plán, který spektakulárně zkrachoval.

Než se sto metrů vzdálená křídla stačila prosekat do středu formace, moji muži ve vikinské výhni vzpláli jako suchá sláma – a byli v prachu. Severské sekyry z mých dřevěných placek nadělaly třísky, bývalí štítonoši se obrátili na útěk a z mého obkličujícího krále se náhle stal král obklíčený. Padl tam někde na vlhké vrchovině blízko dnešního Aberdeenu jako předposlední ze všech skotských mužů ve zbrani. Království po něm zdědil osmiletý syn, a než jsem stihl naverbovat další aspoň trochu kompletní armádu, Vikingové mi bušili na vrata. Jak jsem říkal: za Alfréda je to procházka, méně mocní monarchové občas tlejícím tělem kultivují půdu svým vrahům.

Kde je ten šutr?

Všechny hratelné národy jsou dostatečně rozdílné, takže stojí za to vyzkoušet je a vybrat si svého favorita, jehož unikátní mechanika vám nejvíc vyhovuje. Králi Wessexu do jeho práce neustále kecá rada starších, mořští králové vysílají už zmíněné expedice a k tomu ještě obchodují s otroky, Circenn se zase snaží získat slavný korunovační kámen ze Scone a plení kvůli tomu mapu na míle daleko.

Když se těmhle mechanismům podíváte pod pokličku, často najdete prosté stupnice, které naplníte dobýváním, vítěznými bitvami a dalšími běžnými činnostmi, ale iluze unikátnosti je i tak udržena docela dobře. Ani mi nevadilo, že základní vikinské a anglosaské jednotky jsou tak nějak stejné – banda chlápků se štíty, kopími a sekyrami. Odlišné startovní lokace a výzvy se postarají o to, že se napodruhé s odlišnou korunou na hlavě nudit nebudete.

No sláva…

Tedy aspoň ze začátku. Ke konci to bude výrazně horší, protože podmínky vítězství, byť jich je víc typů než kdy jindy, nejsou zrovna nápadité. Buď dobudete hodně území, nebo obsadíte konkrétní provincie, nebo získáte dostatečné množství „slávy“, to všechno v krátké i dlouhé variantě. Jenže první dvě podmínky jsou v podstatě klasika v trošku jiném hávu, a sláva je vyloženě divná.

Proč? Protože vám přibývá, aniž byste se o to museli nějak moc snažit. Postavíte budovu, obsadíte město, máte krále s velkým vlivem… sláva, sláva, sláva. Nepředstavujte si to jako Civilizaci, kde se musíte naprosto vědomě rozhodnout, kterou cestou za triumfem se vydáte. Tady prostě hrajete obyčejný Total War, a jakmile vyplýtváte přednastavené narativní momenty, zbývá jen vyluxovat zbytek mapy nebo zuřivě drtit tlačítko příštího tahu a čekat, než vám na indikátoru slávy naskočí vytoužená cifra.

Brutální a zábavný chaos kampaňových počátků, kdy celá Británie připomíná ohromný, mnohojazyčný sud s prachem a stovkou hořících doutnáků, je ve vyloženém kontrastu s vyprázdněnou pozdní fází, a nic nezachrání ani příjezd závěrečného nepřítele, například Normanů nebo obří vikinské flotily, po jejichž poražení dosáhnete ultimátního vítězství.

Nedostatečný pocit progrese jen podtrhuje totálně podvyživený strom technologického vývoje, který je podivně lineární a absolutně postrádá úžasnou vynalézavost, kterou svým frakcím do vínku vtiskl Warhammer. I vylepšení jednotlivých postav jsou sterilní a pro všechny frakce stejná. Ať už další úroveň získal vikinský nebo velšský generál, vždycky mu můžete nacpat kněze pro zvýšení loajality, šampióna pro lepší bojovou dovednost, písaře pro lepší administrati… ZÍV!

Schizofrenní strejda Erik

Ale pokud vám ke štěstí stačí celkem klasický Total War zasazený do neokoukaných kulis, není Britannia vůbec špatnou volbou. Její ostrovy jsou víc než schopné vzbudit správný „dobový“ pocit. Pomáhají tomu všudypřítomná encyklopedická vysvětlení funkce různých budov nebo původu jednotek, a neocenitelnou práci odvádějí skutečná historická jména, která ve mně neustále utvrzují víru, že se dívám na roztříštěnou zemi plnou různých národů, kmenů a kultur. Když pak jednoho deštivého dne přijedou do gaelsky mluvícího města naštvaní Vikingové, obsadí přístav a za deset minut celá osada hoří, je to skoro jako byste se z nezvyklého úhlu dívali na nějaký historický film.

Jen by mě zajímalo, jak to s těmi Vikingy vlastně je, co se týče náboženství. Staví kostely, tahají s sebou do bitvy kněze, ale jejich armády nesou jména pohanských bohů a na bojišti pořvávají: „Jsme vyvoleni Odinem!“ Možná je to znázornění pozoruhodné skutečnosti, že seveřané v té době byli dost rozpolcení a vlastně úplně nevěděli, jestli mají věřit jednookému dědovi ze stromu nebo zrakově zcela zdravému chlápkovi z obláčku. A možná se autorům akorát nechtělo vymýšlet nové budovy a následovníky.

Nájezdy pro hvězdy

Celá hra dost často působí uspěchaně a nedomyšleně. Dobývám si takhle za mořského krále pobřeží Irska, bezpečen při vědomí, že má křídla jsou zabezpečena z jedné strany oceánem, z druhé domorodými spojenci. V tu chvíli mi přijde příběhový úkol nakazující, že mám obsadit konkrétní pětici měst. A nepřijde mi jen jednou, ale kvůli bugu hned dvakrát. Žádný problém – dvojitá odměna se bude hodit! To by ale města nesměla patřit mým novým spojencům, které v žádném případě nechci podrazit a kromě toho, že to po mě hra vyžaduje, nemám nejmenší důvod něco takového dělat.

Na druhou stranu mi v dané situaci stačilo quest vesele ignorovat a dál si rozšiřovat své námořní panství, a musím uznat jednu klíčovou věc. Poté, co jsem si zvyknul na nepohodlné uživatelské rozhraní a naučil se překousávat občasné chyby, to byla zábava. Nijak průlomová, nic, co by si zasloužilo nadšené ovace a vynášení do nebes. Ale i tak… sebrat bandu krvežíznivých plenitelů, zničehonic přepadnout nic netušící Velšany, v epické bitvě jim kompletně vypálit hlavní město a vrátit se domů s ohromnou hromadou zlaťáků v podpalubí je něco, co vám žádná jiná hra nenabídne, minimálně ne v tak megalomanském kabátku s tisícimužnými bitvami.

Zase příště?

Jsem zklamaný, že se z Thrones of Britannia nevyklubalo něco speciálního, něco objevného, a moji nevrlost podtrhuje ohromný krok zpátky, co se týče UI. Hra by díky své relativní jednoduchosti, díky absenci agentů a nepříliš komplikovanému managementu měst mohla sloužit jako ideální vstupní brána pro nováčky, kteří předtím o sérii ani nezavadili, ale těm bych ji v současném stavu rozhodně nedoporučil.

Rozhodně však nejsem znechucený. Bez mučení přiznám, že Britannia je stále nesmírně kvalitní strategií, která z různých důvodů nedosahuje výšin svých fantasy bratránků, ovšem rozhodně mě nemrzí, že existuje. Užil jsem si s ní příjemné chvíle při dobývání, vraždění a pálení. Jen bych do příští Sagy prosil buď o něco odvážnější experimentování, nebo bezostyšné vykradení těch uživatelsky nejpříjemnějších elementů minulých her.

Tagy: strategie historická vikingové

Zdroje: vlastní

Novinky na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.